20 Cdo 4896/2017-148
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v
právní věci žalobce P. K., P., zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, proti žalované Z. V., P., zastoupené
Mgr. Davidem Kůtou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 56, o
poddlužnické žalobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C
48/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.
května 2017, č. j. 62 Co 56/2017-97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2017, č. j. 62 Co 56/2017-97,
ve znění opravného usnesení ze dne 11. července 2017, č. j. 62 Co 56/2017-115,
a rozsudek Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 26. srpna 2016, č. j. 12 C
48/2015-49, se zrušují, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 26. srpna 2016, č. j. 12 C
48/2015-49, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 600 000
Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částek uvedených ve výroku I. tohoto
rozhodnutí, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, s tím, že povinnost
tímto rozhodnutím stanovená žalované zanikne v rozsahu, v němž by z téhož
důvodu na uvedený dluh plnil L. V.. Soud dále žalované uložil povinnost
zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 28 620 Kč, a to do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce, s tím, že tato
povinnost zanikne v rozsahu, v němž by z téhož důvodu plnil L. V.. Žaloba byla
původně podána jak proti žalované, tak i proti L. V., P., kteří měli společně a
nerozdílně uhradit žalovanou částku, ale usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 29. února 2016, č. j. 12 C 48/2015-42, byla část věci týkající se
žalovaného L. V. vyloučena k samostatnému řízení, a v řízení tak bylo nadále
pokračováno s žalovanou. Vzhledem k tomu, že žalovaná se ve stanovené lhůtě k
výzvě podle ustanovení § 114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl.
II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále též
jen „o. s. ř.“, k žalobě nikterak nevyjádřila a její žádost o prodloužení lhůty
byla usnesením ze dne 13. srpna 2015, č. j. 12 C 48/2015-30, zamítnuta, soud
dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí
rozsudkem pro uznání.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2017, č. j.
62 Co 56/2017-97, ve znění opravného usnesení ze dne 11. července 2017, č. j.
62 Co 56/2017-115, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 26 620
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka.
Dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny podmínky pro postup soudu podle
ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., tedy k vyzvání žalované k vyjádření, neboť
se jednalo o skutkově i právně komplikovanou věc. Námitku žalované, že řízení
mělo být přerušeno z důvodu, že Městský soud v Praze v mezidobí prohlásil
úpadek na žalobcova původního dlužníka V. R., P. (dále též jen „původní
dlužník“), odvolací soud vyhodnotil jako nedůvodnou, protože úpadek byl
prohlášen na majetek třetí osoby, který není účastníkem tohoto řízení, a ve
věci tak nejsou založeny důvody pro přerušení soudního řízení ve smyslu
ustanovení § 140a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon) – dále též jen „IZ“.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém
(mimo jiné) namítla, že názor odvolacího soudu, podle kterého nejsou založeny
důvody pro přerušení soudního řízení, je nesprávný a v rozporu s účelem
ustanovení § 140a odst. 1) IZ, z něhož je zřejmé, že rozhodnutím o úpadku se
přerušují soudní řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové
podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněné přihláškou. Vzhledem k
tomu, že byl prohlášen úpadek na žalobcova původního dlužníka, má dovolatelka
za to, že v předmětné věci je dán důvod pro přerušení soudního řízení o
poddlužnické žalobě. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce se ztotožnil s posouzením věci soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolací
soud dovolání žalované odmítl či zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanský soudní řád)
dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř., neboť otázka procesního práva, zda je dán důvod pro přerušení
řízení o poddlužnické žalobě podle ustanovení § 315 o. s. ř. z důvodu, že byl
na majetek původního dlužníka prohlášen úpadek, v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení § 314a odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí přikázáním jiné
peněžité pohledávky povinného se provede tak, že dlužník povinného po právní
moci usnesení o nařízení výkonu vyplatí oprávněnému pohledávku v rozsahu, v
jakém byla nařízením výkonu postižena (odst. 1). Dlužník povinného vyplatí
pohledávku, jestliže je již splatná, oprávněnému v den, který následuje po
doručení vyrozumění podle § 314; není-li pohledávka povinného v tento den dosud
splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou (odst. 2). Výplatou
oprávněnému se zprostí dlužník povinného v rozsahu poskytnutého plnění své
povinnosti vůči povinnému (odst. 3).
Podle ustanovení § 315 o. s. ř. nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému
pohledávku podle § 314a odst. 2, popřípadě podle § 314c odst. 1 a 3, může
oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon
rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení
pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního
zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor
povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém
případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči
oprávněnému (odst. 1).
Neuplatní-li oprávněný včas u soudu, popřípadě u jiného orgánu pohledávku
povinného vůči dlužníkovi povinného nebo neoznámí-li povinnému, že ji
uplatňuje, odpovídá povinnému za škodu, která by mu tím popřípadě vznikla
(odst. 2).
Poddlužnická žaloba představuje prostředek, kterým zákon svěřuje dlužníku
povinného provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky.
Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, jak mu
ukládá usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, je oprávněný na základě
ustanovení § 315 odst. 1 o. s. ř. zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku
vymáhat, a vzniká mu tak formální nárok na plnění od poddlužníka. Okamžikem
doručení exekučního příkazu poddlužníkovi vzniká oprávněnému tzv. úkojné právo,
z jehož titulu je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou
pohledávku, avšak jen tehdy, měl-li podle práva takovou povinnost vůči
povinnému v okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Okamžikem
doručení exekučního příkazu žalovanému ztrácí právo k pohledávce a žalobci
vzniká právo na plnění od žalovaného.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění do 31. prosince 2006, (dále též jen „ZKV“) po prohlášení
konkursu nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící
do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení.
Podle ustanovení § 109 odst. c) IZ výkon rozhodnutí či exekuci, která by
postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží
do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro
pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené
(§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by
postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě
rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto
rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo
exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému.
Obsahem zákazu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce podle ustanovení § 14
odst. 1 písm. e) ZKV se Nejvyšší soud zabýval již ve svých dřívějších
rozhodnutích, ve kterých uvedl, že jestliže poddlužník povinného nesplnil
povinnost vyplatit pohledávku řádně a včas oprávněnému, je poddlužnická žaloba
podle § 315 o. s. ř. způsobem provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním
jiné peněžité pohledávky (srov. například rozsudek ze dne 21. prosince 2005,
sp. zn. 29 Odo 921/2003 (uveřejněný pod číslem 55/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), rozsudek ze dne 2. května 2012, sp. zn. 20 Cdo
2933/2011, usnesení ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 412/2012, či rozsudek
ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 2414/2012). Zákaz provedení výkonu
rozhodnutí nebo exekuce podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona č.
328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v tomto případě znamená, že o
žalobě podle § 315 o. s. ř., nemůže soud rozhodnout, dokud trvají účinky
prohlášení konkursu. Daný zákaz v tomto případě nezakládá důvod pro zamítnutí
poddlužnické žaloby, nýbrž ukládá soudu, u kterého řízení o poddlužnické žalobě
probíhá, aby ve věci zůstal po dobu trvání účinků konkursu nečinný, tedy aby
výkon rozhodnutí neprováděl tak, že bude poddlužnickou žalobu projednávat a o
ní rozhodovat.
Uvedené judikatorní závěry jsou aplikovatelné i v dané věci, neboť stejně jako
ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV zakazovalo provedení výkonu rozhodnutí
(exekuce), stanoví ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ, že se zahájením
insolvenčního řízení se spojuje ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci,
která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek,
který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést. Rovněž
pojmy „nařídit výkon rozhodnutí“, „nařídit exekuci“, „provést výkon rozhodnutí“
nebo „provést exekuci“ mají samostatný význam bez zřetele k tomu, zda jsou
vykládány ve vazbě na konkursní úpravu nebo úpravu insolvenční [k tomu srov.
například odůvodnění usnesení ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013
(uveřejněné pod číslem 56/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle ustanovení § 140a odst. 1 IZ účinky rozhodnutí o úpadku nastávají
okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Rozhodnutím o úpadku se
přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících
se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny
přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené,
anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170). Není-
li dále stanoveno jinak, v těchto řízeních nelze pokračovat po dobu, po kterou
trvají účinky rozhodnutí o úpadku (odst. 1). Je-li řízení podle odstavce 1
přerušeno, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty. Jestliže se v řízení
pokračuje, počínají lhůty běžet znovu (odst. 2). Přerušení řízení působí na
účastníky řízení, kteří v řízení vystupují na téže straně jako dlužník, jen
jde-li o nerozlučné společenství nebo o vedlejší účastenství (odst. 3). Jakmile
se soud nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o
přerušení řízení podle odstavce 1, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je
poučí, že v řízení nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí
o úpadku. Rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují,
ledaže se týkají i jiných pohledávek; bylo-li řízení přerušeno po doručení
rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá
rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo řízení přerušeno, právní moci. Jestliže se v
řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu (odst. 4).
Podle ustanovení § 140e odst. 1 IZ v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí
o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by
postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží
do majetkové podstaty; to neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí
nebo exekuce na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203
odst. 5.
Podle ustanovení § 266 odst. 1 písm. h) IZ prohlášením konkursu se ze soudních
a rozhodčích řízení nepřerušují řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce.
V projednávané věci podal žalobce poddlužnickou žalobu podle ustanovení § 315
o. s. ř. proti žalované, která je dlužnicí původního dlužníka. Žalobce má vůči
původnímu dlužníkovi vykonatelný exekuční titul, z něhož vyplývající pohledávku
vymáhá v exekuci vedené pověřeným soudním exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem,
Exekutorský úřad Praha 9 (dále též jen „exekutor“). Exekutor exekučním příkazem
ze dne 7. října 2014, č. j. 085 EX 13661/13-580, nařídil exekuci přikázáním
jiné pohledávky než z účtu u peněžního ústavu, kterým postihl pohledávku
původního dlužníka za žalovanou, vzniklou na základě smlouvy o podnájmu.
Exekuční příkaz nabyl právní moci dne 24. října 2014, avšak žalovaná svůj dluh
neuhradila. Žalobce proto v souladu s ustanovením § 315 o. s. ř. přistoupil k
vymáhání pohledávky původního dlužníka za žalovanou na základě poddlužnické
žaloby.
Soudu je z úřední činnosti známo, že Městský soud v Praze dne 20. května 2016,
č. j. MSPH 95 INS 12169/2016-A-2, oznámil zahájení insolvenčního řízení
původního dlužníka, dne 24. října 2016, č. j. MSPH 95 INS 12169/2016-A-30,
zjistil úpadek původního dlužníka a usnesením ze dne 10. dubna 2017, č. j. MSPH
95 INS 12169/2016-B-22, prohlásil na majetek původního dlužníka konkurs.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodoval-li soud prvního stupně ve věci
poddlužnické žaloby dne 26. srpna 2016, tedy až po zahájení insolvenčního
řízení žalobcova původního dlužníka (avšak ještě před rozhodnutím o úpadku),
postupoval v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) IZ, neboť prováděl
výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky v době, kdy již nastaly
účinky předvídané tímto ustanovením, a výkon rozhodnutí tak bylo možné zahájit,
nešlo jej však provést. Za této situace nebylo ze strany odvolacího soudu na
místě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit.
Dovolatelka se však mýlí, domnívá-li se, že ve věci jsou dány důvody pro
přerušení řízení. Z žádného ustanovení insolvenčního zákona totiž nevyplývá, že
řízení o výkon rozhodnutí (exekuční řízení), která byla zahájena před zahájením
insolvenčního řízení nebo v době po zahájení insolvenčního řízení, avšak před
vydáním rozhodnutí o úpadku, mají být po vydání rozhodnutí o úpadku zastavena
či jinak ukončena nebo přerušena. Ustanovení § 140a IZ, upravující přerušení
nalézacích soudních a rozhodčích řízení, ve svém výčtu řízení o výkon
rozhodnutí (exekuční řízení) neuvádí, přičemž podle ustanovení § 266 odst. 1
písm. h) IZ se prohlášením konkursu řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce
nepřerušují. Nepředpokládá-li insolvenční zákon přerušení výkonu rozhodnutí
(exekuce) prohlášením konkursu, tím spíše nelze předpokládat, že by k přerušení
těchto řízení došlo již prohlášením úpadku. Rovněž s ohledem na účinky
předpokládané v ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ by se tento postup jevil
jako nadbytečný. Odvolací soud tak sice dospěl ke správnému závěru, že ve věci
nejsou dány důvody pro přerušení soudního řízení ve smyslu ustanovení § 140a
odst. 1 IZ, avšak nesprávně zhodnotil, že je tomu tak z důvodu prohlášení
úpadku na majetek třetí osoby, která není účastníkem řízení o poddlužnické
žalobě.
Dovolací soud proto uzavírá, že řízení ve věci poddlužnické žaloby podle
ustanovení § 315 o. s. ř., zahájené před rozhodnutím o úpadku, se po rozhodnutí
o úpadku nepřerušuje. Původní dlužník, na jehož majetek je vedeno insolvenční
řízení, sice není účastníkem řízení o poddlužnické žalobě, avšak vzhledem k
tomu, že poddlužnická žaloba je způsobem provedení výkonu rozhodnutí (exekuce),
podléhá účinkům předpokládaným ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) IZ. Po zahájení insolvenčního řízení na majetek původního dlužníka tak není možné
poddlužnickou žalobu projednávat a o ní rozhodovat, přičemž uvedené účinky
nastávají přímo ze zákona, tj. bez nutnosti soudního či jiného rozhodnutí.
Skutečnost, že odvolací soud z ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ nevyvodil
přiléhavé důsledky, tím, že ve věci rozhodl a ve výkonu rozhodnutí pokračoval,
zakládá sama o sobě důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Jelikož dovolací
soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 3. května 2017, č. j. 62 Co 56/2017-97, aniž ve věci nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), zrušil (§ 243b odst. 2, věta za
středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud v tomto rozsahu i rozsudek Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 26.
srpna 2016, č. j. 12 C 48/2015-49, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě
nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 12. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu