Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. V. J., zastoupené JUDr. Janem Březinou, advokátem se sídlem Praha 1, V Jámě 699/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2022 č. j. 6 Tdo 403/2022-818, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 4. 2021 č. j. 18 T 32/2020-712 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 11. 2021 č. j. 31 To 330/2021-766 byl uvedený rozsudek Okresního soudu v České Lípě zrušen ve výroku o trestu a stěžovatelce byl nově uložen trest odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti osmi měsíců, a trest propadnutí věci. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku krajského soudu. Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka namítá, že nebyla vůbec vyrozuměna o konání veřejného zasedání před krajským soudem dne 10. 11. 2021, v němž bylo rozhodnuto o jejím odvolání. Je přesvědčena, že ze strany krajského soudu došlo k porušení zákonných ustanovení o vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání. Podstata tohoto pochybení měla podle stěžovatelky spočívat v tom, že krajský soud zvolil pro doručení vyrozumění stěžovatelky obálku typ č. II ve smyslu Instrukce č. 24 Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. září 2011 č. j.
145/2011-OD-ST, na níž bylo vyznačeno mj. to, že obálka nemá být vkládána do schránky. V této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 95/2021, z něhož podle ní vyplývá, že zvolí-li soud obálku typu č. II., dává tím výslovný pokyn k vyloučení náhradního doručení ve smyslu § 64 odst. 5 trestního řádu. Nejvyššímu soudu vytýká, že uvedený nedostatek nenapravil, a uvádí, že mu nepřísluší přezkoumávat, zda pro vyloučení náhradního doručení existovaly nebo neexistovaly důvody.
Tvrdí, že uvedeným postupem odvolacího soudu došlo k porušení jejího práva na možnost a čas na přípravu obhajoby.
Stěžovatelka dále Nejvyššímu soudu vytýká, že svým rozhodnutím schválil zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Tvrdí, že důkazní situace měla charakter "tvrzení proti tvrzení", přičemž ani za pomoci ostatních provedených důkazů nebylo možno přesvědčivě prokázat, kdo předmětné úvěrové smlouvy sjednával. Rozporuje argumentaci Nejvyššího soudu, že údaje o pracovní docházce poškozeného vylučují, aby prováděl veškeré přístupy do internetového bankovnictví. Trestní soudy podle ní opomenuly množství lží, které poškozený v trestním řízení uvedl a které byly vyvráceny. Poukazuje na to, že ani po provedeném dokazování nebylo prokázáno, kdo v rozhodné době používal telefonní číslo, prostřednictvím něhož bylo ovládáno internetové bankovnictví. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z rozhodnutí soudů je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činila v rámci své obhajoby. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ).
Ústavní soud musí především odmítnout stěžovatelčinu konstrukci, podle níž nebylo možné doručit vyrozumění o konání veřejného zasedání před krajským soudem náhradním způsobem podle § 64 odst. 4 trestního řádu, neboť krajský soud tuto možnost podle § 64 odst. 5 písm. b) trestního řádu vyloučil tím, že k doručení uvedeného vyrozumění použil obálku typ č. II, na níž bylo zřetelně vyznačeno, že obálka nemá být vkládána do schránky. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatelka vyvozuje z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 95/2021, na které poukazuje, nesprávné závěry. V tomto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že pokud by odvolací soud měl v úmyslu vyloučit možnost náhradní formy doručení, použil by k vyrozumění obviněného obálku typ č.
II. Z toho ovšem nevyplývá, že vždy, když je k vyrozumění o konání veřejného zasedání použita obálka typ II. (obsahující instrukci, že písemnost nemá být vkládána do schránky), dochází tím k vyloučení náhradního doručení. Trestní řád totiž rozlišuje, zda odesílatel vyloučí vhození písemnosti do schránky (srov. § 64 odst. 4 trestního řádu), anebo zda předseda senátu nařídí, aby se nepostupovalo podle § 64 odst. 4 trestního řádu, tedy vyloučí možnost náhradního doručení [srov. § 64 odst. 5 písm. b) trestního řádu].
Jedná se tedy o dvě rozdílné instrukce, kdy z použití první z nich nelze bez dalšího dovodit i existenci druhé. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na nález sp. zn. III. ÚS 3026/16 , v němž zdůraznil, že "vznik a účinky fikce doručení jsou v ustanovení § 64 odst. 4 trestního řádu konstruovány tak, že nastupují již samotným marným uplynutím desetidenní úložné lhůty a nejsou zpětně ovlivňovány žádnými dalšími úkony. Pokud citované ustanovení upravuje postup po vzniku fikce doručení, jde o úkony, na které není nijak vázána možnost k fikci doručení přihlížet.
Účelem vhození zásilky do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky je posílit pravděpodobnost, že písemnost, která je ve formálněprávním smyslu doručena, se do dispozice adresáta dostane také fakticky." Z toho Ústavní soud dále dovodil, že vhození doručované písemnosti do schránky adresáta nemá vliv na vznik fikce doručení.
Na základě uvedeného proto Ústavní soud považuje argumentaci Nejvyššího soudu k otázce vyrozumění stěžovatelky o konání veřejného zasedání před krajským soudem za zcela přiléhavou a správnou (srov. č. l. 6 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelce tedy bylo uvedené vyrozumění doručeno v souladu s ustanovením § 64 odst. 4 trestního řádu, a nedošlo tak k zásahu do jejího práva na obhajobu.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že trestní soudy rozhodovaly na základě skutkových zjištění, která byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Ústavní soud odkazuje primárně na č. l. 6-9 rozsudku krajského soudu. Z něj vyplývá, že v daném případě nešlo o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, jak uvádí stěžovatelka, neboť její vina byla (vedle výpovědi poškozeného) prokazována sérií dalších důkazů.
Připomenout je třeba zejména okolnost, že na předmětném bankovním účtu (jehož prostřednictvím došlo k uzavření úvěrových smluv) byla evidována řada příchozích i odchozích plateb, z nichž je patrné, že stěžovatelka daný bankovní účet využívala. Jestliže stěžovatelka zpochybňuje úvahu trestních soudů o tom, že údaje o pracovní docházce poškozeného vylučují, aby prováděl veškeré přístupy do internetového bankovnictví, přehlíží další výsledky provedeného dokazování. Zejména jde o zjištění vztahující se k IP adresám, z jakých bylo přistupováno k předmětnému účtu (blíže viz č. l. 7 rozsudku krajského soudu).
Trestní soudy též přesvědčivě vyvrátily námitku stěžovatelky, že nebylo spolehlivě prokázáno, kdo v rozhodné době používal telefonní číslo, prostřednictvím něhož bylo ovládáno internetové bankovnictví. I v tomto případě stěžovatelka přehlíží výsledky provedeného dokazování, zejména skutečnost, že dané telefonní číslo měl poškozený ve svém mobilním telefonu uloženo jako jeden z kontaktů na obžalovanou (označenou jako "Miláček" - blíže viz č. l. 8 rozsudku krajského soudu).
Ústavní uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, na nichž byla založena rozhodnutí trestních soudů. Jestliže tedy Nejvyšší soud neshledal důvody k tomu, aby zasahoval do způsobu, jakým nalézací a odvolací soud hodnotily provedené důkazy, a do rozhodných skutkových a právních závěrů, k nimž tyto soudy dospěly, Ústavní soud nemá, co by mu v tomto směru vytknul.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu