Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Sdružení sportovních svazů České republiky, z. s., sídlem U Pergamenky 1511/3, Praha 7 - Holešovice, zastoupeného Mgr. et Mgr. Romanem Hoštou, advokátem, sídlem Váňova 3180, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3617/2023-225 ze dne 18. června 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Českého olympijského výboru, sídlem Benešovská 1925/6, Praha 10 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva.
2. Stěžovatel i vedlejší účastník jsou spolky. Stěžovatel je zároveň jedním z členů vedlejšího účastníka.
3. Stěžovatel se domáhal u Městského soudu v Praze ("městský soud") vyslovení nicotnosti rozhodnutí pléna vedlejšího účastníka ze dne 29. června 2021, a to jeho 4. bodu, jímž byli na funkční období 2021-2025 zvoleni funkcionáři vedlejšího účastníka. Podle navrhovatele bylo rozporné s dobrými mravy, že vedlejší účastník má individuální statutární orgán a nikoliv kolektivní, že jednání pléna bylo svoláno předsedou vedlejšího účastníka, jemuž již vypršelo funkční období, že na jednání pléna hlasovaly i osoby, které nebyly členy vedlejšího účastníka, a že o jednom z místopředsedů vedlejšího účastníka nerozhodlo plénum, nýbrž složka vedlejšího účastníka, jež nemá právní osobnost.
4. Městský soud nejprve spojil řízení o stěžovatelově věci s věcmi dvou jiných navrhovatelů, následně rozhodl usnesením č. j. 74 Cm 190/2021-118 ze dne 31. srpna 2022; stěžovatelův návrh zamítl ve výroku III. Městský soud měl za to, že není rozporné s dobrými mravy, aby měl spolek individuální statutární orgán. Přisvědčil stěžovateli, že v době svolání pléna již předsedovi vedlejšího účastníka uplynulo funkční období, avšak protože se plénum sešlo a jednalo, nelze mít za to, že by jeho jednání bylo nicotné. Hlasování nečlenů spolku neměl městský soud za rozporné s dobrými mravy, neboť bylo podle něj věcí spolkové autonomie, aby spolek připustil ve stanovách, že na rozhodování o jeho věcech se mohou podílet i nečlenové.
5. O stěžovatelově odvolání proti výroku III usnesení městského soudu rozhodl Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") usnesením č. j. 12 Cmo 21/2023-202 ze dne 21. června 2023 tak, že usnesení městského soudu ve výroku III potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem (výroky II a IV). I vrchní soud souhlasil s tím, že je věcí spolkové autonomie, zda bude spolek mít individuální či kolektivní statutární orgán. S přihlédnutím k § 20 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2, měl vrchní soud za to, že funkční období předsedy vedlejšího účastníka trvalo v době svolání pléna vedlejšího účastníka.
Nadto, pokud by jednání pléna svolal předseda, jemuž již funkční období uplynulo, a následně by se plénum sešlo a jeho jednání by proběhlo v souladu se zákonem a stanovami, nebyla by samotná skutečnost svolání předsedou, jemuž již uplynulo funkční období, důvodem vyslovení nicotnosti. Vrchní soud se neztotožnil ani se stěžovatelovým argumentem, že Jiří Kejval není členem vedlejšího účastníka a nemohl tak být ani zvolen předsedou. Podle stanov vedlejšího účastníka je vedle jiných členem též člen Mezinárodního olympijského výboru, jenž je občanem České republiky (čl.
III odst. 3 stanov vedlejšího účastníka). Jiří Kejval je členem Mezinárodního olympijského výboru, což muselo být stěžovateli jakožto právnické osobě působící v oblasti sportu nepochybně známo, a je proto i členem vedlejšího účastníka a o jeho členství nemuselo proto být na úrovni spolku samostatně rozhodováno. Obdobně, jsou-li za členy uznáni i představitelé složky vedlejšího účastníka bez právní osobnosti, a to výhradně za účelem jejich zapojení do procesu rozhodování o interních záležitostech účastníka, nelze v tom podle vrchního soudu shledat rozpor se zákonem.
6. Napadeným usnesením Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatele proti výroku I usnesení vrchního soudu. Odmítl je jako nepřípustné, neboť otázky předložené stěžovatelem v dovolání vrchní soud posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu zasahuje do spolkové autonomie. Členství ve spolku je podle stěžovatele založeno na oboustranném projevu vůle. Člen se do spolku přihlašuje a orgán spolku rozhodne o jeho přijetí. Členství nemůže vzniknout automaticky ani jednostranným právním jednáním. Stěžovatel upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2721/2016 ze dne 30. května 2018 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3074/2012 ze dne 9. ledna 2013. Podle těchto rozhodnutí je vyloučeno, aby členství ve spolku vzniklo v důsledku volního projevu domnělého uchazeče, kterým však jednající nesměřoval ke vzniku členství. Rozhodl-li Nejvyšší soud v rozporu s touto svou judikaturou, šlo podle stěžovatele o rozhodnutí překvapivé.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a je přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
9. Stěžovatelova argumentace se z velké části míjí s podstatou řízení o ústavní stížnosti. Předmětem řízení je ochrana ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Není možno podat ústavní stížnost v zájmu ochrany práv jiných osob ani jako actionem popularem. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu zasahuje do spolkové autonomie. Tím však stěžovatel "chrání" spolkovou autonomii vedlejšího účastníka, popřípadě právní jistotu Jiřího Kejvala, který by mohl být z pohledu stěžovatele znevýhodněn tím, že je považován za člena vedlejšího účastníka, aniž by s tím vyslovil souhlas.
10. Judikatura Nejvyššího soudu se týká odlišné situace. Šlo o občanské sdružení, jehož stanovy obsahovaly ustanovení, podle nichž se někdo stal členem sdružení automaticky tím, že se stal jeho zaměstnancem. Tedy aniž by měl vůli stát se členem sdružení, již projev vůle směřující k uzavření pracovněprávního vztahu měl vést ke vzniku členství ve sdružení. Tato judikatura chrání ony osoby, s nimiž by spolek jednal jako se svými členy. Tedy Jiří Kejval, kdyby nechtěl, aby mu automaticky vzniklo členství ve vedlejším účastníkovi a s ním spojené povinnosti, mohl by se jí dovolat. Avšak pokud taková osoba, jíž spolek považuje za svého člena, jedná jako člen spolku, což je možno dovozovat například z dlouholetého výkonu funkce předsedy vedlejšího účastníka, je třeba vycházet z toho, že se svým členstvím souhlasí. Skutečnost, že vrchní soud považoval takovou osobu za člena spolku, tudíž nemůže představovat zásah do základních práv stěžovatele.
11. Je tedy naopak v souladu se spolkovou autonomií, vyjádřenou na ústavní úrovni v čl. 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, pokud veřejná moc nezasahuje do vnitřního fungování spolků a umožní spolku zorganizovat si vnitřní záležitosti podle jeho potřeb. Pokud se spolek rozhodne odchýlit od základní varianty předkládané stěžovatelem (tedy přihlášky zájemce o členství, o níž rozhoduje orgán spolku) ať už tím, že předem akceptuje všechny přihlášky, a tudíž členství vznikne již doručením přihlášky spolku, nebo tím, že má virilní členství, jež vzniká na základě jiné právní skutečnosti, je taková úprava v rámci spolkové autonomie. Pouze je třeba chránit autonomii osob, o nichž spolek deklaruje, že je považuje za členy. Souhlasí-li tyto osoby se svým členstvím, byť třeba i konkludentně, není důvod je za členy spolku nepovažovat. Především pak není věcí stěžovatele, aby svou ústavní stížností vystupoval na ochranu těchto třetích osob.
12. Usnesení Nejvyššího soudu reaguje na obdobné argumenty předložené v ústavní stížnosti, které stěžovatel uplatnil již v dovolání. Body 8 až 11 odůvodnění napadeného usnesení přesvědčivě vysvětlují, proč je nynější věc odlišná od judikatury, jíž se stěžovatel dovolával. Skutečnost, že Nejvyšší soud rozhodl odlišně, než stěžovatel na základě uváděné judikatury očekával, tak nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
13. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu