Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Z. S., zastoupeného Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1106/2024-755 ze dne 30. 6. 2024, části I. výroku a proti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 322/2023-737 ze dne 12. 12. 2023 a proti I. výroku rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 39 C 248/2017-696 ze dne 10. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí o zamítnutí jeho žaloby proti vedlejší účastnici v části, v níž se domáhal náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, neboť má za to, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy.
2. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal náhrady škody na zdraví a náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nezákonným trestním stíháním v letech 2013 až 2016, pravomocně skončeným zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2016. Okresní soud Plzeň-město nejdříve žalobu zamítl, následně však jeho rozsudek krajský soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Svým druhým rozsudkem okresní soud žalobě částečně vyhověl, přičemž po potvrzení tohoto rozsudku krajským soudem zrušil obě rozhodnutí Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 2224/2022-583 ze dne 30. 11. 2022 ("rozsudek NS").
3. Okresní soud v pořadí třetím, v záhlaví označeným rozsudkem, nyní napadeným ústavní stížností, v I. výroku rozhodl o zamítnutí žaloby stěžovatele o zaplacení 91 200 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, neboť své právo uplatnil po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty od pravomocného skončení svého trestního stíhání. (Druhým výrokem, nenapadeným ústavní stížností, uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 971 000 Kč jako náhradu újmy na zdraví.) Okresní soud částečně rekapituloval a doplnil dokazování a vázán právním názorem podle rozsudku NS shledal, že námitka promlčení práva stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy, vznesená vedlejší účastnicí, nebyla rozporná s dobrými mravy.
4. K odvolání stěžovatele krajský soud částí I. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil I. (zamítavý) výrok rozsudku okresního soudu. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu i s jejich právním posouzením. Druhým výrokem krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení před okresním soudem mezi účastníky a III. výrokem uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud konstatoval, že se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tato praxe byla popsána v rozsudku NS, včetně zásadních závěrů judikatury Ústavního soudu. Dovolací soud připomněl, že krajský soud nezjistil mimořádné okolnosti zvláštního zřetele hodné, svědčící o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, a to na základě skutkových zjištění mapujících stěžovatelův zdravotní stav v době plynutí promlčecí lhůty. Nejvyšší soud tak neshledal důvod se od svého dřívějšího závěru odchýlit. V posledku uvedl, že stěžovatelova dovolací argumentace sestávala převážně z kritiky skutkových zjištění krajského soudu, která dovolacímu přezkumu nepodléhají.
6. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádalo s jednotlivými dovolacími námitkami, odlišnými od těch uplatněných v řízení, z něhož vzešel rozsudek NS. Věc nelze považovat za pravomocně rozhodnutou, neboť rozsudek NS uložil okresnímu soudu zabývat se tím, zda byly splněny podmínky pro rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Dovoláním vymezené právní otázky se netýkaly pouze vlivu zdravotního stavu stěžovatele na porušení dobrých mravů námitkou promlčení, ale především toho, zda je v souladu s dobrými mravy námitka promlčení vznesená tím, kdo se sám vůči tomu, kdo má nárok, u něhož již skončila promlčecí lhůta, chová v rozporu s dobrými mravy. Podle stěžovatele např. vedlejší účastnice měla namítnout promlčení také u těch jeho práv, která promlčena nebyla, a též zadržovala odškodnění, o němž musela vědět, že stěžovateli náleží. Nejvyšší soud podle stěžovatele také pominul relevantní judikaturu Ústavního soudu, což má představovat obdobné ústavněprávní pochybení jako v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2588/2021-188 ze dne 23. 9. 2021, zrušeném nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3226/21 ze dne 24. 1. 2023. Stěžovatel také tvrdí, že se Nejvyšší soud nevypořádal s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/17 ze dne 3. 4. 2018.
8. Dále stěžovatel tvrdí, že jednání vedlejší účastnice dokumentují snahu mu lidsky ublížit, přestože jí bylo známo, že není po psychické stránce zdráv; měla si být vědoma toho, že její zatvrzelý přístup stěžovatele dále zdravotně poškozuje. Nebýt vytrvalosti stěžovatelova podporujícího zázemí, byla by vedlejší účastnice v rozporu s dobrými mravy dosáhla zamítnutí žaloby, jak už se prvním rozsudkem okresního soudu (nepravomocně) stalo. Stěžovatel dále poukazuje na to, že vedlejší účastnice běžně lhůty nedodržuje, avšak osoby uplatňující své nároky jsou omezeny šestiměsíční lhůtou, která je speciálním pravidlem k obecné zákonné úpravě. To zakládá nerovnost mezi státem a občany, které má odškodnit. Obecná praxe vedlejší účastnice je podle stěžovatele sama o sobě v rozporu s dobrými mravy, proto by za nemravnou měla být považována každá její námitka promlčení. Úkony stěžovatele v jiných řízeních, mající prokazovat stěžovatelovu aktivitu v době plynutí promlčecí lhůty, se netýkaly bytostně osobně jeho a toho, jak mu bylo ublíženo. Ani v jiném řízení před okresním soudem přitom nezvládal zcela procesní úkony. Okolnosti, které stěžovatele přivedly až k pokusu o sebevraždu, nevzaly soudy dostatečně na zřetel, stejně jako diagnózy psychiatrů, u nichž se stěžovatel léčil.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady, např. ve výkladu nebo aplikaci jiných než ústavních předpisů, se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
10. Ústavní soud předesílá, že si je vědom citlivosti věci a složité pozice stěžovatele a nezpochybňuje jeho zdravotní trápení. Ani to však Ústavnímu soudu neumožňuje pominout své ústavní poslání a pravomoci, pročež musí napadená rozhodnutí nahlížet jen a pouze prismatem stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Posuzovaná věc, jak by se naopak mohlo zdát z ústavní stížnosti, není všeobecným soubojem o hodnocení mravnosti jednání vedlejší účastnice s jednotlivci domáhajícími se náhrady škody po státu. Ústavní soud nemůže bez dalšího řešit hodnotovou otázku vnímání utrpení stěžovatele z jeho pohledu na straně jedné a z pohledu státu na straně druhé. Tato otázka nemohla být předmětem řízení, jak se snad stěžovatel snaží naznačit; Ústavní soud se musí soustředit na fakta případu a ústavněprávní (ne)souladnost jejich zjištění a právního posouzení. Ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů přitom Ústavní soud neshledal.
11. Tvrdí-li stěžovatel, že obecné soudy nezohlednily relevantní nálezy Ústavního soudu, je tato námitka zjevně neopodstatněná. Obecné soudy je rekapitulovaly a řádně odůvodnily, v čem a proč se vztahují ke stěžovatelově věci (srov. např. body 42 až 44 usnesení Nejvyššího soudu). Závěry stěžovatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3226/21 pak nejsou k posuzované věci přiléhavé; v nyní napadeném usnesení totiž (na rozdíl od poukazované věci) Nejvyšší soud nepochybil tím, že by nesprávně určil, že stěžovatelovy námitky jsou budovány na odlišném než krajským soudem zjištěném skutkovém stavu.
Nejvyšší soud se pouze přidržel svých předchozích právních názorů, se kterými ale stěžovatel zjevně nesouhlasí. Nejde o situaci, v níž by Nejvyšší soud nesprávně posoudil obsah dovolání, ale o to, že stěžovatel konstantně nesouhlasí s právním posouzením věci. Rozhodná právní kvalifikace však na podkladě zjištěného skutkového stavu ústavněprávně obstojí. Další námitky stěžovatele týkající se šířeji pojatých dovolacích otázek (viz výše bod 7) byly v napadených rozhodnutích opakovaně vyvráceny; povětšinou proto, že praxe vedlejší účastnice v jiných případech nebyla (přísně vzato) relevantní pro rozhodnutí tohoto stěžovatelova případu.
12. Krajský soud, jak stěžovatel uvádí, v nepravomocném rozsudku č. j. 64 Co 56/2022-529 ze dne 5. 4. 2022 shrnul východiska posuzování námitky promlčení vznesené státem z hlediska (ne)souladu s dobrými mravy; s odkazem na výslech manželky a zprávu ošetřující lékařky uzavřel, že v "projednávané věci je situace taková, že žalobce byl trestně stíhán přes tři roky včetně tříměsíčního pobytu ve vazbě se všemi závažnými negativními dopady do jeho života [...] a trestní řízení skončilo zprošťujícím rozsudkem.
Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že případ žalobce splňuje všechny podmínky pro odmítnutí námitky promlčení kvůli jejímu rozporu s dobrými mravy, jak má na mysli shora zmíněná judikatura. Z provedených důkazů lze dovodit jednoznačný závěr, že žalobce marné uplynutí promlčecí doby k uplatnění nároku na nemajetkovou újmu nezavinil a promlčení nároku by tak pro něj bylo zvlášť citelným postihem". Jenže v posuzované věci, tj. podle později nezrušených rozhodnutí, nebylo předmětem dokazování pouze to, jaký byl stěžovatelův celkový zdravotní stav v době plynutí promlčení lhůty, nýbrž zda či do jaké míry tento stav zapříčinil uplynutí lhůty.
13. Okresní soud doplněním dokazování logicky a s patřičným odůvodněním zjistil, že, ač se to někomu může jevit lidsky ne zcela citlivé, stěžovatel v právním slova smyslu uplynutí lhůty zapříčinil. Podle Ústavního soudu toto konstatování nemá morální atributy, které jim stěžovatel přisuzuje; posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy z hlediska možné tvrdosti se nemůže vymknout specifickým okolnostem věci, které byly v posuzované věci dostatečně průkazné, a ona tvrdost tak nemůže být dovozena automaticky vždy, je-li situace jednotlivce (objektivně) složitá.
Příslušný závěr obecných soudů má své právní opodstatnění a není lidským úsudkem na to, jak se stěžovatel měl chovat, nýbrž právním závěrem o tom, jak z hlediska zákona jednat mohl. Ústavní soud nepovažuje za účelné reprodukovat skutková zjištění soudů. Nejvyšší soud v souladu s ústavním pořádkem shrnul, že skutková zjištění dostatečně zmapovala jednání stěžovatele před orgány veřejné moci i jeho zdravotní stav, a na tomto faktickém základě soudy dospěly k logickému právnímu závěru.
14. Vzhledem k většině stěžovatelových námitek Ústavní soud zdůrazňuje, že při tomto kvazimeritorním přezkumu může pouze interpretovat napadená rozhodnutí tak, že neobsahují hodnotový soud o tom, do jaké míry ztěžuje závažná deprese život jednotlivci v obdobné situaci; soudy dospěly pouze k právnímu závěru o tom, zda bylo z hlediska zákona možné za specifických a jedinečných okolností nárok uplatnit. Tento závěr byl z hlediska ústavního pořádku prokázán s velmi vysokou mírou pravděpodobnosti a s řádným a podrobným odůvodněním. Skutečnost, že k tomuto závěru soudy dospěly až po kasačních zásazích nejdříve krajského soudu a posléze Nejvyššího soudu na tom sama o sobě nemůže nic změnit.
15. Ústavní soud stěžovatele ujišťuje, že se pečlivě seznámil s jeho stížnostními námitkami a nijak nezlehčuje jeho životní situaci. Naopak ji bere velmi vážně, musel však se stejnou vážností dbát toho, že do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat jen výjimečně. Proto se Ústavní soud musel zaměřit především na posouzení uplynutí lhůty v příčinné souvislosti se zdravotním stavem stěžovatele prismatem všeho, co vyšlo v řízení najevo a jak bylo soudy odůvodněno. Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy z mezí ústavního pořádku nevybočily.
Praxe vedlejší účastnice v obdobných věcech, i kdyby byla problematická, na tom nic nemění, stejně jako nemění znění rozhodných ustanovení zákona, který byl vyložen v souladu s judikaturou vrcholných soudů a recentními doktrinárními standardy. Skutková zjištění, posouzená podle ústavně konformního výkladu zákona, nevykazují ústavně relevantní deficity - byla pro rozhodnutí věci dostatečná, logická a srozumitelně odůvodněná ve vzájemných souvislostech. Ústavní soud neshledal mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením extrémní nesoulad, který by v tomto ohledu mohl jako jediný odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020).
16. Přestože stěžovatel výslovně napadl také nákladové výroky rozsudku krajského soudu, žádnou argumentaci k nim neuvedl, pročež se jimi Ústavní soud nezabýval.
17. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu