Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: FAMITO, spol. s r. o., se sídlem Hradec Králové, Kladská 1093/8a, zastoupené Mgr. Jitkou Uhlířovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Mrštíkova 1122, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, čj. 9 Afs 209/2007 - 72, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2007, čj. 30 Ca 30/2007 - 41, a 30 Ca 45/2007 - 26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Finanční úřad v Hradci Králové (dále "správce daně"), dne 19. 10. 2005, pod čj. 197112/05/228912/2574 a čj. 197123/05/228912/2574, stěžovatelce dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2001 a 2002. Odvolání stěžovatelky správce daně zamítl rozhodnutími ze dne 23. 6. 2006, čj. 197/120/2006 a čj. 198/120/2006. Žaloba stěžovatelky byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2007, čj. 30 Ca 30/2007 - 41, a 30 Ca 45/2007 - 26, zamítnuta. Kasační stížnost stěžovatelky byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, čj. 9 Afs 209/2007 - 72, rovněž zamítnuta jako nedůvodná.
sp. zn. II. ÚS 45/94
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 5). Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Jejím těžištěm je polemika s právními závěry správce daně a obecných soudů o tom, zda ztráta stěžovatelkou uskutečněné obchodní transakce, představuje výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o dani z příjmů").
Pokud jde o daňové řízení, Ústavní soud již ve svém nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 38/95
konstatoval, že je postaveno na zásadě, podle které má daňový subjekt jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je vyjádřena v § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"). Podle uvedeného ustanovení platí, že důkazní břemeno nese daňový subjekt, který je povinen prokázat svá tvrzení. Pokud správce daně vyjádří, ve smyslu § 43 cit. zákona, pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti daňového přiznání a dokladů daňovým subjektem předložených, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, vyzve daňový subjekt, aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil nebo pravdivost údajů řádně prokázal. Neprokáže-li uvedené skutečnosti, tedy neunese-li důkazní břemeno, je správce daně ze zákona oprávněn stanovit daň, resp. doplatek daně.
Povinností daňového subjektu je vždy prokázat, že výdaje v tvrzené výši byly vynaloženy a že se jedná o výdaje na dosažení, zajištění a udržení dosažitelných příjmů. Pokud tyto skutečnosti prokázat nemůže, nemohou být takové výdaje posouzeny jako daňově uznatelné, bez ohledu na to, z jakých důvodů této situaci došlo.
Jak sama stěžovatelka uvedla, obchody uzavírala pouze formálně, bez skutečného záměru zboží odběratelům prodat, s cílem navýšit obrat. Skutečnost, že uzavírala své obchodní transakce se ztrátou fiktivně jen proto, aby mohla uzavřít factoringovou smlouvu, však nelze z příslušného důkazního materiálu spolehlivě dovodit. Vzájemnou vazbu mezi ztrátovými případy a možností získat finanční prostředky prostřednictvím factoringu neprokázala. Stěžovatelka tak účelově vytvářela ztrátové obchody, přičemž je následně účtovala jako náklady vynaložené k dosažení zisku. Záměrné vytváření pouze formálního oběhu zboží tak představuje zastřený stav podle § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatelka rovněž neprokázala, že poskytnutá částka ve výši 6 % měla charakter slevy, a ne finanční satisfakce fiktivním odběratelům za jejich služby.
Ze skutečnosti, že stěžovatelka neprokázala jí tvrzené skutečnosti v daňovém řízení, které prokázat měla, nelze tedy dovozovat, že by napadená rozhodnutí byla vydána na základě neúplných skutkových zjištění. Povinností správce daně je především chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení.
Jak Ústavní soud zjistil z listinného materiálu, tytéž námitky, jako v ústavní stížnosti, uvedla stěžovatelka v odvolání, ve správní žalobě i v kasační stížnosti. Závěry finančních orgánů posoudil Krajský soud v Hradci Králové, a poté i Nejvyšší správní soud. Oba shodně dovodily správnost postupu finančních orgánů při posuzování nároku stěžovatelky na odpočet vynaložených nákladů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a shodně dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že její ztráta představuje výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů, jak tvrdila. Způsob a rozsah dokazování byl přitom shledán postačujícím a odpovídajícím § 2 a § 31 zákona o správě daní a poplatků. Doměření daně jejím správcem tak bylo opodstatněné.
Stěžovatelka tak převážně opakuje argumentaci, se kterou se již soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatelka se tak v podstatě domáhá dalšího přezkumu rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem, jež mu však nepřísluší.
Právo na soudní ochranu, kterého se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Oba soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, do práva na soudní ochranu stěžovatelky tak nezasáhly. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu