Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelek 2 EMME S.R.L., se sídlem Treviso, Via Domenico Mantovani Orsetti 28, Itálie, SUPPLIE DISCOUNT SRL, se sídlem Řím, Circonvallazione Clodia 163/171, Itálie, a REPORT S.R.L.S., se sídlem Milán, Viale Abruzzi 13/A, Itálie, zastoupených JUDr. Sergeyem Zaripovem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 775/8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2022 sp. zn. 61 To 381/2022 a usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 6. 2022 č. j. 1 KZN 141/2020-52, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění I
Stěžovatelky navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupkyně"), jímž byly podle § 79f odst. 2 trestního řádu zamítnuty jejich žádosti o zrušení zajištění peněžních prostředků deponovaných na jejich bankovních účtech. Navrhují rovněž zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž byly zamítnuty jejich stížnosti proti usnesení státní zástupkyně. Podle stěžovatelek došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II
Peněžní prostředky na účtech stěžovatelek byly zajištěny (stručně vyjádřeno) z důvodu prověřování trestné činnosti, jíž se měli dopustit italští státní příslušníci T. L. N. a A. S. a která měla spočívat ve spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 trestního zákoníku. Stěžovatelky namítají, že policejní orgán v usnesení, kterým předmětné peněžní prostředky zajistil, nespecifikoval jednání obou podezřelých a nepopsal řádně a přezkoumatelně skutek, jímž měla být trestná činnost spáchána.
Podle nich v tomto usnesení absentovalo jakékoli relevantní zjištění vedoucí k závěru, že dané prostředky jsou výnosem z trestné činnosti. Uvádí, že státní zástupkyně vyvodila důvodnost zajištění pouze na základě jakýchsi nepodložených informací italského dozorového orgánu FIU Italy a k ostatním jejich námitkám se nevyjádřila. Argumentaci státní zástupkyně i Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") považují za zcela nedostatečnou, a to i ve vztahu k době dosavadního trvání zajištění. Stěžovatelky dále mají za to, že vzhledem k okolnostem věci a zejména právě k délce trvání zajištění již došlo k neproporcionálnímu zásahu do jejich vlastnického práva.
Ve spisovém materiálu podle nich zcela absentují skutková zjištění ohledně tzv. zdrojového trestného činu, jenž je nezbytným podkladem pro spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Jsou přesvědčeny, že původní podezření policejního orgánu nebylo nikterak specifikováno či potvrzeno, orgány činné v trestním řízení ani po téměř třech letech nezjistily v tomto ohledu žádné konkrétní skutečnosti.
Uvádějí, že městský soud přehlédl závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu a odkazují na nález sp. zn. II. ÚS 3662/14
. Státní zástupkyně i stížnostní soud podle jejich názoru zcela rezignovaly na hodnocení, jakým způsobem bylo původní, obecné podezření v dalším průběhu trestního řízení upřesněno. Odmítají požadavek stížnostního soudu, aby vyvracely vznesená podezření. Připomínají, že zajištění peněžních prostředků trvalo (ke dni rozhodnutí stížnostního soudu) více než dva a půl roku. Ve vztahu k době trvání zajištění peněžních prostředků odkazují na nálezy sp. zn. I. ÚS 2485/13 ,
III. ÚS 3647/14 a
. Upozorňují na skutečnost, že zajištění více než 2,5násobně přesáhlo nejvyšší přípustnou dobu, po jakou by ve stejné věci mohlo trvat omezení osobní svobody. Tvrdí, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe mělo být zajištění provedeno mimotrestními prostředky. III
Městské státní zastupitelství ve svém vyjádření k ústavní stížnosti obsáhle popsalo doposud zjištěné skutečnosti a úkony provedené v průběhu předmětného trestního řízení. Z těchto informací vyplývá, že stěžovatelky nemají na Českou republiku žádnou ekonomickou vazbu, a přesto na jejich české účty dochází značné finanční prostředky, popř. si je mezi těmito účty tranzitně přeposílají. Tyto transakce probíhají v řetězci personálně a obchodně provázaných společností a jejich cílem je pravděpodobně zneprůhlednit činnost jednotlivých daňových subjektů.
Analýzou vyžádaných účetních dokladů bylo zjištěno, že se u některých dokumentů s velkou mírou pravděpodobnosti může jednat o fiktivní doklady. České orgány komunikují s dozorovým orgánem FIU Italy, který sdělil, že stěžovatelky jsou součástí sítě tvořené společnostmi sídlícími v různých evropských státech, jež mezi sebou převádějí finanční prostředky, doplněné falešnou fakturací, za účelem podvodu s daní z přidané hodnoty. Po zajištění peněžních prostředků byly zjišťovány informace o výše uvedených podezřelých a byly vyžádány informace od Procura della Repubblica presso il Tribunale di Roma a Procura della Repubblica presso il Tribunale di Milano; tyto italské orgány byly rovněž požádány o výslech podezřelých.
Městské státní zastupitelství v Praze uzavírá, že bez ověřených informací, kdo je statutárním zástupcem stěžovatelek, a zda finanční prostředky uložené na jejich českých účtech nepocházejí z trestné činnosti, které lze získat pouze cestou právní pomoci, nelze rozhodnout o zrušení zajištění peněžních prostředků. Poukazuje na to, že zmíněná právní pomoc vyžádaná od prokuratury v Miláně a Římě dosud nebyla ani v jednom případě vyřízena. Městský soud uvedl, že k věci nemá žádné další vyjádření a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelkám k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné z napadených usnesení a z trestního spisu vedeného ve věci, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci. IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelek a vyjádření účastníků řízení, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, seznámil se s příslušnou částí trestního spisu vedeného v předmětné věci a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ,
I. ÚS 331/04 ,
I. ÚS 155/06 ,
I. ÚS 105/07 ,
,
,
IV. ÚS 1054/12 a další). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III.
ÚS 3647/14 ). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či
III. ÚS 125/04 ). Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Ústavní soud nejprve musí připustit určitou relevanci těm námitkám, které se týkají kvality odůvodnění napadených usnesení. Tato odůvodnění lze totiž považovat za poměrně strohá a obecná. Přesto z nich podle Ústavního soudu vyplývají informace, které - s určitou mírou tolerance - mohou být vnímány jako dostatečný podklad pro další trvání zajištění peněžních prostředků. V prvé řadě jde o informace poskytnuté italským dozorovým orgánem FIU Italy o tom, že stěžovatelky tvoří součást sítě tvořené společnostmi sídlícími v různých evropských státech, které mezi sebou převádějí finanční prostředky, doplněné falešnou fakturací, za účelem podvodu s daní z přidané hodnoty.
Tato informace koresponduje dosavadním zjištěním o intenzivních převodech finančních prostředků na českých účtech stěžovatelek, přestože přímo v České republice nevykonávají žádnou ekonomickou aktivitu. Takový jev je skutečně příznačný pro snahy o zastření činnosti daňových subjektů a pro tzv. praní špinavých peněz (tedy pro trestnou činnost spočívající v legalizaci výnosů z trestné činnosti ve smyslu § 216 trestního zákoníku).
Podezření formulovaná v napadených rozhodnutích (jakož i v usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 6. 2 2020 č. j. KRPA-43240-5/TČ-2020-000091-FAU, jímž bylo rozhodnuto o zajištění předmětných peněžních prostředků stěžovatelek) se oprávněně mohou jevit jako poměrně obecná. Zejména se to pak týká zdrojové trestné činnosti, na níž může navazovat zmíněná legalizace výnosů z trestné činnosti, což ostatně stěžovatelky opodstatněně tvrdí.
Na druhou stranu se však v úvodní fázi trestního řízení podle Ústavního soudu takové situaci u obdobné trestné činnosti nelze vždy vyhnout. Jak již bylo uvedeno, v předmětné věci je prověřována možná legalizace výnosů z trestné činnosti navazující na daňovou trestnou činnost, konkrétně na možné podvody s daní z přidané hodnoty, která měla být páchána s využitím sítě společností sídlících v různých evropských státech. Není pochyb o opodstatněnosti tvrzení stížnostního soudu (srov. č. l. 9 usnesení městského soudu), že jde o skutkově a právně složitou věc týkající se podezření z rozsáhlé a sofistikované majetkové trestné činnosti s výrazným mezinárodním přesahem.
Rozkrytí sítě obchodních společností a dalších subjektů, vztahů a finančních toků mezi nimi, jakož i skutečných i fiktivních transakcí je spojeno s mimořádnou obtížností, což platí o to víc, když je podmíněno získáváním informací prostřednictvím mezinárodní právní pomoci, jak je tomu i v tomto případě (viz dále). Je třeba připustit, že městský soud na č. l. 8 svého usnesení poněkud nevhodně podotkl, že stěžovatelky nevyvrátily ani významně nezpochybnily zákonem požadovaný vyšší stupeň pravděpodobnosti o tom, že zajištěné peněžní prostředky na jejich účtech mohou být výnosem z trestné činnosti; takovou aktivitu po stěžovatelkách skutečně nelze požadovat, resp. nelze na ni vázat případné zrušení zajištění.
To však nic nemění na tom, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že navzdory nemalé míře obecnosti jsou z napadených usnesení dostatečně seznatelné důvody, z nichž orgány činné v trestním řízení dovozují podezření, že zajištěné peněžní prostředky představují výnos z trestné činnosti. Jestliže proto dovozují splnění této základní podmínky pro trvání zajištění vyplývající z § 79a odst. 1 trestního řádu, Ústavní soud v tom nespatřuje prvek svévole. Ústavní soud dále nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelek, že zejména s ohledem na dobu trvání zajištění peněžních prostředků již došlo k neproporcionálnímu zásahu do jejich vlastnického práva.
S touto námitkou se adekvátně vypořádal městský soud na č. l. 9-10 svého usnesení. Správně uvedl, že o neproporcionální délce trvání zajištění peněžních prostředků lze hovořit až v případě, kdy doba trvání takového zajištění výrazně převyšuje lhůty stanovené trestním řádem pro omezení osobní svobody (srov. § 72a trestního řádu). Rovněž správně odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 a
II.
ÚS 1367/17 ), kdy bylo porušení základních práv stěžovatelů z důvodu délky zajištění peněžních prostředků shledáno v ojedinělých případech, u kterých délka zajištění trvala například šest let v rámci přípravného řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ) či dvanáct let, přičemž v době podání stížnosti bylo řízení ve fázi druhého odvolacího řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ). Ústavní soud k tomuto dodává, že ve výjimečných případech nevyhodnotil jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod ani zajištění, které v průběhu přípravného řízení trvalo více než sedm let a dva měsíce (srov. nález sp. zn. I.
ÚS 1181/21 ). V posuzované věci trvalo zajištění peněžních prostředků (ke dni vydání napadeného usnesení městského soudu) 29 měsíců a osm dnů (nikoli tedy více než dva a půl roku, jak tvrdí stěžovatelky). Ústavní soud souhlasí s konstatováním stížnostního soudu (srov. č. l. 9 usnesení městského soudu), že tato doba bezpochyby není zanedbatelná. Stejně tak ovšem souhlasí s jeho závěrem, že tuto dobu nelze považovat za nepřiměřenou, jakož i s důvody, na jejichž základě k tomuto závěru dospěl. Rozhodující se v tomto směru jeví již zmiňovaná náročnost objasňování dané trestní věci vyplývající ze sofistikovaného charakteru prověřované trestné činnosti, která je navíc spojena s výrazným mezinárodním přesahem, což vyvolává potřebu využití mezinárodní právní pomoci.
Přehlédnout nelze ani komplikace spojené s nedávnou pandemickou situací, která po dlouhou dobu výrazně ztěžovala činnost orgánů činných v trestním řízení (srov. již zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 1181/21 ). K uvedenému závěru dospěl Ústavní soud také s ohledem na to, že orgány činné v trestním řízení nejsou po dobu trvání zajištění nečinné. Zejména je třeba připomenout žádost o právní pomoc adresovanou italské prokuratuře, kterou ve svém vyjádření zmínilo Městské státní zastupitelství a jejíž vyřízení je pro další postup v objasňování věci klíčové.
K otázce proporcionality dosavadního trvání zajištěných prostředků zbývá dodat, že výše uvedený závěr není zpochybňován ani judikaturou, na kterou stěžovatelky v této souvislosti upozorňují. Ve věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 2485/13 byla ústavní stížnost zamítnuta, přičemž z tohoto nálezu nevyplývá žádný závěr, který by mohl mít vliv na odlišné řešení nyní posuzované věci. Ve věci, v níž Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. III. ÚS 3647/14 , trvalo zajištění více než devět a půl roku a odůvodnění zrušených rozhodnutí trestních soudů vykazovalo podstatně závažnější nedostatky, než jaké lze identifikovat u nyní napadených usnesení.
V nálezu sp. zn. II. ÚS 3662/14
Ústavní soud dovodil porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zejména s ohledem na téměř devítiletou dobu trvání zajištění a vadný postup trestních soudů, který přispěl k průtahům v trestním řízení. Konečně v nálezu sp. zn. I.
ÚS 3502/13
Ústavní soud shledal nedůvodné odchýlení státního zástupce od předchozího postupu ve stejné trestní věci a především šlo o případ, kdy Ústavní soud nepřezkoumával ani odůvodněnost rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků, ani podstatu trvání celého zajištění peněžních prostředků, neboť ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutím, jimiž orgány veřejné moci rozhodovaly o žádosti o omezení zajištění z důvodu plnění smluvních povinností a hrazení zákonných plateb a provozních nákladů; okolnosti tohoto případu tedy byly podstatně odlišné, než které existují v nyní posuzované věci. Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud též námitku stěžovatelek, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe mělo být zajištění provedeno mimotrestními prostředky. Opět je třeba připomenout závažnost prověřované trestné činnosti, která zcela opravňuje konání trestního řízení a legitimizuje použití zajišťovacích prostředků obsažených v trestním řádu. V
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu