Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Petra Klimánka, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 26 Cdo 1782/2024-200, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2023 č. j. 68 Co 382/2023-141 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. června 2023 č. j. 51 C 14/2023-42 ve znění opravného usnesení ze dne 7. srpna 2023 č. j. 51 C 14/2023-69, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodoval o žalobě vedlejšího účastníka proti stěžovateli na zaplacení 870 602 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník jako pronajímatel přenechal stěžovateli jako nájemci k užívání pozemní komunikaci, kde stěžovatel provozoval placené parkoviště. Vedlejší účastník dal stěžovateli v roce 2017 výpověď z nájmu, jejíž platnost byla soudně potvrzena v roce 2020, resp. v roce 2021 soudem odvolacím. Stěžovatel však přesto pozemky nevyklidil a nadále na nich provozoval podnikatelskou činnost. Vedlejší účastník proto požadoval vydání bezdůvodného obohacení z titulu dlužného nájemného za období od 16. 12. 2019 do 31. 12. 2020. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl.
2. Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení (a v jeho následných doplněních) vždy na úvodní straně uvádí, že ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu. V závěrečném petitu však naopak stěžovatel vždy navrhuje zrušit kromě usnesení Nejvyššího soudu (které stěžovatel chybně označuje jako rozsudek) také rozsudek městského soudu a obvodního soudu. Právě petit ústavní stížnosti je přitom rozhodný, a proto Ústavní soud posoudil návrh na zahájení řízení tak, že směřuje proti všem třem rozhodnutím obecných soudů.
3. V návrhu na zahájení řízení ze dne 1. 9. 2025 (který byl posledním dnem lhůty pro podání ústavní stížnosti) stěžovatel pouze uvedl, že soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces, právo činit vše, co není zákonem zakázáno, právo podnikat a právo vlastnit majetek. Stěžovatel zároveň uvedl, že odůvodnění ústavní stížnosti "doplní dodatečně". V následujících dvou měsících tak však stěžovatel neučinil, a proto jej Ústavní soud vyzval k odstranění vad podání.
4. V doplnění ústavní stížnosti uvedl stěžovatel, že porušení základních práv ze strany obecných soudů spatřuje ve třech bodech: "1. Ne/ekvivalence obohacení - z plného provozování parkoviště jako celku vůči poskytování pouze ostrahy jen některým vozidlům;
2. Procesní vady a nepřezkoumatelnost - stanovení způsobu užívání, ze kterého se pak zjišťuje výše bezdůvodného obohacení; 3. zda poskytování ostrahy (občasné projití po parkovišti, jeho sledování z jiné nemovitostí) lze provádět v režimu obecného užívání." Odvolací soud podle stěžovatele ignoroval nález sp. zn. I. ÚS 143/11
, přičemž toto ignorování neodůvodnil. Soudy podle stěžovatele neprovedly dokazování a nezjistily skutečný stav užívání parkoviště. Stěžovatel je přesvědčen, že v dovolání formuloval otázky, které zakládají jeho přípustnost. Poskytování ostrahy, spočívající v občasné pochůzce po komunikaci, je podle stěžovatele činností podřaditelnou pod obecné užívání, a proto vlastník komunikace nemůže po takové osobě požadovat náhradu bezdůvodného obohacení.
5. Stěžovatel později Ústavnímu soudu doložil sdělení Úřadu městské části Prahy 12, z něhož se má podávat, že v posuzované věci jde o veřejně přístupnou komunikaci, což podle stěžovatele "potvrzuje naléhavost vyřešení právní otázky, zda na veřejně přístupné pozemní komunikaci lze poskytovat ostrahu bez nutnosti nájmu pozemku".
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel Ústavnímu soudu nepředložil žádné relevantní tvrzení o porušení základních práv. Pouze nadále opakuje (tak jako již v odvolání a dovolání), že ve skutečnosti neposkytoval "plný provoz parkoviště", ale pouze "ostrahu vozidel", kterou je podle něj možné "provádět v režimu obecného užívání". Tyto námitky nemají žádný právní základ, jak již stěžovatele upozornil městský soud v bodě 24 napadeného rozhodnutí. Není vůbec podstatné, za jakým podnikatelským účelem stěžovatel pozemky využíval, ale že je využíval - o tom přitom v řízení před obecnými soudy nebylo sporu. V tomto směru obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a provedly podrobné dokazování.
7. Obecné soudy se rovněž řádně zabývaly výší bezdůvodného obohacení. Je logické, že výše bezdůvodného obohacení se odvíjí od výše nájemného, které stěžovatel měl zaplatit, ale nezaplatil. Není tedy vůbec zřejmé, proč by se výše bezdůvodného obohacení měla odvíjet od skutečného způsobu užívání pozemní komunikace, kterým je údajně jen poskytování ostrahy. Samotnému stěžovateli musí být zřejmé, že jeho bezdůvodné obohacení nespočívá v tom, co si vydělal podnikatelskou činností na pozemní komunikaci (ať už tato podnikatelská činnost spočívala v čemkoli), ale v dlužném nájemném za období, kdy stěžovatel k dané pozemní komunikaci neměl žádný právní titul, a přesto na ní podnikatelskou činnost vykonával. Nález sp. zn. I. ÚS 143/11
na posuzovanou věc nedopadá.
8. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu