USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného Mgr. Bc. Veronikou Krpatovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova 699/30, proti žalovanému Petru Klimánkovi, se sídlem v Praze 4 - Modřanech, Do Lipin 2255, IČO 11221119, zastoupenému Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 398/18, o zaplacení částky 870.602 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 14/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2023, č. j. 68 Co 382/2023-141,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám Mgr. Bc. Veroniky Krpatové, advokátky se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova 699/30, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 68 Co 382/2023-141, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 13. 6. 2023, č. j. 51 C 14/2023-42, ve znění (opravného) usnesení ze dne 7. 8. 2023, č. j. 51 C 14/2023-69, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 870.602 Kč s 15 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 870.602 Kč od 14. 12. 2022 do zaplacení a náklady řízení ve výši 36.325 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Dovolání, kterým žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu, není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné. V dovolání (bod 26) nastínil jedinou otázku (podle jeho názoru dovolacím soudem dosud neřešenou), a to „rovnosti, ekvivalence obohacení vznikajícího z provozování parkoviště (organizování parkování, vybírání za parkování, tedy za plochu i za ostrahu) - oproti pouhému poskytování ostrahy (vybírání jen za ostrahu, a to jen od těch, kteří si ji objednají, tedy nevylučování nikoho z užívání parkoviště)“, s tím, že podle jeho názoru obohacení vyplývající z poskytování jen ostrahy není shodné s obohacením vznikajícím z plného provozování parkoviště. Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá.
3. V soudní praxi není pochyb, že nájemce má po skončení nájmu povinnost nejen předmět nájmu vyklidit, ale také ho předat pronajímateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018, uveřejněný pod č. 33/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3341/2019, pak Nejvyšší soud uzavřel, že bývalý nájemce se (bez ohledu na způsob ukončení nájmu) na úkor bývalého pronajímatele obohacuje v rozsahu celého předmětu nájmu až do splnění své povinnosti předmět nájmu vyklidit (dovolací soud sice uvedený závěr učinil v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, není ovšem rozumný důvod, pro nějž by se nemohl aplikovat i za účinnosti současné právní úpravy – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 26 Cdo 498/2024). 1.
2. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, podle něhož užíváním cizí věci bez náležitého právního titulu vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat (srov. § 2991 o. z.). Plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci, jehož se obohacenému dostalo, není tento schopen in natura vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (srov. § 2999 odst. 1 větu první o. z.). Výše peněžité náhrady musí pak vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě, jež takto realizovala uživatelská oprávnění k cizí věci, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, již by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy a kdy se proto výše náhrady poměřuje právě s hladinou obvyklého nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012, či ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017).
3. Jestliže tedy odvolací soud (soud prvního stupně) shledal oprávněným nárok žalobce na náhradu za bezdůvodné obohacení získané dovolatelem užíváním předmětných pozemků po skončení nájmu v rozhodném období, nikterak se od citovaných závěrů neodchýlil. Finanční náhrada přitom musí vycházet z finančního prospěchu, který obohacenému užíváním cizí věci vznikl, tedy musí odpovídat částkám vynakládaným obvykle za užívání předmětu nájmu k účelu, k jakému byl pozemek v rozhodném období žalovaným skutečně užíván (zde k podnikání; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 540/2020, včetně judikatury v něm citované).
4. Zjištění konkrétní výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž skutkovou, jež přípustnost dovolání nezakládá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2065/2021 a judikatura v něm citovaná). Způsob, jakým soud prvního stupně, potažmo odvolací soud, určil výši bezdůvodného obohacení (viz bod 16 rozsudku odvolacího soudu), navíc dovolatel v dovolání ani kvalifikovaně nezpochybnil.
V posuzované věci je
přitom nepochybné, že pozemky, jež žalovaný původně užíval na základě nájemní smlouvy k podnikání (provozování veřejného hlídaného parkoviště), po skončení nájmu nevyklidil a žalobci nepředal a tyto byly žalovaným i v rozhodném období, tj. od 16. 12. 2019 do 31. 12. 2020, nadále využívány jako veřejné parkoviště, na němž žalovaný provozoval svou podnikatelskou činnost, pozemek byl tedy nadále (kontinuálně) užíván totožným způsobem, resp. k totožnému účelu, jako za účinnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky.
5. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně odkázal (stejně jako soud prvního stupně) na rozsudek ve věci sp. zn. 47 C 83/2021, a nijak nereagoval na jeho odvolací námitky týkající se poskytování ostrahy v mezích bezplatného obecného užívání veřejné komunikace, ani na jeho argumentaci, že je nutno zjistit, v jaké výši případné bezdůvodné obohacení vzniklo, a „tímto postupem se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, aniž by však formuloval jakoukoli otázku, na jejímž řešení by mělo podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu záviset (spočívat) a aniž by označil byť jediné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by měl být rozsudek odvolacího soudu v rozporu. 1.
2. Pouze pro úplnost dovolací soud poznamenává, že dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2023, č. j. 70 Co 43/2023-343, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2024, č. j. 70 Co 43/2023-427, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2022, č. j. 47 C 83/2021-233, mimo jiné ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo předmětné pozemky vyklidit a předat žalobci, potvrzen, bylo odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 26 Cdo 2241/2024.
3. Namítá-li dovolatel ve zbývající části dovolání, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237?238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Pro úplnost je možné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je dostatečně odůvodněno; ostatně dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně
dovolatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
5. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
6. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu