USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně ROBOT WORLD s.r.o., se sídlem v Náchodě, Běloveská 944, IČO 49813366, zastoupené Mgr. Andreou Hradilovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě nad Metují, Komenského 54, proti žalované MAVET trading s.r.o., se sídlem v Praze 3, Olšanská 2898/4a, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 2.280.196,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 15 C 207/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2023, č. j. 47 Co 99/2023-391, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.920 Kč k rukám Mgr. Andrey Hradilové, advokátky se sídlem v Novém Městě nad Metují, Komenského 54, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně [vlastnice pozemku st. p. č. 234/1, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. 304 (výroba) v Náchodě, vše zapsáno na LV 3764 pro obec a k. ú. Náchod u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod – dále jen „pozemek“ a „budova“] se po žalované [bývalé nájemkyni veškerých nebytových prostor nacházejících se v budově (s výjimkou kanceláře č. 22 v 1. patře), jejíž nájem skončil uplynutím doby ke dni 31. 12. 2018] domáhala zaplacení částky 185.057,78 Kč z titulu dlužného nájemného a úhrad za teplo a vodné a stočné spojené s užíváním pronajatých nebytových prostor v budově za měsíc prosinec roku 2018, částky 2.098.539 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání tam specifikovaných místností (nebytových prostor) nacházejících se v budově v období od 1.
1. 2019 do 31. 5. 2021 (dále též jen „rozhodné období“) a částky 37.058,77 Kč představující náklady vynaložené na likvidaci odpadu, který žalovaná ponechala na pozemku před budovou, to vše s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení.
2. Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, č. j. 15 C 207/2021-268, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 2.280.196,58 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 40.458,82 Kč a tam
3. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 47 Co 99/2023-391, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalovaná jako nájemkyně uzavřela dne 23. 12. 1998 s právní předchůdkyní žalobkyně Smlouvu o nájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších dodatků (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě si pronajala veškeré nebytové prostory nacházející se v budově (s výjimkou kanceláře č. 22 v 1. patře). Nájem skončil dne 31. 12. 2018 a téhož dne zanikly i podnájemní smlouvy uzavřené žalovanou s podnájemci. Žalovaná nebytové prostory vyklízela postupně, kompletně tak učinila až na konci května 2021. Obvyklá cena nájemného činila 510 Kč/m2/rok, tedy 42,5 Kč/m2/měsíc, jak vyplynulo ze znaleckého posudku č. 1729/2022 vypracovaného Ing. Tomášem Šubertem (dále jen „znalecký posudek“). Na nájemném a úhradách za teplo a vodné a stočné za měsíc prosinec 2018 dluží žalovaná žalobkyni 185.057,78 Kč. Za odvoz odpadu zaplatila žalobkyně z celkové částky 37.058,77 Kč pouze 16.000 Kč.
5. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil rovněž po stránce právní. Dodal, že není rozhodné, v jakém rozsahu a k jakému účelu žalovaná nebytové prostory užívala poté, co jí vznikla povinnost je předat zpět žalobkyni, tj. v období od 1. 1. 2019 do 31. 5. 2021. Podstatná je pouze skutečnost, kdy žalovaná po skončení nájmu předmět nájmu vyklidila a předala zpět žalobkyni. Přisvědčil proto soudu prvního stupně, že žalobkyni náleží za užívání tam specifikovaných místností v daném období žalovanou bezdůvodné obohacení celkem ve výši 2.079.138,80 Kč, které vyčíslil na základě znaleckého posudku, jenž považoval za přesvědčivý. Konečně zdůraznil, že žalovaná se v nájemní smlouvě zavázala provádět na své náklady úklid nebytových prostor a zajišťovat úklid a schůdnost chodníku navazujícího na budovu (čl. VII bod 6 Smlouvy) a hradit veškeré provozní náklady budovy (čl. IV Smlouvy ve znění dodatku č. 6). Je tudíž povinna zaplatit žalobkyni též dlužné nájemné a úhradu za teplo a vodné a stočné za měsíc prosinec 2018, i částku 16.000 Kč, již žalobkyně prokazatelně vynaložila na likvidaci odpadu.
6. Proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) napadá rozsudek pouze co do částky 2.079.138,80 Kč představující bezdůvodné obohacení žalované v období od 1. 1. 2019 do 31. 5. 2021.
7. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. z dále uvedených důvodů přípustné.
8. V soudní praxi není pochyb, že nájemce má po skončení nájmu povinnost nejen předmět nájmu vyklidit, ale také ho předat pronajímateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018, uveřejněný pod č. 33/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže po skončení nájmu žalovaná předmět nájmu (nebytové prostory) nevyklidila a nepředala ho žalobkyni, pak pro vznik její povinnosti zaplatit peněžitou náhradu za užívání věci (ve výši stanovené podle § 2999 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.
z.“) není zpravidla významné (stejně jako po dobu trvání nájmu), zda ho (ne)užívala sama či jeho užívání umožnila třetí osobě (v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 pak odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 929/2021, a ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2078/2022). V rozsudku ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3341/2019, pak Nejvyšší soud uzavřel, že bývalý nájemce se (bez ohledu na způsob ukončení nájmu) na úkor bývalého pronajímatele obohacuje v rozsahu celého předmětu nájmu až do splnění své povinnosti předmět nájmu vyklidit (dovolací soud sice uvedený závěr učinil v poměrech právní úpravy účinné do 31.
12. 2013, není ovšem rozumný důvod, pro nějž by se nemohl aplikovat i za účinnosti současné právní úpravy). Jestliže tedy odvolací soud (soud prvního stupně) shledal oprávněným nárok žalobkyně na náhradu za bezdůvodné obohacení získané dovolatelkou užíváním tam specifikovaných místností nacházejících se v budově (tudíž ani ne celého původního předmětu nájmu) po skončení nájmu až do jejich úplného vyklizení a předání zpět žalobkyni (tj. v rozhodném období), nikterak se od citovaných závěrů neodchýlil.
9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, podle něhož užíváním cizí věci bez náležitého právního titulu vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat (srov. § 2991 o. z.). Plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci, jehož se obohacenému dostalo, není tento schopen in natura vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (srov. § 2999 odst. 1 větu první o. z.). Výše peněžité náhrady musí pak vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě, jež takto realizovala uživatelská oprávnění k cizí věci, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, již by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy a kdy se proto výše náhrady poměřuje právě s hladinou obvyklého nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012, či ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017).
10. Zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž skutkovou. V závislosti na okolnostech případu pak není vyloučeno, aby byla bezpečná skutková zjištění o obvyklé hladině nájemného učiněna bez využití znaleckého zkoumání, zpravidla se však jedná o otázku vyžadující odborné znalosti ve smyslu § 127 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Obvyklé nájemné se proto standardně prokazuje pomocí znaleckého posudku, opírajícího se o metodu nákladovou, výnosovou či porovnávací, přičemž posledně uvedená metoda (vycházející ze zjištění výše nájemného placeného při pronájmu obdobných věcí ve srovnávané lokalitě) je odbornou literaturou z oboru oceňování označována za nejvhodnější (viz např. Bradáčová, L. Problematika znaleckého zjištění obvyklého nájemného z pozemků. Soudní inženýrství, 2004, roč. 15, č. 2, s. 77, nebo Ort, P., Ortová Šeflová, O. Oceňování nemovitostí v praxi. Praha: Leges, 2017. s. 58).
11. Vzhledem k tomu, že má při zjišťování výše bezdůvodného obohacení určující význam rozsah prospěchu obohaceného, je v rámci kvantifikace obvyklého nájemného porovnávací metodou pro tyto účely nutné zaujímat perspektivu nájemce a zkoumat, jakou částku v daném místě a čase platí nájemci za opatření práva užívat srovnatelnou nemovitost, neboť právě o tuto částku se obohacuje neoprávněný uživatel věci tím, že konzumuje užívací právo, aniž by za to poskytoval tržní protiplnění [jde o částku, o niž se majetek obohaceného nesnižuje, ač by se o ni po právu zmenšit měl – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, uveřejněný pod č. 47/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3923/19)].
12. Soud hodnotí znalecký posudek jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019).
13. Rovněž těmito závěry se odvolací soud ve svém rozsudku důsledně řídil. Prospěch získaný užíváním tam specifikovaných místností v budově poměřoval hladinou nájemného obvyklého v daném místě a čase za užívání srovnatelných nemovitostí, jež zjistil ze znaleckého posudku. Tento důkaz přitom hodnotil co do jeho úplnosti, přesvědčivosti a souladnosti s ostatními provedenými důkazy a dovolacímu soudu se jeho úvahy nejeví jako zjevně nepřiměřené. Námitka dovolatelky, že odvolací soud, a potažmo znalecký posudek, vycházely z cen nájemného navýšených o DPH, pak není opodstatněná. Je-li totiž nájem nebytových prostor od DPH zásadně osvobozen (viz § 56a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v rozhodném období), není rozumný důvod domnívat se, že by jeho ceny byly s navýšením o tuto daň inzerovány. Tato skutečnost neplyne ani z obsahu znaleckého posudku.
14. Výtka, že při určování výše obvyklého nájemného odvolací soud nepostupoval podle § 136 o. s. ř. a nezohlednil všechny okolnosti případu, je v poměrech souzené věci bezpředmětná. Aplikace § 136 o. s. ř. má totiž místo pouze tam, kde lze výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4454/2015). O tento případ ovšem v projednávané věci nejde, bylo-li možné výši obvyklého nájemného zjistit ze znaleckého posudku, vycházejícího ze srovnání relevantních vzorků nemovitostí.
15. Na tomto místě dovolací soud již jen pro úplnost podotýká, že napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá na řešení právní otázky, zda vůbec mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení užíváním nebytových prostor nacházejících se v budově, nebyla-li tato nemovitost s ohledem na svůj stavebně technický stav pronajímatelná. Takto formulovaná otázka totiž vychází z jiného skutkového stavu, než jak byl odvolacím soudem (soudem prvního stupně) zjištěn (soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že budova i v rozhodném období pronajímatelná byla).
16. S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Takové nezpůsobilé důvody ovšem dovolatelka rovněž uplatnila, neboť brojila jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu (především ohledně pronajímatelnosti budovy, jak již bylo vyloženo výše), tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
17. Konečně námitkami, že odvolací soud v rozporu s tam citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu nevyslechl znalce, přestože dovolatelka proti znaleckému posudku vznesla rozsáhlé a věcné námitky, že za situace, kdy soud prvního stupně žalobě vyhověl, ačkoliv ji měl správně zamítnout, rozsudek soudu prvního stupně nezrušil (podle jejího názoru žalobkyně na výzvu podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neprokázala své tvrzení o tom, jaké konkrétní místnosti a v jakém rozsahu dovolatelka v rozhodném období užívala), a že se nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, dovolatelka odvolacímu soudu ve skutečnosti toliko vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
18. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. 9. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu