28 Cdo 929/2021-152
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně O.K.V.
Leasing, s. r. o., identifikační číslo osoby 634 87 063, se sídlem ve Žďáru nad
Sázavou, Strojírenská 396, zastoupené Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se
sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti žalovanému V. M.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Olgou Vaňkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 18 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 26/2020,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10.
2020, č. j. 35 Co 275/2020-90, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, č. j. 35 Co 275/2020-90,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2020, č. j. 32 C
26/2020-57, se zrušují a věc se vrací Obvodního soudu pro Prahu 4 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 32 C 26/2020-57,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 18 000 Kč spolu se specifikovaným
úrokem z prodlení v pravidelných měsíčních splátkách (výrok I.) a dále rozhodl
o nákladech řízení (výroky II. a III.). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2020, č. j. 35 Co 275/2020-90, výrokem pod bodem I., potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o věci samé, změnil jej v nákladovém výroku
II. tak, že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl,
že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 29. 11. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu žalobkyně
poskytla částku 18 000 Kč; smlouva však byla absolutně neplatná (§ 581 a § 588
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále i jen „o. z.“), poněvadž v
době jejího uzavření byl žalovaný stižen duševní poruchou trvalého rázu (tato
skutečnost byla nesporná), byť k jeho omezení ve svéprávnosti došlo až na
základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 1. 2019, č. j. 14 Nc
3095/2017, jenž nabyl právní moci dne 30. 1. 2019. Žalovanému tak vzniklo
bezdůvodné obohacení v žalobou požadované výši, jež je povinen vydat, přičemž v
uvedeném směru není významná ani jeho duševní porucha v okamžiku uzavření
(neplatné) smlouvy a přijetí žalované částky, neboť bezdůvodné obohacení je
objektivně nastalý stav, jenž není vázán ani na zavinění či protiprávnost. Nevýznamná je i námitka, že předmětná částka byla následně předána jiným
osobám, které zneužily duševní poruchy žalovaného, protože plněním z neplatné
smlouvy na účet žalovaného vznikl vztah bezdůvodného obohacení mezi žalobkyní a
žalovaným; předal-li žalovaný poskytnutou částku třetím osobám, vznikl by
další, na vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nezávislý vztah z bezdůvodného
obohacení, kde ochuzeným byl by žalovaný. Proto soudy obou stupňů dospěly k
závěru, že žalobkyni dle § 2993 o. z. vzniklo právo na vrácení částky 18 000 Kč
a žalobě vyhověly. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále jen jako
„dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně
nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně namítá, že
významu smlouvy o spotřebitelském úvěru nemohl vůbec rozumět a žalobkyně
zanedbala, případně splnila toliko formálně své zákonné povinnosti (zejména
osobně jednat s žalovaným a prošetřit jeho poměry), při jejichž řádném splnění
mohla by situaci předejít; právo žalobkyně na vrácení poskytnuté částky proto
nemůže požívat právní ochrany, a to ani jako bezdůvodné obohacení. Byť je stav
bezdůvodného obohacení objektivní povahy, měla by existovat jeho korekce v
případech jako je tento, kdy došlo ke zneužití nezpůsobilosti žalovaného a jeho
majetková sféra se prokazatelně nerozšířila.
Nebylo přitom vůbec zohledněno, že
žalobkyní uplatněné právo má být posuzováno i z hlediska jeho souladu s dobrými
mravy, případně s ustanovením o zákazu zneužití práva (odkazuje zde také na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020). Jako
právní jednání je ostatně nutno posoudit také převzetí poskytnuté částky a
další dispozice s ní, k čemuž žalovaný také nebyl způsobilý, pročež za to
nemůže být činěn odpovědným (odkazuje v tomto směru také na ustanovení § 15
odst. 2 o. z.). Jelikož omezení svéprávnosti chrání žalovaného před jeho
vlastním jednáním, jímž by si mohl uškodit, nemělo v jeho prospěch dojít k
žádnému plnění a lze na situaci pohlížet také jako na nevyžádané plnění (§ 1851
o. z.), resp. vědomé obohacení (§ 2997 o. z.). Proto dovolatel navrhuje, aby
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jemuž by věc měla být vrácena k
dalšímu řízení. Spolu s dovoláním podal dovolatel i návrh na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání není přípustné a
dovolatelem odkazované rozhodnutí je v posuzované věci neaplikovatelné, a to i
s ohledem na skutečnost, že žalovaný nenavrhl důkazy ke svým tvrzením. Navrhuje
proto odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen
„o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti
podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v dané věci není vyloučena
tím, že předmětem řízení (v době vydání rozhodnutí obsahující napadený výrok)
je peněžité plnění nepřesahující částku 50 000 Kč, neboť jde o vztah ze
spotřebitelské smlouvy, tedy o výjimku předpokládanou ustanovením § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při
zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné (zda jsou
naplněna kritéria dle § 237 o. s. ř.), může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nemůže založit argumentace
dovolatele, že by neměl být zavázán k vydání bezdůvodného obohacení již proto,
že nebyl dostatečně způsobilý „k převzetí žalované částky“, kdy sluší se
připomenout, že předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení není
protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý
stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020); proto není
namístě přijmout paušalizující závěr, že osoba nesvéprávná či stižena duševní
poruchou není povinna bez právem aprobovaného důvodu získaný majetkový prospěch
vydat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo
527/2020). Z hlediska povinnosti vydat bezdůvodné obohacení není významné ani
to, byl-li žalovaný (obohacený) schopen smlouvě porozumět či nikoliv (případně
zda žalobkyně splnila všechny své povinnosti), neboť již pro danou okolnost je
smlouva posouzena jako neplatná ve smyslu § 581 o. z. [a kdy pro konkluzi o
vzniku závazku z bezdůvodného obohacení v takovém případě není (nemůže být)
podstatné, byla-li by snad smlouva neplatná i z jiných (dalších) důvodů – kupř.
pro (tvrzené) porušení povinností žalobkyně coby poskytovatelky úvěru posoudit
úvěrovou schopnost žalovaného (spotřebitele); § 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru]. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem kladená otázka týkající se
aplikovatelnosti ustanovení § 1851 o. z., resp. § 2997 o. z., na jejichž
výkladu a použití napadené rozhodnutí nezávisí, jestliže – ve světle soudy
učiněných skutkových zjištění – zjevně nejde o situaci, kdy podnikatel plní
spotřebiteli finanční službu bez výslovné objednávky (o nevyžádané plnění ve
smyslu § 1851 o. z.), ani o případ tzv. vědomého obohacení bez právního důvodu
(kdy by snad žalobkyně obohatila žalovaného s vědomím, že k tomu není povinna;
§ 2997 o. z.), bylo-li peněžité plnění poskytnuto žalovanému právě na základě
smlouvy o spotřebitelském úvěru, byť absolutně neplatné, již uzavřel s
žalobkyní. Také v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se pak s ohledem na
jeho ustanovení § 2993 prosadí závěr, že (nejsou-li splněny předpoklady pro
aplikaci některé z výjimek dle § 2995 o. z.) aktivní a pasivní věcná legitimace
závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé či
zrušené smlouvy svědčí zásadně toliko smluvním stranám (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod č. 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Ani případná následná dispozice
obohaceného se získanými prostředky (vydal-li je například třetí osobě) –
poukazuje-li na tuto skutečnost dovolatel – proto sama o sobě v zásadě ničeho
nemění na jeho pasivní věcné legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení a mohla
by mít význam toliko pro právní vztah mezi žalovaným a osobou, jíž příslušné
majetkové hodnoty poskytl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 413/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3682/2016), jak v tomto směru nikoliv nepřiléhavě uvedly soudy nižších
stupňů. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu) ovšem v obdobných
případech (zvlášť jde-li o bezdůvodné obohacení osob s psychosociálním
postižením) klade silný akcent i na to, aby při vypořádání vztahu z takto
vzniklého bezdůvodného obohacení nebylo postupováno ryze formálně a mechanicky,
nýbrž vždy bylo přihlédnuto ke konkrétním okolnostem věci a byly zohledněny
také principy vyjádřené v hlavě I. části první občanského zákoníku, jež se
promítají do interpretace soukromého práva (srov. § 2 odst. 1 o. z.) a jejichž
aplikace v konkrétních věcech není vyloučena ani v zásadě objektivní povahou
vztahu z bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1292/21).
V této souvislosti je zmiňován zejména korektiv dobrých
mravů (§ 2 odst. 3 o. z.) a princip ochrany slabších obsažený v § 3 odst. 2
písm. c/ o. z. (jenž zakazuje, aby kdokoliv utrpěl neodůvodněnou újmu pro
nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení), povinnost
poctivého právního jednání (srov. § 6 o. z.) či zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.). Při právním posouzení věci (a jemu předcházejícímu zjišťování skutkového stavu)
se odvolací soud (odkazuje v tomto směru i na závěry učiněné již soudem prvního
stupně) omezil na konstatování neplatnosti účastníky uzavřené smlouvy o
spotřebitelském úvěru (jež byla titulem plnění), na níž žalovaný (formálně)
participoval jako smluvní strana, a s odkazem na toto (formální) účastenství a
objektivní povahu bezdůvodného obohacení (k jehož vzniku se nevyžaduje
protiprávní jednání ani zavinění a kdy v zásadě nejsou právně významné ani
případné další dispozice s takto nabytým bezdůvodným obohacením) odmítl i tu
obranu žalovaného (v jejím rámci uplatňovaná tvrzení), že ze sjednaného
kontraktu neměl žádný prospěch (včetně toho, že za inkasované plnění nezískal
ani jiný surogát), neboť se stal nástrojem jiných osob, jež zneužily jeho
rozumové nedostatečnosti a následně jej připravily o vyplacené peněžité plnění. Takovým konstatováním ovšem odvolací soud zcela rezignoval na reflexi výše
zmíněných principů, nezohlednil účel pravidla o neplatnosti právního jednání
dle § 581 o. z. [jež má chránit jednajícího v duševní poruše], ani případné
hledisko dobrých mravů [nepovažoval-li za významné, zda se žalovaný, jenž pro
duševní poruchu nebyl schopen právně jednat, právě pro tento svůj hendikep
pouze nestal obětí nepoctivého právního jednání, neměl-li sám z něj žádný
majetkový prospěch]. Neobjasněny přitom zůstaly i jiné – sporné – okolnosti týkající se procesu
uzavření (posuzované) smlouvy o spotřebitelském úvěru, jež by umožňovaly
poskytnout přesvědčivou odpověď na otázku (taktéž relevantní z hlediska
aplikace korektivu dobrých mravů a zákazu zneužití práva), zdali poskytovatel
úvěru (žalobkyně) – jednající za účelem dosažení zisku – mohl při korektním
postupu získat povědomost o tom, že žalovaný (spotřebitel) není kvůli svému
psychosociálnímu postižení (jež s sebou nese neschopnost právně jednat, jakož i
neschopnost bránit se případnému zneužití práva) uzavřít platnou úvěrovou
smlouvu (viz závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1292/21, vydaném ve věci téhož žalovaného). Napadá-li tedy dovolatel i úsudek odvolacího soudu nezohledňující specifické
okolnosti nyní projednávané věci a výše uvedené principy soukromého práva, ve
svém důsledku pak prakticky vedoucí i k odmítnutí principu ochrany slabších a
institutu dobrých mravů [k tomu srov. již výše uvedený rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020, odkazující i na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018], je jeho
dovolání přípustné (pro odklon napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu; § 237 o. s.
ř.) a současně i opodstatněné (z důvodu
nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem; § 241a odst. 1 věty první
o. s. ř.). Odepření práva pro rozpor jeho výkonu s dobrými mravy, respektive pro zneužití
práva ve smyslu § 8 o. z., je vždy nutně spojeno s konkrétními skutkovými
zjištěními a dovolacímu soudu do naznačených závěrů nalézacího soudu přísluší
zasahovat toliko výjimečně ve zvlášť odůvodněných případech zjevné
nepřiměřenosti [k tomu podrobněji v režimu předchozí právní úpravy (§ 3 odst 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, a ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28
Cdo 1158/2011, jež jsou aplikovatelná i v poměrech aktuálního občanského
zákoníku (ve vztahu k § 2 odst. 3 o. z. a § 8 o. z.) – srov. shora citované
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020, ze dne
1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019, a ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo
1592/2021]. Jestliže však právní posouzení odvolacího soudu – vzdor žalovaným
uplatňovaným tvrzením – prakticky rezignuje na reflexi zmíněného aspektu, nelze
než konstatovat, že jde o posouzení neúplné a tím i nesprávné (a uplatněný
dovolací důvod dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., byl tudíž naplněn).
Dovolací soud – jde-li o konečný výsledek řízení – přitom v uvedeném směru
ničeho nepředjímá, poněvadž odpovídající skutková zjištění (prověření žalovaným
uváděných tvrzení) nebyla dosud soudy nižších stupňů učiněna; bude tedy právě
na soudech nižších stupňů, aby se řádně zabývaly relevantními tvrzeními
žalovaného (a v případě potřeby poskytly účastníkům odpovídající poučení stran
povinnosti tvrzení i povinnosti důkazní) a z takto zjištěných skutečností
vyvodily i odpovídající konkluze právní.
Protože dovoláním napadený rozsudek správný není a nejsou podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným
Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ o. s.
ř.), podaným současně s dovoláním, Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným
usnesením (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III.
ÚS 3425/16).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 11. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu