28 Cdo 527/2020-274
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České
spořitelny, a.s., IČ 452 44 782, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62,
proti žalované H. P., nar. XY, bytem XY, zastoupené S. P., opatrovníkem XY,
bytem XY, právně zastoupené Mgr. Petrou Mrňovou Vojtíškovou, advokátkou se
sídlem ve Znojmě, Pontassievská 918/1, o 333.540,78 Kč, vedené u Okresního
soudu ve Znojmě pod sp. zn. 23 C 46/2018, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2019, č. j. 74 Co 173/2018-230, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2019, č. j. 74 Co
173/2018-230, se ve výrocích I. a III. ruší a věc se mu v tomto rozsahu vrací k
dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
(výrok I.), co do částky 9.558,32 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi
byly v době, kdy již byla žalovaná omezena ve svéprávnosti, uzavřeny postupně
tři úvěrové smlouvy a čerpán revolvingový úvěr, přičemž ze strany žalované
nebyly využité prostředky v plné výši splaceny. Seznaný skutkový stav
kvalifikoval jako spor z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jehož se žalované dostalo plněním na základě neplatných smluv (§ 581 o. z.). Konstatoval, že bezdůvodné obohacení je objektivního charakteru, pročež je
bez významu, komu lze klást k tíži okolnosti, od nichž se jeho vznik odvíjí, či
byla-li někomu v souvislosti s ním způsobena škoda. Vyloučena je tak aplikace
ustanovení o náhradě škody, reflexe spoluzavinění ochuzeného i moderace nároku
na vydání bezdůvodného obohacení a problematické je rovněž užití korektivu
dobrých mravů. Žalovaná dle soudu v řízení netvrdila skutečnosti, jež by mohly
opodstatnit odmítnutí nároku žalobkyně, namítané pochybení banky při uzavírání
smluv může samo o sobě vést toliko k neplatnosti úvěrových smluv pro jejich
rozpor s dobrými mravy, nikoliv k vyloučení nároku na vydání bezdůvodného
obohacení (plnění na jejich základě poskytnutého). Po zohlednění započtení
pohledávky žalované soud přiznal žalobkyni nárok ve výši uvedené ve výroku I. a
ve zbytku její žádání zamítl. Skutková specifika věci vzal v potaz při
stanovení lhůty k plnění a v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je
rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 74 Co 173/2018-230, ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), odvolání proti výroku II. odmítl (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud aproboval skutkové
závěry soudu prvního stupně a kvitoval též jeho konkluze právní založené na
objektivním charakteru bezdůvodného obohacení. Neshledav důvodu žádání
žalobkyně nevyhovět ani v okolnostech kauzy (nesvéprávnost žalované, naříkané
jednání pracovnice žalobkyně apod.), přitakal okresnímu soudu i ohledně určení
výše bezdůvodného obohacení, pročež jeho rozhodnutí potvrdil. Proti posléze zmíněnému rozsudku brojí žalovaná dovoláním (výslovně jej
napadá ve výrocích I. a II.), odvozujíc jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), od otázky, již považuje za v praxi dovolacího soudu doposud
nevyřešenou. Nesdílí právní názor soudů nižších stupňů o vzniku bezdůvodného
obohacení v projednávané kauze bez přihlédnutí k jedinečným specifikům věci –
zejména nesvéprávnosti žalované, jakož i jednání pracovnice žalobkyně. Táže se,
může-li dojít k obohacení nesvéprávné osoby, která postrádá ponětí o hodnotě
peněz.
Domnívá se, že přisvědčením právnímu názoru odvolacího soudu i soudu
prvního stupně by ochrana nemocného člověka před nedomyšlenými důsledky jeho
jednání, spočívající v omezení jeho svéprávnosti, pozbyla smyslu a stala by se
neúčinnou, zbytečnou. Apeluje na zohlednění konkrétních okolností nynějšího
sporu, v důsledku nichž považuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení za
rozporný s dobrými mravy. Navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude
změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba zamítnuta, eventuálně žádá
zrušení rozhodnutí soudů obou instancí a vrácení jim věci k dalšímu řízení. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ve smyslu § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné
proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229
odst. 4. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu
s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné
lidské cítění. Dle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu
obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na
vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat,
aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné
plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Předně není možné shledat přípustným dovolání, má-li jím žalovaná v úmyslu
brojit též proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku II., jímž bylo odvolání
odmítnuto. V tomto rozsahu je totiž jí uplatněný mimořádný opravný prostředek
objektivně nepřípustný ve smyslu § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve spojení s §
229 odst. 4 o. s. ř., jenž proti takovému rozhodnutí poskytuje žalobu pro
zmatečnost. S ohledem na řečené tedy Nejvyšší soud dovolání v naznačeném
rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (k tomu viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3060/2019).
Jinak lze dovolání považovat za přípustné, neboť předkládá otázku, jež nebyla
doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a sice možnost bezdůvodně
se obohatit v případě osoby s omezenou svéprávností. Obecně se jeví problematickým přijmout kategorický závěr zastávaný
dovolatelkou, podle něhož by bylo bezdůvodné obohacení na straně osoby s
omezenou svéprávností zcela vyloučeno. Neznemožňuje-li právní řád nabývat
majetek člověku s omezenou svéprávností například v rámci dědického řízení (s
čímž výslovně počítá např. § 1685 o. z.), nenarozenému dítěti (v důsledku § 25
o. z.) nebo nezletilci (což předvídá § 896 o. z.), přičemž v důsledku správy
tohoto majetku opatrovníkem či jinou kompetentní osobou (zákonným zástupcem)
může bezesporu dojít i ke vzniku bezdůvodného obohacení, bylo by nelogickým
vyloučit potenciální obohacení na svéprávnosti omezeného člověka ve všech
případech bez dalšího. Nabude-li taková osoba, byť ne plně svéprávná, majetkový
prospěch bez právem aprobovaného důvodu, jeví se jen těžko udržitelným názor o
tom, že si jej může ponechat, odůvodněný nedostatkem její svéprávnosti. Ostatně
ani judikatuře Nejvyššího soudu není neznámou myšlenka, že bezdůvodné obohacení
vzniká, či může vzniknout na základě plnění dle neplatné smlouvy (srov. § 451
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen
„obč. zák.“, a § 2991 o. z. ve spojení s § 2993 o. z.), přičemž neplatnost
takového právního jednání může být důsledkem nedostatku svéprávnosti (v režimu
předchozí právní úpravy způsobilosti k právním úkonům) jedné ze stran kontraktu
(k tomu viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 33
Cdo 5875/2017, ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2243/2012, a jeho usnesení
ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4996/2015). Rozhodovací praxe se totiž
konstantně hlásí k závěru, na nějž poukázaly i soudy nižších stupňů v nynější
věci, dle kterého v případě bezdůvodného obohacení jde o objektivně nastalý
stav vyvolaný tím, že bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových
hodnot od jednoho subjektu k druhému (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 373/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne
6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014, a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2998/2014). K námitce dovolatelky, že přitakání názoru krajského soudu, jenž ze shora
citované judikatury vychází, by znamenalo pozbytí účinnosti ochrany žalované,
jíž má být omezení její svéprávnosti, sluší se poznamenat následující. Nejvyšší
soud k problematice omezení svéprávnosti ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 232/2014 (s odkazem na rozsudek téhož soudu ze dne 4. 12. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2351/2013) uvedl, že řečený institut není sankcí, nýbrž
opatřením, jehož cílem je protekce člověka, jenž pro svůj duševní stav není
schopen s dostatečnou odpovědností právně jednat. Rovněž jde o ochranu osob,
které s ním vstoupily do právních vztahů, neboť jednání učiněná subjektem
omezeným ve svéprávnosti jsou pro nedostatek její způsobilosti neplatná (k tomu
viz též nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp.
zn. I. ÚS 173/13, bod
27, a ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16, bod 29, dále pak kupříkladu
i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2542/2008). Neplatností tak budou stiženy nejen úvěrové smlouvy uzavřené se žalobkyní,
nýbrž i následná právní jednání žalované, skrze něž poskytnuté finance
spotřebovala (jak uvádí ve svém podání), pročež není vyloučena možnost, aby se
dovolatelka s pomocí svého opatrovníka takto pozbytého majetku domáhala nazpět. Námitky žalované o neúčinnosti ochrany, již jí má omezení svéprávnosti
poskytovat, tak nelze mít za opodstatněné.
Na základě shora řečeného lze shrnout, že stěžejní dovolací námitka o absenci
bezdůvodného obohacení žalované pro nedostatek její svéprávnosti postrádá
důvodnost, a úvahy odvolacího soudu stran otázky existence neoprávněného
majetkového prospěchu v její sféře proto obstojí.
Shora připomenuté teze prolínající se rozhodovací praxí k otázce bezdůvodného
obohacení nicméně rozvíjí další judikatura. Nejvyšší soud na ně navázal mimo
jiné ve svém rozsudku ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, v němž
podotkl, že v zásadě objektivní povaha vztahu z bezdůvodného obohacení
jednoznačně nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých
okolností odporujícím dobrým mravům (jak je ostatně připuštěno i rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, ze dne 29. 11.
2002, sp. zn. 33 Odo 642/2002, a ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 820/2004).
V této souvislosti tak nelze přehlížet specifika nyní projednávané kauzy, na
něž zřetelně upozorňuje též dovolatelka. Dle tvrzení žalované (jež bude jistě
zapotřebí v dalším řízení důkazně prověřit, kterým však soudy nižších stupňů
dosud nepřiznaly odpovídající relevanci) měla pracovnice žalobkyně v době
sjednávání smluv ponětí o nedostatku svéprávnosti žalované, čehož mohla zjevně
využít ve svůj prospěch (získání provize z prodaných bankovních produktů). Není
proto možné pomíjet i nastíněnou rovinu souzené věci, jež by mohla mít odraz v
úvaze soudů o souladu uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení s
dobrými mravy v intencích § 2 odst. 3 o. z., eventuálně myšlence, nejde-li o
zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.
Ačkoli dovolatelka koncentruje vymezení přípustnosti svého podání především k
otázce neřešené, jež byla rozebrána shora, nelze opomíjet její výtky obsažené
zejména v závěru textu mimořádného opravného prostředku brojící proti úsudku
odvolacího soudu nereflektujícímu specifické okolnosti nyní projednávaného
sporu, což jej v důsledku vedlo prakticky k odmítnutí významu institutu dobrých
mravů (§ 2 odst. 3 o. z., resp. § 8 o. z., k tomu blíže zejména usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018) pro jeho
rozřešení. Krajský soud aproboval úvahu soudu prvního stupně, jenž eventuální
rozpor chování žalobkyně (respektive její zaměstnankyně) s dobrými mravy
spojoval toliko s neplatností uzavíraných smluv, jejímž následkem je vznik
bezdůvodného obohacení – povinnost stran vrátit si poskytnutá plnění. Prostor
pro aplikaci řečeného korektivu neshledal krajský soud ani přes vlastní
konstatování o možném využití nedostatku svéprávnosti žalované k uzavření smluv
ze strany pracovnice žalobkyně, jež dle něho nemůže opodstatňovat nedůvodnost
uplatněného nároku (viz bod 20 napadeného rozhodnutí). Byť je odepření práva
pro rozpor jeho výkonu s dobrými mravy, respektive pro zneužití práva ve smyslu
§ 8 o. z. vždy nutně spojeno s konkrétními skutkovými zjištěními a dovolacímu
soudu do naznačených závěrů nalézacích soudů přísluší zasahovat toliko
výjimečně ve zvlášť odůvodněných případech jejich zjevné nepřiměřenosti [k tomu
podrobněji v režimu předchozí právní úpravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i
v něm jmenovaná usnesení téhož soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo
1094/2004, a ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011, jež jsou
aplikovatelná i v poměrech aktuálního občanského zákoníku (ve vztahu k § 2
odst. 3 o. z. a § 8 o. z.) – srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 1722/2018, či jeho usnesení ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo
2511/2019, dále pak viz též např. usnesení téhož soudu ze dne 28. 8. 2018, sp.
zn. 22 Cdo 2295/2018], je právní posouzení věci odvolacím soudem, jež prakticky
rezignuje na reflexi zmíněného aspektu (vzdor vzneseným námitkám žalované),
nezbytné označit za neúplné, respektive minimálně předčasné, a tedy nesprávné.
Není možné shledat je souladným s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu
zejména v otázce řešení eventuálního rozporu výkonu uplatněného práva na vydání
bezdůvodného obohacení s dobrými mravy (k této otázce pro doplnění viz též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či jeho
rozsudek ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017).
V souvislosti se shora vylíčeným považuje Nejvyšší soud mimořádný opravný
prostředek uplatněný žalovanou v mezích předestřené dovolací argumentace za
důvodný (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), pročež přistoupil v intencích § 243e odst. 1
a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku krajského soudu v napadeném
výroku I., jakož i akcesorickém výroku III. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení, v němž se odvolací soud neopomene podrobněji zabývat skutkovými
specifiky projednávané kauzy a jejich vlivem na posouzení souladu uplatnění
práva s dobrými mravy, respektive na závěr o eventuálním zneužití práva ve
smyslu § 8 o. z., přičemž dovolací soud na tomto místě zdůrazňuje, že se za
dané procesní situace neodvažuje nikterak předjímat výsledek jeho úvah.
Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř.
ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými
v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 7. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu