22 Cdo 2295/2018-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně KABLANĚ, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 49284886, se
sídlem v Otradově 46, zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve
Žďáře nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, proti žalovanému M. J., o vypořádání
staveb na cizím pozemku a zřízení práva nezbytné cesty a o vzájemném návrhu na
odstranění staveb, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 61/2015,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 7. 2. 2018, č. j. 27 Co 235/2017-455,
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7.
2. 2018, č. j. 27 Co 235/2017-455, v části výroku pod bodem II., ve které byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 4. 2017, č. j. 6 C
61/2015-253, ve výroku pod bodem II., pokud jím byla žalobkyni stanovena k
odstranění staveb lhůta „dvou měsíců ode dne právní moci rozsudku“, se ruší a
věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
Žalobkyně je vlastnicí následujících staveb – budovy bez č. p./č. e., stojící
na pozemku a st. par., budovy bez č. p./č. e., stojící na pozemku se zpevněnou
plochou, budovy bez č. p./č. e. stojící na pozemku st. par. č., budovy bez č. p./č. e. stojící na st. par. č., budovy bez č. p./č. e. stojící na pozemku st. par. č., budovy bez č. p./č. e. stojící na pozemku st. par. č., budovy bez č. p./č. e. stojící na pozemku st. par. č., budovy bez č. p./č. e. stojící na
pozemku st. par. č., dále silážního žlabu na pozemku par. č. a rozestavěné
stavby skladu píce stojící na pozemku st. par. č., vše v katastrálním území a
obci O., u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště Ch. Žalovaný
je vlastníkem pozemku st. par. č., pozemku st. par. č., pozemku par. č.,
pozemku st. par. č., pozemku st. par. č., pozemku st. par. č., pozemku st. par. č., pozemku st. par. č., pozemku st. par. č., pozemku st. par. č., pozemku st. par. č. a pozemku par. č., vše v katastrálním území a obci O., u Katastrálního
úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště Ch. Žalobkyně se domáhala přikázání
pozemků ve vlastnictví žalovaného, na kterém stojí její stavby, do svého
vlastnictví za náhradu; zároveň se domáhala zřízení nezbytné cesty přes pozemky
ve vlastnictví žalovaného, a to konkrétně přes pozemek par. č., pozemek par. č. a pozemek par. č., vše v katastrálním území a obci O., u Katastrálního úřadu
pro P. kraj, Katastrální pracoviště Ch. (tyto nároky nejsou předmětem
dovolacího řízení). Žalovaný se vzájemnou žalobou domáhal odstranění uvedených
staveb z jeho pozemku. Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 6 C 61/2015-253, výrokem I. zamítl návrh žalobkyně na přikázání
pozemků žalovaného do vlastnictví žalobkyně za náhradu. Ve výroku II. vyhověl
vzájemnému návrhu žalovaného a žalobkyni uložil povinnost odstranit stavby z
pozemků žalovaného, a to do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí v
části, týkající se lhůty ke splnění povinnosti, nijak neodůvodnil. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích („odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 27 Cdo 235/2017-455, ve výroku I. zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. Ani
rozhodnutí odvolacího soudu se lhůtou ke splnění povinnosti nezabývalo. Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku pod bodem II. – podala žalobkyně
dovolání; tvrdí, že rozhodnutí závisí na řešení „zásadních otázek“ hmotného
práva, a navrhuje, aby otázky pod body 1) a 2) dovolací soud posoudil odchylně
od jeho dosavadní judikatury, která se týká spíše méně významných staveb (plot,
garáž, chata apod.), než hospodářsky významného souboru staveb tvořících
ucelený funkční celek.
Jedná se o tyto otázky: 1) zda je možné odepřít právní
ochranu vlastníkovi pozemku s přihlédnutím k újmě, která vlastníkovi staveb
vznikne, 2) zda zánik občanskoprávního titulu k užívání pozemku není zhojen
uděleným souhlasem vlastníka pozemku s umístěním stavby v rámci stavebního
řízení, 3) v jakém stavu je nájemce povinen vrátit předmět nájmu po jeho
ukončení a zároveň jakou lhůtu k odstranění staveb lze považovat za přiměřenou
(zde tvrdí rozpor s judikaturou dovolacího soudu). Dovolacím důvodem je
nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto. Podstata věci je v tomto: Žalobkyně měla v nájmu na dobu 30 let pozemky
žalovaného, na kterých vlastnila stavby zřízené bývalým jednotným zemědělským
družstvem, a se souhlasem žalovaného na něm zřídila nové stavby. V roce 2010
však strany uzavřely novou nájemní smlouvu, nahrazující smlouvu dosavadní, a
sjednaly nájem na 5 let s tím, že pokud jej jedna strana nevypoví, automaticky
se prodlužuje. Žalovaný jej pak vypověděl s odůvodněním, že žalobkyně poškozuje
jeho pozemky i životní prostředí; stavby ve vlastnictví žalobkyně tak nadále
leží na pozemku bez právního důvodu. Žalobkyně se pak domáhala přikázání staveb
do jejího vlastnictví (v této části vzala žalobu zpět) a zřízení nezbytné
cesty; soudy mezitímním rozsudkem rozhodly nejprve o odstranění staveb, a to je
předmětem dovolacího řízení. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Pokud jde o rozhodnutí o povinnosti odstranit stavby z pozemku žalovaného,
dovolání není přípustné. V této části vyšel dovolací soud z § 243f odst. 3 o. s. ř. a jen stručně uvádí důvody nepřípustnosti dovolání; obsah rozsudků soudů
obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto
na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). Protože v dovolacím
řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést
dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale
především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl,
jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben
přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v
případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor
pro přezkumnou činnost dovolacího soudu, tedy pro posouzení toho, zda v
dovolání vymezené dovolací důvody jsou dány.
Požadavek, aby dovolatel v
dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
podle nyní platného znění občanského soudního řádu (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle
§ 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho
části. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2
občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další
judikaturu tam uvedenou). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není
(od 1. 1. 2013) budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného
rozhodnutí. Pokud jde o vymezení důvodů jeho přípustnosti, je dovolání na samé hranici
projednatelnosti. Dovolatelka se o důvodech přípustnosti dovolání uvedených v §
237 o. s. ř., výslovně nezmiňuje; pokud uvádí, že otázky pod body 1) a 2)
dovolání by měly být posouzeny jinak než v dosavadní praxi dovolacího soudu, v
této části je přípustnost dovolání implicitně vymezena, byť v části pod bodem
2) nedostatečně. Dále z dovolání vyplývá, že napadené rozhodnutí má být v
rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2488/2012; i zde je uplatněn způsobilý důvod přípustnosti, tedy že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. To platí i pro otázku lhůty k odstranění stavby (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Proto se dovolací soud zabýval tím, zda takto uplatněné důvody
přípustnosti dovolání jsou dány; jinými otázkami nastíněnými v dovolání, u
kterých důvod přípustnosti nebyl vymezen, se zabývat nemohl. K věci se obecně uvádí: Jestliže někdo staví, resp. koupí stavbu na základě
obligačního práva, které ze své povahy není časově neomezené, musí počítat s
tím, že po zániku práva užívat pozemek zanikne i právo mít stavbu na pozemku
umístěnou. Pro tento určující závěr není podstatné, zda z hlediska stavebního
práva bylo stavební povolení vydáno na dobu určitou nebo neurčitou. Pro
posouzení otázky, zda stavebník má ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní
titul, a posouzení obsahu jeho práva, není obsah stavebního povolení
rozhodující (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001). V dané věci žalobkyně zřídila stavby na pozemku, který měla v nájmu; musela
tedy vědět, že nejde o právo trvalé povahy a počítat s tím, že bude muset
pozemky vyklidit. Pokud navíc v roce 2010 uzavřela s žalovaným novou nájemní
smlouvu, ve které přistoupila k výraznému zkrácení původně sjednané doby nájmu,
jednala nerozvážně a musí nést následky plynoucí z nové smlouvy.
„Ve shodě se
zásadou autonomie vůle je uzavření smlouvy na dobrovolném rozhodnutí smluvní
strany, která musí zvážit všechna pozitiva či negativa, která s uzavřením
takové smlouvy mohou být spojena. V poměrech nájemní smlouvy je to především
zřejmá okolnost, že po skončení nájmu ztratí nájemce oprávnění předmět nájmu
užívat a pronajímatel se bude domáhat jeho vyklizení. Tato skutečnost je
pojmovým znakem nájemní smlouvy, a jestliže si nájemce tyto skutečnosti
dostatečně nezváží před uzavřením nájemní smlouvy, nemůže považovat za
nespravedlivý důsledek, který je svou povahou s nájemním vztahem spojen, a to
tím spíše, jestliže se jedná o nájemní smlouvu uzavřenou na dobu
určitou“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4884/2015). K vymezeným důvodům přípustnosti dovolání se podrobněji uvádí:
Ad 1): Již judikatura k občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb. uznala, že zamítnutí
vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá
výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí
uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění
žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). Tato právní věta je v
souladu i s úpravou občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který v § 2 odst. 3
deklaruje, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými
mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské
cítění, a v § 8 stanoví, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Proto i zamítnutí žaloby pro její rozpor s dobrými mravy, resp. jako jednání
zneužívajícího právo, musí vycházet z posouzení individuálních okolností
případu. „Posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými
mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé
od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu
zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená“ (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016). Tak tomu v dané
věci není; výkon práva neprodloužit nájemní vztah a žádat odstranění staveb by
mohl být za daných skutkových okolností, včetně toho, že proti zřízení
některých (ne všech) staveb neměl žalovaný námitky a snad s ním dokonce
souhlasil, v rozporu s dobrými mravy jen za předpokladu, že by žalovaný neměl k
tomuto jednání spravedlivý důvod. Podle zjištění v nalézacím řízení (viz str. 13 a násl. rozsudku soudu prvního stupně) provoz žalobkyně neúměrně zatěžoval a
poškozoval pozemky žalovaného, ohrožoval životní prostředí a žalobkyně se
pokoušela i závadné jednání maskovat; žalobkyně za této situace neměla brát
námitky žalovaného na lehkou váhu (str. 15 rozsudku soudu prvního stupně dole). Soudy též vysvětlily, že odstranění staveb přinese vlastníkovi pozemku
prospěch, a i to je důvod, proč nejde o šikanu; byly si též vědomy situace
žalobkyně a braly ji do úvahy.
Přitom nelze, jak požaduje dovolatelka, bez
přihlédnutí k dalším okolnostem pouze srovnávat újmu způsobenou vlastníkovi
staveb v důsledku jejich odstranění, s prospěchem, který to přinese
vlastníkovi, a v případě nerovnováhy odepřít vlastníkovi pozemku ochranu; je
totiž třeba vzít do úvahy, že tu stojí vlastník pozemku, který „má právo se
svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho
vyloučit“ (§ 1012 o. z.) a na druhé straně osoba, které nesvědčí k užívání
vlastníkova pozemku žádný právní důvod. Dovolatelka též tvrdí, že dosavadní judikaturu nelze na projednávaný případ
použít proto, že se týkala méně významných staveb, např. garáží, chat a plotů;
netýkala se staveb, které – jako v této věci – tvoří jednotný funkční celek
sloužící k výkonu zemědělské činnosti, kterou nelze přemístit do jiných prostor
(přesně řečeno, přemístění není v možnostech vlastníka staveb). K tomu je však
třeba odkázat na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, větu druhou,
kde se deklaruje: „Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a
ochranu“. V zásadě tedy není důvod diferencovat přístup ke stavbám na cizím
pozemku podle jejich velikosti či podle toho, k čemu slouží. Podrobně se všemi aspekty věci v této souvislosti v souladu s právním názorem,
který Nejvyšší soud zaujal ve věci sp. zn. 22 Cdo 740/99, zabýval odvolací soud
na str. 11 a násl. rozsudku; na jeho věcně správné závěry se pro stručnost
odkazuje. Za této situace není úvaha soudů o tom, že požadavek na odstranění
staveb není v rozporu s dobrými mravy, zjevně nepřiměřená, a není ani důvod
odchýlit se od dosavadní judikatury. Ad 2): V této souvislosti dovolatelka neuvádí, od jakého konkrétního rozhodnutí
by se dovolací soud měl odchýlit, a dovolacímu soudu takové rozhodnutí není
známo; tvrzený důvod přípustnosti dovolání tak není dán. Lze proto jen
podotknout, že otázka, zda souhlas vlastníka pozemku se zřízením stavby na jeho
pozemku, daný ve stavebním řízení, pokud má doba trvání stavby převýšit dobu
nájmu, nehojí absenci občanskoprávního titulu opravňujícího mít na pozemku
stavbu, je jen podmnožinou již řešené otázky, zda lze cestou novace závazku
měnit právní důvod, na jehož základě užívá vlastník stavby cizí pozemek. I zde
vždy záleží na individuálním posouzení věci, tedy na tom, zda v průběhu
správního řízení učinili účastníci vůči sobě projevy vůle tak, že došlo k
novaci nájemní smlouvy. To ovšem ani dovolatelka netvrdí. Pokud by žalovaný
neměl k požadavku na vyklizení pozemku spravedlivý důvod (viz výše), byla by
existence takového souhlasu v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. možným
důvodem k zamítnutí žaloby („pro tentokrát“) z důvodu výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy, resp. jeho zneužití; tak tomu však v dané věci není. Ovšem
samotný souhlas vlastníka pozemku s existencí stavby, projevený ve stavebním
řízení, soukromoprávní titul umožňující mít stavbu na cizím pozemku nezakládá. Ad 3): Nelze přisvědčit tvrzení, že napadené rozhodnutí je v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn.
28 Cdo 2488/2012, ve
kterém se ohledně pozemků uvádí, že „byl-li způsob jejich užívání sjednán, bylo
povinností žalované podle § 682 obč. zák. vrátit je (při skončení nájmu) ve
stavu odpovídajícím tomuto sjednanému způsobu užívání“. Zde však nešlo o
případ, že by na pozemku měly zůstat věci ve vlastnictví žalované, šlo o spor o
terénní úpravy. Ve stejném rozhodnutí pak Nejvyšší soud uvedl, že povinnost
vyklidit předmětné pozemky nelze ztotožňovat s povinností uvést pozemky do
stavu, v jakém se nacházely na počátku nájmu. Ostatně judikatura Nejvyššího
soudu týkající se odstranění staveb z pozemků, pokud nájemní právo, na jehož
základě byly stavby zřízeny, zaniklo, vychází implicitně z předpokladu, že
sjednaným způsobem užívání pozemku bylo zřízení stavby; přesto o tom, že takto
zřízené stavby je třeba po skončení práva nájmu či jiného obdobného práva
odstranit, není v judikatuře pochybnost. Až potud není dovolání přípustné; proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. v této části odmítl. Dovolatelka též klade otázku, jakou lhůtu k odstranění staveb lze považovat za
přiměřenou. Z kontextu dovolání lze dovodit, že v této části má jít o rozpor
napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu; ta zde sice není
specifikována, dovolací soud však konstatuje, že odvolací soud nepostupoval v
souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65,
publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/1966 (dále
jen „Rc 67/1966“). Uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní
moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se
může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí (§ 160 odst. 1
o. s. ř.). Má-li soud za to, že je na místě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu
delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být tato část
výroku rozhodnutí soudu podložena zjištěním všech potřebných skutečností, které
by přesvědčivě zdůvodnily závěr soudu, že je vzhledem k povaze projednávané
věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků vhodné určit ke splnění
lhůtu delší než tři dny od právní moci rozsudku, nebo stanovit, že peněžité
plnění se může stát ve splátkách (Rc 67/1966). Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací však úvahu o tom, že ke splnění
uložené povinnosti je přiměřená lhůta dvou měsíců nijak neodůvodnily;
nerespektovaly tak požadavek, plynoucí z uvedeného rozhodnutí. Za této situace
nelze jejich úvahu o přiměřenosti této lhůty přezkoumat a je tak nutno učinit
závěr, že napadené rozhodnutí v této části spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Ke lhůtě na splnění povinnosti odstranit stavbu se dodává: Civilní řád soudní z
roku 1895 k tomu stanovil: „Pakli uloží se povinnost vykonati nějakou práci neb
nějaké jednání, má soud ke splnění této povinnosti určiti přiměřenou lhůtu,
přihlížeje k osobním poměrům zavázaného. Při tom jest také zvláště dbáti toho,
aby jednání, které má zavázaný provésti nepřekáželo jemu v tom, aby v pravý čas
provedl setbu, žně nebo vinobraní“ (§ 409 c. ř.
s., odstavec druhý). Obdobné
ustanovení platný občanský soudní řád nemá, nicméně z povahy věci a ze zásad
spravedlivého procesu vyplývá, že soud rozhodující o lhůtě k odstranění stavby
musí zvažovat reálné možnosti povinné osoby. Nelze přehlédnout, že i v případě,
že o odstranění stavby rozhodl soud, podle § 130 odst. 2 zákona č. 183/2006
Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), požádá povinná
osoba stavební úřad o stanovení podmínek pro odstranění stavby. Soud tak musí
vzít do úvahy lhůty pro rozhodnutí ve stavebním řízení a povinný musí mít
prostor pro sjednání potřebných prací se stavebním podnikatelem, pokud ovšem
podle okolností nepřichází do úvahy její svépomocné odstranění. Jde-li, jako v této věci, o stavby, ve kterých je provozována zemědělská
výroba, zvláště chov hospodářských zvířat, je třeba k tomu přihlédnout tak, aby
povinný měl zejména možnost ukončit potřebné zemědělské práce, přemístit či
prodat chovaná zvířata a skladované zásoby. Vždy bude záležet na individuálních
okolnostech dané věci, soud však musí úvahu o lhůtě ke splnění povinnosti
odstranit stavbu odůvodnit. I při rozhodování o lhůtě k plnění se uplatní zásada projednací a bude tak na
účastnících, aby do řízení vnesli potřebná skutková tvrzení. Pokud však je ze
spisu zřejmé, že jde např. o více staveb, o rozměrnou stavbu nebo o – opět
rozsáhlejší – chov zvířat, a účastník k stanovení delší než třídenní lhůty k
plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) nevznese potřebná tvrzení, ač bude zřejmé, že
tato lhůta je naprosto nedostatečná, soud jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil i
o skutečnosti týkající se lhůty ke splnění (§ 118a odst. 1 o. s. ř.). Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však splněny podmínky pro
postup podle § 243d o. s. ř. (zejména je třeba dát účastníkům možnost vznést
tvrzení a navrhnout důkazy ve lhůtě ke splnění povinnosti odstranit stavby).
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části a ve výrocích o
náhradě nákladů řízení zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení i dovolacího řízení rozhodne
odvolací soud v novém rozhodnutí.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu