28 Cdo 4996/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně P. S., zastoupené
opatrovníkem Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem,
Hrnčířská 55/14, proti žalované LANAVE, s.r.o., IČ 285 07 975, se sídlem v
Hostivicích, Husovo náměstí 14, zastoupené Mgr. Alexandrem Nettem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, o zaplacení částky 360.000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 343/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. února
2014, č. j. 14 Co 1148/2013-240, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.148,4 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
Mgr. Alexandra Netta.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 2. 2013, č. j. 11 C
343/2010-184, vůči žalované zamítl žalobu o určení vlastnictví žalobkyně k
blíže specifikovaným nemovitostem (výrok I.), určil, že žalobkyně je ve vztahu
ke 2. žalovanému V. F. vlastníkem týchž nemovitostí (výrok II.), zároveň ji
zavázal k zaplacení částky 572.000 Kč s příslušenstvím žalované (výrok III.),
částečně zamítl vzájemný návrh uplatněný žalovanou (výrok IV.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky V. – VII.). Rozhodl tak o žalobě na určení
vlastnictví podané proti žalovaným 1. společnosti LANAVE, s. r. o. a 2. V. F.,
ve vztahu k němuž však řízení následně skončilo pravomocným rozsudkem
odvolacího soudu, jenž již nebyl v rozsahu týkajícím se právního postavení
druhého žalovaného předmětem dovolacího řízení. Při projednávání zmíněné žaloby
na určení vlastnictví došel soud prvního stupně ke zjištění, že smlouvy,
uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, konkrétně úvěrovou a rovněž smlouvu o
zajišťovacím převodu práva, je třeba mít za absolutně neplatné dle § 38 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“), a to z důvodu mentální retardace žalobkyně, pro niž nebyla
schopna projevit svou vůli dostatečně svobodně, vážně a srozumitelně. Na
základě uvedeného rozhodl, že nedošlo k platnému převodu vlastnického práva,
pročež je žalobkyně stále vlastníkem předmětných nemovitostí. Jelikož však bylo
ze smlouvy o úvěru v její prospěch již plněno, je nutné na obnos, který takto
získala, jakož i na částky, jež za ni byly poskytnuty třetím osobám, hledět
jako na bezdůvodné obohacení ve výši 572.000 Kč (§ 451 odst. 2 a § 454 obč.
zák.), které musí nyní podle § 451 odst. 1 obč. zák. vydat žalované. Námitku
promlčení, již proti vzájemnému návrhu žalované na vydání bezdůvodného
obohacení vznesla žalobkyně, pak shledal neopodstatněnou, neboť s odkazem na
judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že v daném případě je třeba aplikovat
příslušná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), o délce promlčecí doby, která v
souladu s § 397 obch. zák. činí čtyři roky. Nemohlo tedy dojít k promlčení
práva žalované, pročež soud prvního stupně rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.
K odvolání všech účastníků přezkoumal jmenované rozhodnutí Krajský soud v Ústí
nad Labem, jenž je rozsudkem ze dne 13. 2. 2014, č. j. 14 Co 1148/2013-240, ve
výrocích I. a II. potvrdil (výrok I. a), ve výroku III. v části, jíž bylo
žalobkyni uloženo zaplatit žalované obnos 212.000 Kč s příslušenstvím, je
zrušil, věc v naznačeném rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, a ve
zbylé části výroku III. je potvrdil (výrok I. b), dále je zrušil ve výroku V. a
věc i v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I. c),
nato rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního (výrok I. d a e) i
druhého stupně (výroky II. a III.) ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným.
Krajský soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o tom, že v důsledku
mentální retardace žalobkyně nebylo lze platně uzavřít výše zmíněné smlouvy. Z
části však shledal důvodným odvolání žalobkyně, a to do výroku III.
prvoinstančního rozhodnutí. Přitakal sice závěrům okresního soudu o vzniku
bezdůvodného obohacení mezi účastníky i o nutnosti aplikace ustanovení obch.
zák., a tudíž naznal, že právo uplatněné žalovanou promlčeno není, leč
nesouhlasil s výší bezdůvodného obohacení, tak jak byla soudem první instance
stanovena. Shledal totiž, že u některých dílčích částek nebylo jejich vyplacení
žalobkyni prokázáno. Uzavřel pak, že skutečně doložená výše bezdůvodného
obohacení se rovná částce 360.000 Kč, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně v
tomto rozsahu potvrdil, avšak ve zbylé části je zrušil a věc vrátil okresnímu
soudu k dalšímu řízení.
Proti potvrzující části výroku I. b) rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání, poněvadž má za to, že se krajský soud při svém rozhodování odchýlil
od judikatury Nejvyššího soudu, neboť v rozporu s ní shledal námitku promlčení
vznesenou žalobkyní neopodstatněnou, a právo žalované tak považoval za
nepromlčené. Dovolatelka zdůrazňuje, že předmětná úvěrová smlouva byla uzavřená
mezi subjekty odlišného postavení, a to osobou podnikající (žalovanou) na jedné
straně a nepodnikatelem (žalobkyní) na straně druhé, a tudíž se dle jejího
názoru nemůže jednat o vztah obchodněprávní, nýbrž občanskoprávní, což má
patřičný dopad i do úvahy, jak dlouhá promlčecí doba se v daném případě bude
aplikovat. Za podstatné pro posouzení povahy vztahu tedy, na rozdíl od soudů
prvního a druhého stupně, považuje právě postavení účastníků kontraktačního
procesu, nikoliv druh uzavřené smlouvy, pročež se domnívá, že by v projednávané
věci měla být aplikována tříletá promlčecí doba dle příslušných ustanovení
občanského zákoníku. Z vytyčených důvodů pak Nejvyššímu soudu navrhuje, aby
bylo rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušeno a věc vrácena
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná, považujíc své právo za nepromlčené, se ve vyjádření ztotožnila se
závěry soudů obou stupňů o tom, že je namístě aplikovat ustanovení obchodního
zákoníku, a tudíž čtyřletou promlčecí dobu. Dovolání žalobkyně má proto za
nepřípustné, a jako takové je navrhuje odmítnout, eventuálně zamítnout pro
nedůvodnost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle
§ 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z dovolání však nelze usuzovat na jeho přípustnost ve shora uvedeném smyslu.
Základní otázkou, jíž se ve svém podání dovolatelka zabývá, je posouzení
promlčení práva žalované na vydání bezdůvodného obohacení. Soudy obou stupňů
bylo zjištěno, že účastníci měli zájem uzavřít mezi sebou smlouvu o úvěru podle
§ 497 a násl. obch. zák., která však byla pro nezpůsobilost žalobkyně k
takovému jednání shledána neplatnou. Na plnění, jež bylo žalobkyni na základě
uvedeného kontraktu již poskytnuto, je proto třeba hledět jako na bezdůvodné
obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Zásadním se tak jeví uvážení, zda se na
promlčení práva na vydání takto získaného prospěchu aplikuje tříletá promlčecí
doba dle § 101 obč. zák, či doba čtyřletá podle § 397 obch. zák., neboť ačkoliv
obchodní zákoník neobsahuje samostatnou úpravu bezdůvodného obohacení, je v něm
naopak zakotvena komplexní úprava právního institutu promlčení.
K výše naznačené problematice se Nejvyšší soud vyslovil již v řadě svých
rozhodnutí, v nichž se ustáleně přihlašuje k názoru, že rozhodující pro
vyřešení problému, která z v úvahu přicházejících úprav se bude na konkrétní
bezdůvodné obohacení aplikovat, je právní povaha vztahu, na jehož základě bylo
plnění získáno (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2007,
sp. zn. 33 Odo 671/2005), protože nelze pouštět ze zřetele okolnosti, za nichž
ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo, neboť posuzování promlčení práva na
jeho vydání zcela odděleně od právní povahy poměru mezi účastníky by mohlo vést
k narušení principu právní jistoty mezi stranami soukromoprávních vztahů
(srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo
1069/2009). V rozsudku ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5092/2007, pak
Nejvyšší soud uzavřel, že vztah z bezdůvodného obohacení, získaného přijetím
plnění z neplatné smlouvy, pokud by závazkový vztah vzniklý na jejím základě
měl charakter obchodního závazkového vztahu, má rovněž povahu obchodněprávní a
promlčení se řídí obchodním zákoníkem. Měly-li proto strany v projednávané věci
v úmyslu uzavřít smlouvu o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák., jež se bez
ohledu na povahu účastníků řídí obchodním zákoníkem, neboť je takzvaným
absolutním obchodem ve smyslu ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.
(srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32
Cdo 1532/2011), je zjevné, že i na vztahy z takového jednání vzešlé se bude
aplikovat úprava obsažená v ustanoveních obchodního zákoníku, jinak řečeno i
promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě zmíněné
neplatné úvěrové smlouvy se posoudí v intencích § 387 a násl. obch. zák.
Ke shodnému závěru ostatně dospěl dovolací soud již dříve ve svém rozsudku ze
dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, v němž rozhodl, že vztah z
bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru, je
obchodním závazkovým vztahem. Právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se
pak promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 obch. zák. (k
tomu srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 29
Cdo 591/2007). Od závěrů přijatých ve výše citovaných rozhodnutích pak není
důvodu se odklánět ani v nyní souzeném sporu.
Rozhodl-li tedy odvolací soud, že právo žalované na vydání shora konkretizované
částky, jakožto bezdůvodného obohacení, promlčeno není, neboť ke dni podání
vzájemného návrhu žalovanou neuběhla čtyřletá promlčecí doba, je zřejmé, že se
nikterak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolání tak
nedostává požadavkům kladených na ně zákonem v ustanovení § 237 o. s. ř.,
pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako
nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že v dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6
vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání
vyjádření k dovolání) 9.740 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.148,4 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu