32 Cdo 3682/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně ProInterier s.r.o., se sídlem v Praze 5, Bavorská 2780/2,
PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 47122374, zastoupené JUDr. Danem
Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, proti žalované
Sonotech SG s.r.o., se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, PSČ 700 30,
identifikační číslo osoby 25900021, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, o zaplacení 114 067,45 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 96/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2016,
č. j. 5 Cmo 294/2015-275, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2016, č. j. 5 Cmo
294/2015-275, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky z titulu ceny za dílo – dodávku
a instalaci zdvojené podlahy v budově Českého rozhlasu, ke které mělo dojít v
červnu roku 2006. Žalobkyně tvrdila, že předmětné dílo zhotovila na výzvu
žalované, která byla zhotovitelem společnosti Intersono SG a.s. (dále jen
„Intersono“), jež následně předala dílo Českému rozhlasu. Rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 18. 6. 2015, č. j. 21 Cm
96/2008-239, soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II. a III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná podlaha byla v budově Českého
rozhlasu žalobkyní skutečně provedena, aniž by však mezi účastnicemi řízení
byla platně uzavřena ústní či písemná smlouva. Práce, jež žalobkyně pro
žalovanou v budově Českého rozhlasu provedla, je proto nutno posoudit jako
bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně dále konstatoval, že bezdůvodným obohacením na straně
žalované nemůže být hodnota či cena díla provedeného žalobkyní pro třetí
subjekt, ale jen to, co žalovaná získala. V řízení však nebylo tvrzeno ani
prokázáno, jakou částku za provedené podlahy získala Intersono od Českého
rozhlasu, ani zda a případně jakou částku Intersono za provedení předmětných
podlah zaplatila žalované. Právě tato částka by přitom podle soudu prvního
stupně představovala to, o co by se žalovaná vůči žalobkyni bezdůvodně
obohatila. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť žalobkyně v řízení
netvrdila ani neprokázala, zda a kolik bylo žalované za předmětné podlahy
zaplaceno. Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením soudu prvního
stupně, že mezi účastnicemi řízení nebyla platně uzavřena smlouva o dílo a
jejich vztah je třeba posoudit podle § 451 a násl. obč. zák. V řízení bylo
podle odvolacího soudu prokázáno, že žalobkyně skutečně provedla práce, o
kterých se žalovanou jednala a které měly být předmětem neexistující smlouvy o
dílo. Český rozhlas měl uzavřenu smlouvu o dílo s Intersono, přičemž zhotovení
podlahy bylo do této smlouvy zahrnuto. Český rozhlas také potvrdil, že podlaha
byla provedena a byla mu ze strany Intersono předána. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že jelikož mezi
účastnicemi řízení nebyla platně uzavřena smlouva o dílo a budova, ve které
byla zdvojená podlaha zhotovena, nebyla ve vlastnictví žalované, nemohlo
bezdůvodné obohacení žalované spočívat ve zhodnocení budovy Českého rozhlasu,
ale pouze v prospěchu, který v důsledku zhotovení podlah získala. Bezdůvodné
obohacení na straně žalované však mohlo podle odvolacího soudu vzniknout tak,
že Český rozhlas zaplatil za tyto podlahy Intersono, která za ně dále zaplatila
žalované. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že za daného skutkového stavu představuje
výši bezdůvodného obohacení obvyklá cena díla, jak byla stanovena znaleckým
posudkem.
V posuzovaném případně může být podle odvolacího soudu bezdůvodným
obohacením na straně žalované jen to, co v důsledku plnění provedeného
žalobkyní získala, nikoliv však více. Zda a kolik žalovaná získala, však v
řízení prokázáno nebylo, neboť žalobkyně s ohledem na svůj právní názor i přes
poučení soudu prvního stupně v tomto směru ničeho netvrdila ani nenavrhla žádné
důkazy. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)
spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení
věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil rozsah a výši bezdůvodného
obohacení, pokud konstatoval, že jeho výší by byla částka, kterou by žalovaná
obdržela od svého odběratele za plnění, jež přijala od žalobkyně. Dovolatelka
plnila žalované bez právního důvodu (na základě neexistující smlouvy), výše
bezdůvodného obohacení na straně žalované je proto podle ní dána
„objektivizovanou hodnotou“ toho, co obdržela žalovaná od dovolatelky, přičemž
je nepodstatné, jak žalovaná s tímto plněním dále naložila. V této souvislosti
dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn.
33 Odo 1089/2005.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
– v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při řešení otázky rozsahu a výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání
je tedy přípustné podle § 237 o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.].
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
V rozsudku ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005, Nejvyšší soud
vysvětlil, že „rozsah práva na vydání bezdůvodného obohacení není dán tím, jaká
majetková újma vznikla jinému, nýbrž jaký majetkový prospěch získal obohacený v
okamžiku jeho získání (předmětem bezdůvodného obohacení není hodnota
vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo). Na
povinnost toho, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, nemá vliv, co se s
předmětem bezdůvodného obohacení stalo poté, co jej obohacený získal (zda jej
např. zničil) a nezáleží ani na tom, zda a popř. v jakém rozsahu v době
rozhodování soudu obohacenému ještě nějaký prospěch zůstal.“
Závěr, že z hlediska rozsahu a výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení je
rozhodný okamžik vzniku bezdůvodného obohacení (přijetí plnění bez právního
důvodu), a nikoli to, jak obohacený s plněním dále naložil, či to, zda (a jakým
způsobem) je následně zpeněžil, zaujal Nejvyšší soud i v jiných svých
rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo
2145/2004, usnesení ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4545/2010 či rozsudek
ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 266/2003), a nemá důvod se od něj odchýlit
ani v nyní projednávané věci. Pro zjištění rozsahu a výše peněžité náhrady za
bezdůvodné obohacení tedy není určující to, zda (a jak) ten, kdo přijal plnění
bez právního důvodu, s tímto plněním v rámci dodavatelského řetězce dále
naložil, a zda, kolik a od koho dostal za toto plnění zaplaceno, jak nesprávně
uvedl odvolací soud.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov.
§ 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (včetně závislého
výroku) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že správný není ani názor
dovolatelky, podle nějž věcnou pasivní legitimaci ve vztahu z bezdůvodného
obohacení získaného plněním bez právního důvodu mají pouze účastníci domnělé
(neexistující) smlouvy. Věcnou legitimaci ve vztahu z bezdůvodného obohacení
adresně stanoví pouze § 457 obč. zák., podle něhož je-li smlouva neplatná nebo
byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní
dostal. Toto ustanovení se však uplatní toliko v případě neplatné či zrušené
smlouvy, nikoli v případě bezdůvodného obohacení získaného plněním přijatým bez
právního důvodu. V posledně jmenovaném případě je totiž pasivně věcně
legitimovaným účastníkem (účastníkem povinným obohacení vydat) ten, kdo plnění
bez právního důvodu přijal a bezdůvodně se tak obohatil. Aktivní věcnou
legitimací je pak nadán ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1 část první věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda
senátu