29 Cdo 1306/2019-288
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce V. H., narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému V. M., narozenému XY,
bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem, se sídlem v Praze
4, Jeremenkova 763/88, PSČ 140 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 79/2012, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2018, č. j.
8 Cmo 131/2017-270, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2018, č. j. 8 Cmo
131/2017-270, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2016, č. j. 30 Cm 79/2012-227,
ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. března 2012, č. j. 30
Cm 79/2012-6, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1.600.000 Kč s
6% úrokem od 30. prosince 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.333 Kč
a náklady řízení, (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok
II.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovanému se
prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného
platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zejména uzavřel, že:
1/ Znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, zpracovaným soudem ustanovenou
znalkyní PhDr. Václavou Musilovou, bylo prokázáno, že žalovaný směnku, jejíhož
zaplacení se žalobce v dané věci domáhal (jde o směnku vlastní, vystavenou dne
19. června 2008 ve prospěch žalobce, znějící na směnečný peníz 1.600.000 Kč, se
splatností 30. prosince 2009 – dále též jen „sporná směnka“), jako její
výstavce podepsal.
2/ Se zřetelem k abstraktnímu charakteru směnečné listiny není rozhodné, zda
plní funkci platební nebo zajišťovací, případně jaký konkrétní závazek směnka
zajišťuje. Jestliže žalobce uplatní směnečný nárok z platné směnky (jako tomu
bylo i v posuzovaném případě), nemusí již prokazovat žádné jiné skutečnosti.
3/ Námitku žalovaného, že na sporné směnce vlastní rukou vypsal pouze údaje
označující osobu výstavce (aniž by směnku poté podepsal), učinil tak však pod
nátlakem a pod hrozbou trestního oznámení, nelze považovat za odůvodněnou,
neboť žalovaný v ní konkrétně netvrdí, jakého nátlaku se měl žalobce při
vystavování směnky dopustit a jaké trestní oznámení měl žalobce na žalovaného
podat.
4/ Jiné námitky nebyly žalovaným uplatněny.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žalobce nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého bylo originálem
směnečné listiny a znaleckým posudkem prokázáno, že žalovaný jako výstavce
spornou směnku podepsal. Stejně jako soud prvního stupně pak za tohoto stavu
považoval za nadbytečné provádět (k prokázání pravosti výstavcova podpisu)
další žalovaným navržené důkazy (revizním znaleckým posudkem a účastnickým
výslechem žalovaného).
Ve vztahu „k ostatním námitkám“ uplatněným žalovaným odvolací soud pouze
odkázal na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně jen proti jeho prvnímu výroku)
podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jež odporuje
judikatuře obecných soudů, jakož i nálezové judikatuře Ústavního soudu.
Požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolacímu soudu především vytýká, že se (stejně jako soud prvního stupně)
vůbec nezabýval námitkou neexistence kauzy směnky. Podstatou včas podaných
námitek přitom bylo (vedle namítané nepravosti podpisu) právě tvrzení, že mezi
žalobcem a žalovaným neexistoval žádný závazkový vztah, na jehož základě by měl
žalovaný platit „nějaké prostředky“ žalobci. Dovolatel v námitkách
neargumentoval zajišťovací funkcí směnky, jak nesprávně dovodil soud prvního
stupně, nýbrž tím, že směnka nemá kauzu. Touto námitkou se však soudy nižších
stupňů řádně nezabývaly a neprováděly k ní – přestože žalovaný navrhoval
alespoň provedení jeho vlastního výslechu – ani žádné dokazování.
Uvedeným postupem došlo podle dovolatele v projednávané věci „k vychýlení práva
ze směnečného vztahu ve prospěch jedné ze zúčastněných stran na úkor
žalovaného“. Potud odkazuje též na důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 19.
června 2014, sp. zn. III. ÚS 980/13 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem
126/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Konečně dovolatel namítá, že v situaci, kdy závěr znaleckého posudku nebyl
znalkyní formulován jako kategorický, ale pouze v rovině vysoké
pravděpodobnosti, nemohly soudy bez dalšího přijmout závěr o tom, že žalobce
unesl ohledně pravosti směnky důkazní břemeno. Správně měly soudy přihlédnout
ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo a především vyslechnout k okolnostem
podpisu sporné směnky žalovaného. Jestliže tak neučinily, postupovaly v rozporu
se závěry plynoucími z ustálené judikatury, reprezentované např. usnesením
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3329/2016 (jde o rozhodnutí z 31. října
2017).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném
od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda a v jakém rozsahu je dovolání
žalovaného podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Polemikou se závěry odvolacího soudu o (ne)pravosti podpisu výstavce směnky
dovolatel jednak zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu (soudu prvního
stupně), podle něhož žalovaný jako výstavce spornou směnku podepsal, jednak
brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů. Posuzováno podle
obsahu dovolání tak uplatňuje „skutkový“ dovolací důvod, který nemá k dispozici
již od 1. ledna 2013, a dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které ? se
zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu. Jde-li konkrétně o hodnocení důkazu znaleckým posudkem, lze k výše řečenému
doplnit, že výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, podle kterého
znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako
každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné
závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost
posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů
a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem
tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou
podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se
bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického
myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem
nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce [k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze
dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 (naposledy uvedené rozhodnutí bylo uveřejněno pod číslem
38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013]. Soudy nižších stupňů se v projednávané věci při hodnocení důkazu znaleckým
posudkem od závěrů plynoucích z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak
neodchýlily, nepominuly žádné okolnosti, jež v průběhu řízení vyšly najevo a
jejich skutkové závěry ohledně (ne)pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce
nejsou ani zjevně nepřiměřené. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené
důkazy, pak plyne již z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II.
ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku
2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září
2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu
2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Jde-li o předpoklady pro nařízení vypracování
revizního znaleckého posudku, jehož provedení se žalovaný v řízení před soudy
nižších stupňů domáhal, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010 (uveřejněného v časopise Soudní
judikatura číslo 2, ročníku 2013, pod číslem 23), nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011. Dovolání žalovaného Nejvyšší soud naopak shledává přípustným podle ustanovení §
237 o. s. ř. k řešení otázek souvisejících s problematikou přípustnosti námitky
neexistence kauzy směnky, když v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu v
rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud se již ve své rozhodovací činnosti opakovaně otázkou přípustnosti
námitky neexistence kauzy směnky zabýval a dospěl přitom k následujícím závěrům:
1/ Námitka neexistence kauzy směnky je obecně přípustná a projednatelná,
přičemž za správný nelze mít postup soudů, které se odmítnou při posuzování
důvodnosti včas uplatněných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu takovou
námitkou zabývat. Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 29 Odo
347/2005, ze dne 20. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005, nebo ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 818/2006. 2/ Námitka neexistence kauzy směnky nemůže být z povahy věci založena na jiném
tvrzení, než že směnka byla žalovaným směnečným dlužníkem vystavena, aniž by
zde pro to byl jakýkoliv důvod (jinak řečeno, na tvrzení, že mezi dlužníkem a
prvním majitelem směnky nikdy neexistoval žádný vlastní mimosměnečný vztah, na
jehož základě by byla směnka vystavena). Jiné skutečnosti týkající se vlastních
vztahů účastníků pak již nemůže směnečný dlužník v řízení o námitkách
uplatňovat a takové skutečnosti nemohou být ani předmětem prováděného
dokazování. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1114/2010. 3/ Požadavek na řádné odůvodnění námitek, formulovaný Nejvyšším soudem v
rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod
číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého musí
žalovaný v námitkách (mimo jiné) alespoň stručně vylíčit obsah tzv. směnečné
smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř.
závazku
konkrétního směnečného dlužníka, se pak logicky může uplatnit jen v těch
případech, kdy mají být námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu na těchto
skutečnostech (majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků) založeny. Spočívá-li procesní obrana žalovaného na tvrzení, že zde nikdy neexistoval
žádný vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by měla být žalobcem v
řízení uplatněná směnka vystavena, nelze si dost dobře představit, že by
žalovaný v námitkách mohl (či dokonce musel) vylíčit také konkrétní obsah
jakékoliv směnečné smlouvy. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2018, sp. zn. 29 Cdo
2916/2016. 4/ Je nezbytné rozlišovat mezi námitkou neexistence kauzy směnky, námitkou
zániku kauzy směnky a námitkou, že předpokládaná kauza směnky se nenaplnila
(srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29
Cdo 5257/2009). 5/ V současném uplatnění námitky nepravého podpisu a neexistence kauzy nelze
(bez dalšího) spatřovat „obsahový rozpor“ takových námitek. Námitka neexistence
kauzálního vztahu, z něhož měla směnka vzejít, totiž obsahově souvisí s
námitkou, že směnka byla zfalšovaná (resp. byla podepsána pod nátlakem –
nesvobodně). Unese-li žalovaný důkazní břemeno ohledně tvrzené nesvobody
podpisu směnky (resp. zfalšování směnky), není potřebné zabývat se výhradou
neexistence kauzálního vztahu zajištěného směnkou. V situaci, kdy žalovaný
důkazní břemeno o tom, že směnku nepodepsal svobodně (resp. že směnka byla
zfalšována), neunese, může prokazovat, že kauza směnky neexistuje a je
povinností soudu se takovou kauzální námitkou zabývat. Srov. opět důvody rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 347/2005, sp. zn. 29
Odo 1102/2005 a sp. zn. 29 Odo 818/2006. 6/ Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu
rozkazu tíží žalovaného; to platí i v případě tzv. negativních tvrzení (v
daných poměrech nedostatek kauzy směnky). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo
415/2018, jakož i judikaturu v něm dále citovanou. V poměrech projednávané věci je z obsahu spisu zřejmé, že žalovaný v podaných
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (vedle popření pravosti podpisu
na sporné směnce) výslovně uvedl, že „neměl žádný důvod, aby jako soukromá
osoba vystavoval jakékoliv směnky, mezi ním a žalobcem ani neexistoval žádný
závazkový vztah, na jehož základě by měl žalobci platit nějaké prostředky“. Z takto formulovaných námitek podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze mít
žádné pochybnosti o tom, že žalovaný v nich uplatnil (také) námitku neexistence
kauzy sporné směnky. Soud prvního stupně se přitom s touto námitkou nijak
nevypořádal, odmítl provést žalovaným včas navržený důkaz jeho účastnickým
výslechem a v důvodech rozhodnutí se ani žádným způsobem nevyslovil k tomu, zda
žalovaný ohledně uplatněné námitky neexistence kauzy sporné směnky unesl
důkazní břemeno. Odvolací soud pak (ve vztahu k hodnocení „ostatních námitek“
žalovaného) pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně (aniž by cokoli v
tomto směru dodal). Takový postup zjevně nelze považovat za správný.
Jelikož se odvolací soud uvedenou námitkou žalovaného nezabýval, zůstalo jeho
právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu posoudit důvodnost žalovaným
uplatněné námitky neexistence kauzy směnky. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém
rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu