USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce M. J., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem v
Moravské Třebové, Cihlářova 167/4, PSČ 571 01, proti žalovanému J. K.,
zastoupenému Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská
643/19, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 114/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. prosince 2015, č. j. 7 Cmo
60/2015-428, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 13.358,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupkyně.
Kč a náklady řízení, (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Šlo přitom v pořadí již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho
první rozsudek ze dne 3. července 2008, č. j. 3 Cm 114/2007-69 (jímž námitkám
žalovaného vyhověl a vydaný směnečný platební rozkaz zrušil), Vrchní soud v
Olomouci zrušil (a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení) usnesením
ze dne 8. září 2009, č. j. 7 Cmo 326/2008-115, a druhý rozsudek ze dne 18. února 2010, č. j. 3 Cm 114/2007-166 (jímž opět soud prvního stupně vydaný
směnečný platební rozkaz zrušil), odvolací soud (poté, co jeho potvrzující
rozsudek ze dne 25. ledna 2011, č. j. 7 Cmo 148/2010-215, Nejvyšší soud k
dovolání žalobce rozsudkem ze dne 31. března 2014, č. j. 29 Cdo 1779/2011-267,
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení), zrušil (a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení) usnesením ze dne 7. srpna 2014, č. j. 7
Cmo 148/2010-277. Soud prvního stupně – odkazuje na výsledky provedeného dokazování – především
neshledal opodstatněnými námitky nepravosti podpisu a nepředložení směnky k
placení. V této souvislosti uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný
směnku, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní,
vystavenou dne 6. května 2007 na řad J. D., znějící na směnečný peníz 600.000
Kč, s doložkou „bez protestu“, splatnou v Modřicích dne 27. července 2007, jež
byla nedatovaným indosamentem převedena na žalobce – dále též jen „sporná
směnka“), podepsal. Co se týče namítaného nepředložení směnky k placení,
žalovaný „nijak neprokázal, že v platební den a následující dva pracovní dny
byl připraven v Modřicích jako platebním místě po předložení směnku proplatit“. Navíc v posuzovaném případě byla žalovanému řádně doručena žaloba spolu se
směnečným platebním rozkazem a žalovaný tak měl možnost dobrovolně směnečný
peníz žalobci zaplatit. Za důvodnou měl soud prvního stupně naopak námitku nedostatku kauzy. Potud
především zdůraznil, že provedeným dokazováním nebyl zjištěn žádný konkrétní
důvod, pro který by měl žalovaný spornou směnku ve prospěch remitenta vystavit. Žalobce i remitent odmítli důvod vystavení směnky sdělit jak Policii České
republiky „v předchozím trestním řízení“, tak soudu v nyní projednávané věci. Z
výpovědí slyšených svědků M. H., D. H. a J. Š. pak vyplynulo, že „žalovaný se s
nikým nestýká, neuzavírá žádné obchody a veškeré záležitosti i podstatně
menšího významu, než je směnka na částku 600.000 Kč, vždy konzultuje a probírá
se svědkyní M. H.“, což ovšem v případě sporné směnky neučinil. Za tohoto stavu
soud prvního stupně uzavřel, že lze mít neexistenci kauzy sporné směnky za
prokázanou. Uvedená námitka přitom podle soudu prvního stupně žalovanému v poměrech dané
věci (v souladu s čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a
šekového – dále jen „směnečný zákon“) příslušela, neboť žalobce při nabývání
směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.
Jak bylo v řízení zjištěno, remitent a
žalobce jsou osoby „navzájem propojené“, žalobce byl o okolnostech vystavení
sporné směnky, jakož i o námitkách, které by žalovaný mohl vůči remitentovi
uplatňovat, informován a musel s nimi být při převodu směnky srozuměn. Na
základě skutečností, jež vyšly v průběhu řízení najevo, tak lze „jasně
dovodit“, že k indosaci sporné směnky na žalobce došlo pouze z toho důvodu, aby
žalovanému bylo znemožněno se proti žalobou uplatněnému nároku bránit
kauzálními námitkami. Protože námitka neexistence kauzy žalovanému podle čl. I. § 17 směnečného
zákona přísluší a je i důvodná, soud prvního stupně vydaný směnečný platební
rozkaz v celém rozsahu zrušil. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – poté, co doplnil dokazování výslechem svědků J. D. (remitenta)
a R. S. – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný se námitkou
neexistence kauzy povinnosti plnit ze sporné směnky ubránil. Za správný měl
přitom jak závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalovanému (se zřetelem k
čl. I. § 17 směnečného zákona) uplatněná námitka nedostatku kauzy přísluší, tak
závěr o důvodnosti vznesené námitky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
procesního i hmotného práva, při jejichž řešení „odvolací soud nerespektoval
dosavadní judikaturu dovolacího soudu, (…) vyvodil právní závěry extrémně
nesouladné s provedeným dokazováním, jakož i postupoval v rozporu se zákonem,
nadto část právních otázek z tohoto vzešlých dle názoru žalobce doposud nebyla
v tomto aspektu Nejvyšším soudem uspokojivě vyřešena, když závěry soudu
odvolacího má žalobce za neadekvátní a vadné“. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně
zamítnout. Napadené rozhodnutí má za plně souladné s ustálenou rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu, s tím, že v něm není řešena ani žádná právní otázka,
která dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nebo která by
měla být vyřešena jinak. Podstata dovolací argumentace navíc spočívá jen v
nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů soudy nižších stupňů, přičemž
žalobce záměrně pomíjí „zásadní skutečnosti“, které byly dalším dokazováním
zjištěny. Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.,
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatel především předestírá Nejvyššímu soudu k řešení řadu otázek
souvisejících s problematikou určitosti a projednatelnosti námitky neexistence
kauzy směnky. Nejvyšší soud však již v předchozím kasačním rozhodnutí vydaným v projednávané
věci (v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1779/2011) výhrady, jimiž dovolatel
zpochybňoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem právě co do
závěru o obecné přípustnosti a projednatelnosti námitky neexistence kauzy
směnky, jako nedůvodné odmítl. Přitom zdůraznil, že Nejvyšší soud shodný názor
na povahu uvedené námitky (coby námitky způsobilé projednání) ve své
rozhodovací praxi dlouhodobě zastává (potud odkázal na rozsudky ze dne 14. června 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005, ze dne 20. března 2007, sp. zn. 29 Odo
1102/2005 a ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 818/2006, popřípadě usnesení
ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1114/2010), shledávaje naopak nesprávným
postup soudů, které se odmítly při posuzování důvodnosti včas uplatněných
námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu námitkou neexistence kauzy zabývat. Jiný závěr se přitom – oproti očekávání dovolatele – nepodává ani z judikatury
citované v podaném dovolání. V usnesení sp. zn.
29 Cdo 1114/2010 Nejvyšší soud (ohledně skutkového vymezení
námitky neexistence kauzy směnky) vysvětlil, že taková námitka nemůže být z
povahy věci založena na jiném tvrzení, než že směnka byla žalovaným směnečným
dlužníkem vystavena, aniž by zde pro to byl jakýkoliv důvod (jinak řečeno, na
tvrzení, že mezi dlužníkem a prvním majitelem směnky nikdy neexistoval žádný
vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by byla směnka vystavena). Jiné
skutečnosti týkající se vlastních vztahů účastníků pak již nemůže směnečný
dlužník v řízení o námitkách uplatňovat a takové skutečnosti nemohou být ani
předmětem prováděného dokazování. Požadavek na řádné odůvodnění námitek, formulovaný Nejvyšším soudem v rozsudku
ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého musí žalovaný v
námitkách (mimo jiné) alespoň stručně vylíčit obsah tzv. směnečné smlouvy, jež
byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného
dlužníka, se pak logicky může uplatnit jen v těch případech, kdy mají být
námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu na těchto skutečnostech (majících
původ v mimosměnečných vztazích účastníků) založeny. Spočívá-li procesní obrana
žalovaného na tvrzení, že zde nikdy neexistoval žádný vlastní mimosměnečný
vztah, na jehož základě by měla být žalobcem v řízení uplatněná směnka
vystavena, nelze si dost dobře představit, že by žalovaný v námitkách mohl (či
dokonce musel) vylíčit také konkrétní obsah jakékoliv směnečné smlouvy. Z dovolatelem citované judikatury konečně nelze dovozovat ani to, že by v
současném uplatnění námitky nepravého podpisu a neexistence kauzy měl být
spatřován „obsahový rozpor“ takových námitek. Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 29 Odo 347/2005, sp. zn. 29 Odo 1102/2005 a sp. zn. 29 Odo 818/2006
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého námitka neexistence kauzálního
vztahu, z něhož měla směnka vzejít, obsahově souvisí s námitkou, že směnka byla
zfalšovaná (resp. byla podepsána pod nátlakem – nesvobodně). Unesl-li by
žalovaný důkazní břemeno ohledně tvrzené nesvobody podpisu směnky (resp. zfalšování směnky), nebylo by potřebné zabývat se výhradou neexistence
kauzálního vztahu zajištěného směnkou. V situaci, kdy žalovaný důkazní břemeno
o tom, že směnku nepodepsal svobodně (resp. že směnka byla zfalšována),
neunesl, mohl prokazovat, že kauza směnky neexistuje a bylo povinností soudu se
takovou kauzální námitkou zabývat. K výše řečenému lze jen pro úplnost doplnit, že ani důsledkem (případného)
rozporu mezi jednotlivými námitkami by ostatně nebylo to, že by soud mohl tyto
námitky (pro neurčitost nebo z jiného důvodu) odmítnout jako neprojednatelné
(respektive se těmito námitkami z týchž důvodů nezabývat) [k tomu srov. např. důvody rozsudků ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3407/2012, ze dne 27. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 2861/2014, a ze dne 28. května 2015, sp. zn. 29 Cdo
1970/2014]. Dovolání nečiní přípustným ani řešení otázky rozložení důkazního břemene
(ohledně prokázání neexistence kauzy směnky) mezi žalobce a žalovaného.
Je tomu
tak již proto, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí nezaložily na závěru o
neunesení důkazního břemene některým z účastníků, naopak rozhodné skutečnosti
pro posouzení důvodnosti vznesené námitky (zodpovězení otázky, zda sporná
směnka má kauzu) měly za prokázané. Námitkami, jejichž prostřednictvím dovolatel jednak kritizuje způsob, jakým
soudy nižších stupňů hodnotily v řízení provedené důkazy, jednak polemizuje se
skutkovými zjištěními obou soudů o okolnostech převodu směnky na žalobce a o
(ne)existenci kauzy směnky, na jejichž základě odvolací soud (následné) právní
posouzení věci (co do závěru o přípustnosti a důvodnosti vznesené námitky)
vybudoval, dovolatel (z obsahového hlediska) neuplatňuje dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nepolemizuje s právním posouzením
věci odvolacím soudem. Jinak řečeno, dovolatel uplatněnou argumentací neotevírá
jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené
rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání
vymezené ustanovením § 237 o. s. ř., k přezkoumání takových námitek proto
dovolání připuštěno být nemůže.
Konečně ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění skutkových i právních
závěrů, na nichž jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů založena, jež otevírá
otázku přezkoumatelnosti obou rozhodnutí, je rozhodnutí soudu prvního stupně i
soudu odvolacího souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně
se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak
zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací
soud, stejně jako soud prvního stupně dostatečným způsobem vyložily, o které
důkazy opřely svá skutková zjištění, jaký učinily závěr o skutkovém stavu i jak
věc posoudily po právní stránce; nedostatek důvodů jim proto vytýkat nelze.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
vznikla mu tak povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Ty v daném
případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. května 2016), která podle
ustanovení § 7 bodu 6. a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí částku 10.740 Kč; spolu s
náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve
výši 300 Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši
2.318,40 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí náhrada nákladů dovolacího řízení
celkem 13.358,40 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu