29 Cdo 1970/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobkyně UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze
4 - Michli, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242,
zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5 - Zbraslavi, Na
Královně 862, PSČ 156 00, proti žalovaným 1) FOURATI a. s., se sídlem v Praze 6
- Suchdole, Internacionální 1231/8, PSČ 165 00, identifikační číslo osoby
27121631 a 2) L. K., zastoupenému Mgr. Petrou Faldynovou, advokátkou, se sídlem
v Lichnově č. p. 19, PSČ 742 75, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 320/2011, o
dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
října 2013, č. j. 9 Cmo 186/2013-135, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2013, č. j. 9 Cmo
186/2013-135, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2012, č. j. 47 Cm 320/2011-48,
ponechal ve vztahu ke druhému žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz
ze dne 10. října 2011, č. j. 47 Cm 320/2011-19 (kterým uložil žalovaným, aby
zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 1.000.000 Kč s 6% úrokem od
19. února 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.333,33 Kč a náhradu
nákladů řízení ve výši 109.704 Kč) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového
řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byl směnečný platební
rozkaz ponechán vůči druhému žalovanému v platnosti ve výroku o věci samé; ve
zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu k
druhému žalovanému ve výroku o nákladech řízení zrušil a uložil druhému
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na náhradě
nákladů řízení částku 86.023,20 Kč. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Přitom zdůraznil, že při rozhodování o důvodnosti včas podaných námitek proti
směnečnému platebnímu rozkazu nepřihlížel k námitce druhého žalovaného, že
směnku, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní
vystavenou společností All Computers s. r. o. na řad Živnostenské banky, a. s.,
znějící na směnečný peníz 12.480.000 Kč, splatnou 18. února 2009 – dále jen
„sporná směnka“), jako směnečný rukojmí nepodepsal. Na rozdíl od soudu prvního
stupně, který vyhodnotil tuto námitku jako nedůvodnou (uzavíraje, že v řízení
bylo prokázáno, že druhý žalovaný spornou směnku jako směnečný rukojmí
podepsal), měl odvolací soud uvedené tvrzení druhého žalovaného za odporující
dalším námitkám, jež na svou obranu proti povinnosti uložené mu směnečným
platebním rozkazem druhý žalovaný vznesl a v nichž tvrdil, že spornou směnku
(byť nevyplněnou) podepsal.
Neshledávaje důvodnými ani další námitky druhého žalovaného, odvolací soud – ve
shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že druhému žalovanému se
prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního
rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného, jakož i procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatel především zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož
v poměrech dané věci nemohl pro rozpornost námitek – při rozhodování o tom, zda
směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti – přihlížet k výhradě
druhého žalovaného, že spornou směnku jako směnečný rukojmí nepodepsal. Podle
dovolatele totiž nelze považovat jeho námitku nepravosti podpisu na směnce za
vnitřně rozpornou s dalšími (včas uplatněnými) námitkami, jež vznesl pouze z
„procesní opatrnosti“ pro případ, že by soud neměl za důvodnou námitku
nepravosti podpisu. Důvodem zvoleného postupu přitom byla skutečnost, že druhý
žalovaný v minulosti ve prospěch původního majitele směnky skutečně „určitou
blankosměnku“ podepsal; o spornou směnku však v žádném případě nešlo. Jestliže odvolací soud k uvedené námitce nepřihlížel a navzdory tomu, že
žalobkyně k prokázání pravosti podpisu druhého žalovaného na sporné směnce
neoznačila žádné „relevantní“ důkazy, ponechal směnečný platební rozkaz ohledně
uplatněných směnečných nároků v platnosti, postupoval jednak v rozporu s
ustanovením § 120 odst. 1 o. s. ř., jednak nesprávně „přenesl“ důkazní břemeno
ohledně pravosti podpisu na směnce na druhého žalovaného. V této souvislosti
dovolatel odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem např. v rozsudcích ze
dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 a ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc napadené rozhodnutí
za věcně správné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Dovolání druhého žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když
v řešení dovolatelem předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu
s (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se otázkou důsledků rozpornosti námitek uplatněných proti
směnečnému platebnímu rozkazu zabýval ve svém rozsudku ze dne 30. září 2014,
sp. zn. 29 Cdo 3407/2012. V něm na dané téma uzavřel, že důsledkem (případného)
rozporu mezi jednotlivými námitkami, jimiž se žalovaný brání povinnosti uložené
mu směnečným platebním rozkazem, není to, že by soud tyto námitky mohl (pro
neurčitost nebo z jiného důvodu) odmítnout jako neprojednatelné, respektive se
těmito námitkami z týchž důvodů nezabývat. Opačný závěr (podle něhož rozporné námitky, tj.
námitky vycházející z vylíčení
vzájemně se vylučujících skutkových okolností, nejsou projednatelné) nemá podle
přesvědčení Nejvyššího soudu v ustanovení § 175 odst. 1, 3 a 4 o. s. ř. (ani v
žádném jiném ustanovení občanského soudního řádu) oporu. To, že druhý žalovaný
v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu na jedné straně tvrdil, že
spornou směnku jako směnečný rukojmí nepodepsal (zpochybnil pravost „svého“
podpisu na směnce) a na druhé straně (současně) uplatnil další námitky
vycházející naopak z předpokladu, že směnku podepsal (namítl neoprávněné změny
textu směnky a vznesl rovněž kauzální námitky) nemá (nemůže mít) bez dalšího za
následek, že k některé z těchto námitek (či dokonce ke všem takto vzneseným
námitkám) by neměl soud při prověřování správnosti vydaného směnečného
platebního rozkazu přihlížet. Je-li z obsahu jednotlivých námitek zřejmé, v
jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a na jakých skutkových
okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá,
není důvod považovat takové námitky (některou z nich) za neodůvodněné (a tudíž
neprojednatelné), a to bez zřetele k tomu, že všechny uplatněné námitky nemohou
být (s ohledem na jejich rozdílný skutkový základ) důvodné (jinak řečeno, že
jde o námitky vzájemně rozporné). K otázce odůvodnění námitek proti směnečnému
platebnímu rozkazu v této souvislosti srov. rovněž důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněného pod číslem
3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že při
rozhodování o tom, zda má být směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti,
nemohly soudy v dané věci pro rozpornost námitek přihlížet k výhradě druhého
žalovaného, že spornou směnku jako směnečný rukojmí nepodepsal) není správné,
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda
senátu