29 Cdo 4674/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobce Z. B., zastoupeného Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem
v Praze 5, Na Bělidle 2/830, PSČ 150 00, proti žalovanému D. Š., zastoupému
JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Seifertova 9, PSČ
130 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 133/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č. j. 6 Cmo 325/2009-129, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č. j. 6 Cmo
325/2009-129 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2008, č. j.
23 Cm 133/2005-87, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. března 2010, č.
j. 6 Cmo 325/2009-129, potvrdil rozsudek ze dne 22. prosince 2008, č. j. 23 Cm
133/2005-87, jímž Městský soud v Praze ponechal v plném rozsahu v platnosti
směnečný platební rozkaz ze dne 30. září 2005, č. j. 23 Sm 253/2004-14, kterým
žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 750.000,- Kč s 6% úrokem od 1. června
2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.500,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 5 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných
papírech, čl. I § 7, § 28 odst. 1, § 77 odst. 2 a § 78 odst. 1 zákona č.
191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, podle něhož důkazní břemeno co do námitky nepravosti podpisu
výstavce na směnce nese žalovaný. Přitom uzavřel, že v případě směnky jde „o
specifickou soukromou listinu, jež je cenným papírem, má-li náležitosti
stanovené zákonem, a to bez ohledu na skutečnost, zda obsahuje pravé či nepravé
podpisy“. Je tak na výstavci směnky vlastní, aby „v námitkovém řízení tvrdil a
prokázal, že s ohledem na tvrzenou nepravost svého podpisu není ze směnky
zavázán“. Podle odvolacího soudu „byla v tomto směru překonána osamocená
předválečná judikatura, formulovaná v souvislosti s řešením jiných právních
otázek“, a proto „je na místě rozhodovat v souladu s ustálenou soudní praxí,
jež se vytvořila v souvislosti s aplikací později přijatého zákona č. 191/1950
Sb.“.
Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku nedostatku
pasivní legitimace žalovaného, podle níž – s ohledem na již uhrazené závazky
zůstavitele žalovaným dědicem v průběhu dědického řízení – výše takto
uhrazených závazků má převyšovat dědicem nabytá aktiva. Odvolací soud přitom
vycházel ze skutečnosti, „že žalovaný je dědicem směnečného dlužníka R. Š. a
dědictví neodmítl“ a zejména pak z „ustálené soudní praxe, podle níž v řízeních
předcházejících nařízení exekuce, jakož i při rozhodování o samotném nařízení
exekuce k vymožení splnění povinnosti dědicem uhradit závazek za zůstavitele,
není místo pro řešení otázek spojených s rozsahem odpovědnosti dědice za
vymáhaný dluh“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody
podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
Podle dovolatele „odvolací soud především nesprávně potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci dokazování nepravosti podpisu na směnce“. „Soud prvního
stupně totiž nesprávně přenesl důkazní břemeno nepravosti podpisů na předložené
směnce na žalovaného“. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, dovolatel akcentuje, že „důkazní
břemeno leží na tom, kdo směnku předkládá, tedy na žalobci“, přičemž „je tak
evidentní, že odvolací soud rozhodl v přímém rozporu s názorem Nejvyššího
soudu“.
Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením soudů nižších stupňů ani co do
„námitky odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele“, v němž se soudy „odchýlily
od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu a rozhodly v rozporu s hmotným
právem“. Opíraje se o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3183/2007 (jde
o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 2, ročník 2010, pod číslem 16), namítá, že i v případě
neukončeného dědického řízení „soud prvního stupně byl povinen se odpovědností
dědice za dluhy zabývat a nejen vyčkat dědického rozhodnutí, ale i sám posoudit
hodnotu pasiv a aktiv dědictví“.
Konečně soudům obou stupňů vytýká, že „zatížily řízení jinou vadou, která mohla
vést ke špatnému rozhodnutí, a to zejména k rozhodnutí o kauzálních námitkách“,
když neprovedly dovolatelem navržený důkaz výslechem svědkyně Z. Š., matky
zůstavitele. „Aniž by soud prvního stupně či odvolací soud svědkyni vyslechly,
učinily si závěr, že výpověď takové svědkyně nemůže do věci přinést nic nového,
tedy nemůže vést k závěru o zaplacení zajištěného dluhu“. Přitom dovolatel
„věděl, že svědkyně může potvrdit zaplacení dluhu poskytnutou půjčkou a k tomu
i svědkyni navrhl, nemohl však přesně vědět, co bude svědkyně vypovídat“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se s rozsudky obou soudů nižších stupňů plně ztotožňuje a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., když napadené rozhodnutí je v řešení otázky důkazního břemene
ohledně pravosti podpisu dlužníka na směnce v rozporu se závěry formulovanými v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Ve shora označeném rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 Nejvyšší soud formuloval
a odůvodnil závěr, podle něhož popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní
směnky (jako soukromé listiny) pravost svého podpisu na směnce, leží důkazní
břemeno ohledně pravosti takového podpisu na žalobci, který směnku k důkazu
předložil a který ze skutečností v ní uvedených dovozuje žalobou uplatněný
nárok.
Od uvedeného závěru, k němuž se následně přihlásil např. v rozhodnutích ze dne
27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1164/2010, ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo
1623/2009 a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, přitom Nejvyšší
soud nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá,
není správné, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími dovolatelem uplatněnými
dovolacími důvody – rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů
i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst.
3, věty druhé o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný. V novém
rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu