Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Veronikou Čeplovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2024 č. j. 57 T 6/2024-581, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2024 č. j. 15 To 85/2024-649 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2025 č. j. 11 Tdo 349/2025-773, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo zjednodušeně řečeno dojít odsouzením stěžovatele v rozporu s provedenými důkazy a bez vypořádání jeho zásadních námitek.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen, ve spojení s napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl let s výkonem ve věznici s ostrahou a k zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu ve výměře dvou let. Uvedených činů se stěžovatel (zkráceně) dopustil tak, že dne 10. 9. 2023 nabízel jako prodejce několika osobám metamfetamin a dne 23. 1. 2024 řídil osobní motorové vozidlo přes uložený zákaz řízení motorových vozidel, kterého si byl vědom. Ve vztahu k druhému trestnému činu stěžovatel prohlásil vinu a soud toto prohlášení přijal. Vinu za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy soud založil na rozsáhlém dokazování, z něhož vyplynul pro soud jednoznačný závěr o vině stěžovatele.
3. Vrchní soud odvoláním napadený rozsudek zrušil ve vztahu ke stěžovateli i dalšímu obviněnému pouze ve výrocích o trestu, přičemž k tomuto zrušení přistoupil pouze z důvodu formálního pochybení soudu prvního stupně, které se nijak nepromítlo do výměry trestů. Ve zbytku vrchní soud odvolání stěžovatele nevyhověl a zbylé výroky napadeného rozsudku potvrdil. Aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně i z něj vyvozené právní závěry. Souhlasil však s námitkou stěžovatele stran nepoužitelnosti jedné ze svědeckých výpovědí, toto pochybení sám napravil, a to uskutečněním výslechu konkrétního svědka.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl o dovolání stěžovatele tak, že podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Neztotožnil se s jeho námitkami, že zjištěný skutkový stav je ve zjevném rozporu s učiněnými právními závěry, a dospěl k závěru, že vina stěžovatele byla jednoznačně prokázána; zejména tedy na základě sestavy odposlechů stěžovatele, údaji o telekomunikačním provozu a rozsáhlými listinnými důkazy i svědeckými výpověďmi. V žádné fázi řízení se neprokázalo stěžovatelovo tvrzení o tom, že jednal jako policejní informátor na základě dohody s příslušníkem Policie ČR. Dále již stěžovatel pouze polemizoval s možnými skutkovými průběhy tvrzeného trestního jednání. Závěrem pak stěžovatel namítl nepřiměřenost a přílišnou přísnost uloženého trestu.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že trestní řízení proti němu nebylo vedeno spravedlivým způsobem. Opakovaně zpochybňuje svoji vinu a poukazuje na to, že z provedeného dokazování i konkrétně uváděných důkazů v napadených rozhodnutích jednoznačně vyplývá, že tvrzenou trestnou činnost nespáchal, resp. že jednání, pro které byl odsouzen, činil v postavení policejního informátora po předchozí domluvě s příslušníkem Policie ČR, a tedy není možné jej za něj trestat. Dále stěžovatel tvrdí, že provedené důkazy byly hodnoceny tendenčně v jeho neprospěch a že jím navrhované důkazy nebyly bez náležitého odůvodnění prováděny. Dle stěžovatele je finální verze skutkového děje krajně nevěrohodná a nepravděpodobná, což dále svědčí o jeho nevině.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
8. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o kasačním zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu případného kasačního zásahu.
9. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoliv dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Pro přesvědčivost soudního rozhodnutí je třeba, aby soudy reagovaly na substantivní argumenty a námitky stěžovatelů a vysvětlily, proč je nepřijaly [nález ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4093/17
, bod 22 (N 63/88 SbNU 865)]. Těmto povinnostem soudy ve věci stěžovatele dostály. Ve vztahu k důkazním návrhům obdobně platí, že soudy nemusí vyčerpat veškeré navrhované důkazy, nýbrž jen ty, které jsou nezbytné pro dostatečné zjištění skutkového stavu a které mohou k objasnění věci přispět. V opačném případě pak soud musí odůvodnit, proč k provedení důkazu nepřistoupily.
10. Většina stěžovatelových námitek směřuje proti provedenému dokazování, polemizuje s učiněnými skutkovými závěry a předkládá alternativní verze možného průběhu skutku, které předvídají jeho nevinu. Jak bylo vymezeno výše, rolí Ústavního soudu není rekonstrukce nebo zpochybnění skutkových zjištění, neboť tento úkol je svěřen soudům nalézacím. Z ústavní stížnosti se nepodávají taková tvrzení či argumenty, které by zásah Ústavního soudu odůvodnily. Stejně tak nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele o podjatosti orgánů činných v trestním řízení, neboť tomuto závěru rozhodnutí nenasvědčují. Napadená rozhodnutí ve věci jsou srozumitelně a přesvědčivě odůvodněná, přičemž rozhodnutí o opravných prostředcích reagují adekvátně na námitky a tvrzení stěžovatele. Obsáhle je pak vypořádává zejména Nejvyšší soud a stěžovatelova tvrzení a námitky konfrontuje s realitou a provedenými důkazy, vůči kterým neobstojí.
11. Lze shrnout, že obecné soudy postupovaly ve věci stěžovatele ústavně konformním způsobem a neporušily v řízení základní práva stěžovatele. Stěžovatelovy námitky stran jeho viny byly dostatečně vypořádány obecnými soudy. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval tak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu