I.ÚS 256/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I.ÚS 256/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. A. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 3 To 140/2003, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 3 To 140/2003; dále požádal Ústavní soud, aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci trestní stíhání vedené proti němu zastavit nebo mu uložit "trest ryze výchovný". V odůvodnění své stížnosti stěžovatel uvedl, že byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 2 T 55/94, uznán vinným trestným činem zkrácení daně a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr.

zák. ve znění platném do 31.12.1993 a že mu za to byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků za použití § 40 odst. 1 písm. a) tr. zák., podmíněně odložený na zkušební dobu 5 roků. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.1.2004, sp. zn. 3 To 140/2003 - napadeným předmětnou ústavní stížností - byl citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10.7.2001, sp. zn. 2 T 55/94, v celém rozsahu podle § 258 odst. 1, písm. b),d),e) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr.

zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tuto trestnou činnost pak Vrchní soud v Olomouci uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 2 a půl roku nepodmíněně se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že trestní řízení, které je vedeno od r. 1994, je nepřiměřeně dlouhé. Zcela nepřiměřená je i doba od spáchání trestného činu do pravomocně uloženého trestu, což je v jeho případě doba 12 roků. Stěžovatel je toho názoru, že Vrchní soud v Olomouci při svém rozhodnutí o trestu nevzal v úvahu, jak zásadním způsobem délka trestního řízení zasáhla do jeho soukromého života a jakým způsobem jej poškodila i po stránce psychické.

Již průběh trestního řízení od r. 1992 se prý promítl do stěžovatelova života tak, že se mu rozpadlo nejen manželství, ale následně i družský vztah; z manželství má syna O., který se narodil dne 1.8.1992 a z družského vztahu syna J., který se narodil 7.4.1997. Zvláště k synovi J. je stěžovatel silně citově vázán a nemá ani odvahu mu říci, že by měl nastoupit výkon trestu. Podle stěžovatele je dvanáctiletá délka trestního řízení okolností mimořádnou; Vrchní soud v Olomouci měl právě mimořádnost této situace respektovat a promítnout ji s odkazem na ustanovení § 40 odst. 1 tr.

zák. do uložení ryze výchovného trestu; nástup výkonu trestu po 12 letech, tedy sankce za trestnou činnost, spáchanou před 12 lety, ztrácí podle stěžovatele jakýkoliv význam.

S ohledem na uplynulých 12 let lze výchovného aspektu dosáhnout podle názoru stěžovatele zajisté lépe a účelněji trestem výchovným, to je trestem nespojeným s odnětím svobody; není totiž žádných zákonných důvodů, které by měly vést soud po 12 letech od spáchání trestné činnosti k uložení trestu nepodmíněného. V těchto úvahách soudu při ukládání druhu a výše trestu nemůže již v současné době - podle názoru stěžovatele - hrát zásadní roli charakter a rozsah trestné činnosti, spáchané před 12 lety.

Podle mínění stěžovatele daleko citlivěji zhodnotil jeho osobu a charakter trestné činnosti při úvaze o trestu Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 10.7.2001, který mu uložil pouze trest výchovný. Ústavní soud z předloženého materiálu zjistil, že se stěžovatel spolu s dalšími dvěma obviněnými uvedeného trestného činu dopustil tím, že společně v době od 6.1.1992 do 3.3.1992 jako majitelé obchodní společnosti B.O.S. Falco, spol. s r.o., Brno, odebírali od 46 různých obchodních společností alkoholické nápoje za cenu bez daně z obratu a následně je prodávali dalším obchodním společnostem, avšak za cenu s daní z obratu v celkové částce 39.336.248,-Kč. Uvedenou daň Finančnímu úřadu Brno 1 neodvedli, ale naopak se svoji daňovou povinnost snažili administrativně zakrýt fiktivními účetními převody zboží z obchodní společnosti B.O.S.

Falco, spol. s r.o., na obchodní společnost Malatinec za cenu bez daně z obratu a zpět za cenu s daní z obratu. Z obsahu spisu se dále podává, že původně Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 3 To 116/2002, rozsudek krajského soudu zrušil a trestní stíhání obviněných zastavil; Nejvyšší soud však o dovolání, které v neprospěch obviněných podala nejvyšší státní zástupkyně, rozhodl tak, že usnesením ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1284/2003, citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.

Nejvyšší soud ČR zejména konstatoval, že vývoj trestního stíhání obviněných - ani při zdůraznění stávající délky trestního stíhání a doby trvání neodůvodněných průtahů, jež obvinění skutečně nezapříčinili - neopodstatňuje závěr, že jde o okolnosti výjimečné, natož pak extrémní; za nepřípadné proto Nejvyšší soud označil zastavení trestního stíhání obžalovaných. Následoval ústavní stížností napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 3 To 140/2003, proti kterému podal stěžovatel dovolání, jež však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8.

12. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1399/2004, odmítnuto. Toto usnesení nebylo ústavní stížností napadeno. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je povinen zasahovat do činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté.

Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a závěry obecných soudů přezkoumávat. Z postupu Vrchního soudu v Olomouci, jakož i z napadeného rozsudku tohoto soudu nevyplývá žádné pochybení, zasahující do ústavněprávní sféry stěžovatele a již vůbec ne pochybení takového charakteru, které by vedlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod.

Právní závěry ve věci učiněné jsou podle přesvědčení Ústavního soudu výrazem nezávislého rozhodování obecného soudu, mají oporu v řádně provedeném dokazování za dodržení veškerých práv obhajoby a dostatečně odůvodněný rozsudek žádné znaky protiústavnosti nevykazuje. Ke stěžejní stěžovatelově námitce, která v zásadě směřuje - jak je z výše uvedeného zřejmé - pouze do závěru vrchního soudu týkajícího se uložení trestu, nutno uvést následující: Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že tento soud se uvedenou problematikou ve vztahu ke konkrétnímu případu řádně zabýval a zohlednil délku řízení, kterou shledal skutečně nepřiměřenou; právě z tohoto důvodu snížil trest pod dolní hranici trestní sazby.

Zároveň však konstatoval, že s ohledem na všechny skutečnosti dané trestní věci, jež spoluurčují konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaných M. H. a stěžovatele, a to na jedné straně nezaviněné průtahy v trestním řízení i jejich dosavadní beztrestný život, na druhé straně však velký počet útoků (46), výši způsobené škody, jež téměř 8x převyšuje dolní hranici škody velkého rozsahu (jež činí dle § 89 odst. 11 tr.zák. částku nejméně 5,000.000,- Kč) a dále to, že obžalovaní neprojevili snahu fiskální škodu státu nahradit, by bylo uložení trestu v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na dobu 5 let ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr.

ř. trestem nepřiměřeným. Konkrétní skutečnosti dané trestní věci u obžalovaných M. H. a stěžovatele dle názoru odvolacího soudu odůvodňují uložení trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roků ve věznice s dozorem. Z obecného hlediska lze k uvedenému závěru vrchního soudu doplnit, že právem na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy je třeba rozumět soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele, chování příslušných státních orgánů a případné zvláštní okolnosti, jež mohly způsobit průtahy v řízení.

Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu zastavení trestního stíhání, ani nutnosti uložit např. pouze podmíněný či "výchovný" trest, jak se stěžovatel v dané věci v zásadě domáhá. I když do stěžovatelova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. čl. 6 odst.

1 Úmluvy zasaženo bylo - což připustil i vrchní soud - byla tato okolnost obecným soudem ve výroku trestu dostatečně reflektována snížením pod dolní hranici trestní sazby. Jinak soudní řízení - ve svém celku - proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a rozsudek - včetně vlastního výroku o vině i trestu - je třeba je považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vskutku podstatného vytknout.

K žádosti stěžovatele, obsažené v petitu ústavní stížnosti, aby Ústavní soud přikázal Vrchnímu soudu trestní stíhání zastavit nebo uložit stěžovateli "trest ryze výchovný", je nutno - mimo výše uvedené věcné důvody - opět připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Při výkonu svých kompetencí musí i tento soud respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.

Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Nemůže však jinému orgánu veřejné moci přikazovat, o čem a jakým způsobem konkrétně má jednat a rozhodovat.

Pokud se tedy stěžovatel v petitu svého návrhu, kterým je Ústavní soud na rozdíl od jeho odůvodnění vázán, domáhal vydání shora uvedeného výroku, jde v této části ústavní stížnosti zjevně o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. srpna 2005 Ivana Janů v.r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu