7 Tdo 1284/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 11. 2003 o dovolání, které
v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 55/94 podala
nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných M. H., J. M. a M. P., proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 3 To 116/2002, t
a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1.
2003, sp. zn. 3 To 116/2002, z r u š u j e .
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 2 T 55/94, byli
obvinění M. H., J. M. a M. P. uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně,
poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák. platného do 31. 12.
1993 a shodně odsouzeni podle § 148 odst. 3 tr. zák., § 40 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a)
tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr.
zák. na pět let.
Podle zjištění krajského soudu se obvinění trestného činu dopustili tím, že
společně v době od 6. 1. 1992 do 3. 3. 1992 jako majitelé obchodní společnosti
B.O.S. F., spol. s r. o., B., odebírali od různých obchodních společností
alkoholické nápoje za cenu bez daně z obratu a následně je prodávali dalším
obchodním společnostem, avšak za cenu s daní z obratu, a přestože jim v těchto
případech vznikla povinnost odvést daň z obratu v celkové částce 39.336.248,-
Kč, uvedenou daň Finančnímu úřadu B. neodvedli, ale naopak se svoji daňovou
povinnost snažili administrativně zakrýt fiktivními účetními převody zboží z
obchodní společnosti B.O.S. F., spol. s r. o., na obchodní společnost M. za
cenu bez daně z obratu a zpět za cenu s daní z obratu.
Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání obvinění M. H., J. M. i M. P. a
v neprospěch těchto obviněných podal odvolání i státní zástupce. Usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 3 To 116/2002, byl z
podnětu odvolání státního zástupce i všech obviněných rozsudek krajského soudu
podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř.
bylo nově rozhodnuto tak, že podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
per analogiam bylo trestní stíhání obviněných M. H., J. M. a M. P. pro trestný
čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák.
zastaveno. Vrchní soud zastavil trestní stíhání obviněných s odůvodněním, že
postupem orgánů činných v trestním řízení, zejména pak Krajského soudu v Brně,
bylo extrémním způsobem porušeno jejich právo na projednání věci v přiměřené
lhůtě zakotvené v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Toto zjištění vedlo vrchní soud k závěru, že ač trestní řád neobsahuje
výslovné ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, které by bylo důsledkem
porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, byly splněny podmínky pro zastavení trestního
stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. za použití analogie.
Nejvyšší státní zástupkyně podala proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci v
zákonné lhůtě dovolání v neprospěch obviněných M. H., J. M. i M. P. Namítla, že
napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci rozhodl o zastavení trestního
stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a odkázala na
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Nezpochybnila, že doba,
po kterou dosud trvalo trestní řízení proti obviněným, je s přihlédnutím k
povaze věci značně dlouhá, přičemž podstatná část z ní připadá na nečinnost
krajského soudu trvající více jak šest let. To však ještě podle ní neznamená,
že by se jednalo o stav extrémního a výjimečného porušení práva obviněných na
projednání věci v přiměřené lhůtě. Vrchní soud podle jejího názoru přecenil
význam vcelku pozitivní charakteristiky obviněných a naopak opominul
skutečnost, že obvinění zkrátili daň o částku přesahující 39 milionů Kč, aniž
by projevili alespoň symbolickou snahu fiskální škodu nahradit. Uvedla, že
projeví-li se neúměrné prodlení s projednáváním věci na osobních poměrech
obviněných, lze uvažovat o moderaci především ve sféře jejich trestního
postihu. Vyloučila však možnost, aby byly případné nedůvodné průtahy ve
vyřizování věci označeny za extrémní a výjimečnou okolnost, která umožňuje
využít možnosti analogie a trestní stíhání zastavit. Navrhla, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal
věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního
líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. V
ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. jsou taxativně uvedeny okolnosti, za jakých je
trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Ani jedna z okolností
zde uvedených (a ani v jiném ustanovení trestního řádu) neznamená, že trestní
stíhání je možné zastavit z důvodů průtahů v řízení. Tento závěr platí beze
zbytku i pro důvod zastavení uvedený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li
tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na
takovou smlouvu znamená, že v textu takové mezinárodní smlouvy musí být
nepřípustnost trestního stíhání výslovně zakotvena, nelze ji vyvozovat jako
možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. Žádná taková mezinárodní smlouva,
včetně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, takový důvod pro
zastavení trestního stíhání nestanoví. Názor o zastavení trestního stíhání z
důvodu průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení nemá oporu v právním
řádu ani v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; naopak je v
rozporu s účelem trestního řádu zakotveným v § 1 odst. 1 tr. ř., jímž je mimo
jiné zájem společnosti na náležitém zjištění trestných činů a spravedlivém
potrestání jejich pachatelů tak, aby řízení působilo k výchově občanů v duchu
důsledného zachovávání zákonů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10.
2003, sp. zn. III. ÚS 217/03).
Jakkoli je i Nevyšší soud přesvědčen o tom, že trestní řízení má probíhat
efektivně a že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je
významným zásahem do principů zaručujících ve svých důsledcích spravedlivý
proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, porušení tohoto práva samo o sobě
nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek
účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 odst. 1 Úmluvy
nestanoví výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení v něm zakotveného práva,
natož pak sankci v podobě zrušení již vydaného meritorního rozhodnutí a
následného zastavení trestního stíhání.
Porušení práva vtěleného do článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením
odpovědnosti státu vůči obviněnému. Nepřiměřenost délky řízení je podle
dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva důvodem toliko pro
spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není a ani
nemůže být důvodem pro zrušení vydaného rozhodnutí a zastavení trestního
stíhání.
V souladu s judikaturou Evropského soudu je i rozhodovací praxe Ústavního
soudu, který v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě rovněž zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo
porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené
lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí (viz př. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97), ani důvodem pro zastavení trestního
stíhání (viz př. usnesení ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, usnesení ze
dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 217/03).
Vrchní soud si byl takto vyjádřených obecných zásad, aplikovaných stávající
praxí soudů (viz př. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5
Tdo 178/2002, a ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002), vědom; své
rozhodnutí však opřel o úvahu, že v konkrétním případě došlo k výrazným
nedůvodným průtahům v trestním řízení, jež zapříčinil výlučně soud prvního
stupně. Průtahy převyšující dobu šesti let – v konfrontaci s rozsahem a
složitostí věci, chováním obviněných, kteří se nikterak na vzniku a délce
průtahů nepodíleli a k jejichž osobám v podstatě nebylo zjištěno negativních
poznatků – opodstatňují podle přesvědčení vrchního soudu závěr o nutnosti
zastavit trestní stíhání obviněných, neboť takto vyjádřené rozhodné okolnosti
považuje vrchní soud za okolnosti extrémní.
Nutno připustit, že částí soudní praxe je zastáván názor, že ač Úmluva
neobsahuje žádné ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod,
podle něhož lze trestní stíhání zastavit, bylo by možno ve zcela výjimečných až
extrémních případech zastavit trestní stíhání s odkazem na článek 6 odst. 1
Úmluvy za použití analogie (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2002), jak na
to rovněž vrchní soud poukazuje. Takové rozhodnutí je však třeba vnímat jako
skutečně zcela výjimečné řešení, jež musí být individuálně a přesvědčivě
zdůvodněno s ohledem na konkrétní okolnosti případu, s přihlédnutím k zájmům
obviněných na straně jedné, ale též i k zájmům dalších subjektů bezprostředně
zúčastněných na straně druhé, kteří mají rovněž právo na spravedlivý proces s
obviněným, který neodůvodněné průtahy nezapříčinil, přičemž současně takové
rozhodnutí musí vést k spravedlivému posouzení případu a konečně i k
spravedlivému rozhodnutí. Zásadně by se mělo jednat o takové situace, kdy věc
ještě není ani ve stadiu nařízení hlavního líčení soudem prvního stupně.
O takovou situaci v posuzované věci evidentně nešlo. Vrchní soud přiléhavě
zrekapituloval dosavadní průběh trestního stíhání obviněných a správně
upozornil na neodůvodněné průtahy v délce šesti let a čtyř měsíců u Krajského
soudu v Brně, které představoval časový interval, jež uplynul od podání
obžaloby (30. 8. 1994) do nařízení hlavního líčení (5. 12. 2000). Současně
nelze nezaznamenat, že skutky měly být spáchány v době od 6. 1. 1992 do 3. 3.
1992, že trestní stíhání obviněných bylo zahájeno ve dnech 27. 4. 1992 a 26. 6.
1992 a že odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 55/94, byl
vyhlášen 10. 7. 2001. V postupu orgánů činných v přípravném řízení, v postupu
Krajského soudu v Brně po nařízení hlavního líčení dne 5. 12. 2000 a ani v
postupu Vrchního soudu v Olomouci již nelze spatřovat další neodůvodněné
průtahy.
Takový vývoj trestního stíhání obviněných, ani při zdůraznění stávající délky
trestního stíhání, doby trvání neodůvodněných průtahů, jež obvinění skutečně
nezapříčinili, a dalších okolností, jež jsou podle názoru vrchního soudu
relevantní, neopodstatňuje závěr o tom, že jde o okolnosti výjimečné, natož pak
extrémní. Vrchní soud vedle délky řízení a doby trvání neodůvodněných průtahů
nezaviněných obviněnými poukázal na rozsah a závažnost trestní věci s tím, že
se nijak nevymyká ostatním případům projednávaným krajským soudem coby soudem
prvního stupně, a též na vcelku příznivá hodnocení obviněných. Nutno souhlasit
s názorem nejvyšší státní zástupkyně, že v žádném případě nejde o okolnosti
mimořádné. Vrchní soud hodnotil rozhodné okolnosti nevyváženě; přecenil význam
délky trestního stíhání, doby trvání nedůvodných průtahů i hodnocení osob
obviněných, a naopak uvážlivě nevyhodnotil okolnosti, jež charakterizují povahu
trestné činnosti, která je obviněným kladena za vinu. Obvinění měli svou
trestnou činností zkrátit daň z obratu o částku přesahující 39 milionů Kč, aniž
by projevili jakoukoli snahu fiskální škodu státu nahradit. Zrušení již
vyneseného rozsudku a zastavení trestního stíhání nelze v daných souvislostech
vnímat jako spravedlivé posouzení a rozhodnutí případu. Nepřípadnost takového
řešení je v konkrétním případě obzvláště zvýrazněna též proto, že k zastavení
trestního stíhání došlo až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku ve veřejném
zasedání odvolacího soudu za současného zrušení rozsudku jako meritorního
rozhodnutí, které již bylo Krajským soudem v Brně učiněno.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl o
zastavení trestního stíhání i formálně nepřesně. Jako odvolací soud měl správně
aplikovat ustanovení § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož odvolací soud
napadený rozsudek zruší a trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá
z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního
stupně (§ 223 odst. 1, 2 tr. ř.). Nebylo proto na místě z důvodů uvedených v
napadeném usnesení rozsudek podle § 259 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušit a podle
§ 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnout tak, že se trestní stíhání obviněných
podle § 223 odst. 1 tr. ř., § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam
zastavuje.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265k
odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a podle § 265l odst. 1 tr.
ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Při novém rozhodování je Vrchní soud v Olomouci vázán právním názorem,
který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Na vrchním soudu tedy bude, aby
o odvoláních podaných státním zástupcem i obviněnými znovu rozhodl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková