Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2961/2023-139 ze dne 27. května 2024, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 41/2023-98 ze dne 31. května 2023 a rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 6 C 147/2022-71 ze dne 13. prosince 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově jako účastníků řízení a společnosti EQUI HANUŠ, s. r. o., sídlem Pohoří - Skalsko 120, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít tím, že soudy dostatečně nezohlednily specifický charakter státu jako účastníka soukromoprávních vztahů.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových uzavřela dne 4. 3. 2015 s vedlejší účastnicí jako kupující kupní smlouvu o prodeji pozemku, na kterém se nachází stavba bez čísla popisného. Vedlejší účastnice byla následně zapsána jako vlastník tohoto pozemku, nicméně jako vlastník stavby byla nadále vedena stěžovatelka. Vedlejší účastnice se proto v řízení před soudy domáhala určení, že je vlastníkem stavby. Stěžovatelka s tím nesouhlasila, neboť smlouvou došlo k převodu toliko pozemku, s nímž byl příslušný hospodařit Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se stavbou byl naopak příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad, který ji na vedlejší účastnici nepřevedl.
3. Okresní soud v Benešově napadeným rozsudkem žalobě vyhověl, Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí v zásadě potvrdil (částečně rozhodnutí změnil a žalobu zamítl, to ovšem bez dopadu na podstatu sporu). Nejvyšší soud pak napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl.
4. Podle Nejvyššího soudu byla vlastníkem pozemku i stavby k 1. 1. 2014 stěžovatelka, stavba se tak stala součástí pozemku, přičemž je irelevantní, že příslušnost k hospodaření se stavbou a pozemkem náležela různým organizačním složkám státu. Dále Nejvyšší soud uvedl, že zákon upravující příslušnost organizačních složek hospodařit s pozemky, jejichž součástí se staly stavby na nich stojící, nabyl účinnosti až 8. 2. 2016. Pokud za této situace stěžovatelka jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, který byl k 31. 12. 2013 příslušný k hospodaření s pozemkem, převedla pozemek na vedlejší účastnici, nemůže být taková smlouva i s ohledem na dobrou víru vedlejší účastnice podle Nejvyššího soudu neplatná. Námitkami ohledně skutečné vůle účastníků kupní smlouvy se Nejvyšší soud nezabýval, neboť byly uplatněny v rozporu se zákazem uplatňování nových skutečností.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje své postavení jako právního subjektu svého druhu, na který nelze použít obecnou úpravu jednání právnických osob dle občanského zákoníku. Její jednání je upraveno zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, přičemž je založeno na principu tzv. dělené subjektivity založeném na jedinečnosti a relativní majetkové samostatnosti jednotlivých organizačních složek státu. Tyto organizační složky jsou pak v rámci právních vztahů omezeny svojí příslušností hospodařit k určitému majetku ve vlastnictví stěžovatelky.
6. Uvedené postavení stěžovatelky údajně vylučuje, že by mohlo dojít k převodu sporné stavby na vedlejší účastnici, a to ze dvou důvodů. Jednak se stavba podle stěžovatelky nikdy nestala součástí převáděného pozemku, neboť sice byly obě nemovitosti k 1. 1. 2024 ve vlastnictví České republiky, ovšem právo hospodaření náleželo různým organizačním složkám stěžovatelky. Stranou kupní smlouvy, kterou mělo dojít k převodu pozemku, navíc nebyl Státní pozemkový úřad jakožto organizační složka stěžovatelky příslušná hospodařit se spornou stavbou. Mělo-li tak dojít danou smlouvou k převodu stavby, byla tato smlouva absolutně neplatná pro nedostatek náležitostí projevu vůle.
7. Dále stěžovatelka uvádí, že se Nejvyšší soud nesprávně - s argumentem, že jde o nepřípustnou novotu - odmítl zabývat její námitkou, podle níž se soudy nižších stupňů řádně nezabývaly posouzením skutečné vůle stěžovatelky jakožto strany kupní smlouvy. Nejpozději v odvolání totiž stěžovatelka údajně nedostatek existence relevantní vůle stěžovatelky namítala.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Závěr soudů, že byla-li ke dni 1. 1. 2014 Česká republika vlastníkem pozemku i na něm stojící stavby, stala se v souladu s § 3054 občanského zákoníku stavba součástí pozemku, ačkoli se stavbou a pozemkem hospodařily různé organizační složky, je logický a plně odpovídající znění zákona. Stěžovatelka sice poukazuje na princip dělené subjektivity a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 181/2011 ze dne 28. 6. 2012, nijak se ale nevypořádává s argumentem Nejvyššího soudu, že právní názor vyslovený v uvedeném usnesení (které navíc řešilo toliko účastenství v řízení) byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 ze dne 12. 4. 2017.
10. Opodstatněné nejsou ani výtky vznesené vůči posouzení platnosti kupní smlouvy, které Nejvyšší soud - i s ohledem na to, že v době jejího uzavření ještě nebyl přijat zákon upravující příslušnost organizačních složek hospodařit s pozemky, jejíchž součástí se staly stavby na nich stojící - založil na specifických okolnostech věci. Právní názor Nejvyššího soudu, že prodal-li stát prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových vedlejší účastnici pozemek, s nímž tento úřad byl příslušný hospodařit, nacházela se vedlejší účastnice v dobré víře a takto uzavřená kupní smlouva není neplatná jen z toho důvodu, že součástí pozemku je stavba, s níž hospodařila jiná organizační složka státu, je dostatečně odůvodněný a ústavně konformní.
11. Konečně, přisvědčit nelze ani námitce, že Nejvyšší soud nesprávně označil její dovolací námitku ohledně posouzení skutečné vůle jako nepřípustnou novotu. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že tuto námitku uplatnila již v odvolání, kde "s odkazem na teorii dělené subjektivity státu uvedla, že Úřad [pro zastupování státu ve věcech majetkových] byl příslušný hospodařit toliko s pozemkem, nikoli se stavbou, a tedy nemohl nakládat se stavbou na pozemku". To je však námitka odlišná. Stěžovatelka tuto námitku uplatnila i v dovolání a Nejvyšší soud se jí zabýval právě tím, že navzdory uvedenému s odkazem na konkrétní okolnosti případu shledal kupní smlouvu platnou.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu