Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků Blažimská 2217, Praha 4, sídlem Blažimská 2217/2, Praha 4, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem K Vršku 80, Jílové u Prahy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 81/2025-173 z 31. 7. 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 844/2024-139 z 17. 2. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 216 ICm 1362/2023-90 z 10. 10. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Pelikána, sídlem Na Havránce 1508/14, Praha 4, insolvenčního správce dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, sídlem Na Hutmance 300/7, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V incidenčním sporu před obecnými soudy se stěžovatel jakožto věřitel domáhal určení, že pohledávka ve výši 678 110 Kč uplatněná vůči vedlejšímu účastníkovi je v insolvenčním řízení (sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009) postavena na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Městský soud v Praze žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který potvrdil rozhodnutí městského soudu, rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné (§ 237 občanského soudního řádu) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení.
2. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele jeho nárok týkající se vypořádání fondu oprav lze považovat za pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Přestože "zřejmou nedůsledností zákonodárce" jeho pohledávka uvedené přednostní pořadí podle insolvenčního zákona nemá, měly obecné soudy tento nedostatek nahradit "řádně odůvodněnou soudcovskou úvahou". Stěžovatel také rozporuje rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení s tím, že mu měly tyto soudy přiznat nárok na náhradu nákladů řízení po vedlejším účastníkovi.
3. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Stěžovatelova ústavní stížnost, kromě označení základních práv, zcela postrádá ústavněprávní argumentaci a jeho námitky představují pouhou pokračující polemiku se závěry obecných soudů, což je možné doložit i téměř totožným obsahem dovolání a posuzované ústavní stížnosti. Stěžovatel se domáhá posouzení jeho námitek týkajících se běžné zákonnosti v podstatě "paralelně" k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je přitom nutné připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nepřísluší mu proto posuzovat správnost soudních rozhodnutí z hlediska podústavních předpisů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele (srov. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 z 25. 1. 1995).
5. Vzhledem k vymezené roli Ústavního soudu se proto přezkum stěžovatelových námitek omezí pouze na to, zda obecné soudy řádně odůvodnily své závěry v souladu s právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny; srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 z 20. 6. 1995 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3425/23 z 2. 10. 2024).
6. Obecné soudy uvedly, proč se zabývaly pouze pořadím předmětné pohledávky, a nikoliv námitkami týkajícími se pravosti či výší pohledávky nebo údajného zvýhodnění jiných věřitelů dlužníka. Tyto námitky vzhledem k předmětu incidenčního sporu nemají vliv na určení, zda se jedná o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (body 2, 13 a 18 usnesení Nejvyššího soudu). Zároveň dodaly, že uvedené námitky lze případně uplatnit ve sporném řízení o zaplacení peněžité pohledávky (bod 14 usnesení Nejvyššího soudu).
Podle obecných soudů stěžovatelův uplatněný nárok nelze posoudit jako pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku jí na roveň postavenou, protože výčet takových přednostních pohledávek je taxativní a v tomto výčtu nelze nalézt oporu pro závěr, že stěžovatelův nárok je pohledávkou s přednostním pořadím (body 15 a 16 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud konstatuje, že na základě výše uvedeného a po prostudování napadených rozhodnutí shledal odůvodnění obecných soudů jako srozumitelné, přezkoumatelné a vnitřně konzistentně odůvodněné bez znaků svévole, a proto v souladu s právem na soudní ochranu (srov. nález sp. zn. IV.
ÚS 3754/19 z 12. 5. 2020).
7. Stěžovatel směřuje část ústavní stížnosti také proti výrokům o náhradě nákladů řízení (v celkové výši 38 490,70 Kč). Ačkoliv i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 z 8. 4. 2025, bod 21). Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou proto zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou.
O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, přitom musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti (50 000 Kč), jako v nynější věci (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2025, body 11 a 34). Stěžovatel se nicméně k bagatelní výši částky nijak nevyjadřuje a ani Ústavní soud neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by měly odůvodnit věcné projednání této části ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu