Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Šupicha, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem, sídlem Bedřicha Smetany 167/2, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 248/2024-20 ze dne 3. července 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Městský úřad Chotěboř, oddělení územního plánování, GIS a památkové péče (dále jen "správní orgán"), vydal dne 10. 7. 2023 závazné stanovisko (rozhodnutí) podle § 14 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění účinném do 31. 12. 2023, ve kterém dospěl k závěru, že z hlediska zájmů památkové péče je montáž fotovoltaické elektrárny na domu ve vlastnictví stěžovatele (na adrese X) nepřípustná. Toto rozhodnutí následně vedlejší účastník potvrdil, jeho rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 3. 2024 jako nepřezkoumatelné. Krajský soud zavázal vedlejšího účastníka k provedení testu proporcionality mezi veřejným zájmem na zachování památkové hodnoty dané lokality a veřejným zájmem na ochraně životního prostředí a na výrobě energie z obnovitelných zdrojů. Rozhodnutím ze dne 11. 6. 2024 vedlejší účastník rozhodnutí správního orgánu opětovně potvrdil, neboť stavební záměr by znamenal neproporcionální zásah do veřejného zájmu na památkové ochraně při současném minimálním přínosu pro životní prostředí. Vedlejší účastník konstatoval, že montáž fotovoltaických panelů na jedné nemovitosti sleduje dosažení pouze vlastního ekonomického zájmu a jen v malé míře může mít potenciálně kladný vliv na životní prostředí.
3. Stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka byla zamítnuta rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 9. 2024. Krajský soud konstatoval, že při posuzování přípustnosti instalace několika panelů na střechu domů v památkové zóně jde o vyvažování vlastnického práva vlastníka domu na jedné straně a veřejného zájmu na ochraně památek na druhé straně a že při tom veřejný zájem na ochraně životního prostředí a na výrobě energie z obnovitelných zdrojů hraje u malých výroben elektřiny pouze okrajovou roli.
4. V kasační stížnosti namítal stěžovatel nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, nezákonnost a vady řízení. Tvrdil, že nebyl konkretizován význam objektu pro historické hodnoty památkové zóny Chotěboř, nebyl proveden řádný test proporcionality a nebyl vymezen takový výkon fotovoltaické elektrárny, při němž by byl veřejný zájem na výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů považován za dostatečný ve vztahu k veřejnému zájmu na ochraně památek.
5. Napadeným rozhodnutím byla stěžovatelova kasační stížnost zamítnuta. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník se poměřování veřejných zájmů řádně věnoval a shledal převažující zájem na ochraně památkových hodnot.
6. Stěžovatel namítá, že správní soudy i správní orgány omezují výkon jeho vlastnického práva, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť zákon č. 20/1987 Sb. nestanoví za nucené omezení vlastnického práva k nemovitostem vyjmenovaným v § 14 odst. 2 žádnou náhradu. Vysvětluje, že vlastníkům nemovitostí, které jsou kulturními památkami, může obec, kraj nebo stát poskytnout příspěvek na zvýšené náklady spojené s péčí o kulturní památku (§ 16 zákona č. 20/1987 Sb.), u vlastníků nemovitostí v památkových zónách však zákon takovou možnost nepřipouští. Stěžovatel z toho vyvozuje, že zákon je v rozporu s Listinou, a tvrdí, že již v řízení před krajským soudem navrhoval posouzení jeho souladu s ústavním pořádkem.
7. Stěžovatel namítá, že správní soudy ani správní orgány nepřihlédly ke kritériím vymezeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 43/2009-52 ze dne 13. 8. 2009 a omezily stěžovatelovo vlastnické právo způsobem zcela nepřiměřeným významu, který má jeho nemovitost z hlediska památkové ochrany.
8. Stěžovatel postrádá v napadeném rozhodnutí jakékoliv racionálně podložené úvahy, z nichž by bylo patrné, proč mu vedlejší účastník nevyhověl. Ani Nejvyšší správní soud se podle něj nevyrovnal s existencí dvou navzájem protikladných veřejných zájmů na ochraně životního prostředí a na památkové ochraně. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 55 A 23/2022-103 ze dne 28. 3. 2023 stěžovatel tvrdí, že z rozhodnutí vedlejší účastnice není patrné, které skutečnosti vzala ve prospěch vlastnického práva a které ve prospěch veřejného zájmu na ochraně památek a který z těchto dvou zájmů převážil. Dále ve správních rozhodnutích absentuje popis reálných hodnot objektu stěžovatele a památkové zóny jako celku a zhodnocení, jak by fotovoltaické panely poškodily tyto hodnoty. Upozorňuje, že ve skutkově obdobných případech již správní orgán několikrát rozhodl kladně a jednu instalaci fotovoltaické elektrárny povolil i vedlejší účastník.
9. Závěrem stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 188/2012-25 ze dne 13. 3. 2013, podle něhož nelze připustit, aby omezení z důvodu památkové ochrany znamenalo pro vlastníka významnou trvalou ekonomickou újmu. Touto újmou má být podle stěžovatele nemožnost instalace fotovoltaických panelů.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky s právními závěry Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a správních orgánů. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Závěry Nejvyššího správního soudu jsou podrobně zdůvodněny a z pohledu shora uvedených kritérií obstojí. Nejvyšší správní soud se se stěžovatelovými argumenty dostatečně a přesvědčivě vypořádal.
12. K námitce omezení stěžovatelova vlastnického práva bez jakékoliv náhrady Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny připouští nucené omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu na základě zákona a za náhradu. Toto ustanovení však nelze vykládat jako základní právo na náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem. Obsah ústavně garantovaného práva vlastnit majetek totiž není bezbřehý a podléhá řadě omezení, jež lze z hlediska ústavní garance považovat za imanentní jeho ústavnímu a potažmo zákonnému vymezení. To znamená, že zákon může obecně stanovit meze vlastnického práva, aniž by takovéto omezení bylo spojeno s právem na náhradu. Nucené omezení vlastnického práva, jakož i vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny tak je třeba vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení [stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.)]. Již krajský soud ve svém rozsudku stěžovateli vysvětlil, že o omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 se nejedná v případech, kdy stavební záměry kolidují s normami veřejného práva a nemohou být povoleny. Proto v takových případech vlastníkům nenáleží za taková omezení náhrada. Krajský soud ve svém rozhodnutí upozornil na čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví nesmí být zneužito v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. K tomu Ústavní soud dodává, že takovým zákonem chráněným zájmem je i ochrana památkových zón podle zákona o památkové péči, který obsahuje veřejnoprávní omezení vlastníků nemovitostí patřících do památkových rezervací. Stěžovatel namítá, že je jako vlastník nemovitosti nacházející se v památkové zóně diskriminován oproti vlastníkům nemovitostí, které jsou kulturní památkou, neboť mu na rozdíl od vlastníků kulturních památek nenáleží příspěvek na zvýšené náklady spojené s péčí o kulturní památku. Stěžovatel však pomíjí skutečnost, že příspěvky podle § 16 zákona o památkové péči jsou určeny na pokrytí zvýšených nákladů spojených se zachováním a obnovou kulturních památek. Nemohou být chápány jako paušální náhrada za omezení vlastnického práva, ale pouze jako příspěvek na skutečné a prokazatelné náklady vznikající v důsledku zvláštních nároků na údržbu kulturních památek (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 35/94
ze dne 23. 6. 1994). Otázka údržby či obnovy stěžovatelovy nemovitosti však nebyla předmětem řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí.
13. Co se týče stěžovatelovy námitky, že správní soudy ani správní orgány nepřihlédly ke kritériím vymezeným judikaturou správních soudů, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku poukázal na závěry obsažené jak ve svém rozhodnutí č. j. 7 As 43/2009-52 ze dne 13. 8. 2009, tak v rozsudku krajského soudu č. j. 55 A 23/2022-103 ze dne 28. 3. 2023, a zdůraznil, že zájem na památkové ochraně je pouze jedním z více zájmů veřejných a soukromých, které se střetávají a konkurují si, proto je vždy nutné posoudit, zda omezení plynoucí z památkové ochrany převáží. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem obsaženým v napadeném rozsudku, že vedlejší účastník i krajský soud poměření jednotlivých práv a veřejných zájmů náležitě provedli a předestřeli důvody, o které svá rozhodnutí opřeli. Vedlejší účastník ve svém rozhodnutí specifikoval jak stěžovatelovu nemovitost, tak i její umístění v rámci památkové zóny. Konstatoval, že se jedná o patrový objekt s polovalbovou střechou s pálenou krytinou, v řadové zástavbě z 19. století s objekty s historizujícími a secesními fasádami podél hlavní frekventované komunikace procházející městem. Dále zdůraznil, že osazení fotovolatickými panely je navržené ve střešní ploše otevřené do veřejného prostoru a že tato část střechy by se z veřejného prostoru pohledově uplatnila. Vedlejší účastník dále dospěl k závěru, že potenciální kladný přínos malého zdroje obnovitelné energie pro životní prostředí, který slouží především k uspokojování soukromého zájmu jednotlivce, by znamenal disproporcionální zásah do kolidujícího veřejného zájmu na památkové péči při současném minimálním přínosu pro životní prostředí. Vedlejší účastník se ve svém rozhodnutí podrobně vyjádřil i k jiným nemovitostem, na nichž bylo umístění fotovoltaických panelů povoleno, a zdůraznil, že všechny zásahy v rámci památkově chráněných území jsou posuzovány individuálně, jelikož podoba, umístění, viditelnost a exponovanost v okolí jsou vždy jedinečné. Nelze tedy přitakat stěžovatelově námitce, že se Nejvyšší správní soud dostatečným způsobem nevyrovnal s otázkou proporcionality omezení jeho vlastnického práva a s existencí dvou navzájem protikladných veřejných zájmů.
14. Ke stěžovatelově námitce, že správní orgány i správní soudy opomenuly závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 188/2012-25 ze dne 13. 3. 2013, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel nijak konkrétně netvrdí a v řízení před správními soudy ani netvrdil, jakou trvalou významnou ekonomickou újmu pro něj představuje skutečnost, že jeho nemovitost se nachází v památkové zóně a nemůže ji osadit fotovoltaickými panely tak, jak navrhoval. V ústavní stížnosti pouze konstatuje, že se v jeho případě může o takovou významnou trvalou ekonomickou újmu jednat. Takové obecné tvrzení však postrádá jakoukoliv ústavně právní argumentaci a k založení důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že s námitkami stěžovatele se Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí řádně a dostatečně vypořádal. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu porušilo jeho ústavně zaručená práva. V postupu Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu