Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., právně zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Skopalem, advokátem, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubenč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2024 č. j. 6 Tdo 781/2024-792, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. dubna 2024 č. j. 10 To 45/2024-739, a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 21. prosince 2023 č. j. 5 T 24/2022-684, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Semilech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 a čl. 48 Listiny základních práv Evropské unie, čl. IX francouzské Deklarace práv člověka a občana, čl. II odst. I Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu znásilnění dle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 trestního zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 11. 2022 č. j. 5 T 24/2022-554, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2023 č. j. 10 To 106/2023-605, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Dále byl stěžovateli podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to: mobilního telefonu zn. Apple iPhone Xs Max, IMEI1: XXX, IMEI2: XXX s vloženou SIM kartou Vodafone: XXX; notebooku zn. DELL XXX, S/N: XXX; notebooku zn. Asus, model K53E, S/N: XXX. Podle § 229 odst. 1 trestního zákoníku byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. Následně se stěžovatel obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud, který napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jeho dovolání odmítl, přičemž uvedl, že stěžovatel opakoval obhajobu, kterou uplatňoval před soudy nižších stupňů, s jeho námitkami se však již soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly a podané dovolání je tak nutné označit jako zjevně neopodstatněné.
4. Proti rozsudku okresního soudu, usnesení krajského soudu a Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V té tvrdí, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily. Skutkový stav týkající se projednávaného skutku stěžovatele nebyl dostatečně objasněn v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu, závěry o vině stěžovatele vyvolávají důvodné pochybnosti, zda se skutečně daného skutku dopustil. Obecné soudy podle něj vycházely primárně z výpovědi poškozené, kterou stěžovatel považuje za nevěrohodnou pro rozpory v jejích výpovědích. Kromě toho je v posuzované věci dán také extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Došlo také ke zjevným procesním pochybením v řízení a stěžovatel rovněž namítá, že byla v projednávané věci použita nesprávná právní kvalifikace.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatel obdobné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti.
Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2054/24 ), kteroužto vadu stěžovatel obecným soudům také vytýká. Jeho argumentace je nicméně spíše polemikou s hodnocením důkazů a se závěry, ke kterým obecné soudy na základě provedených důkazů dospěly. K příslušné námitce stěžovatele Ústavní soud nicméně konstatuje, že exces ve smyslu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry v dané věci neshledal.
Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Vina stěžovatele byla prokázána výpovědí poškozené, avšak nejen tou. Z napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že tento v předmětné trestní věci rozhodoval podruhé, přičemž při prvním posouzení vyhodnotil závěr okresního soudu o vině obžalovaného jako předčasný a konstatoval, že za situace, kdy je vina obžalovaného dovozována prakticky výlučně z přímých a zprostředkovaných tvrzení poškozené a kdy existuje řada okolností, které snižují její věrohodnost, je nutné využít všech dostupných důkazů umožňujících zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Okresní soud proto doplnil provedené dokazování a závěry o vině stěžovatele následně založil nejen na výpovědi poškozené, ale také na výpovědi tehdejšího snoubence poškozené a tehdejší psychiatričky poškozené a dalších důkazech (např. znalecký posudek), které výpověď poškozené důkazně podpořily. Soudy se navíc věnovaly věrohodnosti výpovědi poškozené, krajský soud konstatoval, že je k její výpovědi nutno přistupovat ostražitě, což okresní soud důsledně respektoval (Nejvyšší soud pak námitku věrohodnosti poškozené řeší v bodě 39.
napadeného usnesení). Ústavní soud na tomto místě odkazuje na jejich podrobné a ústavně konformní závěry.
8. K námitkám stěžovatele, že skutkový stav nebyl dostatečně objasněn a závěry o jeho vině vyvolávají důvodné pochybnosti, Ústavní soud opětovně připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není Ústavní soud v pozici, aby toto hodnocení posuzoval. V projednávaném případě obecné soudy dostály všem uvedeným požadavkům.
9. Jde-li o námitku stran naplnění znaků skutkové podstaty projednávaného trestného činu, je nutné poukázat na její vypořádání krajským soudem (bod 11. napadeného usnesení) a obiter dictum obsažené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu (bod 46.). Co se týče argumentace stěžovatele zjevným procesním pochybením v řízení, tato námitka není ve stížnosti blíže specifikována, Ústavní soud proto pouze konstatuje, že žádná procesní pochybení v postupu obecných soudů neshledal.
10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu