USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 2024, č. j. 10 To 45/2024-739, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 T 24/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 11. 2022, č. j. 5 T 24/2022-554, byl obviněný R. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod I.) a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku (bod II.).
2. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Apple iPhone Xs Max, IMEI1: 357287094407568, IMEI2: 357287094415827 s vloženou SIM kartou Vodafone: 8972031014832725476, notebooku zn. DELL P61F001, S/N: 10046483714 a notebooku zn. Asus, model K53E, S/N: B5N0AS330490200.
3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená A. M. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Semilech podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 7. 2023, č. j. 10 To 106/2023-605. Podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem I., kterým byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a dále v celém výroku o trestu a výroku o náhradě škody.
5. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl v rozsahu tohoto zrušení tak, že obviněnému za přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině pod bodem II. napadeného rozsudku soudu prvního stupně nedotčen, podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v délce 2 let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku současně obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Apple iPhone Xs Max, IMEI1: 357287094407568, IMEI2: 357287094415827 s vloženou SIM kartou Vodafone: 8972031014832725476, notebooku zn. DELL P61F001, S/N: 10046483714 a notebooku zn. Asus, model K53E, S/N: B5N0AS330490200. Nakonec ohledně bodu I. napadeného rozsudku věc vrátil podle § 259 odst. 1 tr. ř. ve výroku o vině Okresnímu soudu v Semilech.
6. Při novém projednání skutku pod bodem I. byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 21. 12. 2023, č. j. 5 T 24/2022-684 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), opětovně uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tak, že:
v XY dne 8. 1. 2021 v době od 16:30 hodin do 17:00 hodin ve svém bydlišti během návštěvy jeho známé poškozené A. M., ji v ložnici, kde měli sledovat televizi, nečekaně začal osahávat přes oblečení na prsou a rozkroku, načež poškozená chytla jeho ruce a snažila se je ze svého těla sundat, kdy mu sdělila, že nechce, že je zadaná a začala jej od sebe odstrkovat, následně do jejího těla strčil tak, že upadla zády na postel, kde se pokoušel za jejího aktivního odporu na ni nalehnout, což se mu částečně podařilo tím způsobem, že jí zalehl nohy a osahával přes oblečení na prsou a v rozkroku, následně se pokusil z jejího těla stáhnout legíny s kalhotkami, což se mu i přes její aktivní odpor částečně podařilo tak, že jí oblečení stáhl do poloviny stehen, poškozené se v rámci aktivního odporu a opakovaně vysloveného nesouhlasu podařilo natáhnout si tyto zpět, a z důvodu aktivního odporu poškozené svého jednání posléze zanechal, lehl si vedle ní na postel, kde se jí po chvíli snažil chycením za ruku tuto přitáhnout ke svému obnaženému přirození, přičemž se mu podařilo dotknout rukou poškozené na svém obnaženém přirození, přičemž slovně požadoval, aby jej rukou uspokojila, což ona opakovaně odmítala a aktivně se tomuto jednání bránila, svou ruku z jeho sevření, když ji měla na jeho údu, vytrhla, přičemž se následně v rámci vlastní masturbace obžalovaný uspokojil sám do kapesníčku.
7. Za uvedený trestný čin, jakož i za sbíhající se přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 11. 2022, č. j. 5 T 24/2022-554, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2023, č. j. 10 To 106/2023-605, jej podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Apple iPhone Xs Max, IMEI1: 357287094407568, IMEI2: 357287094415827 s vloženou SIM kartou Vodafone: 8972031014832725476, notebooku zn. DELL P61F001, S/N: 10046483714 a notebooku zn. Asus, model K53E, S/N: B5N0AS330490200.
8. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou A. M. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
9. Okresní soud v Semilech současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 11. 2022, č. j. 5 T 24/2022-554, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2023, č. j. 10 To 106/2023-605, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
10. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 11. 4. 2024, č. j. 10 To 45/2024-739, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 2024, č. j. 10 To 45/2024-739 (dále také jen „napadený rozsudek“), podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
12. Obviněný nejprve obecně uvedl, že bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na spravedlivý proces. Odkázal přitom, s tím, že tato práva byla porušena, na čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny a čl. 1 odst. 2, čl. 2, 4, 10, 90 a 95 odst. 1 Ústavy a čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. a) a čl. 7 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy. Dodal, že ochrana základních lidských práv je jednou z hlavních povinností soudů, včetně soudu Nejvyššího. Proto je podle něj, ačkoliv porušení uvedených článků není formálně považováno za dovolací důvod, třeba k jeho námitkám přihlédnout (s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).
13. Již konkrétněji namítl, že považuje skutkové závěry soudu prvního stupně za zcela mylné a v rozporu s provedeným dokazováním. Poukázal při tom na rozpory ve výpovědích poškozené, její nevěrohodnost, závěry znaleckých posudků vypracovaných jak k jeho osobě, tak k osobě poškozené a výslechy znalců, na psychický stav poškozené před samotným incidentem, na to, že vliv na její zhoršený psychický stav po incidentu měly i další okolnosti nebo na to, že s ním poškozená po údajném incidentu komunikovala v přátelském duchu, přičemž neprojevila žádné negativní pocity. Nechala se jím dokonce odvézt na autobus do Prahy, a to ačkoliv mohla z jeho bydliště kdykoliv odejít. Po celou dobu její návštěvy měla také k dispozici mobilní telefon, kterým komunikovala se svědkem N. Kromě uvedeného upozornil i na to, že poškozená neměla po činu žádná zranění či zničené oblečení a stejně tak on, ačkoliv se měla poškozená aktivně bránit, žádná zranění neměl. K popsaným skutečnostem přitom obviněný nabídl celou řadu argumentů, které mají osvědčit, že skutkové závěry soudů nižších stupňů nejsou správné.
14. Za situace „tvrzení proti tvrzení“ jsou podle obviněného obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a při vyvozování skutkových závěrů z nich, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Tato povinnost je zvýrazněna v případech, kdy svědecká výpověď stojící proti výpovědi obviněného představuje jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného.
15. Z judikatury Ústavního soudu (odkázal na nález ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 254/08, a nález ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01) přitom plyne, že má-li být odsuzující rozsudek souladným s čl. 39 Listiny, z jeho odůvodnění musí být patrné, že bylo prokázáno naplnění všech znaků trestného činu, přičemž v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny musí být závěr o naplnění znaků trestného činu postaven mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Konkrétní jednání vyčerpávající všechny znaky dotčené skutkové podstaty pak musí být popsáno i ve skutkové větě rozsudku (§ 120 odst. 3 a § 125 tr. ř.).
16. Obviněný odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, podle kterého ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení proto vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, tedy alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05). Ústavní soud také v minulosti zdůraznil, že obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka či poškozeného, byť jej obžaloba z nějakého důvodu privileguje. Tato vada nabývá ústavní relevance tehdy, když má taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/6, a nález ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06). Zásada „in dubio pro reo“ je pak jednou ze stěžejních zásad českého procesu. Jejím obsahem je pravidlo, že je vždy nutno se, v případě pochybností o zjištěném skutkovém stavu, přiklonit ke skutkové verzi pro obviněného příznivější. Tato zásada je integrální součástí širšího principu presumpce neviny jako jednoho ze základních postulátů trestního procesu zakotveného nejen v trestních předpisech (§ 2 odst. 2 tr. ř.), ale také v rovině ústavní (čl. 40 odst. 2 Listiny).
17. S ohledem na zmíněnou judikaturu uvedl, že v projednávané věci stojí proti jeho výpovědi pouze výpověď poškozené, která není podpořena objektivními přímými důkazy (např. DNA obviněného na jejím oblečení, sexuální porucha obviněného, písemná komunikace, modřiny na jejím těle, nahrávka apod.). Připomněl též závěry znaleckého posudku vypracovaného k její osobě, její psychická onemocnění a fakt, že poškozená opakovaně lhala.
18. Proto podle obviněného soudy část provedených důkazů nehodnotily v jejich souvislosti se skutečnostmi vyplývajícími z jiných důkazů a některé jejich hodnotící úvahy jsou nekonkrétní a obecné. To platí i o reakci soudu prvního stupně na obhajobu obviněného, resp. o její absenci, a o pominutí podstatných skutečností. Při hodnocení každého jednání je přitom zvykem, že jsou objasňovány i tzv. jiné subjektivní vztahy jako je motiv, záměr, pohnutka a další, a to zejména s ohledem na to, že tyto fakultativní znaky skutkové podstaty trestného činu mají zásadní význam pro posouzení zavinění, které je obligatorním znakem skutkové podstaty. V předkládané věci tento subjektivní vztah obviněného absentuje. Celým přípravným řízením se naopak line pochybnost o věrohodnosti samotné poškozené, na kterou je poukazováno i policejním orgánem.
19. K užité právní kvalifikaci obviněný uvedl, že byla použita nesprávně. Pokud by mělo být vycházeno z výpovědi poškozené v přípravném řízení, byť její výpovědi nejsou opakovaně konzistentní a pro obviněného nejsou věrohodné, popisované jednání mělo být posouzeno jako pohlavní styk, který ale není prováděn způsobem srovnatelným se souloží, tedy mělo být posuzováno podle základní skutkové podstaty znásilnění uvedené v § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Právní závěry soudů nižších stupňů jsou tak v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z toho pak podle obviněného plyne nejen naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale i dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
20. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Semilech v celém rozsahu zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na „citované usnesení“ a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Semilech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
21. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zrekapitulovala dovolání obviněného, uvedla, že to je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se soudy nižších stupňů bezezbytku vypořádaly. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2001, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“.
22. Státní zástupkyně dále uvedla, že dovolací argumentace obviněného je vystavěna zejména na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa první a třetí. Ačkoliv lze jeho výhrady s jistou dávkou tolerance pod tento dovolací důvod podřadit, jsou podle státní zástupkyně zjevně neopodstatněné. Okresní soud v Semilech realizoval na pokyn odvolacího soudu (v původním řízení) v podstatě komplexní a bezvadné dokazování. Svým povinnostem dostál i odvolací soud, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal.
Je přitom možno souhlasit s jeho názorem, že nelze přisvědčit námitce obviněného o nevěrohodnosti poškozené. Její výpověď totiž byla potvrzena závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie, odvětví klinická psychologie, sexuologie dospělých i dětí a mládeže, vypracovaného prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., DSc., a doc. MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc., ze kterých vyplynula existence posttraumatické stresové poruchy u poškozené v důsledku jednání obviněného. Státní zástupkyně se pak vyjádřila také k (ne)úplnosti provedeného dokazování a připomněla, že dokazování není bezbřehé.
23. Poukázala na to, že se jednalo o opakované projednávání věci. Věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť existovala řada okolností, které snižovaly věrohodnost poškozené a bylo třeba využít všech dostupných důkazů umožňujících zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Proto odvolací soud (v původním řízení) považoval za nutný výslech svědkyně MUDr. Tláškové, pomocí kterého by bylo možno porovnat tvrzení poškozené v trestním řízení s jejími tvrzeními adresovanými své psychiatričce. Soud prvního stupně dokazování v tomto směru doplnil a provedl nové dokazování. Jak svědek J. N., tehdejší snoubenec poškozené, tak svědkyně MUDr. Tlášková, její tehdejší psychiatrička, při svém výslechu vyjádřili důvěru v pravdivost sdělení, která jim poskytla poškozená. Oba svědci popsali zhoršení psychického stavu poškozené po činu. V této souvislosti státní zástupkyně uvedla, že ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie, podaném prof. PhDr. Petrem Weisem, Ph.D., DSc., a doc. MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc., k osobě poškozené a ve svých výpovědích při hlavním líčení znalci sice připustili sníženou obecnou věrohodnost poškozené v důsledku její snahy působit sociálně co nejpříznivějším dojmem, ale současně ji shledali plně schopnou vnímat prožitou událost, správně si ji zapamatovat a reprodukovat. Nezaznamenali přitom, že by z její strany šlo o zkreslování prožitého jednání a dále identifikovali zhoršení příznaků úzkostně depresivní poruchy poškozené, k němuž došlo v době po činu, a dále vysvětlili její chování odrážející se v její elektronické komunikaci s obviněným, které sice na první pohled může vzbuzovat jisté pochybnosti, ale které nelze označit za nestandardní, neboť bývá velmi časté, že si oběti až dodatečně uvědomí svou viktimizaci, a po činu komunikují s pachatelem. Podle státní zástupkyně bylo tedy jednání obviněného provedenými důkazy prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je přiléhavá.
24. V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně tedy státní zástupkyně uvedla, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
25. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a takto učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně souhlasila s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
27. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 2024, č. j. 10 To 45/2024-739, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
28. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
31. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Posouzení dovolání
32. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že námitky obviněného proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů přichází v úvahu formálně podřadit, a to s jistou mírou tolerance, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.
33. V daných souvislostech je ovšem třeba také zmínit, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatňoval před soudy nižších stupňů. Pokud je dovolání založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jak tomu bylo i v posuzované věci, pak je zpravidla nutné je označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Nad to však Nejvyšší soud uvádí následující.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa první
34. Uvedenému dovolacímu důvodu formálně odpovídají námitky týkající se rozporů ve výpovědi poškozené, její nevěrohodnosti, jejího psychického stavu před incidentem a po něm, způsobu jejího jednání po údajném pokusu znásilnění, závěrů znaleckých posudků nebo skutečnosti, že ani poškozená, ani obviněný neměli žádná zranění, ačkoliv měl být jeho pokus o sexuální styk s poškozenou doprovázen aktivní obranou poškozené.
35. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (tedy zjevného) nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, II. ÚS 840/24).
36. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, zda mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 8 Tdo 18/2024).
37. Po přezkoumání věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné námitky nemají potenciál zjevný rozpor osvědčit. Jedná se totiž o běžnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů a prosazování vlastního názoru na to, jaké závěry z nich měly soudy činit. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení provedených důkazů. Z provedeného dokazování vyjímá jen takové důkazy nebo jejich části, které svědčí v jeho prospěch, a zcela opomíjí zbývající provedené důkazy. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
38. Nehledě na uvedené je třeba konstatovat, že zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů v předkládané věci ani není dán. Soud prvního stupně provedl úplné dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudu byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
Své hodnotící úvahy také soud prvního stupně patřičně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. V podrobnostech tedy zásadně postačí odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Taktéž porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a práva na spravedlivý proces, jakož i čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny a čl. 1 odst. 2, čl. 2, 4, 10, 90 a 95 odst. 1 Ústavy a čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. a) a čl.
7 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy, Nejvyšší soud neshledal.
39. Soudy, především soud prvního stupně, tedy nepochybily, pokud vzaly za základ svých zjištění výpověď poškozené. Ta v podstatných okolnostech koresponduje zejména s výpovědí svědka J. N. a svědkyně MUDr. Tláškové. Svědkyně MUDr. Tlášková navíc o skutku hovořila s obviněným, který jej bagatelizoval, avšak nepopřel. Oba svědci taktéž, nezávisle na sobě, zaznamenali zhoršení psychického stavu poškozené po činu. Pokud obviněný poukazuje na dlouhodobě psychické problémy poškozené, je třeba připomenout, že i on sám má jisté dlouhodobé psychické problémy, přičemž k jeho seznámení s poškozenou došlo při hospitalizaci v psychiatrické nemocnici.
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie, vypracovaného prof. Weissem a doc. Zvěřinou k osobě poškozené, a dále z výpovědi těchto znalců při hlavním líčení, sice vyplývá snížená obecná věrohodnost poškozené, znalci však také uzavřeli, že poškozená je schopna plně vnímat prožité události, zapamatovat si je a reprodukovat je. Současně nezaznamenali, že by ze strany poškozené docházelo ke zkreslování či zveličování prožitého jednání. Znalci taktéž vysvětlili chování poškozené po incidentu, které sice může v určitém směru vzbuzovat pochybnosti, není však nestandardní.
Oběti znásilnění si totiž svoji viktimizaci mohou uvědomovat až dodatečně. Naopak absence sexuální deviace nebo deviantních zájmů na straně obviněného nijak nevylučují možnost spáchání sexuálně motivovaného trestného činu. Jak uvedl doc. Zvěřina ve svém posudku k osobě obviněného, pokud se obviněný skutku dopustil, byl motivován poruchou osobnosti, která jej přivedla k invaliditě, přičemž význam může mít i skutečnost, že obviněný je ve vztazích manipulativní a egocentrický. Obviněný byl navíc již v minulosti za sexuálně motivovanou trestnou činnost opakovaně odsouzen.
K jeho předchozímu odsouzení sice již nelze přihlížet, lze jej však vzít v úvahu při hodnocení jeho osoby. Souhlasit lze se soudy nižších stupňů i v tom, že absence poranění na těle poškozené (resp. i obviněného) není nijak zarážející. Na základě popisu skutkového děje totiž nelze jednoznačně uzavřít, že tato nutně musela vzniknout.
40. Nad uvedené Nejvyšší soud dodává, že ani skutečnost, že trestní oznámení bylo na obviněného podáno poté, co zaslal svědkovi N. video poškozené, není indicií účelového trestního oznámení. O samotném skutku totiž poškozená řekla svědkovi N. ještě před samotným zasláním daného videa, přičemž to bylo důvodem, proč svědek obviněného vůbec kontaktoval. Pokud jde o námitku, že poškozená s obviněným před příjezdem ke svědkovi N. řešila jeho zdravotní problémy, je třeba upozornit na to, že obviněný odkazuje na komunikaci, která probíhala mezi poškozenou a svědkem. K rozporům ve výpovědích poškozené je pak nutno uvést, že je sice pravdou, že v průběhu řízení (a dále i v původním řízení) se tato lehce odlišovala, rozpory lze však nalézt pouze v okrajových náležitostech, nikoliv ve výpovědích týkajících se samotného skutku. Uvedené lze navíc vysvětlit mimo jiné tím, že mezi spácháním skutku a ve věci druhým řízením před soudem prvního stupně uběhlo poměrně dost času.
41. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal, že by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
42. Obviněný dále vznesl námitku, že v projednávané věci byla použita nesprávná právní kvalifikace podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž pokud by mělo být vycházeno z výpovědi poškozené v přípravném řízení, jí popisované jednání mělo být posouzeno jako pohlavní styk, který není prováděn způsobem srovnatelným se souloží, tedy mělo být posouzeno podle základní skutkové podstaty znásilnění uvedené v § 185 odst. 1 tr. zákoníku.
43. V daných souvislostech je na místě zmínit, že uvedený dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
44. Z uvedeného plyne, že základním východiskem uvedeného dovolacího důvodu je skutkové zjištění, které soudy nižších stupňů učinily po zhodnocení provedené důkazní materie a popsaly především ve skutkové větě výroku svého rozhodnutí, nikoliv skutečnosti vyplývající z jednoho či několika málo provedených důkazů. Obviněný však svou výtku vadného právního posouzení nevztahuje ke skutku popsanému ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, ale k výpovědi poškozené z přípravného řízení. 45. Akcentovat je třeba také to, že uplatní-li dovolatel daný dovolací důvod, musí zcela konkrétně vymezit, jaké skutečnosti podle jeho přesvědčení zakládají vadné právní posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání, a nemůže se omezit pouze na strohé, blíže argumentačně nerozvedené, tvrzení o pochybení v tomto směru. Obviněný nicméně ve skutečnosti neuplatňuje konkrétní hmotněprávní argumenty, resp. jeho výhrada postrádá konkrétní argumenty, z čeho se nesprávná právní kvalifikace jeho jednání dovozuje. V daných souvislostech přitom lze připomenout, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).
46. Obiter dictum lze poznamenat, že právní kvalifikace shora popsaného skutku je správná a odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu i uznávané komentářové literatuře [viz Šámal, P., Šámalová, M. Znásilnění (§ 185). In: Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2336 a v něm odkazovaná judikaturní rozhodnutí].
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
47. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nutno uvést, že ten je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud – z výše rozvedených důvodů – zjistil, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i v rozhodnutí soudu prvního stupně, nedošlo ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. k porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
48. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu