Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ADV Libštát a. s., sídlem 114, Libštát, zastoupené JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem, sídlem Kamlerova 795, Říčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2025 č. j. 25 Cdo 2269/2024-745 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2024 č. j. 4 Cmo 189/2023-705, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s., sídlem Římská 2135/45, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice se před obecnými soudy domáhala po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení. To stěžovatelce mělo vzniknout tím, že vedlejší účastnici zaplatila žalovanou částku na základě rozhodnutí, která byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2013 č. j. 23 Cdo 2255/2011-269. Naopak stěžovatelka měla za to, že žalovaná částka jí náleží, neboť představuje pojistné plnění, na které jí pojistnou událostí vznikl nárok.
2. Podstatou věci je tak spor o to, zda pojistná smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí kryje i škodu vzniklou utracením skotu, u kterého následně po laboratorním vyšetření nebyl prokázán výskyt bovinní spongiformní encefalopatie (dále jen "BSE"). Tento skot byl utracen na základě rozhodnutí Krajské veterinární správy z důvodu výskytu nebezpečné nákazy - BSE. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2020 č. j. 23 Cdo 1038/2019-516 zrušil rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze, které nárok vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení zamítly. Podle Nejvyššího soudu zrušené rozsudky stály na nesprávném výkladu pojistné smlouvy. V ní totiž bylo sjednáno, že za utracení se mimo jiné nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem. Tento závěr srozumitelně vyplývá z jeho jazykového výkladu. Na tom nic nezmění ani skutková zjištění, podle nichž má nemoc dlouhou inkubační dobu a k patologickým změnám může dojít až po 36 měsících.
3. Krajský soud následně žalobu zamítl. Podle něj stěžovatelka jednala v omylu o pojistných rizicích a nelze po ní spravedlivě požadovat, aby nesla odpovědnost za rizika, na která byla pojištěna. Vrchní soud napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost vydat vedlejší účastnici bezdůvodné obohacení. Vyšel přitom ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Zdůraznil, že není pravdou, že pojištění by se na BSE nevztahovalo vůbec. Stěžovatelka by měla nárok na pojistné, pokud by byl vydán pozitivní patologicko-anatomický nález.
5. Podle stěžovatelky svědčí posuzovaná věc o nepředvídatelnosti práva. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2255/2011-269 byla věc postoupena Městskému soudu v Praze, ačkoliv o příslušnosti předtím rozhodl pravomocně vrchní soud.
6. Nejvyšší soud podle ní rozhodl o tom, zda utracená zvířata byla nemocná nebo ne. To nepatří do jeho pravomoci. Jde totiž o pravomoc veterinární správy. Při výskytu BSE se na základě poznatků o šíření nemoci stanoví kohorta zvířat, podle zjištěného nebo předpokládaného zdroje nákazy. K určení zvířat k utracení jako podezřelých z nákazy a uznaných za nemocné je příslušný jediný orgán - Krajská veterinární správa. Napadená rozhodnutí tak ve svém důsledku revidují její rozhodnutí a protiprávně zasahují do její působnosti.
7. Z pojistné smlouvy byla jednoznačně zřejmá vůle převzít do rizika i onemocnění pojištěných zvířat touto nemocí. V době podpisu pojistné smlouvy byl postup při likvidaci BSE všeobecně znám a uváděn nejen v odborné literatuře. Česká pojišťovna v obdobných případech pojistné plnění vyplácí. Podmínka ve smlouvě "vyšetření zaživa" je vzhledem ke specifikům nemoci podmínkou nemožnou. Ke dni podpisu pojistné smlouvy se nadto nevyplácely státní náhrady za škody vzniklé v souvislosti s likvidací nákazy BSE. Došlo k porušení zásady rovnosti stran v řízení, neboť stěžovatelka musela prokazovat jak existenci krav, tak další skutečnosti. Vedlejší účastnice nemusela prokazovat nic, ani skutečnost, že krávy byly utraceny zdravé.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
10. Stěžovatelčina argumentace směřuje výhradně k výkladu smluv. K výkladu podústavního práva, a v návaznosti na to i výkladu právních jednání, jsou příslušné primárně obecné soudy. Přesto i při této činnosti mohou být porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů. Soud poruší tato práva zejména tehdy, pokud formalistickým výkladem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat [srov. nálezy sp. zn. ze dne 8. 10. 2014
sp. zn. II. ÚS 2095/14
(N 190/75 SbNU 139), nebo ze dne 27. 3. 2012
sp. zn. I. ÚS 770/11
(N 59/64 SbNU 711)].
11. K posouzení, zda nedošlo při výkladu smluv k výše uvedenému nepřípustnému formalismu, si Ústavní soud vyžádal pojistnou smlouvu. Dospěl k závěru, že v právě posuzované věci k takto zásadnímu pochybení nedošlo. V části XVI. věnované výkladu pojmů je zřetelně napsáno, že za nutnou porážku nebo utracení se nepovažuje porážka nebo utracení zvířete mj. s negativním patologicko-anatomickým nálezem. Je pravdou, že tímto jsou zásadně omezeny případy kryté pojistnou smlouvou. Ve spojení se skutkovými zjištěními soudu, zejména ohledně dlouhé inkubační doby onemocnění a způsobu, jakým je onemocnění zjištěno (na základě patologických změn, které se mohou projevit až po 36 měsících), to znamená, že i nemocná zvířata nemusí být pojistnou podmínkou kryta. Zjednodušeně řečeno proto, že u nich nemoc neprobíhala dostatečně dlouho, aby vyšetření mohlo prokázat existenci nemoci. Na druhou stranu to neznamená, že by pojistné krytí bylo vyloučeno i v případě nemoci BSE zcela. Pokud by byla nemoc u zvířete prokázána (pozitivním patologicko-anatomický nálezem) šlo by o situaci krytou pojistnou smlouvou. Nejde tak o výklad, ke kterému vůle stran zjevně nesměřovala. Stěžovatelka neuvádí žádné okolnosti, které by jí bránily v možnosti si nastavení pojistných podmínek a rozsahu pojistnou smlouvou krytých rizik v době uzavírání smlouvy ověřit. Naopak sama v ústavní stížnosti uvádí, že postup při likvidaci BSE byl všeobecně znám.
12. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že obecné soudy revidují rozhodnutí Krajské veterinární správy a protiprávně zasahují do její působnosti. Závěry soudů se týkaly výhradně smluvních podmínek a výkladu pojistné smlouvy. Žádným způsobem nerevidují rozhodnutí Krajské veterinární správy. Ostatní námitky stěžovatelky týkající se rozsahu pojistnou smlouvou krytých pojistných rizik jsou polemikou s právními závěry soudů bez ústavněprávního přesahu.
13. Z argumentace stěžovatelky ani nevyplývá, že by došlo k porušení rovnosti stran. Je třeba připomenout, že procesní strana nese důkazní břemeno ohledně skutečností, jež odpovídají skutkovým znakům právní normy, která je procesní straně příznivá, resp. právní normy, na jejímž základě uplatňuje procesní strana své právo [srov. nález ze dne 9. 5. 2018
sp. zn. IV. ÚS 14/17
(N 84/89 SbNU 269)].
14. Námitka vztahující se k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2255/2011-269 je v právě posuzované věci nepřípustná. Rozhodnutí bylo vydáno v jiném řízení.
15. Obecné soudy neporušily základní práva stěžovatelky. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu