23 Cdo 1038/2019-515
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 2, Římská
2135/45, identifikační číslo osoby 46973451, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 200/5, proti žalované ADV
Libštát a. s., se sídlem v Libštátě, č. p. 114, identifikační číslo osoby
00128911, zastoupené JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem se sídlem v Říčanech,
Kamlerova 795/9, o zaplacení částky 3.323.135 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 104/2013, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 6 Cmo
162/2016-456, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 6 Cmo 162/2016-456, v
rozsahu prvního a třetího výroku a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 31. 3. 2016, č. j. 35 Cm 104/2013-396, v rozsahu výroků II. až V. se
zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 35
Cm 104/2013-396, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 109.700 Kč
s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu v
části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3.213.435 Kč s
příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok II.), rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.), o vrácení zálohy na náklady řízení
státu z účtu Krajského soudu v Hradci Králové žalované (výrok IV.) a o náhradě
nákladů řízení vůči státu (výrok V.).
2. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení shora
uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení. Svůj nárok odůvodnila tím, že v
roce 2006 se nynější žalovaná (tehdy jako žalobkyně) domáhala po nynější
žalobkyni (tehdy jako žalované) zaplacení dlužného plnění z pojistné smlouvy
uzavřené v roce 2001, v níž bylo sjednáno pojištění souboru zvířat, neboť
rozhodnutím Krajské veterinární správy pro Liberecký kraj ze dne 14. 11. 2003
bylo žalované pro výskyt nebezpečné nákazy – bovinní spongiformní encefalopatie
(dále jen „BSE“) nařízeno utracení, vyšetření a neškodná likvidace skotu
uvedeného v soupisu rizikových zvířat. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 1. 6. 2009, který byl potvrzen odvolacím soudem, bylo žalobě vyhověno a
žalobkyni (tehdy v pozici žalované) byla uložena povinnost zaplatit žalované
2.674.000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně na základě pravomocných a
vykonatelných rozhodnutí zaplatila žalované celkově částku 3.323.135 Kč.
Rozsudkem Nejvyššího soudu však byla rozhodnutí obou soudů zrušena. Dle
žalobkyně důvod pro plnění dán nebyl, když spočíval pouze ve vykonatelném
soudním rozhodnutí, jehož zrušením do té doby existující právní důvod odpadl a
dříve zaplacené plnění ve výši 3.323.135 Kč se tak stalo bezdůvodným obohacením.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 23.
3. 2001 uzavřena pojistná smlouva včetně smluvních ujednání o majetkovém
pojištění hospodářských zvířat, dle níž se základní pojištění vztahovalo na
uhynutí, utracení nebo poražení pojištěného zvířete (zvířat) nařízené orgánem
státní veterinární péče ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu onemocnění velmi
nebezpečnou nebo nebezpečnou nákazou vyjmenovanou v této pojistné smlouvě (čl.
II. bod 1). Za nákazu se považovalo mj. BSE (čl. II. bod 2.1). Za utracení se
pak nepovažovalo mj. utracení zvířete s negativním patologicko-anatomickým
nálezem (čl. XVI. bod 3 a 4). Soud vzal za prokázané, že rozhodnutím Krajské
veterinární správy pro Liberecký kraj ze dne 14. 11. 2003 bylo žalované uloženo
mimořádné veterinární opatření při výskytu nebezpečné nákazy BSE, kdy jí bylo
nařízeno utracení, vyšetření a neškodná likvidace skotu uvedeného v soupisu
rizikových zvířat. Žalovaná povinnosti uložené tímto rozhodnutím splnila.
4. Dále bylo zjištěno, že utracená zvířata byla bez pozitivního
patologicko-anatomického nálezu, tzn. že laboratorním vyšetřením utracených
zvířat nebyl prokázán výskyt původce BSE. Ze znaleckého posudku znaleckého
ústavu Veterinární a farmaceutické univerzity Brno ze dne 18. 8. 2015 soud vzal
za zjištěné, že v předmětném období listopadu 2003 až lednu 2004 po utracení
zvířat bylo možno laboratorním vyšetřením prokázat infikované jedince. Ani v
této době, ani v současnosti neexistují žádné validované diagnostické testy,
kterými by bylo možné prokázat onemocnění BSE na živých zvířatech. Zástupce
znaleckého ústavu pak při jednání mj. doplnil, že při experimentech se závadným
krmivem bylo zjištěno, že u zdravých zvířat došlo k patologickým změnám až po
36 měsících. Z odpovědí znaleckého ústavu a jeho zástupce dle soudu prvního
stupně tedy vyplynulo, že k působení patogenního prionu a následným
patologickým změnám u zvířete může dojít až po 36 měsících. Soud uvedl, že
přestože utracená zvířata neměla pozitivní patologicko-anatomický nález, nelze
vzhledem k dlouhé inkubační době onemocnění BSE jednoznačně uzavřít, že zvířata
měla negativní patologicko-anatomický nález.
5. Co se týče řízení dříve vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 a výše
žalované částky, soud prvního stupně uvedl, že na základě rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 6. 2009, č. j. 12 C 176/2006-173, ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 12 Co 34/2010-211,
byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované částku 2.674.000 Kč s
příslušenstvím a náklady řízení. Oba rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 14. 5. 2013, č. j. 23 Cdo 2255/2011-269, a věc byla postoupena
Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušenému. Žalovaná vzala následně
žalobu zpět, neboť ze strany žalobkyně bylo již na žalovanou částku plněno.
Bylo prokázáno, že žalobkyně žalované vyplatila celkem částku 3.323.135 Kč.
6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §
451, § 456 a § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). V rozsahu žalobou uplatněné
částky 109.700 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl, když tato částka představuje
soudní poplatek jakožto část žalobkyní vyplacené náhrady nákladů řízení
žalované, který ale byl žalované na základě usnesení Městského soudu v Praze
vrácen. Ke zbylé části žalobního nároku však soud uvedl, že na žalované nelze
spravedlivě požadovat, pokud je řádně na uvedená rizika pojištěna, aby nesla ze
svého takovou odpovědnost v případě, že z důvodu výskytu ohniska nákazy byla
její zvířata označena k utracení, na živých zvířatech nelze onemocnění zjistit,
avšak po jejich utracení nebyl zjištěn pozitivní patologicko-anatomický nález.
Dospěl k závěru, že pojistná smlouva uzavřená mezi účastníky řízení se na
utracená zvířata vztahuje, neboť byly splněny veškeré podmínky uvedené ve
smluvních ujednáních, s tím, že dle soudu prvního stupně vzhledem k dlouhé
inkubační době nelze uzavřít, že by byl jednoznačně zjištěn negativní
patologicko-anatomický nález. Soud prvního stupně tak uzavřel, že k pojistné
události došlo, žalovaná je oprávněným příjemcem vyplaceného pojistného plnění
a není tedy povinna je vracet jako bezdůvodné obohacení.
7. K odvolání žalobkyně a žalované Vrchní soud v Praze jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, č. j. 6 Cmo 162/2016-456, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil ve výrocích II. až V. (první výrok), zastavil řízení o
odvolání žalované proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
8. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že pojistná událost v předmětné
věci nastala a žalovaná měla právo na pojistné plnění. Uvedl, že Nejvyšší soud
ve svém zrušovacím rozhodnutí vycházel z jiných skutkových zjištění, když neměl
k dispozici zásadní důkaz, tj. znalecký posudek, podle něhož nelze nákazu
zjistit na živých zvířatech, přičemž vzhledem k inkubační době 36 měsíců nelze
vyloučit nákazu celého stáda zvířat. Ve vztahu k částce 5.828.023 Kč, kterou
žalovaná získala ze státních prostředků, pak odvolací soud konstatoval, že
pojistné plnění není dotčeno poskytnutím jiného plnění poškozenému ze státních
prostředků na náhradu nákladů a ztrát vzniklých v souvislosti s nařízením
mimořádných veterinárních opatření. Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy jako
věcně správné potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu prvního výroku,
podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za
přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále
jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v
závěru odvolacího soudu, že došlo k pojistné události, žalovaná měla právo na
pojistné plnění a bezdůvodně se tedy neobohatila. Dle dovolatelky právní
posouzení týkající se výkladu pojistné smlouvy vyjádřené v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2255/2011, bylo pro soudy závazné.
Odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo
416/2011, a vytýká odvolacímu soudu, že se závěry těchto rozhodnutí neřídil.
Znalecký posudek dle názoru dovolatelky neměl na možnost odlišného posouzení
žádný vliv. Vzhledem k tomu, že výskyt BSE ani původce u skotu nebyl prokázán,
neměla žalovaná žádný právní nárok na zaplacení pojistného plnění. S odkazem na
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se výkladových pravidel namítá, že
hodnocení odvolacího soudu neodpovídá vůli žalobkyně při podpisu smlouvy, ani
jejímu jazykovému vyjádření v pojistné smlouvě a ve smluvních ujednáních.
Pojištění bylo sjednáno pouze na případy nutné porážky nebo utracení zvířat s
pozitivním patologicko-anatomickým nálezem, tj. nemocných zvířat. Na případy
porážky nebo utracení zvířat s negativním patologicko-anatomickým nálezem, u
kterých není onemocnění odborným vyšetřením prokázáno, pojištění sjednáno
nebylo. Úmyslem žalobkyně bylo sjednat pojištění pouze na likvidaci nemocného
skotu, včetně případů BSE, což je ve smlouvě srozumitelně uvedeno a žalovaná to
akceptovala. V daném případě došlo k porážce zdravého skotu, jehož
patologicko-anatomický nález byl negativní. Pojistná událost, jak je vymezena
pojistnou smlouvou a smluvními ujednáními, nenastala. Smyslem pojištění bylo
odškodnit prokázané případy nákazy u skotu, nikoliv mimořádný neprokázaný stav.
Ke krytí všech ztrát způsobených žalované mimořádnými opatřeními ze strany
státu byla určena a poskytnuta mimořádná náhrada ze státních prostředků, kterou
žalovaná obdržela ve výši 5.828.023 Kč.
10. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že dovolání není
důvodné a navrhuje je zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné
obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
12. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při výkladu sjednaného
rozsahu pojištění v pojistné smlouvě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Dovolání je též důvodné.
16. V nyní řešené věci se žalobkyně domáhá vydání plnění poskytnutého
žalované na základě pravomocných a vykonatelných rozhodnutí, tj. na základě
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 6. 2009, č. j. 12 C
176/2006-173, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4.
2010, č. j. 12 Co 34/2010-211, když tato rozhodnutí byla rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 14. 5. 2013, č. j. 23 Cdo 2255/2011-269, zrušena. Dovolatelka
vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je v rozporu se závěry uvedeného
rozsudku Nejvyššího soudu, stejně jako se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 416/2011.
17. V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2255/2011 Nejvyšší soud odkázal na
skutková zjištění soudů nižších stupňů, z nichž vyplynulo, že rozsah pojištění
byl v čl. II. 1 a 2 bod 2.1 smlouvy vymezen tak, že se základní pojištění
vztahovalo na uhynutí, utracení nebo poražení pojištěného zvířete (zvířat)
nařízené orgánem státní veterinární péče ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu
onemocnění velmi nebezpečnou nebo nebezpečnou nákazou vyjmenovanou v pojistné
smlouvě. V čl. XVI odst. 2 a 4 pojistné smlouvy bylo sjednáno, že za utracení
(nucenou porážku) se mimo jiné nepovažuje porážka zvířete s negativním
patologicko
-anatomickým nálezem. Nejvyšší soud přitom vyslovil, že při výkladu předmětných
ujednání je třeba čl. II. vykládat ve spojení s čl. XVI., v němž jsou vymezeny
použité pojmy. Podle čl. XVI. se za utracení (nutnou porážku) nepovažuje
porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem, proto je nutné
vycházet z toho, že pojištění bylo sjednáno pouze na případy porážky nebo
utracení nemocných zvířat, tedy zvířat s pozitivním patologicko-anatomickým
nálezem. Uvedl, že tento závěr srozumitelně vyplývá z jeho jazykového vyjádření
(§ 35 odst. 2 obč. zák.), a uzavřel, že pokud tedy odvolací soud dovodil, že se
pojištění vztahovalo i na nutnou porážku či utracení zdravých zvířat, tj.
zvířat, u nichž nebyla po porážce zjištěna nákaza BSE, je tento jeho závěr v
rozporu s příslušným smluvním ujednáním a s výkladovými pravidly.
18. Nadto lze dodat, že již v rozsudku ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 23
Cdo 416/2011, se Nejvyšší soud ve skutkově obdobné věci zabýval oprávněností
nároku Zemědělského družstva Košťálov na poskytnutí pojistného plnění ze strany
žalované (Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s.) v situaci, kdy mezi stranami
byla uzavřena pojistná smlouva za účelem pojištění souboru zvířat – skotu,
přičemž na základě rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Liberecký kraj ze
dne 14. 11. 2003 družstvo nechalo utratit mj. 105 kusů krav z důvodu
mimořádného opatření při výskytu nebezpečné nákazy BSE. V tam řešené věci soud
prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, uvedl, že okolnost,
že utracená zvířata nebyla nakažena BSE, je nerozhodná. Nejvyšší soud přitom
dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že podle článku XVI. smluvních
podmínek se za utracení (nutnou porážku) nepovažuje porážka zvířete s
negativním patologicko-anatomickým nálezem, je nutno dovolatelce přisvědčit, že
pojištění bylo sjednáno pouze na případy nutné porážky nebo utracení nemocných
zvířat, což je ve smlouvě srozumitelně uvedeno. Že nebylo možno zjistit BSE u
živého zvířete, je přitom zcela nerozhodné. Dovodil-li odvolací soud, že
pojištění se vztahovalo i na nutnou porážku či utracení zdravých zvířat, jak
tomu bylo v dané věci, je tento jeho výklad pojistné smlouvy v rozporu s
hmotným právem.
19. V nyní projednávané věci se odvolací soud vůči závěrům vysloveným v
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2255/2011 vymezil tak, že Nejvyšší
soud zde dle odvolacího soudu vycházel z jiných skutkových zjištění, když neměl
k dispozici zásadní důkaz, tj. znalecký posudek znaleckého ústavu Veterinární a
farmaceutické univerzity Brno. S touto úvahou se Nejvyšší soud neztotožňuje.
20. Jak Nejvyšší soud již několikrát vyložil, pro stanovení, co je v
konkrétním pojištění pojistnou událostí, se vychází z pojistných podmínek,
popř. pojistné smlouvy, nebo ze zvláštního právního předpisu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013, popř. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1463/2014).
21. Dovolací soud tedy poukazuje na to, že pro posouzení věci je
určující, co bylo mezi účastníky ujednáno. Skutková zjištění ohledně inkubační
doby onemocnění BSE vyplývající z předmětného posudku, resp. z výslechu
zástupce znaleckého ústavu, podle nichž k působení patogenního prionu a
následným patologickým změnám u zvířete může dojít až po 36 měsících, ničeho
nemění na rozhodných skutkových zjištěních o ujednání stran, dle kterého se za
utracení nepovažuje mj. utracení zvířat s negativním patologicko-anatomickým
nálezem (čl. XVI. bod 3 a 4). Rozhodné tedy jsou, byť formální, nicméně
stranami právě takto sjednané, předpoklady, za kterých je určitá událost
pojistnou událostí, týkající se výsledku patologicko-anatomického nálezu, a
nikoliv možné pochybnosti o tom, zda vzhledem k inkubační době zvíře případně
mohlo či nemohlo být skutečně nakaženo. Skutková zjištění o inkubační době a
tedy o možné nákaze zvířete v době utracení nevyvrací pro posouzení dané věci
rozhodná skutková zjištění o výsledcích příslušných testů na utracených
zvířatech.
22. V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2255/2011 Nejvyšší soud výkladem
předmětných smluvních ujednání dovodil, že pojištění bylo sjednáno pouze na
případy porážky nebo utracení nemocných zvířat, tedy zvířat s pozitivním
patologicko-anatomickým nálezem. Odvolací soud se tímto závěrem dovolacího
soudu neřídil. Ze zjištění soudů totiž plyne, že utracená zvířata byla bez
pozitivního patologicko-anatomického nálezu; laboratorním vyšetřením utracených
zvířat nebyl prokázán výskyt původce BSE. Nelze proto než uzavřít, že sjednaná
výluka z pojištění byla v dané věci naplněna. Jestliže tedy odvolací soud
dospěl k závěru, že pojistná událost nastala a žalovaná měla právo na pojistné
plnění, je jeho právní posouzení nesprávné.
V. Závěr
23. Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek
odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v
napadeném rozsahu zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, a
protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují i
na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil jej v odpovídajícím rozsahu také a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.).
24. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud
prvního stupně v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem
o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (srov. § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu