25 Cdo 346/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně D. Č., zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze
7, Štrossmayerovo náměstí 977/2, proti žalované Generali Pojišťovně a. s., se
sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, IČO 61859869, o zaplacení 2.252.800,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 53/2008,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012,
č. j. 16 Co 168/2012-276, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, č. j. 16 Co 168/2012-276,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 9. 2011, č. j. 21 C
53/2008-241, pokud jimi bylo rozhodnuto o částce 1.752.000,- Kč s
příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
do částky 1.757.600,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 23. 4. 2006 při dopravní nehodě,
způsobené J. A., řidičem motorového vozidla, které bylo pro případ odpovědnosti
za škodu způsobenou provozem vozidla pojištěno u žalované, utrpěla žalobkyně
újmu na zdraví. Žalovaná jí proto ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.,
o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále též jen „zákon č. 168/1999
Sb.“), vyplatila požadované pojistné plnění, po přehodnocení rozsahu ohodnocení
vyplatila i další částku odškodnění bolesti, odmítla ale plnit náhradu za
ztížení společenského uplatnění a v průběhu řízení vznesla námitku promlčení
ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění uplatněného
rozšířením žaloby na další částku 1.752.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že
nárok žalobkyně je důvodný jak v rozsahu základního bodového ohodnocení ztížení
společenského uplatnění, určeného znaleckým posudkem Fakultní nemocnice v
Motole na 5.100 bodů, včetně přiměřeného zvýšení o 40 % podle § 6 odst. 1 písm.
c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., po zohlednění nesporné 20% spoluúčasti žalobkyně
tedy 490.400,- Kč, tak v rozsahu účelně vynaložených nákladů na vypracování
znaleckého posudku MUDr. Navrátila, opět po zohlednění spoluúčasti žalobkyně ve
výši 4.800,- Kč. Naopak náklady na vypracování odborného vyjádření MUDr.
Langera ve výši 5.600,- Kč účelně vynaloženými neshledal, neboť je vypracovala
osoba, která nebyla ani ošetřujícím lékařem žalobkyně ani soudním znalcem.
Návrh na pětinásobné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění s
ohledem na vznesenou námitku promlčení soud zamítl, neboť k pojistné události
došlo 23. 4. 2006 a žaloba byla rozšířena 29. 6. 2010, tedy až po marném
uplynutí tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák., která začala plynout ve
smyslu § 104 obč. zák. dne 23. 4. 2007. Vznesení námitky promlčení přitom jako
výkon práva v rozporu s dobrými mravy soud neshledal s tím, že všechny rozhodné
skutečnosti byly žalobkyni známy už při podání žaloby.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 7. 2012,
č. j. 16 Co 168/2012-276, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ohledně nákladů na
odborné vyjádření ve výši 5.600,- Kč se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, že nemůže jít o účelně vynaložený náklad, protože bolestné hodnotil již
MUDr. Pažout, ošetřující lékař žalobkyně, která v případě pochybností měla
požádat o upřesnění. Při posouzení promlčení nároku na zaplacení 1.752.000,- Kč
z titulu zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění sice soud prvního
stupně přehlédl, že ustanovení § 104 obč. zák. bylo s účinností od 1. 1. 2005
zrušeno zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále též jen „zákon č.
37/2004 Sb.“), ovšem na věc dopadá ustanovení § 8 tohoto zákona, z něhož plyne,
že počátek běhu promlčecí doby byl upraven shodně. Soud prvního stupně tedy v
tomto dílčím závěru rozhodl věcně správně, avšak nezabýval se tím, zda lze
pojistnou událost bez dalšího ztotožňovat se škodnou událostí. Odvolací soud
proto doplnil dokazování, z něhož vyplynulo, že pojistnou událostí je v souladu
s ustanoveními pojistné smlouvy mezi žalovanou a J. A., jejíž nedílnou součástí
jsou všeobecné pojistné podmínky žalované, taková nahodilá událost, se kterou
je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit, tedy v daném případě dopravní
nehoda ze dne 23. 4. 2006. Jestliže pak žalobkyně rozšířila žalobu až dne 29.
6. 2010 a promlčecí doba k uplatnění tohoto nároku uplynula 23. 4. 2010, nelze
nárok v rozsahu rozšíření po vznesení námitky jeho promlčení přiznat. Odvolací
soud se přitom také ztotožnil s posouzením souladu vznesení dané námitky s
dobrými mravy soudem prvního stupně. Argumentaci odvolatelky, že by měl být běh
promlčecí doby počítán až ode dne ustálení jejího zdravotního stavu, nepřijal s
poukazem na tu skutečnost, že ustálení zdravotního stavu není ve smyslu
pojistné smlouvy nebo zvláštního zákona pojistnou událostí. Vzhledem k tomu, že
právo na plnění vůči pojistiteli je právem originárním, založeným zvláštním
právním předpisem, nemá povahu nároku na náhradu škody, a je proto nutno
důsledně rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody vůči
škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného
škůdce. V daném případě to znamená, že nelze aplikovat ustanovení § 106 obč.
zák., ale ustanovení § 8 zákona č. 37/2004 Sb. Ostatně je to z hlediska
poškozeného příznivější, neboť promlčecí doba začíná běžet rok po pojistné
události a lhůta je tříletá, na rozdíl od počátku běhu dvouleté subjektivní
doby podle § 106 obč. zák. v případě náhrady škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňuje ho nesprávným právním
posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Zásadní význam napadeného
rozhodnutí po právní stránce shledává v otázce, kdy začíná v případě „náhrady
škody na zdraví“ běžet promlčecí doba. Namítá, že je tomu tak až od ustálení
zdravotního stavu, protože v případě poškození zdraví není možno trvalé
následky ohodnotit ihned po vzniku „pojistné události“. Jestliže by začala
běžet už od této události, v některých případech škod na zdraví by nárok
poškozeného byl s ohledem na možnosti zjištění trvalých následků promlčen, aniž
by mohl být vůbec odškodněn. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu ani v
posouzení účelnosti nákladů vynaložených na odborné vyjádření MUDr. Langera,
neboť bez něj by nebyla schopna určit, jaké výše náhrady škody na zdraví se
může domáhat. Navrhla proto, aby byl zrušen jak rozsudek odvolacího soudu, tak
rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání vzhledem k
datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle dosavadních předpisů
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov.
čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je zčásti
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je ve své přípustné
části důvodné.
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejen jednotlivé složky práva na náhradu škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“), ale i z ní odvozené
jednotlivé složky práva na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od
odlišného skutkového základu, proto je s touto jejich samostatností nutné
počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Žalobkyně napadá dovoláním
rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o dvou nárocích, a to o náhradě
za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.752.000,- Kč a o náhradě
vynaložených nákladů za odborné vyjádření ve výši 5.600,- Kč. Přípustnost
dovolání proti výroku rozsudku o náhradě vynaložených nákladů za odborné
vyjádření je tedy vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. bez
ohledu na to, že v součtu s náhradou za ztížení společenského uplatnění
převyšuje částku 50.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto
rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Vzhledem k § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1.
2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč.
zák.“), popř. podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném
do 31. 12. 2013, neboť posuzované promlčecí doby počaly běžet před 1. 1. 2014.
Podle § 8 zákona č. 37/2004 Sb. právo na plnění z pojištění se promlčí
nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění (§ 54), za 10 let;
promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku
pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vznikl přímý nárok na
pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný žádá na
pojistiteli úhradu částky, kterou poskytl poškozenému jako náhradu škody, za
kterou poškozenému odpovídá.
Zákon č. 168/1999 Sb. pojem pojistné události blíže nevymezuje,
ponechává tuto otázku zcela na konkrétní pojistné smlouvě, kterou mezi sebou
pojistitel a pojištěný uzavřou, případně na pojistných podmínkách, které jsou
ve smyslu § 4 odst. 4 zákona č. 37/2004 Sb. její součástí. Může jí být škodní
událost [způsobení škody provozem vozidla podle § 2 písm. h) zákona č. 168/1999
Sb.], okamžik vzniku povinnosti pojištěného nahradit škodu nebo může být
stanoven i jiný způsob jejího určení. Pojistnou událost však z tohoto důvodu
nelze bez dalšího ztotožňovat se škodnou událostí ani s dopravní nehodou
samotnou. Pro stanovení, co je v konkrétním pojištění pojistnou událostí, je
nutné vycházet z pojistných podmínek, popř. pojistné smlouvy, nebo ze
zvláštního právního předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, publikován pod C 7235 v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Odvolací soud správně dovodil, že ve věci je třeba aplikovat ustanovení
§ 8 zákona č. 37/2004 Sb., neboť ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou se
skutečně nejedná o právo na náhradu škody, ale o originární právo na plnění z
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla založené zákonem č.
168/1999 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp.
zn. 25 Cdo 113/2006, publikovaný ve Sbírce pod č. 93/2008), stejně jako správně
posoudil samostatnost běhu promlčecí doby pro nároky uplatněné až rozšířením
žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25
Cdo 2166/2010, Soubor C 9756, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp.
zn. 25 Cdo 2908/2008, Soubor C 9404 – ústavní stížnost proto tomuto rozhodnutí
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1476/2011), přesto
nelze jeho rozhodnutí považovat za správné.
Odvolací soud vymezení pojistné události správně a logicky řešil
výkladem všeobecných pojistných podmínek žalované, v nichž je pojistná událost
definována jako nahodilá událost, se kterou je spojen vznik povinnosti
pojistitele plnit. Jde vlastně o shodnou formulaci, jakou obsahuje zákon o
pojistné smlouvě, a proto bez dalšího nelze uzavřít, že jde o okamžik dopravní
nehody. I přes odlišnost nároku na plnění podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999
Sb. od nároku na náhradu škody je zřejmá jejich věcná souvislost, která
odůvodňuje shodný přístup k výkladu předmětného pojmu. Judikatura dovolacího
soudu dovodila ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby odvozenému od pojistné
události ve smyslu § 8 zákona č. 37/2004 Sb., a to v případě, že je jen obecně
vymezena jako skutečnost, s níž je spojena povinnost pojistitele plnit
pojištěnému, jemuž vznikla škoda, že pojistná událost zahrnuje i vznik škody
(včetně škody na zdraví) a nemůže být zásadně totožná s dopravní nehodou (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 877/2013). Není-li
tedy ve smlouvě o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla pojistná
událost sjednána (určena) jinak než použitím zákonné dikce (tak tomu bylo i v
dané věci), pak platí, že stejně jako událost, z níž škoda vznikla (jak je
vykládáno ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák.), zahrnuje pojem pojistné události
nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku
škody (zde dopravní nehoda), ale i vznik škody samotné. Škoda na zdraví
spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká až v době, kdy se
zdravotní stav poškozeného ustálí natolik, aby bylo zřejmé, jak se nepříznivé
následky projeví v jeho dalším životě, jak výraznou a trvalou to bude znamenat
změnu jeho společenského, kulturního a rodinného uplatnění oproti stavu, jaký
byl před úrazem (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2003, sp.
zn. 21 Cdo 642/2003, Soubor C 2048, nebo ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo
752/2010, publikovaný ve Sbírce pod č. 153/2011).
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tak naplněn.
Nejvyšší soud proto v rozsahu, v němž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu se závislými výroky o
náhradě nákladů řízení; vzhledem k tomu, že uvedené důvody dopadají i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 o.s.ř.), to vše v rozsahu částky 1.752.000,- Kč s
příslušenstvím.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud prvního stupně znovu
posoudí otázku vymezení pojistné události, a to s ohledem na ustálení
zdravotního stavu žalobkyně. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu