25 Cdo 1463/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Ing. M. J., zastoupeného JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou se
sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1294/52, proti žalované České pojišťovně, a. s.,
IČO 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, o 836.260 Kč a 1.503.839 Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 297/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2013, č. j.
68 Co 396, 407/2013-248, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2013, č. j. 68 Co 396,
407/2013-248, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
povinnost zaplatit žalobci částku 1 503 839 Kč a částku 779 316 Kč, rozhodl o
náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti žalované. Vyšel ze zjištění,
že žalobce jako řidič motocyklu Yamaha dne 20. 8. 2007 při dopravní nehodě
zaviněné řidičem automobilu - pojištěncem žalované - utrpěl vážná zranění, pro
která byl od 20. 8. 2007 do 15. 12. 2008 v pracovní neschopnosti a rozhodnutím
ze dne 22. 2. 2011 mu byl zpětně od 16. 12. 2008 přiznán invalidní důchod pro
invaliditu třetího stupně. Žalobce uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku ze zaměstnání za dobu od 16. 12. 2008 do 20. 3. 2009 v částce 836 260
Kč a na náhradu za ztrátu zisku z podnikání za dobu od 1. 1. 2008 do 31. 12.
2011 v částce 1 503 839 Kč; na náhradě za ušlý zisk z podnikání za r. 2007
žalovaná vyplatila žalobci 157 584 Kč. Soud vzal za prokázané, že v důsledku
úrazu došlo ke ztrátě na výdělku žalobce, nárok posoudil podle § 8 zákona č.
37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a dospěl k závěru, že vzhledem k datu podání
žaloby 29. 12. 2010 je jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ze zaměstnání
za dobu od 16. 12. 2008 do 20. 3. 2009 ve výši 56 944 Kč promlčen. Pojistnou
událostí, s níž je spojena povinnost pojistitele poskytnout pojistné plnění, je
vznik odpovědnosti pojištěného (provozovatele motorového vozidla) za škodu,
která vzniká v okamžiku, kdy ke ztrátě na výdělku u poškozeného došlo. Ke
ztrátě na výdělku žalobce docházelo postupně a běh promlčecí tříleté doby
započal vždy 1 rok poté, co žalobci za určitý den výdělek ušel. Soud žalobci
přiznal za dobu od 21. 3. 2009 do 31. 12. 2012 celkem 779 316 Kč a na náhradě
za ztrátu na výdělku z podnikání za r. 2008 až 2011 mu přiznal celkem 1 503 839
Kč.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu
2013, č. j. 68 Co 396, 407/2013-248, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku ohledně 56 944 Kč potvrdil, ve vyhovujícím výroku jej ohledně částky 779
316 Kč změnil tak, že se žaloba zamítá, změnil jej ve výroku o soudním poplatku
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II,
III). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a správnou shledal
aplikaci § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a § 8 zákona č. 37/2004 Sb. s tím,
že promlčecí doba je tříletá a její běh začíná za rok po vzniku pojistné
události. Dovodil, že pojistnou událostí je v daném případě dopravní nehoda, ke
které došlo 20. 8. 2007, a tedy nejpozději k 20. 8. 2011 je nárok žalobce na
výplatu pojistného plnění za náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti ze závislé činnosti promlčen, neboť byl uplatněn až podáním došlým
soudu dne 21. 3. 2013, a protože nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě se nepromlčuje postupně, jak
usoudil soud prvního stupně, nýbrž jako celek, shledal námitku promlčení
důvodnou.
Proti tomuto rozsudku, a to do výroku I o věci samé, podal žalobce dovolání z
důvodu nesprávného právního posouzení s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na
vyřešení právní otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena, a to vymezení, co je pojistná událost v pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, kdy vzniká a kdy nastává
povinnost pojistitele plnit a na čem závisí. Dovolatel nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že pojistnou událostí je dopravní nehoda, a namítá, že
pojistná událost nastává až v okamžiku, kdy je pojistitel povinen plnit, k
čemuž dochází u některých nároků až následně, a právě tento okamžik je rozhodný
pro běh promlčecí doby podle § 8 zákona č. 37/2004 Sb. Odvolacímu soudu vytýká,
že pojem pojistná událost (ve smyslu § 3 písm. b/ zákona č. 37/2004 Sb.)
ztotožnil se škodnou událostí (ve smyslu § 2 písm. h/ zákona č. 168/1999 Sb.),
a nezabýval se tím, jak je pojistná událost definována v pojistných podmínkách
či pojistné smlouvě, či zda na ni dopadá zákonná definice. Dovozuje, že od data
dopravní nehody nelze odvíjet počátek běhu promlčecí doby, pokud právě v
okamžiku nehody nevznikla pojistiteli konkrétní povinnost plnit. Právo na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nevzniklo
žalobci při dopravní nehodě, a tehdy také nevznikla žalované povinnost plnit.
Uvádí, že judikatura dovolacího soudu řeší promlčení nároku v souvislosti s
náhradou škody, nikoliv také v souvislosti s pojistným plněním, a nebyla řešena
otázka, zda k promlčení nároku poškozeného na plnění z pojištění dochází v
okamžiku, kdy mu začne vznikat ztráta na výdělku, či dokonce dříve, a dále
otázka, zda nárok na pojistné plnění za ztrátu na výdělku se promlčuje jako
celek či nikoliv. Podle názoru dovolatele odvolací soud měl postupovat podle §
219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně
měl zrušit a věc mu vrátit k dalšímu dokazování, aby bylo najisto postaveno,
zda mu ztráta na výdělku vznikla a zda jeho nárok na náhradu existoval. Navrhl,
aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu
považuje za správný, neboť námitka promlčení byla vznesena důvodně, ať již byla
pojistnou událostí dopravní nehoda nebo okamžik, kdy žalobce nastoupil po
pracovní neschopnosti zpět do zaměstnání, neboť nárok byl uplatněn až po
uplynutí tříleté promlčecí doby, která počala běžet za rok od pojistné
události, a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku se promlčuje jako celek.
Navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem,
dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení
právní otázky, na níž závisí napadené rozhodnutí a při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou je v dané věci třeba aplikovat ustanovení §
8 zákona č. 37/2004 Sb., jak dovodily soudy obou stupňů, neboť se nejedná o
právo poškozeného na náhradu škody proti škůdci, ale o originární právo
poškozeného na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla, založené zákonem č. 168/1999 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, publikovaný pod č. 93/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právo na plnění z pojištění se podle § 8 zákona č. 37/2004 Sb. promlčí
nejpozději za 3 roky s tím, že promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná
běžet za 1 rok po vzniku pojistné události. To platí i v případě, kdy
poškozenému vznikl přímý nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v
případě, kdy pojištěný žádá na pojistiteli úhradu částky, kterou poskytl
poškozenému jako náhradu škody, za kterou poškozenému odpovídá.
Zákon č. 168/1999 Sb. pojem pojistné události blíže nevymezuje, ponechává tuto
otázku na konkrétní pojistné smlouvě, kterou mezi sebou pojistitel a pojištěný
uzavřou, případně na pojistných podmínkách, které jsou ve smyslu § 4 odst. 4
zákona č. 37/2004 Sb. její součástí. Může jí být škodní událost [způsobení
škody provozem vozidla podle § 2 písm. h) zákona č. 168/1999 Sb.], okamžik
vzniku povinnosti pojištěného nahradit škodu nebo může být stanoven i jiný
způsob jejího určení. Pojistnou událost nelze bez dalšího ztotožňovat se
škodnou událostí ani s dopravní nehodou samotnou. Pro stanovení, co je v
konkrétním pojištění pojistnou událostí, se vychází z pojistných podmínek,
popř. pojistné smlouvy, nebo ze zvláštního právního předpisu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, publikován pod C
7235 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen
„Soubor“, popř. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25
Cdo 346/2013).
Odvolací soud neodůvodnil, proč v tomto případě pojem pojistné události
ztotožnil s dopravní nehodou. Podle definice obsažené v zákoně o pojistné
smlouvě je pojistnou událostí nahodilá událost, se kterou je spojen vznik
povinnosti pojistitele plnit, což však neznamená, že jde o okamžik dopravní
nehody. Ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby odvozenému od pojistné události
ve smyslu § 8 zákona č. 37/2004 Sb. judikatura dovolacího soudu dovodila, že
pokud je pojistná událost jen obecně vymezena jako skutečnost, s níž je spojena
povinnost pojistitele plnit, zahrnuje pojistná událost nejen událost, která
vedla ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné (včetně škody na zdraví) a
nemůže být zásadně totožná s dopravní nehodou (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 877/2013 a rozhodnutí uvedená shora).
Na tomto názoru dovolací soud setrvává. Pokud tedy ve smlouvě o pojištění
odpovědnosti z provozu motorového vozidla není pojistná událost vymezena jinak
než použitím zákonné dikce, pak platí, že pojem pojistné události zahrnuje
nejen dopravní nehodu, ale i vznik konkrétní škody, za niž je požadována
náhrada.
Odvolací soud se pojmem pojistné události nijak blíže nezabýval a obsah
pojistné smlouvy ani pojistných podmínek nezjišťoval. Při právním posouzení
počátku běhu promlčecí doby pochybil a v tomto ohledu se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 44 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném
do 31. 12. 2013, z pojištění odpovědnosti za škodu má pojištěný právo, aby za
něj pojistitel v případě vzniku pojistné události uhradil v rozsahu a ve výši
určené právním předpisem škodu, za kterou pojištěný podle zákona odpovídá, a to
až do výše limitu pojistného plnění sjednaného v pojistné smlouvě.
Tedy pouze v rozsahu a ve výši, v jaké pojištěný škůdce podle zákona odpovídá
poškozenému za způsobenou škodu, vzniká pojistiteli povinnost poskytnout za něj
pojistné plnění poškozenému. Jak ze zákona vyplývá, nárok na pojistné plnění je
svým charakterem přímo vázán na rozsah odpovědnosti pojištěného (škůdce). Nárok
na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
invaliditě (§ 447 obč. zák.) má charakter opětujícího se plnění, které se v
občanskoprávních vztazích promlčuje jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3947/2008). Proto i pojistné plnění, jímž je tato
škoda hrazena, má charakter opětujícího se plnění, jež se promlčuje jako celek.
Tuto otázku odvolací soud posoudil správně.
Pokud jde o výtku procesního pochybení, spočívající v tom, že bez spolehlivého
skutkového podkladu o existenci uplatněného nároku na náhradu škody se odvolací
soud zabýval nejprve otázkou jeho promlčení, nejedná se o právní otázku dosud
neřešenou, neboť podle konstantní judikatury platí, že pro promlčení
uplatněného nároku soud žalobu zamítne i v případech, že není ještě prokázána
odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. stanovisko uveřejněné pod č.
28/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2268/2004).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, právní názor, z něhož vycházel odvolací soud
při posouzení promlčení nároku poškozeného na pojistné plnění proti pojistiteli
škůdce, není správný. Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušil včetně závislých nákladových výroků (§ 243e odst. 1 a 2 o. s.
ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu