USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Hasičská
vzájemná pojišťovna, a. s., IČO 46973451, se sídlem Římská 2135/45, Praha 2,
zastoupená Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem Novotného lávka 200/5,
Praha 1, proti žalované: ADV Libštát a. s., IČO 00128911, se sídlem Libštát
114, zastoupená JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem se sídlem Kamlerova 795/9,
Říčany, o zaplacení 3.213.435 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 104/2013, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 4 Cmo 189/2023-705, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího
řízení 25.991 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta
Mgr. Petra Mikeštíka.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se po žalované původně domáhala zaplacení 3.323.135 Kč s
příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Svůj nárok odůvodnila tím, že v
roce 2006 nynější žalovaná (tehdy jako žalobkyně) požadovala po nynější
žalobkyni (tehdy jako žalované) zaplacení dlužného plnění z pojistné smlouvy
uzavřené v roce 2001, v níž bylo sjednáno pojištění souboru zvířat, neboť
rozhodnutím Krajské veterinární správy pro Liberecký kraj ze dne 14. 11. 2003
(dále jen „rozhodnutí KVS“) bylo žalované pro výskyt nebezpečné nákazy –
bovinní spongiformní encefalopatie (dále jen „BSE“) nařízeno utracení,
vyšetření a neškodná likvidace skotu uvedeného v soupisu rizikových zvířat.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 6. 2009, č. j. 12 C
176/2006-173, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4.
2010, č. j. 12 Co 34/2010-211, byla žalobkyni (tehdy v pozici žalované) uložena
povinnost zaplatit žalované (tehdy v pozici žalobkyně) částku 2.674.000 Kč s
příslušenstvím a náklady řízení. Oba rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 14. 5. 2013, č. j. 23 Cdo 2255/2011-269, a věc byla postoupena
Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušenému. Žalovaná vzala následně
žalobu zpět, neboť ze strany žalobkyně bylo již na žalovanou částku plněno.
Bylo prokázáno, že žalobkyně žalované vyplatila celkem částku 3.323.135 Kč. Dle
žalobkyně důvod pro plnění dán nebyl, neboť spočíval pouze ve vykonatelném
soudním rozhodnutí, jehož zrušením do té doby existující právní důvod odpadl, a
dříve zaplacené plnění ve výši 3.323.135 Kč se tak stalo bezdůvodným obohacením.
2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 35
Cm 104/2013
-396, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 109.700 Kč s příslušenstvím
(výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované
zaplacení 3.213.435 Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastnicemi (výrok III), o vrácení zálohy na náklady řízení státu
žalované (výrok IV) a o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok V). Soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla 23. 3. 2001 uzavřena
smlouva zahrnující smluvní ujednání o majetkovém pojištění hospodářských
zvířat, dle níž se základní pojištění vztahovalo na uhynutí, utracení nebo
poražení pojištěného zvířete (zvířat) nařízené orgánem státní veterinární péče
ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu onemocnění velmi nebezpečnou nebo
nebezpečnou nákazou vyjmenovanou v této pojistné smlouvě (čl. II bod 1). Za
nákazu se považovalo mj. BSE (čl. II bod 2.1). Za utracení se pak nepovažovalo
mj. utracení zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem (čl. XVI body
3 a 4). Soud vzal za prokázané, že rozhodnutím KVS bylo žalované uloženo
mimořádné veterinární opatření při výskytu nebezpečné nákazy BSE, jímž bylo
nařízeno utracení, vyšetření a neškodná likvidace skotu uvedeného v soupisu
rizikových zvířat. Žalovaná povinnosti uložené tímto rozhodnutím splnila.
Utracená zvířata byla bez pozitivního patologicko-anatomického nálezu, tzn. že
laboratorním vyšetřením utracených zvířat nebyl prokázán výskyt původce BSE. Ze
znaleckého posudku znaleckého ústavu Veterinární a farmaceutické univerzity
Brno ze dne 18. 8. 2015 soud vzal za zjištěné, že v předmětném období listopadu
2003 až ledna 2004 po utracení zvířat bylo možno laboratorním vyšetřením
prokázat infikované jedince. Ani v této době, ani v současnosti neexistují
žádné validované diagnostické testy, kterými by bylo možné prokázat onemocnění
BSE na živých zvířatech. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil
podle § 451, § 456 a § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
dále jen „obč. zák.“. V rozsahu žalobou uplatněné částky 109.700 Kč s
příslušenstvím žalobě vyhověl, jelikož tato částka představuje soudní poplatek
jakožto část žalobkyní vyplacené náhrady nákladů řízení žalované, který ale byl
žalované na základě usnesení Městského soudu v Praze vrácen. Ke zbylé části
žalobního nároku však soud uvedl, že na žalované nelze spravedlivě požadovat,
pokud je řádně na uvedená rizika pojištěna, aby nesla ze svého takovou
odpovědnost v případě, že z důvodu výskytu ohniska nákazy byla její zvířata
označena k utracení, na živých zvířatech nelze onemocnění zjistit, avšak po
jejich utracení nebyl zjištěn pozitivní patologicko-anatomický nález. Dospěl k
závěru, že pojistná smlouva uzavřená mezi účastnicemi řízení se na utracená
zvířata vztahuje, neboť byly splněny veškeré podmínky uvedené ve smluvních
ujednáních, s tím, že dle soudu prvního stupně vzhledem k dlouhé inkubační době
nelze uzavřít, že by byl jednoznačně zjištěn negativní patologicko-anatomický
nález. Soud prvního stupně tak uzavřel, že k pojistné události došlo, žalovaná
je oprávněným příjemcem vyplaceného pojistného plnění, a není tedy povinna je
vracet jako bezdůvodné obohacení.
3. K odvolání žalobkyně a žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
13. 9. 2018, č. j. 6 Cmo 162/2016-456, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
ve výrocích II až V (výrok I), zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku
I rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že pojistná
událost v předmětné věci nastala a žalovaná měla právo na pojistné plnění.
Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí vycházel z jiných skutkových
zjištění, neboť neměl k dispozici zásadní důkaz, tj. znalecký posudek, podle
něhož nelze nákazu zjistit na živých zvířatech, přičemž vzhledem k inkubační
době 36 měsíců nelze vyloučit nákazu celého stáda zvířat.
4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2020, č. j. 23 Cdo 1038/2019-515, zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I a
III a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroků II až V a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud
konstatoval, že odvolací soud se při výkladu sjednaného rozsahu pojištění v
pojistné smlouvě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázal na rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2255/2011, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že
při výkladu příslušných ujednání pojistné smlouvy je třeba čl. II vykládat ve
spojení s čl. XVI, v němž jsou vymezeny použité pojmy. Podle čl. XVI se za
utracení (nutnou porážku) nepovažuje porážka zvířete s negativním
patologicko-anatomickým nálezem, proto je nutné vycházet z toho, že pojištění
bylo sjednáno pouze na případy porážky nebo utracení nemocných zvířat, tedy
zvířat s pozitivním patologicko-anatomickým nálezem. Uvedl, že tento závěr
srozumitelně vyplývá z jeho jazykového vyjádření (§ 35 odst. 2 obč. zák.), a
uzavřel, že pokud tedy odvolací soud dovodil, že se pojištění vztahovalo i na
nutnou porážku či utracení zdravých zvířat, tj. zvířat, u nichž nebyla po
porážce zjištěna nákaza BSE, je tento jeho závěr v rozporu s příslušným
smluvním ujednáním a s výkladovými pravidly. Obdobné závěry vyplývají též z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 416/2011. Vymezil-li se odvolací soud vůči závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 23 Cdo 2255/2011 tak, že Nejvyšší soud zde vycházel z jiných skutkových
zjištění, když neměl k dispozici zásadní důkaz, tj. znalecký posudek znaleckého
ústavu Veterinární a farmaceutické univerzity Brno, dovolací soud jeho názoru
nepřisvědčil. Z ustálené judikatury vyplývá, že pro stanovení, co je v
konkrétním pojištění pojistnou událostí, se vychází z pojistných podmínek,
popř. pojistné smlouvy, nebo ze zvláštního právního předpisu. Dovolací soud
tedy zdůraznil, že pro posouzení věci je určující, co bylo mezi účastnicemi
ujednáno. Skutková zjištění ohledně inkubační doby onemocnění BSE vyplývající z
předmětného posudku, resp. z výslechu zástupce znaleckého ústavu, podle nichž k
působení patogenního prionu a následným patologickým změnám u zvířete může
dojít až po 36 měsících, ničeho nemění na rozhodných skutkových zjištěních o
ujednání stran, dle kterého se za utracení nepovažuje mj. utracení zvířat s
negativním patologicko-anatomickým nálezem (čl. XVI body 3 a 4). Rozhodné tedy
jsou, byť formální, nicméně stranami právě takto sjednané, předpoklady, za
kterých je určitá událost pojistnou událostí, týkající se výsledku
patologicko-anatomického nálezu, a nikoliv možné pochybnosti o tom, zda
vzhledem k inkubační době zvíře případně mohlo či nemohlo být skutečně
nakaženo. Skutková zjištění o inkubační době, a tedy o možné nákaze zvířete v
době utracení nevyvrací pro posouzení dané věci rozhodná skutková zjištění o
výsledcích příslušných testů na utracených zvířatech. V rozsudku sp. zn.
23 Cdo
2255/2011 Nejvyšší soud výkladem předmětných smluvních ujednání dovodil, že
pojištění bylo sjednáno pouze na případy porážky nebo utracení nemocných
zvířat, tedy zvířat s pozitivním patologicko-anatomickým nálezem. Ze zjištění
soudů totiž plyne, že utracená zvířata byla bez pozitivního
patologicko-anatomického nálezu; laboratorním vyšetřením utracených zvířat
nebyl prokázán výskyt původce BSE. Dovolací soud proto uzavřel, že sjednaná
výluka z pojištění byla v dané věci naplněna.
5. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 35
Cm 104/2013
-669, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 3.213.435 Kč s
příslušenstvím (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu
nákladů řízení žalované (výroky II a III) a státu (výrok V) a o vrácení zálohy
na náklady řízení státu žalované (výrok IV). Soud prvního stupně ve svém novém
rozhodnutí ve věci dovodil, že mezi účastnicemi uzavřená pojistná smlouva je
částečně neplatná podle § 39 a § 41 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy.
Uvedl, že žalovaná pojistnou smlouvu uzavřela v dobré víře, že v případě vzniku
škody následkem nebezpečných nákaz vyjmenovaných v pojistné smlouvě bude
pojištěna, avšak téměř polovina nákaz uvedených ve smluvních podmínkách má
podobný charakter jako BSE, tedy v případě výskytu by bylo utraceno celé stádo.
Žalovaná jednala v omylu, že uzavřením smlouvy bude řádně pojištěna proti všem
následkům nebezpečných onemocnění vyjmenovaným ve smlouvě, žalobkyně však ve
skutečnosti nehodlala pojistné plnění vyplatit a musela si být vědoma, že může
nastat situace, že žalovanému bude veterinární správou nařízeno utracení a
likvidace celých stád zvířat, a to i bez přímého propuknutí nemoci u všech
zvířat. Došlo tedy k pojistné události, žalobkyně tedy měla povinnost plnit a
žalovaná je oprávněnou příjemkyní pojistného plnění. Přestože rozhodnutí, na
jejichž základě žalobkyně žalované plnila, byla zrušena, nedošlo na straně
žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení, a proto není povinna plnění vracet.
6. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1.
2024, č. j. 4 Cmo 189/2023-705, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I
potvrdil, jde-li o část příslušenství, jinak jej změnil tak, že žalobě vyhověl
(výrok I), a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni (výrok II) a
státu (výrok III). Odvolací soud zdůraznil svou vázanost právním názorem
dovolacího soudu vyjádřeným v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1038/2019. Jelikož
nedošlo k žádné změně skutkového stavu, která by umožňovala se od tohoto názoru
odchýlit, odvolací soud uzavřel, že pojištění bylo v daném případě sjednáno
pouze na případy porážky nebo utracení nemocných zvířat, tedy zvířat s
pozitivním patologicko-anatomickým nálezem, o tento případ v projednávané věci
však nejde. Plnění, kterého se žalované dostalo, je bezdůvodným obohacením ve
smyslu § 451 obč. zák., které je povinna žalobkyni vydat.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalovaná dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka
formulovala celkem tři právní otázky. V první z nich se táže, zda „je možno
vydat rozhodnutí, aniž by se soud vypořádal s dosavadní judikaturou opačného
názoru“ a spojuje ji s „nepředvídatelností práva“. Uvedla, že rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2006, č. j. 17 C 156/2005-40, ve
spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007, č. j. 35 Co
454/2006-73, bylo pravomocně rozhodnuto o nároku Agrodružstva vlastníků – ADV
(nyní ADV Libštát a. s.) na kompenzaci za dvě krávy z příslušné kohorty. Podle
názoru žalované nebylo nikterak objasněno, proč nebyly závěry přijaté v
citovaných rozhodnutích respektovány v tomto řízení. Žalovaná rovněž vytýká
dovolacímu soudu, že rozsudkem sp. zn. 23 Cdo 2255/2011 rozhodl, že ve věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 176/2006 je dána věcná
příslušnost krajského soudu, ač Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2007, č. j. Ncp 1400/2007-56, rozhodl, že v prvním stupni jsou v uvedené věci
příslušné okresní soudy. Dále se žalovaná na dovolací soud obrací s otázkou,
zda „je oprávněn soud měnit rozhodnutí správního orgánu (zde veterinární
správy) mimo správní soudnictví“. Žalovaná vyjádřila své přesvědčení, že v
rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1038/2019 dovolací soud ve skutečnosti rozhodoval o
tom, zda utracená zvířata byla nemocná či ne, což však nepatří do jeho
pravomoci, ale naopak do pravomoci veterinární správy, která rozhodla o tom, že
šlo o zvířata nemocná, což potvrzuje i výslech MVDr. Zbyňka Semeráda,
ústředního ředitele Státní veterinární správy. Destrukce mozkové tkáně
postiženého skotu, která se zkoumá při laboratorním vyšetření, nastává teprve
po 2 až 8, resp. 10 letech. Dovolatelka rovněž Nejvyššímu soudu položila
otázku, zda „je možno vykládat smlouvu v rozporu s vůlí účastníků a dobrou
vírou toho, kdo nese zátěž“. Shrnula pravidla pro výklad smluv a zdůraznila, že
podle svědků byl návrh smlouvy žalobkyně „rovnocenný“ či „stejný“ s návrhem
České pojišťovny, která v obdobném případě plnila. Žalobkyně měla vědět, že
vyšetření na onemocnění BSE nelze provést „zaživa“, a takový požadavek ve
smlouvě je třeba považovat za nemožný. Trvání na pozitivním
patologicko-anatomickém nálezu by znamenalo, že pojistná smlouva by se na BSE
nevztahovala vůbec, stejně jako na řadu dalších onemocnění. Ani v případě, že
by u jednoho kusu dobytka nákaza prokázána byla, by se pojištění neuplatnilo,
protože v takovém případě dojde k utracení celého stáda, aniž by se
potvrzovalo, že byla nakažena i ostatní zvířata. Žalobkyně tak postupovala v
rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka vytkla Nejvyššímu soudu, že se v rozsudku
sp. zn. 23 Cdo 1038/2019 dopustil „překonaného scholastického myšlení“ v duchu
Tomáše Akvinského, jež „definitivně překonal již na přelomu 18. a 19.
století
Georg Wilhelm Friedrich Hegel prosazením dialektiky“, a že nerespektoval závěry
usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II ÚS 2136/14. Závěrem
dovolatelka zdůraznila, že pojistná smlouva byla z vůle obou stran uzavřena na
veškeré škody, které ve vyhlášeném ohnisku nákazy vzniknou, a že veškerý
utracený skot byl z rozhodnutí Krajské veterinární správy nemocný. Žalovaná
navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Navrhla rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
8. Žalobkyně ve svém vyjádření zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a
odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu vydané ve skutkově příbuzné věci ze dne
29. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 416/2011, a ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo
736/2019. V souvislosti s výsledky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp. zn. 17 C 156/2005 zdůraznila, že dovolací soud není vázán
rozhodnutími nižších soudů. Uvedla, že u poraženého skotu nebyla zjištěna
nákaza BSE a žalované byla vyplacena náhrada ze státního rozpočtu. Vyplacení
plnění Českou pojišťovnou jinému subjektu není ve věci relevantní, když na
rozdíl od situace žalované došlo ke vzniku příčiny pojistné události již v
době, kdy byl tento subjekt pojištěn, a u zvířete z daného chovu byla nákaza
prokázána. Žalobkyně tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
III. Přípustnost dovolání
9. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku byl
zamítnut usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2024, č. j. 25 Cdo
2269/2024-727.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda je možno vydat
rozhodnutí, aniž by se soud vypořádal s dosavadní judikaturou opačného názoru.
Dovolací soud není ve svém rozhodování vázán rozhodnutími nižších soudů v
jiných věcech, když naopak sám vydal již celou řadu rozhodnutí, která jsou svým
vyzněním zcela jednoznačná a konzistentní. Ve svých rozsudcích ze dne 29. 8.
2012, sp. zn. 23 Cdo 416/2011, ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2255/2011, ze
dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1038/2019, či ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 23
Cdo 736/2019, Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že zcela klíčové je v daném
případě ujednání stran, podle kterého se za utracení nepovažuje mj. utracení
zvířat s negativním patologicko-anatomickým nálezem. Rozhodné tedy jsou, byť
formální, nicméně stranami právě takto sjednané předpoklady, za kterých je
určitá událost pojistnou událostí, týkající se výsledku
patologicko-anatomického nálezu, a nikoliv možné pochybnosti o tom, zda
vzhledem k inkubační době zvíře případně mohlo či nemohlo být skutečně
nakaženo. Citované rozsudky přitom byly vydány dílem v řízeních vedených mezi
žalobkyní a žalovanou (resp. jejím právním předchůdcem), dílem mezi žalobkyní a
jiným zemědělským družstvem, které však zastupuje stejný advokát jako
žalovanou. Dovolací soud není žádným způsobem vázán závěry rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2006, č. j. 17 C 156/2005-40, ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007, č. j. 35 Co 454/2006-73,
na něž odkazuje dovolatelka. V daném řízení nebyly rozsudky nižších soudů
přezkoumány Nejvyšším soudem, takže byť lze dovolatelce přisvědčit v tom směru,
že jde o rozsudky pravomocné a nezrušené, neznamená to, že je dovolací soud
vázán v nich vyslovenými právními názory. V opačném případě by role Nejvyššího
soudu coby sjednotitele judikatury zcela postrádala smysl, neboť by se musel
řídit závěry nižších soudů, které mohou být navzájem i v příkrém rozporu.
Úkolem Nejvyššího soudu je naopak pracovat na odstranění těchto rozporů, což se
ostatně s ohledem na citovanou judikaturu evidentně stalo.
13. Dovolací soud v tomto řízení nemůže přezkoumat své závěry vyslovené
v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2255/2011, jímž mimo jiné rozhodl, že ve věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 176/2006 je dána věcná
příslušnost krajského soudu. Uvedené závěry byly vysloveny ve zcela jiném
řízení, jehož výsledky z podstaty věci dovolacímu přezkumu v tomto řízení
nepodléhají. Nadto dovolací soud podotýká, že obdobný závěr ohledně věcné
příslušnosti učinil též v již citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 416/2011, a
vzhledem k § 9 odst. 3 písm. r) a § 103 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12.
2013, jde navíc zjevně o závěr správný.
14. Otázka, zda je soud oprávněn měnit správní rozhodnutí mimo správní
soudnictví, nečiní dovolání přípustným, neboť napadené rozhodnutí na jejím
řešení nespočívá. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí takovou otázku neřešil a
neosoboval si pravomoc měnit rozhodnutí KVS. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z
předpokladů přípustnosti dovolání, že na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená
právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Nad rámec právě uvedeného
dovolací soud konstatuje, že žalovaná se mýlí, domnívá-li se, že v rozhodnutí
KVS (viz č. l. 147 a násl. spisu) bylo konstatováno, že se v daném případě
jedná o zvířata nemocná. Pracuje se v něm naopak pouze s rizikem nákazy zvířat
ve vlastnictví právního předchůdce žalované s ohledem na fakt, že byla chována
spolu s postiženým zvířetem v ohnisku nákazy a mohla být krmena stejným
krmivem. Na žádném místě citovaného rozhodnutí není konstatováno, že se jedná o
zvířata nemocná. To ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že byl nařízen odběr
vzorků prodloužené míchy od všech utracených zvířat k následnému vyšetření na
BSE (viz výrok 1 písm. c/ citovaného rozhodnutí). Pokud by se s jistotou
jednalo o zvířata nemocná, nedávalo by nařízení vyšetření jejich vzorků žádný
smysl. Rovněž vytýká-li žalovaná dovolacímu soudu, že v rozsudku sp. zn. 23 Cdo
1038/2019 rozhodoval o tom, zda utracená zvířata byla nemocná či ne, neodpovídá
její tvrzení skutečnosti. V uvedeném rozsudku je pouze konstatováno, že
utracená zvířata neměla pozitivní patologicko-anatomický nález, nebyly tedy
naplněny předpoklady sjednané pojistné smlouvy a nedošlo ke vzniku pojistné
události.
15. Výtkou, že odvolací soud nevyvodil patřičné závěry z výpovědi MVDr.
Semeráda, se dovolatelka v podstatě snaží o přehodnocení skutkového stavu tak,
jak jej zjistil soud prvního stupně, potažmo odvolací soud. Tím ovšem uplatňuje
nezpůsobilý dovolací důvod, neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnocení důkazů je
věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř., vede ke skutkovému zjištění,
na němž je vystavěno právní posouzení věci, a dovolacímu soudu zásadně
nepřísluší přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu. Nadto dovolací
soud dodává, že z žalovanou citované pasáže výpovědi MVDr. Semeráda toliko
vyplývá, že vybraná zvířata byla určena k utracení a likvidaci bez ohledu na
výsledek vyšetření na BSE, a že u zvířat nemohlo být vyloučeno riziko, že mají
BSE v rané fázi. Uvedená tvrzení však nejsou v rozporu se závěry přijatými již
dříve dovolacím soudem, neboť ten pouze konstatoval, že s ohledem na smluvní
ujednání pojistné smlouvy by pro závěr o vzniku povinnosti žalobkyně podle ní
plnit bylo nezbytné, aby byla choroba potvrzena patologicko-anatomickým
nálezem.
16. Výkladem příslušných ustanovení pojistné smlouvy mezi účastnicemi
(resp. mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalované) se již dovolací soud
zabýval v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1038/2019, vydaném v projednávané věci. V
této souvislosti odvolací soud přiléhavě poukázal na odbornou literaturu a
judikaturu, podle níž zrušil-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu,
popřípadě též rozhodnutí soudu prvního stupně, řízení o věci nekončí a
pokračuje se v něm u odvolacího soudu (soudu prvního stupně), jemuž byla věc
vrácena k dalšímu řízení, nebo u věcně příslušného soudu, jemuž byla věc
postoupena k dalšímu řízení, a soud, který o věci dále jedná, je právním
názorem dovolacího soudu vázán, jestliže se skutkový stav nezměnil natolik, že
je aplikace právního názoru dovolacího soudu vyloučena (viz § 243g odst. 1 věta
první ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. ). K tomu lze dodat, že podle
judikatury Ústavního soudu nepřípustnost změny právního názoru při nezměněném
skutkovém základu platí plně nejen pro rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i
soudů obecných (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III.
ÚS 1275/10, a ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06). Odvolací soud přitom
konstatoval, že ke změně skutkového stavu umožňující odklon od závazného
právního názoru vysloveného v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu v
projednávané věci nedošlo.
17. Namítá-li dovolatelka, že návrh pojistné smlouvy byl v daném případě
obdobný jako návrh České pojišťovny, která v podobném případě plnila, není
takové tvrzení pro věc podstatné. Žalovaná blíže nekonkretizovala, na jaký
případ naráží, ani nerozvedla, čím je dána podobnost obou případů. Mohlo přitom
jít například o situaci, kdy u některého zvířete pozitivní
patologicko-anatomický nález byl dán. Subjektivní dojem svědků, že uvedený
návrh smlouvy byl „rovnocenný“ či „stejný“, nelze považovat za právně
relevantní porovnání obou dokumentů. Stejně tak rozhodnutí pojišťovny
přistoupit k pojistnému plnění v jednom konkrétním případě nic nevypovídá o
povinnosti jiné pojišťovny plnit v jiném případě.
18. Není též pravda, že pojištění by se na BSE nevztahovalo vůbec. Bylo
by tomu tak naopak v případě, že by byl vydán pozitivní patologicko-anatomický
nález. Tvrzení, že v případě, že by u jednoho kusu dobytka nákaza prokázána
byla, stejně by k plnění ze strany žalobkyně nedošlo, je pouhou spekulací,
která není založena na soudy zjištěném skutkovém stavu, neboť v posuzovaném
případě nebyl pozitivní patologicko-anatomický nález přítomen u žádného
zvířete. Konečně ani argumentace dílem Akvinského či Hegela nemůže činit
dovolání přípustným, neboť nejde o argumenty právní.
19. V usnesení ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II ÚS 2136/14, se Ústavní
soud zabýval otázkou účinnosti zpětvzetí žaloby a problematikou nákladů řízení
v takovém případě, přičemž šlo o spor mezi účastnicemi tohoto řízení v opačném
postavení. V dovolatelkou citované pasáži je přitom pouze konstatováno, že
stěžovatelku (žalobkyni v nynější věci) nelze považovat za plně úspěšnou ve
věci v důsledku kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, neboť skutečný úspěch
bude zjistitelný teprve podle výsledku řízení o žalobě na vydání bezdůvodného
obohacení. Z takového konstatování však pro nyní posuzovanou věc (tedy ono
řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení) neplyne žádný závazný právní
názor, když se navíc vyjadřuje k otázce, která z hlediska přípustnosti tohoto
dovolání není jakkoliv významná.
IV. Závěr
20. Jelikož dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §
243c odst. 1 o. s. ř.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má
proti žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů
právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) ve výši 21.180 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7
bodu 6, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném do 31. 12. 2024 (viz čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.), z paušální
náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4
advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek,
celkem tedy 25.991 Kč. Důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady
nákladů se v dovolacím řízení neuplatní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11.
2019, sp. zn. 25 Cdo 1661/2019).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 6. 2025
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu