25 Cdo 1661/2019-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci
žalobce: P. S., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jakubem Trčkou,
advokátem se sídlem Spálená 92/21, Praha 1, proti žalované: B. Š., advokátka se
sídlem XY, XY, IČO XY, zastoupená JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem
Platnéřská 88/9, Praha 1, za účasti: Generali Pojišťovna a. s., se sídlem
Bělehradská 299/132, Praha 2, IČO 61859869, jakožto vedlejší účastnice na
straně žalované, zastoupená JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem
Bílkova 132/4, Praha 1, o 689.891 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 336/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 62 Co 329/2018-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 13.746 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
JUDr. Michala Steinera, advokáta se sídlem Platnéřská 88/9, Praha 1.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 13.746 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k
rukám JUDr. Daniely Maršálkové, advokátky se sídlem Bílkova 132/4, Praha 1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) odmítl dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 62 Co 329/2018-212,
jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2018, č. j. 25 C 336/2016-140, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 689.891 Kč s
příslušenstvím, neboť dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolatel zpochybňuje především správnost závěru odvolacího soudu o absenci
vztahu příčinné souvislosti mezi pochybením žalované při výkonu advokacie,
jehož důsledkem byl žalobce pravomocným směnečným platebním rozkazem zavázán
zaplatit třetí osobě částku 426.677 Kč s příslušenstvím, a škodou, jež žalobci
vznikla následným prodejem jeho nemovitostí o celkové tržní hodnotě 870.160 Kč
ve veřejné dražbě v rámci exekuce, a to za cenu 213.000 Kč. Otázka existence
příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001,
publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a
vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení
příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Odvolací soud při zkoumání příčinného vztahu mezi pochybením žalované, jež
nepodala řádné námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, a žalobcem
vymezenou škodou, představující rozdíl mezi obvyklou a realizovanou cenou
prodaných nemovitostí, označil za skutečnost, jež tvoří bezprostřední příčinu
takové majetkové újmy dovolatele, jeho nečinnost po právní moci rozhodnutí
ukládajícího mu platební povinnost. Tento závěr odpovídá ustálené rozhodovací
praxi dovolacího soudu, reprezentované zejména rozsudkem ze dne 6. 11. 2007,
sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514. K tomu lze jen doplnit, že pochybení
žalované sice vedlo k založení povinnosti žalobce plnit dluh, který neměl
(škoda ve výši odpovídající částce uložené mu směnečným platebním rozkazem k
zaplacení ostatně byla žalobci uhrazena zčásti vedlejší účastnicí, zčásti
žalovanou), ovšem požaduje-li žalobce na náhradě škody rozdíl mezi obvyklou
(tržní) hodnotou nemovitosti, z níž se uspokojil v exekuci jeho věřitel, a v
dražbě dosaženou cenou, za niž byla nemovitost prodána, je zřejmé, že jde již o
další snížení jeho majetkového stavu, které si přivodil sám svým rozhodnutím
nerespektovat exekuční titul. I když průběh a výsledek exekuce má jistý
prvopočátek v pochybení žalované vedoucím k vydání pro žalobce nepříznivého
vykonatelného rozhodnutí, rozdíl v hodnotách vydražené nemovitosti se odvíjí od
dalších, relativně samostatných skutečností, které nastaly nezávisle na prvotní
škodné události, neboť je vyvolal svým přístupem žalobce. Soudní praxe i
právnická literatura v této souvislosti rozlišuje tzv.
faktickou (přirozenou)
kauzalitu od kauzality právní, neboť ne všechny (zejména fyzikální) příčiny
jsou významné z hlediska právního pojetí příčinné souvislosti. Právní kauzalita
(někdy nazývaná též přičitatelnost) není neomezená a je užší než kauzalita
faktická (Tichý, L., Hrádek, J.: Deliktní právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck,
2017, s. 140, bod 245). Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelem odkazovanými rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1045/2010, a ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007, potažmo usnesením téhož soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3390/2016, neboť se týkají skutkově odlišných případů,
přičemž byla-li v nich k problematice příčinné souvislosti vyslovena určitá
obecná východiska, citovaná v podaném dovolání, nelze dovodit, že by s nimi
bylo napadené rozhodnutí v rozporu. Vzhledem k tomu, že již z tohoto důvodu
musí být dovolání odmítnuto, bylo nadbytečné zabývat se dalšími námitkami
dovolatele, směřujícími především k posouzení otázky výše škody (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod
č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná a vedlejší účastnice mají
každá proti žalobci právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny
advokáta ve výši 11.060 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby,
spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve
výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše
zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem
tedy po zaokrouhlení 13.746 Kč. Zbývá doplnit, že dovolací soud neshledal
důvody k nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšným účastníkům podle § 150 o. s. ř., jak učinil soud prvního stupně, neboť tento postup je jen zcela
výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), zejména v dovolacím řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.