23 Cdo 736/2019-584
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně
Hasičské vzájemné pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 2, Římská 2135/45, PSČ
120 00, IČO 46973451, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Novotného lávka 200/5, PSČ 110 00, proti žalované ZD Košťálov a.s., se
sídlem v Košťálově, č. p. 317, PSČ 512 02, IČO 00128881, zastoupené JUDr.
Bohumilem Růnou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, PSČ 251 01,
o zaplacení částky 2 539 894,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 63/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 6 Cmo 27/2017-536, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 6 Cmo 27/2017-536, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení uvedené částky z titulu
bezdůvodného obohacení. Svůj nárok odůvodnila tím, že v roce 2006 se nynější
žalovaná (jako žalobkyně) domáhala na nynější žalobkyni (jako žalované)
zaplacení dlužného plnění z pojistné smlouvy ze dne 30. 3. 2001, neboť z
rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Liberecký kraj ze dne 14. 11. 2003
byla povinna pro výskyt nebezpečné nákazy – bovinní spongiformní encephalopatie
(BSE), utratit 107 krav. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 1. 2010 bylo této žalobě vyhověno a nynější žalobkyni byla uložena povinnost
zaplatit žalované 2 018 000 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek byl potvrzen
rozsudkem odvolacího soudu. Na základě pravomocných a vykonatelných rozsudků
žalobkyně plnila
– zaplatila žalované částku 2 539 894,15 Kč. Následně však Nejvyšší soud oba
tyto rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc postoupil Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení, dne 13. 2. 2013 pak vzala žalovaná svou žalobu zpět s
tím, že již obdržela požadované plnění. Dle žalobkyně tak mělo dojít k
bezdůvodnému obohacení žalované, když ta odmítla vrátit žalobkyni částku
plněnou na základě rozsudků, které byly následně zrušeny. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná
smlouva s datem pojištění od 1. 4. 2001, přičemž sjednaný rozsah pojištění byl
stanoven tak, že základní pojištění se vztahuje na uhynutí, utracení nebo
poražení pojištěného zvířete (zvířat) nařízené orgánem státní veterinární péče
ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu onemocnění velmi nebezpečnou nebo
nebezpečnou nákazou vyjmenovanou v pojistné smlouvě. V článku XVI odst. 2 a 4
smluvních podmínek bylo dále sjednáno, že za utracení (nucenou porážku) se mimo
jiné nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko
-anatomickým nálezem. Za prokázané vzal rovněž, že žalobkyně plnila žalované
celkovou částku 2 539 894,15 Kč, když tak činila na základě pravomocných
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, přičemž
předmětná rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2012, č. j. 23 Cdo 416/2011-176. Po právní stránce věc posoudil podle ustanovení § 451 a § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Ve vztahu k
výkladu pojistné smlouvy soud prvního stupně odkázal na závěry výše citovaného
rozsudku Nejvyššího soudu a poukázal zejména na nutnost vykládat článek II
smluvních podmínek ve spojení s článkem XVI smluvních podmínek, který obsahuje
vymezení použitých pojmů, a dle nějž se za utracení (nutnou porážku) nepovažuje
porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem. Dle jeho názoru
je tedy nutno dovodit, že pojištění bylo sjednáno toliko pro případy nutné
porážky nebo utracení zvířat nemocných, přičemž není rozhodné, že nebylo možné
zjistit BSE u živého zvířete. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, č. j.
6
Cmo 27/2017-536, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I
tak, že žaloba o zaplacení 2 539 894,15 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok
pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok
pod bodem II). Odvolací soud se nespokojil s postupem a se závěry soudu prvního stupně a po
zopakování listinných důkazů a provedení důkazu znaleckým posudkem VFU Brno
vypracovaným prof. Tremlem (soudem prvního stupně neprovedeným), dospěl k
závěru zcela opačnému. Za stěžejní přitom označil zodpovězení dvou otázek, a to
zda uzavřená pojistná smlouva kryje škodu žalované a zda pojistné plnění může
být poskytnuto vedle odškodnění ze strany státu. Dle jeho názoru se pojistná
smlouva vztahuje na závažná onemocnění zvířat vyjmenovaná ve smlouvě, a to
včetně BSE, a kryje škody v souvislosti s tím vzniklé pojištěnému. Uzavřel, že
pojistná událost nastala a žalovaná tak měla právo na pojistné plnění s tím, že
odškodnění žalované ze státních prostředků nemá na pojistné plnění žádný vliv. Odkázal přitom na své rozhodnutí v jiné věci ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 6 Cmo
162/2016.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o otázku výkladu pojistné smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a
žalovanou, při jejímž řešení se dle názoru dovolatelky odvolací soud odchýlil
od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 23 Cdo 416/2011-176, a
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2013, č. j. 23 Cdo 2255/2011-269. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil
dotčená ustanovení pojistné smlouvy, když z nich dle jejího názoru zcela
jednoznačně vyplývá, že pojištění se vztahuje pouze na případy porážky nebo
utracení nemocných zvířat a naopak se nevztahuje na porážku zvířat s negativním
patologicko-anatomickým nálezem. Odkazuje v této souvislosti na závěry
vyslovené Nejvyšším soudem v jeho rozsudcích ze dne 29. 8. 2012, č. j. 23 Cdo
416/2011-176, a ze dne 14. 5. 2013, č. j. 23 Cdo 2255/2011-269, přičemž
odvolacímu soudu vytýká, že se při svém právním hodnocení předmětné smlouvy
neřídil názorem Nejvyššího soudu, dle kterého je článek II smluvních ujednání k
pojistné smlouvy nutno vykládat ve spojení s článkem XVI, jenž obsahuje
vymezení použitých pojmů a dle kterého se za utracení (nutnou porážku)
nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem,
přičemž je zcela nerozhodné, že nebylo možné zjistit BSE u živého zvířete. Uvádí, že výklad přijatý odvolacím soudem neodpovídá vůli dovolatelky při
podpisu smlouvy ani jazykovému vyjádření v pojistné smlouvě. Dovolatelka
současně poukazuje na nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu,
přičemž za nedostatečné považuje zejména odůvodnění prostřednictvím odkazu na
jiný rozsudek tohoto soudu vydaný v jiném řízení. Odvolací soud dle dovolatelky
rovněž opominul vysvětlit, jaký vliv měl mít v projednávané věci důkaz
znaleckým posudkem VFU Brno, jakožto jediný nový důkaz. Je toho názoru, že
předmětný znalecký posudek na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím
řízení ničeho nezměnil. Vzhledem k tomu, že výskyt BSE ani původce BSE nebyl u utraceného skotu
žalované prokázán, tak dle názoru dovolatelky neměla žalovaná právní nárok na
zaplacení pojistného na základě pojistné smlouvy. Škoda způsobená žalované v
důsledku mimořádného rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Liberecký kraj
ze dne 14. 11. 2003, č. j. 624/03, jí přitom byla kompenzována plněním podle
rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 17. 5. 2004, č. j. 11765/04-17210,
ve výši 4 240 110 Kč. Dovolatelka však neměla povinnost poskytnout pojistné
plnění, pokud nebyly splněny i podmínky, na které je vznik nároku na plnění
vázán v pojistné smlouvě. Dovolatelka pak dále poukazuje na nesplnění
povinností dle čl.
VIII smluvních ujednání k pojistné smlouvě ze strany
žalované a rovněž na to, že příčina mimořádných veterinárních opatření
spočívajících v utracení skotu žalované vznikla v jiném místě, než na které se
pojištění vztahovalo, v řadě případů pak také ještě před datem počátku
pojištění. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení v jiném složení senátu. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť má za to, že
není důvodné. Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl
podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní
náležitosti a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při výkladu sjednaného rozsahu
pojištění v pojistné smlouvě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Dovolání je též důvodné.
V projednávané věci se žalobkyně domáhá vydání plnění poskytnutého žalované na
základě pravomocných a vykonatelných rozhodnutí, tj. na základě rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 1. 2010, č. j. 18 C 118/2007-122, ve
spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 54 Co
166/2010-147, když tato rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 23 Cdo 416/2011-176. Dovolatelka vytýká
odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je v rozporu se závěry uvedeného rozsudku
Nejvyššího soudu, stejně jako se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5.
2013, sp. zn. 23 Cdo 2255/2011.
V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 416/2011 Nejvyšší soud odkázal na skutková zjištění
odvolacího soudu, z nichž se podávalo, že rozsah pojištění byl v článku II 1 a
2 bod 2.1 smluvních podmínek vymezen tak, že se základní pojištění vztahuje na
uhynutí, utracení nebo poražení pojištěného zvířete (zvířat) nařízené orgánem
státní veterinární péče ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu onemocnění velmi
nebezpečnou nebo nebezpečnou nákazou vyjmenovanou v této pojistné smlouvě. V
článku XVI odst. 2 a 4 pak bylo sjednáno, že za utracení (nucenou porážku) se
mimo jiné nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým
nálezem. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že článek II je nutno vykládat
ve spojení s článkem XVI, který obsahuje vymezení použitých pojmů. Vzhledem ke
skutečnosti, že podle článku XVI smluvních podmínek se za utracení (nutnou
porážku) nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým
nálezem, Nejvyšší soud dovodil, že pojištění bylo sjednáno pouze na případy
nutné porážky nebo utracení nemocných zvířat, což je ve smlouvě srozumitelně
uvedeno. Že nebylo možno zjistit BSE u živého zvířete, je přitom zcela
nerozhodné. Dovodil-li odvolací soud, že pojištění se vztahovalo i na nutnou
porážku či utracení zdravých zvířat, jak tomu bylo v dané věci, je tento jeho
výklad pojistné smlouvy v rozporu s hmotným právem.
Ve druhém výše uvedeném rozsudku ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2255/2011,
se Nejvyšší soud zabýval nárokem Agrodružstva vlastníků – ADV na poskytnutí
pojistného plnění ze strany žalované (Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s.)
podle pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 26. 3. 2001, když na základě
rozhodnutí příslušného orgánu veterinární péče došlo k utracení zvířat z důvodu
výskytu BSE, protože byla chována v ohnisku nákazy spolu s postiženým zvířetem.
V tam řešené věci odvolací soud konstatoval, že v daném případě nastala
pojistná událost, neboť nastala pojistná událost ve smyslu článku II odst. 1,
2, bod 2.1 Smluvních ujednání. Nejvyšší soud rovněž v této věci poukázal na
nutnost výkladu článku II smlouvy ve spojení s článkem XVI smlouvy, v němž jsou
vymezeny použité pojmy. Dospěl přitom k závěru, že pojištění bylo sjednáno
pouze na případy porážky nebo utracení nemocných zvířat, tedy zvířat s
pozitivním patologicko-anatomickým nálezem, přičemž tento závěr srozumitelně
vyplývá z jeho jazykového vyjádření (§ 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“).
Ve zde projednávané věci se odvolací soud zabýval otázkou, zda uzavřená
pojistná smlouva kryje škodu žalované, přičemž vyslovil, že pojistná smlouva se
vztahuje na závažná onemocnění zvířat ve smlouvě vyjmenovaná, včetně BSE.
Pojistná událost tak dle odvolacího soudu nastala a žalovaná měla právo na
pojistné plnění. S tímto závěrem se však Nejvyšší soud neztotožňuje.
Jak Nejvyšší soud již několikrát vyložil, pro stanovení, co je v konkrétním
pojištění pojistnou událostí, se vychází z pojistných podmínek, popř. pojistné
smlouvy, nebo ze zvláštního právního předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013, popř. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1463/2014).
Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386,
vysvětlil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být
nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu
jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti
použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování,
jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou
pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření úkonu (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.).
S ohledem na uvedené je pro posouzení věci určující, co bylo mezi účastníky
sjednáno v pojistné smlouvě, resp. jaký byl sjednaný rozsah pojištění. Rozhodné
tedy jsou stranami sjednané předpoklady, za kterých je určitá událost pojistnou
událostí. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že pojistná událost nastala, neboť
pojistná smlouva se vztahuje na závažná onemocnění zvířat včetně BSE, a to aniž
by ve smyslu výše uvedených závěrů vykládal článek II smluvních ujednání k
pojistné smlouvě ve spojení s čl. XVI těchto ujednání, z jehož jazykového
vyjádření vyplývá, že pojištění bylo sjednáno pouze na případy porážky nebo
utracení nemocných zvířat – tedy zvířat s pozitivním patologicko-anatomickým
nálezem, je jeho právní posouzení nesprávné. Vyplývá-li pak současně ze
skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, že utracená zvířata byla bez
pozitivního patologicko-anatomického nálezu, tedy laboratorním vyšetřením nebyl
prokázán výskyt původce BSE, nelze než uzavřít, že sjednaná výluka z pojištění
byla v dané věci naplněna.
Dovolatelce lze navíc přisvědčit v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu nesplňuje požadavky kladené na řádné odůvodnění rozsudku podle § 157
odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud neučinil žádné skutkové zjištění ze znaleckého
posudku VFU Brno, vypracovaného prof. Tremlem, kterým provedl dokazování v
odvolacím řízení, a nezdůvodnil, jak se závěry tohoto posudku projevily v jeho
právním posouzení věci. Pouhý odkaz na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 6 Cmo 162/2016, je nepřezkoumatelný. Tímto
postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud v této souvislosti navíc odkazuje na odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1038/2019, jímž byl
částečně zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 6 Cmo
162/2016-456, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2016,
č. j. 35 Cm 104/2013-396, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku dovodil, že „pro posouzení věci je určující,
co bylo mezi účastníky ujednáno. Skutková zjištění ohledně inkubační doby
onemocnění BSE vyplývající z předmětného posudku“ (jde o shora uvedený posudek
VFU Brno), „resp. z výslechu zástupce znaleckého ústavu, podle nichž k působení
patogenního prionu a následným patologickým změnám u zvířete může dojít až po
36 měsících, ničeho nemění na rozhodných skutkových zjištěních o ujednání
stran, dle kterého se za utracení nepovažuje mj. utracení zvířat s negativním
patologicko-anatomickým nálezem (čl. XVI bod 3 a 4). Rozhodné tedy jsou, byť
formální, nicméně stranami právě takto sjednané, předpoklady, za kterých je
určitá událost pojistnou událostí, týkající se výsledku
patologicko-anatomického nálezu, a nikoliv možné pochybnosti o tom, zda
vzhledem k inkubační době zvíře případně mohlo či nemohlo být skutečně
nakaženo. Skutková zjištění o inkubační době a tedy o možné nákaze zvířete v
době utracení nevyvrací pro posouzení dané věci rozhodná skutková zjištění o
výsledcích příslušných testů na utracených zvířatech.
V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2255/2011 Nejvyšší soud výkladem předmětných
smluvních ujednání dovodil, že pojištění bylo sjednáno pouze na případy porážky
nebo utracení nemocných zvířat, tedy zvířat s pozitivním
patologicko-anatomickým nálezem. Odvolací soud se tímto závěrem dovolacího
soudu neřídil. Ze zjištění soudů totiž plyne, že utracená zvířata byla bez
pozitivního patologicko-anatomického nálezu; laboratorním vyšetřením utracených
zvířat nebyl prokázán výskyt původce BSE. Nelze proto než uzavřít, že sjednaná
výluka z pojištění byla v dané věci naplněna.“
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle § 243e
odst. 1 o? s. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil podle § 243e odst. 2 věty
první o. s. ř. k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (srov. § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu