Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti K. B. a J. L., zastoupených JUDr. Bc. Barborou Davidovou, advokátkou se sídlem Eliášova 28, Praha 6, proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2025 č. j. 7 T 62/2025-299, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a J. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelky byly dne 20. 11. 2024 v nočních hodinách napadeny mužem, který se s nimi nejprve pokusil navázat konverzaci, avšak poté, co stěžovatelky daly tomuto muži najevo, že se s ním nechtějí bavit, opakovaně je udeřil do obličeje.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o podané obžalobě trestním příkazem. Shledal obviněného vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, a to v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Obviněný byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let za současného stanovení povinnosti podrobovat se programu psychologického poradenství ke zvládání agresivity a vystříhat se nadměrného požívání alkoholu. Poškozené (stěžovatelky) soud odkázal s jejich včas uplatněnými adhezními nároky na občanskoprávní řízení.
3. Proti tomuto trestnímu příkazu podávají stěžovatelky ústavní stížnost. Argumentačně brojí jak proti adheznímu výroku, tak proti výroku o trestu. Petit ústavní stížnosti však formulují tak, že navrhují zrušení pouze adhezního výroku trestního příkazu (bod I. petitu). V případě výroku o trestu stěžovatelky navrhují pouze vyslovení protiústavnosti trestního příkazu jako celku (bod III. petitu). Zrušení výroku o trestu tedy stěžovatelky nenavrhují.
4. Tím, že soud odkázal stěžovatelky na občanskoprávní řízení, porušil dle jejich názoru čl. 10 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti opakovaně odkazují na nález
sp. zn. IV. ÚS 2118/24
. Stěžovatelky mají za to, že již ze samotné podstaty spáchané trestné činnosti jim plyne právo na náhradu újmy na základních právech. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn k tomu, aby soud mohl rozhodnout o adhezních nárocích poškozených již v trestním řízení. Nové uplatnění těchto nároků v občanskoprávním řízení by přitom pro poškozené neznamenalo jen vynaložení dalších finančních nákladů, ale také nadbytečného času, kdy si musí připomínat napadení, což může vést k jejich další traumatizaci. V rámci občanského soudního řízení by byly stěžovatelky nutně znovu konfrontovány s pachatelem trestné činnosti, což může v konečném důsledku vést až k jejich úplné rezignaci na další uplatňování práv.
5. Za druhé, stěžovatelky tvrdí porušení svých procesních práv podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podrobně rozebírají pozitivní závazky státu účinně vyšetřovat trestné činy. Podle stěžovatelek je třeba přezkoumat, zda obecné soudy své závěry o uloženém trestu založily na pečlivém zkoumání všech relevantních okolností případu tak, aby nebyl podkopán odstrašující účinek soudního systému a zájem na prevenci špatného zacházení. Uložený podmíněný trest je zjevně nepřiměřený závažnosti trestné činnosti, která byla navíc genderově motivovaná, jelikož obviněný před napadením stěžovatelek uvedl, že ženy mají poslouchat, jelikož jsou podřadné. Soud podle stěžovatelek nedostatečně přihlédl ke kritériím pro stanovení trestu, vyplývajícím z § 39 a § 42 trestního zákoníku. Rovněž nevzal v potaz, že obviněný již dříve spáchal téměř identickou násilnou trestnou činnost, za kterou mu byl v roce 2018 udělen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na 36 měsíců. Tento trest evidentně nevedl k vedení řádného života, a přesto nyní obvodní soud znovu uložil podmíněný trest, navíc bez současného vyslovení dohledu.
6. Stěžovatelky rovněž navrhují, aby Ústavní soud uložil obvodnímu soudu povinnost k úplné náhradě nákladů řízení stěžovatelkám ve výši 35 106 Kč za právní zastoupení advokátkou (podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Usnesení o zjevné neopodstatněnosti je Ústavní soud oprávněn odůvodnit pouze stručným odkazem na zákonný důvod, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ve zde posuzované věci se však Ústavní soud k některým námitkám stěžovatelek vyjádří - ústavní stížnost pracuje s relevantní judikaturou a přináší srozumitelné věcné námitky, na které je třeba reagovat.
8. Ústavní soud nepovažuje za potřebné na tomto místě podrobněji rekapitulovat svou vlastní rozsáhlou nálezovou judikaturu, která se týká ochrany ústavních práv poškozených. Stěžovatelky s touto judikaturou ostatně samy pracují a jsou si jí zřejmě vědomy. Postačí tedy shrnout, že Ústavní soud zejména v průběhu poslední dekády významně posílil ústavněprávní ochranu poškozených. Ústavní soud se mimo jiné staví proti nadužívání odkazování poškozených s jejich nároky do řízení ve věcech občanskoprávních. V některých případech již Ústavní soud rovněž z podnětu poškozených přezkoumal, ba dokonce zrušil výrok trestního soudu o vině a trestu (srov. např. nálezy
sp. zn. II. ÚS 297/22
,
,
II. ÚS 3450/24
,
III. ÚS 2615/23
,
IV. ÚS 855/24
,
III. ÚS 1252/24
,
Pl. ÚS 17/24
,
II. ÚS 1689/25
).
9. Nelze však na druhé straně přehlížet ani zdrženlivost Ústavního soudu při ochraně ústavních práv poškozených, vyplývající z některých systémových problémů s tím spojených. V nálezu
sp. zn. I. ÚS 1456/25
vyzdvihl Ústavní soud tuto zdrženlivost o to více při přezkumu trestních příkazů z podnětu poškozených. Zjednodušeně řečeno, zásah Ústavního soudu do trestního příkazu z podnětu poškozených z jistého úhlu pohledu obchází záměr zákonodárce neposkytnout poškozeným žádný opravný prostředek proti trestnímu příkazu (srov. bod 41 citovaného nálezu).
10. Výše uvedené sice neznamená, že by ústavní stížnosti poškozených proti trestním příkazům byly procesně nepřípustné; Ústavní soud k nim však musí přistupovat velmi zdrženlivě a obezřetně. V opačném případě by byla narušena křehká a důležitá rovnováha mezi pozitivními závazky, které má stát vůči poškozeným, a negativními závazky vůči obviněným (nálezy
sp. zn. Pl. ÚS 17/24
, body 75 až 77; I. ÚS 1456/25, bod 36).
III.a Ústavnost odkázání stěžovatelek na řízení ve věcech občanskoprávních
11. Pokyn ke zdrženlivosti Ústavního soudu se projevuje již při přezkumu výroků, kterými jsou poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Ústavní soud v nálezu
sp. zn. I. ÚS 1456/25
(a v něm citované judikatuře) zdůraznil, že ratio decidendi (resp. smysl) dosavadní nálezové judikatury nelze číst tak, že Ústavní soud vždy přezkoumává, zda byly v konkrétním případě naplněny zákonné podmínky pro odkázání poškozeného do občanskoprávního řízení (ve smyslu § 229 trestního řádu). V takovém případě by Ústavní soud ve skutečnosti vykládal a aplikoval zákon a nerespektoval by svou roli soudního orgánu ochrany ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (srov. bod 20 citovaného nálezu).
12. Hlavní podstatou judikatury Ústavního soudu, týkající se nadužívání odkazů poškozených na občanskoprávní řízení, je předejít další sekundární viktimizaci poškozených. Tím, že trestní soud odkáže poškozeného na civilní řízení, nepředurčuje, jak o jeho nároku bude rozhodnuto; nezamítá jej. Potenciální zásah do základních práv tedy nespočívá v nepřiznání adhezního nároku, ale pouze v tom, že o něm bude rozhodováno až v dalším samostatném občanskoprávním řízení s jeho veškerými atributy. Právě z této skutečnosti - tedy z toho, že o nároku bude rozhodováno v dalším řízení - by muselo plynout porušení základního práva poškozeného.
13. K něčemu takovému však může dojít až v případě skutečně zjevných excesů, kdy je nárok poškozeného nejen nepochybně zcela prokázán již v samotném trestním řízení, ale současně hrozí reálné riziko další sekundární viktimizace. K tomu je třeba doplnit podstatnou okolnost, že rozhoduje-li soud trestním příkazem, nekoná se hlavní líčení, kterého by se poškozený účastnil, a nemůže se tedy ani plně uplatnit argument, že by odkázáním na občanskoprávní řízení docházelo k riziku další sekundární viktimizace. Odkázání poškozeného trestním příkazem na občanskoprávní řízení může naopak být logickým projevem toho, že se trestní soud snaží bez zbytečných průtahů rozhodnout ve věci samé, tedy vyřešit otázku viny a trestu, což je koneckonců účelem institutu trestního příkazu (srov. podrobněji body 18 až 25 nálezu
sp. zn. I. ÚS 1456/25
).
14. Právě na riziko další sekundární viktimizace tedy Ústavní soud zaměřil svou pozornost i ve zde posuzované věci - jde o hlavní měřítko ústavnosti odkázání jakéhokoli poškozeného na občanskoprávní řízení. Ústavní soud v žádném případě nemíní zlehčovat psychické obtíže či traumata, která poškozeným mohla vzniknout v důsledku trestného činu. Ten je projevem ničím nevyprovokovaného a do velké míry nahodilého násilí, které navíc skutečně nese i určité prvky misogynie, jak na to poukazují stěžovatelky a také i skutková věta trestního příkazu. Na druhou stranu však dle Ústavního soudu v posuzované věci není riziko další sekundární viktimizace poškozených natolik intenzivní, aby odůvodňovalo zcela výjimečné opuštění zdrženlivosti Ústavního soudu při přezkumu trestních příkazů. Nízká intenzita rizika další sekundární viktimizace poškozených stěžovatelek přitom neplyne z toho, že by konfrontace s pachatelem stěžovatelkám nemohla způsobit určitý psychický diskomfort - o tom není sporu. Jde především o to, jak již bylo naznačeno, že v posuzované věci soud rozhodl trestním příkazem bez hlavního líčení; stěžovatelky tedy potenciálně budou v občanskoprávním řízení konfrontovány s tím, s čím by beztak konfrontovány byly v hlavním líčení (byť v jiném procesním režimu a s některými odlišnostmi z pohledu ochrany jejich práv jakožto poškozených).
15. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že odkázání stěžovatelek na řízení ve věcech občanskoprávních neporušuje jejich základní práva. Ústavní soud netvrdí, že o nároku poškozených nebylo možné alespoň zčásti rozhodnout již v samotném trestním řízení, ani naopak netvrdí, že to možné nebylo. To není podstatou ústavního přezkumu. Jde pouze o to, že důsledek, který vznikl odkázáním stěžovatelek na řízení ve věcech občanskoprávních, nepředstavuje porušení jejich základních práv. V tomto aspektu se projevuje zdrženlivost Ústavního soudu a rovněž odlišování role výkladu a aplikace podústavního práva oproti ústavnímu pořádku.
III.b Ústavnost uloženého trestu
16. Ještě výjimečnější okolnosti by pak musely nastat k tomu, aby Ústavní soud konstatoval, že uložením nepřiměřeně nízkého trestu porušil soud základní práva poškozených. V tomto ohledu je ústavní stížnost navíc do jisté míry nekoncepční. Na straně jedné totiž stěžovatelky nepožadují zrušení výroku o trestu (a vině) - z toho by bylo možné usuzovat, že podstata jejich argumentace bude směřovat k tomu, že s nimi orgány činné v trestním řízení špatně zacházely po procesní stránce. Takto však stěžovatelky svou argumentaci neformulují. Za špatné zacházení označují samotné spáchání trestného činu a porušení svých základních práv spatřují v nepřiměřeně mírném trestu podmíněného odnětí svobody (srov. body 45 až 47 ústavní stížnosti). Stěžovatelky se tedy fakticky domáhají ryze deklaratorního označení trestu jako příliš mírného, aniž by současně požadovaly jeho zrušení. Již to je však důvodem pro závěr, že napadený trestní příkaz by musel být naprosto výjimečným excesem, aby porušoval základní práva stěžovatelek.
17. O takový exces v posuzované věci nejde. Ústavní soud opět připomíná, že podstatou usnesení, kterým se ústavní stížnost odmítá jako zjevně neopodstatněná, není hodnocení obecné spravedlnosti uloženého trestu. Posuzovaná věc je navíc specifická tím, že jde o rozhodnutí trestním příkazem, v rámci něhož soud není povinen úvahy vedoucí k uložení trestu odůvodnit. Ústavní soud tedy nemůže hodnotit úvahu soudu.
18. Jediným skutečně přezkoumatelným kritériem uložení trestu tedy je, zda je v mezích zákona. To však ani samy stěžovatelky nerozporují. Stěžovatelky rovněž netvrdí, že by soud měl stíhané jednání přísněji kvalifikovat (taková okolnost by v některých výjimečných případech mohla zakládat porušení práva poškozených na účinné vyšetřování, jak Ústavní soud ilustroval v bodě 43 nálezu
sp. zn. I. ÚS 1456/25
). Okolnosti tvrzené stěžovatelkami však ani žádnou z kvalifikovaných podstat trestného činu podle § 146 trestního zákoníku nemohou zakládat. Stěžovatelky pouze tvrdí, že obvodní soud měl přihlédnout k některým přitěžujícím okolnostem při uložení trestu. I kdyby přitom Ústavní soud hypoteticky se stěžovatelkami souhlasil, že trest mohl být o něco přísnější, nevede to k závěru o protiústavnosti výroku o trestu, resp. k porušení základních práv stěžovatelek jako poškozených. Nepřiměřeně mírný trest může porušovat základní práva poškozeného jen v naprosto výjimečných případech.
IV.
Závěr
19. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
20. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud splnění podmínek podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a proto stěžovatelkám náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu