Nepřiznání adhezního nároku zvlášť zranitelné oběti na náhradu nemajetkové újmy
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti nezl. A. A., nezl. B. B. (jedná se o pseudonymy), zastoupených A. B. (jedná se o pseudonym), a C. C. (jedná se o pseudonym), právně zastoupených JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 660/2024-690 ze dne 3. 9. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a D. D. (jedná se o pseudonym), t. č. věznice Ruzyně, zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem se sídlem Libušina 49/3, Praha 2, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
14. Stěžovatelé namítají porušení svého práva na nedotknutelnost osoby a soukromí zaručeného v čl. 7 odst. 1 Listiny. Garance nedotknutelnosti osoby spočívá v ochraně tělesné a duševní integrity člověka (jednotného práva na ochranu osobnosti). Ochrana soukromé sféry jednotlivce není v Listině garantována v jednom všezahrnujícím článku (na rozdíl od čl. 8 Úmluvy), ale je roztříštěna mezi vícero samostatných ustanovení Listiny, zejména čl. 7 odst. 1, čl. 10, čl. 12 a čl. 13 Listiny. Jak však Ústavní soud připomněl v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 24/10
ze dne 22. 3. 2011 bod 31, "onu "roztříštěnost" právní úpravy aspektů soukromé sféry jednotlivce nelze přeceňovat a v Listině uvedený výčet toho, co je třeba podřadit pod "deštník" práva na soukromí či na soukromý život nelze považovat za vyčerpávající a konečný. Při výkladu jednotlivých základních práv, která jsou zachycením práva na soukromí v jeho různých dimenzích tak, jak je uvádí Listina, je nezbytné respektovat účel obecně chápaného a dynamicky se vyvíjejícího práva na soukromí jako takového, resp. je třeba uvažovat o právu na soukromý život v jeho dobové celistvosti".
15. Autonomie v sexuální oblasti je jedním z nejniternějších aspektů soukromé sféry jednotlivce a neodmyslitelnou součástí lidské důstojnosti, jež je komplementárně chráněna čl. 7 a 10 odst. 1 Listiny (Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 339).
16. Lidská důstojnost je v českém ústavním pořádku zakotvena jako objektivní ústavní hodnota konstituující ústavní hodnotový řád (č. 1 Listiny) i jako subjektivní právo jednotlivce (čl. 10 odst. 1 Listiny).
17. Ustanovení čl. 7 odst. 1 Listiny zakotvuje a chrání fyzickou a psychickou integritu jednotlivce, a to v její plné šíři a celistvosti. Zásahem do tělesné a duševní integrity je i způsobení zranění, způsobení či zhoršení choroby, ale i pouhé způsobení bolesti (nález
sp. zn. II. ÚS 2379/08
ze dne 9. 7. 2009,). Zásahem mohou být způsobeny pravidelně také duševní útrapy, kterými je nutno rozumět takové útrapy, které nepříznivě ovlivňují psychickou sféru člověka, ale nedosahují takové formy a intenzity, aby bylo možné hovořit o ublížení na zdraví. Jedná se o jakékoli negativní projevy v duševní sféře oběti, jakékoli narušení duševní pohody (k pojmu "duševních útrap" blíže viz Doležal, T., Melzer, F., § 2959, Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IX, § 2894-3081. Leges: Praha 2018, str. 1021).
18. Ustanovení čl. 7 odst. 1 Listiny garantuje rovněž nedotknutelnost soukromí, které je chráněno i dalšími ustanoveními Listiny (zejména čl. 10, 12 a 13). Z čelního umístění čl. 7 odst. 1 Listiny v rámci její systematiky i z toho, že garantuje právě "nedotknutelnost" soukromí, pak vyplývá, že jeho účelem je poskytovat ochranu nejniternějším aspektům soukromého života jednotlivce (již citovaný nález
sp. zn. II. ÚS 3003/20
).
19. Vznikne-li jednotlivci v důsledku zásahu do osobní sféry chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny újma, promítá se ochrana základního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí do nároku na náhradu této újmy (srov. např. citovaný nález
sp. zn. IV. ÚS 855/24
).
20. K právu na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé rovněž dovolávají, existuje bohatá judikatura Ústavního soudu. V kontextu projednávaného případu je třeba připomenout zejména povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, která je jedním z klíčových prvků spravedlivého procesu chráněného čl. 36 Listiny (například nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995). Prostřednictvím odůvodnění seznamuje soud účastníky řízení s úvahami, které jej vedly k vydání rozhodnutí. Soud se musí vypořádat se všemi relevantními okolnostmi a uplatněnými tvrzeními či námitkami (například nález
sp. zn. III. ÚS 521/05
ze dne 23. 3. 2006). Rozhodnutí, které řádné odůvodnění postrádá, je nepřezkoumatelné a zpravidla porušuje právo účastníků řízení na soudní ochranu (například nález
sp. zn. III. ÚS 271/96
ze dne 6. 3. 1997, z poslední doby viz též například nález
sp. zn. II. ÚS 237/24
ze dne 3. 4. 2024).
21. Ústavní soud se otázkou náhrady újmy způsobené trestnou činností v rámci tzv. adhezního řízení na půdorysu čl. 7 odst. 1 Listiny v minulosti zabýval již mnohokrát. Zdůraznil přitom povinnost státu vytvořit efektivní systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci újmy způsobené trestnou činností. Uplatnění těchto institutů nelze hodnotit jen z pohledu soukromého zájmu poškozeného jednotlivce, neboť souvisí s veřejným zájmem na zjištění trestné činnosti a potrestání pachatele (nález
sp. zn. I. ÚS 1397/14
ze dne 19. 2. 2015), nápravě způsobené újmy na základních právech poškozeného a na zajištění přiměřené ochrany oběti před opakováním trestné činnosti (nález
sp. zn. III. ÚS 2916/15
ze dne 28. 2. 2017).
22. Trestním soudům bylo svěřeno rozhodování o adhezních nárocích poškozených právě proto, aby poškozený mohl dosáhnout uspokojení svých nároků již v trestním řízení a nemusel podstupovat rovněž řízení občanskoprávní, což může být spojeno s opětovným prožíváním nepříjemných či traumatizujících zážitků (nález
sp. zn. IV. ÚS 855/24
či nález
sp. zn. IV. ÚS 2118/24
ze dne 22. 1. 2025). Takové důsledky jsou nežádoucí především u zvlášť zranitelných obětí (nález
sp. zn. II. ÚS 3003/20
, bod 25). Při odkazování poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních by trestní soudy měly mimo jiné zvážit, do jaké míry bude v rámci tohoto řízení naplněn účel ochrany obětí trestných činů. V rámci občanského soudního řízení totiž bude oběť nutně znovu konfrontována s pachatelem trestné činnosti, což může v konečném důsledku vést až k její rezignaci na další uplatňování práv (nález
sp. zn. II. ÚS 2099/23
ze dne 31. 5. 2024).
23. Odkazování poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních tedy nelze nadužívat, neboť v takovém případě by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl smyslu (usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2177/11
ze dne 1. 12. 2011 citované v nálezu
sp. zn. II. ÚS 297/22
ze dne 26. 6. 2023 či v nálezu
sp. zn. II. ÚS 2099/23
).
24. Ačkoli je tedy primárním účelem trestního řízení zjištění a potrestání pachatele, i adhezní výrok může zasáhnout do základních práv stran trestního řízení, a tedy i pro něj platí výše zmíněné požadavky na náležité odůvodnění vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny (nález
sp. zn. IV. ÚS 3754/19
ze dne 12. 5. 2020).
25. Ústavní soud zasahuje do rozhodnutí, kterým byl poškozený se svým nárokem na náhradu újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních spíše výjimečně. Činí tak v případech, kdy pochybení trestních soudů již nelze napravit v občanskoprávním řízení, kdy je rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí nebo je provedeno způsobem, který porušuje substantivní základní práva, nebo kdy je přiznaná náhrada nemajetkové újmy excesivně nízká (již citovaný nález
sp. zn. II. ÚS 3003/20
). Z ústavněprávního hlediska je neakceptovatelné, pokud trestní soudy odkáží poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních za situace, kdy zjištěný skutkový stav umožňuje posoudit nárok na náhradu újmy (byť jen zčásti) v adhezním řízení (již uvedený nález
sp. zn. II. ÚS 297/22
).
B) Aplikace právních východisek na projednávanou věc
26. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu a městského soudu částečně zrušil, a to ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy. Zrušil i rozhodnutí obsahově na ně navazující (výroky I. a II. napadeného usnesení). Výrokem III. podle § 265m odst. 2 trestního řádu s přiměřeným použitím § 265 trestního řádu odkázal stěžovatele s jimi uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
27. K tomu Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení správně připomněl, že pokud trestní soudy rozhodují podle § 228 odst. 1 trestního řádu o přiznání poškozenými uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, musí dbát toho, aby kvalita jejich rozhodnutí z hledisek právního posouzení daného nároku a jeho odrazu v odůvodnění rozsudku v zásadě dosahovala obdobných kvalit jako rozhodnutí civilních soudů (bod 40. napadeného usnesení). Dále Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu zdůraznil, že v části odůvodnění vztahující se k adheznímu výroku se rozhodující soud musí vypořádat mj. s otázkou, zda byl nárok uplatněn včas a řádně, jaké nároky byly uplatněny a v jaké výši, a o který hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval, či zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu § 228 odst. 1 věty za středníkem trestního řádu (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 1320/08
ze dne 20. 10. 2009). Nejvyšší soud shledal, že těmto požadavkům odůvodnění rozsudku městského soudu zjevně nedostálo, neboť zcela absentuje jakékoli bližší navázání na relevantní hmotněprávní předpisy, posouzení podstaty vzniklé újmy a v neposlední řadě nelze ani určit, o které rozhodné okolnosti soud opřel své úvahy. Dospěl k závěru, že tyto nedostatky pak činí celý adhezní výrok městského soudu vadným, jelikož není jasné, jaký druh nároku svým rozhodnutím přiznal, proč a proč právě v takové konkrétní výši, přičemž upozornil i na nepřípustně nejednoznačnou formulaci výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost "nahradit v penězích škodu a nemajetkovou újmu". Vrchnímu soudu rovněž správně vytkl, že odůvodnění k nároku poškozených na náhradu újmy nenavázal na platnou právní úpravu. Nejvyšší soud dovodil, že i kdyby bylo možné výkladem dospět k tomu, že se odvolací soud snažil aplikovat § 2958 občanského zákoníku a násl., není jisté, zda mínil přiznat pouze nárok na náhradu bolesti nebo nárok plynoucí ze ztížení společenského uplatnění, případně zda zamýšlel nárok hodnotit jako jinou nemajetkovou újmu (bod 41. napadeného usnesení). Dodal, že i přes doplnění ze strany odvolacího soudu nebylo najisto určeno, zda výsledná poškozeným přiznaná částka nepředstavuje excesivní, či jinak nepřiměřenou zátěž pro obviněného, která by byla pro něj likvidační (bod 43 napadeného usnesení). S uvedenými závěry se Ústavní soud ztotožňuje.
28. Výrokem III. podle § 265m odst. 2 trestního řádu s přiměřeným použitím § 265 trestního řádu však zároveň Nejvyšší soud odkázal stěžovatele s jimi uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že "[s]hora uvedené skutečnosti totiž svědčí o tom, že není k dispozici dostatečných aktuálních podkladů, aby nárok poškozených a jeho výši posoudil dovolací soud sám a rozhodl o něm. Takový postup by připadal v úvahu pouze tehdy, pokud by byl skutkový stav věci soudy nižších stupňů náležitě zjištěn, případně doplněn apod., v dané věci však nebylo možno jakkoli navázat na odůvodnění soudů nižších stupňů pro absenci relevantních zjištění a posouzení vznesených nároků v nich". Ústavní soud shledal, že v kontextu výše uvedených východisek (část A. tohoto nálezu) výrok III. napadeného usnesení neobstojí.
29. Posuzovaná věc je specifická tím, že obviněný začal na stěžovatelích (nezletilých dětech) páchat trestnou činnost v době, kdy bylo stěžovatelům 7, 11 a 12 let a prováděl ji po dlouhou dobu (i několik let). Stěžovatelé spadají do kategorie zvlášť zranitelných obětí ve smyslu § 2 odst. 4 písm. a) a c) zákona 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) a to hned ze dvou důvodů: svého věku a u dvou z nich taktéž proto, že byli obětí trestného činu znásilnění. I tuto skutečnost měl Nejvyšší soud bezpochyby při rozhodování o nároku stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy zohlednit.
30. Ústavní soud dodává, že u zvlášť zranitelných obětí - dětí je nutné přihlížet mj. i k závazkům státu plynoucím z čl. 39 Úmluvy o právech dítěte. Ten ukládá smluvním stranám činit všechna nezbytná opatření k podpoře tělesného i duševního zotavení a sociální reintegrace dítěte, které je obětí jakékoli formy zanedbání, využívání za účelem finančního obohacování nebo zneužívání, mučení nebo jiné formy krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání anebo ozbrojeného konfliktu. Do této skupiny jsou řazeny i děti, které byly vystaveny sexuálnímu zneužívání. Právě náhrada nemajetkové újmy, která je poskytnuta bez velkých časových prodlev a procesních komplikací (tj. pokud možno v rámci jednoho soudního řízení) představuje jeden z kroků k jejich úspěšnému tělesnému i duševnímu zotavení (pokud je to vůbec možné). Naopak nutnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy v občanskoprávním řízení může být u určitých skupin obětí spojeno s opětovným prožíváním nepříjemných či traumatizujících zážitků a vznikem tzv. sekundárního traumatu (nález
sp. zn. IV. ÚS 855/24
, bod 12). Ústavní soud již několikrát zopakoval (srov. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 2118/24
, bod 18, nález
sp. zn. IV. ÚS 855/24
, bod 12, nález
sp. zn. I. ÚS 1222/22
, bod 27, nález
sp. zn. II. ÚS 3003/20
, bod 25), že takové důsledky jsou nežádoucí právě u těchto zvlášť zranitelných obětí.
31. Dítě se podle § 2 odst. 4 písm. a) zákona o obětech trestných činů považuje za zvlášť zranitelnou oběť vždy. Navíc, u dětí, které byly obětí znásilnění nebo obětí trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti [§ 2 odst. 4 písm. c) a d) zákona o obětech trestných činů], je nutnost jejich ochrany zřejmě ještě intensivnější, neboť zde dochází ke kumulaci důvodů zvýšené ochrany, neboť si traumata spojená se sexuálním zneužíváním mohou nést celý život.
32. Každý soud - a tedy i soud trestní při rozhodování o nároku na náhradu nemajetkové újmy v adhezním řízení - je povinen určovat výši náhrady směřující k odčinění duševních útrap poškozeného způsobem předvídaným v § 2957 občanského zákoníku tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Těmi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Je povinen vzít rovněž v úvahu obavu poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.
33. Nepřiměřeně nízké odškodňování zvláště zranitelných obětí (zde znásilněných nezletilých, kteří spadají hned do dvou kategorií definičního vymezení zranitelné oběti) či odkazování jejich nároků do občanskoprávního řízení se jeví jako systémově zcela nevhodné.
34. K případné quasimoderaci náhrady újmy Ústavní soud dodává, že trestní soudy jsou v rámci adhezního řízení povinny přihlédnout k majetkovým poměrům obviněného tehdy, pokud by výše náhrady (stanovené podle uvedených kritérií) pro obviněného představovala likvidační důsledek. Uvedený postup je možné případně využít až jako ultima ratio poté, co je základní výše náhrady nemajetkové újmy zvlášť zranitelné oběti znásilnění ústavně konformním způsobem stanovena (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 1222/22
ze dne 27. 6. 2023). Skutečnost, že škůdce je pro zaplacení náhrady újmy oběti znásilnění nucen prodat svůj nemovitý majetek, pak sama o sobě nepředstavuje důvod pro závěr o likvidačním působení na jeho osobu. K závěru o velmi tísnivé sociální situaci nepostačí, že se poškozenému výrazně ztenčí jeho majetek, je třeba, aby u něj hrozil stav nouze (k tomu srov. MELZER, F. § 2953. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IX, § 2894-3081. Leges: Praha 2018, str. 965).
35. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného dodává, že také v případech, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti, je třeba při stanovení výše náhrady škody dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní "likvidační" následky, tj. znemožňovala mu vést snesitelný a lidsky důstojný život (nález
sp. zn. III. ÚS 2954/11
ze dne 30. 3. 2012).
36. Nejvyšší soud výrokem III. napadeného usnesení nedostál své povinnosti chránit a naplňovat práva poškozených, resp. obětí v trestním řízení. Přesto, že všichni stěžovatelé byli zvláště zranitelnou obětí (dítě, oběť znásilnění), ponechal je, aby se náhrady újmy domáhali v občanskoprávním řízení. Výrokem III. napadeného usnesení vystavil Nejvyšší soud stěžovatele zcela zbytečné sekundární viktimizaci přesto, že v řízení byly k rozhodnutí alespoň o části jejich nároku splněny podmínky (shodný závěr plyne i z vyjádření nejvyššího státního zástupce). Soudní spis obsahuje celou řadu podkladů potřebných pro rozhodnutí o uplatněných nárocích stěžovatelů (např. připojení se poškozených s nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle § 43 trestního řádu založené na č. l. 502, 505 a 508, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie na č. l. 472).
37. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že první stěžovatel sice netrpí psychiatricky klasifikovatelnou poruchou, ale podle znalce inkriminované události a probíhající trestní řízení vedly u poškozeného k občasnému psychickému diskomfortu a vnitřně prožívané tenzi a úzkosti (viz č. l. 487). Závěr, že k újmě na přirozených právech poškozených došlo, je však zřejmý již z povahy spáchané trestné činnosti (srov. závěry nálezu
sp. zn. IV. ÚS 855/24
, bod 21). Skutkový stav tak byl minimálně z části k nárokům poškozených na náhradu nemajetkové újmy zjištěn. U části nároků stěžovatelů, tedy tam, kde skutkové závěry doplnil vrchní soud, tak byla vada pouze v právní kvalifikaci. Minimálně o části nároku stěžovatelů tak mohlo a mělo být rozhodnuto již v rámci adhezního řízení, přičemž odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních by připadalo v úvahu až v případě zjišťování dalšího vývoje stavu poškozených, zda se u nich např. objevila některá psychiatricky klasifikovatelná porucha, apod. (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 3160/24
ze dne 8. 1. 2025).
38. S ohledem na skutečnost, že v části řízení byl skutkový stav zjištěn, bylo povinností Nejvyššího soudu tyto závěry navázat na platnou právní úpravu, dovodit právní kvalifikaci nároku poškozených na náhradu škody a o jejich nároku rozhodnout (i s ohledem na případné důvody k moderaci požadované náhrady).
39. Platí přitom, že postup obecného soudu, kterým svévolně nepřizná uplatněný adhezní nárok, ač jsou pro to splněny zákonné podmínky, je porušením ústavně zaručeného práva oběti na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (nález
sp. zn. IV. ÚS 405/24
ze dne 4. 6. 2024) a v souvislosti s tím i porušením ústavně zaručených práv na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny a ochranu lidské důstojnosti a cti podle čl. 10 odst. 1 Listiny (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 297/22
, bod 34, nález
sp. zn. IV. ÚS 2637/23
ze dne 20. 3. 2024, bod 29). Plyne-li závažný zásah do lidské důstojnosti nebo osobní integrity ze samotné podstaty trestného činu, za který byl obžalovaný odsouzen, trestní soud je povinen přiznat poškozenému náhradu újmy alespoň za tuto újmu na jeho základních - resp. v terminologii občanského zákoníku přirozených - právech, a to i bez dalšího dokazování; to platí zejména u zvlášť zranitelných obětí (nález
sp. zn. IV. ÚS 2118/24
ze dne 22. 1. 2025).
40. Výrokem III. napadeného usnesení Nejvyššího soudu (odkázáním poškozených, kteří byli zvláště zranitelnými obětmi, s jejich nárokem na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s jejich sexuálním zneužíváním v dětském věku, s jejich nároky do občanskoprávního řízení) byla porušena základní práva stěžovatelů na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení se zásahem do jejich práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny a ochranu lidské důstojnosti a cti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
41. Ústavní soud dodává, že námitku rozporu napadeného usnesení se zákazem překvapivých rozhodnutí Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou. Zákaz překvapivých rozhodnutí chrání právo skutkově a právně argumentovat. Ze spisu vedeného městským soudem je však zcela zřejmé, že stěžovatelé měli možnost se k dovolání vyjádřit (viz vyjádření zmocněnkyně poškozených k dovolání obviněného, č. l. 679).
42. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a výrok III. napadeného usnesení zrušil. Tím je vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelů uvnitř soustavy trestních soudů. S ohledem na výše uvedené závěry ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
43. Nyní bude úkolem Nejvyššího soudu, aby znovu v rozsahu zrušeného výroku rozhodl. Při svém rozhodování bude povinen vycházet ze závěrů vyjádřených v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a své rozhodnutí bude povinen ústavně konformním způsobem odůvodnit. Při aplikaci § 265m odst. 2 trestního řádu za přiměřeného použití § 265 trestního řádu, bude Nejvyšší soud přihlížet k tomu, zda by konečným meritorním rozhodnutím nezhoršil právní postavení obviněného. Zároveň přihlédne k ochraně poškozeného před překvapivým soudním rozhodnutím ohledně výše nemajetkové újmy (např. závěrům nálezu
sp. zn. I. ÚS 2003/24
ze dne 7. 11. 2024). Jeho povinností proto bude poskytnout stěžovatelům i vedlejšímu účastníkovi příležitost vyjádřit se k případnému odlišnému právnímu názoru dovolacího soudu, s respektem k závazkům plynoucím z práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 a práva na kontradiktornost řízení zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení založeného čl. 37 odst. 3 Listiny.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. května 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu