USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2024 v řízení o
dovolání, které podal obviněný M. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2.
2024, sp. zn. 12 To 53/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 1/2023, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje
- rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 12 To
53/2023, a to ve výroku, jímž bylo podle § 256 zamítnuto odvolání státní
zástupkyně podané do výroku o náhradě nemajetkové újmy ve prospěch obviněného,
a jímž byl výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 56
T 1/2023, o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozeným
ponechán nedotčený,
- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 56 T
1/2023, a to ve výroku, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena
povinnost nahradit v penězích škodu a nemajetkovou újmu poškozeným T. B., AAAAA
(pseudonym), a BBBBB (pseudonym), každému jednotlivě částku 600 000 Kč.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. se
poškození T. B., AAAAA a BBBBB, odkazují s jimi uplatněnými nároky na náhradu
nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
IV. Jinak zůstávají rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2023,
sp. zn. 56 T 1/2023 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp.
zn. 12 To 53/2023, beze změny.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 56 T
1/2023 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. F.
(dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným
- pod bodem 1. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá,
odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem šíření pornografie
podle § 191 odst. 2 písm. a) tr, zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte
podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a, b) tr. zákoníku,
- pod bodem 2. zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3
písm. a, b) tr. zákoníku, a
- pod bodem 3. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá,
odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem šíření pornografie
podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte
podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a, b) tr. zákoníku,
jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
1. v přesně nezjištěné době nejméně v období od roku 2008 do roku 2011 v
bytě na adrese Praha XY, XY, v úmyslu dosáhnout svého vlastního sexuálního
vzrušení a uspokojení, svému synovci, poškozenému T. B., kterého hlídal a jehož
věk bezpečně znal, opakovaně, ve více případech prováděl masturbaci penisu,
docházelo i ke vzájemné masturbaci, v několika případech poškozenému provedl
orální pohlavní styk, poškozeného také seznamoval s erotickou pomůckou,
konkrétně vakuovou pumpou, kterou obviněný zkoušel před ním na sobě i na
poškozeném, před poškozeným se obviněný také sám uspokojoval rukou, obviněný
poškozenému dále zpřístupňoval na počítači přes počítačovou síť pornografická
videa, přičemž nezletilý poškozený nebyl schopen s ohledem na svůj nízký věk a
celkovou nevyzrálost jednání obviněného plně pochopit, posoudit, domyslet,
vyhodnotit a adekvátně na něj reagovat, čehož si byl obviněný plně vědom,
2. v přesně nezjištěné době nejméně v období od roku 2008 do roku 2011 v
bytě na adrese Praha XY, XY, v úmyslu dosáhnout svého vlastního sexuálního
vzrušení a uspokojení, svému synovci, poškozenému T. B., kterého hlídal a jehož
věk bezpečně znal, opakovaně, ve více případech prováděl masturbaci penisu,
docházelo i ke vzájemné masturbaci, v několika případech poškozenému provedl
orální pohlavní styk, poškozeného také seznamoval s erotickou pomůckou,
konkrétně vakuovou pumpou, kterou obviněný zkoušel před ním na sobě i na
poškozeném, před poškozeným se obviněný také sám uspokojoval rukou, obviněný
poškozenému dále zpřístupňoval na počítači přes počítačovou síť pornografická
videa, přičemž nezletilý poškozený nebyl schopen s ohledem na svůj nízký věk a
celkovou nevyzrálost jednání obviněného plně pochopit, posoudit, domyslet,
vyhodnotit a adekvátně na něj reagovat, čehož si byl obviněný plně vědom,
3. v přesně nezjištěné době v období nejméně od července 2020 do
července 2021 v bytě na adrese Praha XY, XY, v úmyslu dosáhnout svého vlastního
sexuálního vzrušení a uspokojení, svému synovci, poškozenému BBBBB, kterého
hlídal a jehož věk bezpečně znal, opakovaně, nabízel ke konzumaci alkohol a
minimálně v jednom případě i marihuanu, přičemž poté, co poškozený pociťoval,
že byl danými látkami omámen, kdy např. po požití alkoholu vrávoral a bylo mu
nevolno, ho obviněný začal přemlouvat k sexuálním aktivitám, zejména chtěl, aby
mu poškozený stimuloval penis rukou, což poškozený jednou udělal, nebo ústy,
což poškozený odmítl, a dále ve třech případech na poškozeném vykonal anální
sex, ve kterém ustal, když poškozený řekl, že ho to bolí, pročež si obviněný
penis sám stimuloval rukou až do vyvrcholení, obviněný též opakovaně stimuloval
penis poškozeného ústy či rukou, dále poškozenému poskytl k vyzkoušení umělou
vagínu, v průběhu návštěv též obviněný zpřístupňoval na počítači přes
počítačovou síť poškozenému pornografická videa, u kterých společně
masturbovali nebo obviněný rukou uspokojoval poškozeného, přičemž nezletilý
poškozený nebyl schopen s ohledem na svůj nízký věk, celkovou nevyzrálost,
závislost na strýci a omámení návykovými látkami jednání obviněného plně
pochopit, posoudit, domyslet, vyhodnotit a adekvátně na něj reagovat, čehož si
byl obviněný plně vědom.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 40
odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jenž byl
podle § 84 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu pracovníka Probační a
mediační služby ČR nad obviněným. Dále mu byl uložen podle § 67 odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve
výměře 375 denních sazeb, s výší denní sazby 2.000 Kč, tedy celkem ve výměře
750.000 Kč a podle § 99 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku § 40 odst. 2 tr. zákoníku
ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Výrokem podle § 228 odst. 1
tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost „nahradit v penězích škodu a
nemajetkovou újmu“ poškozenému T. B. ve výši 600.000 Kč, poškozenému AAAAA ve
výši 600.000 Kč a poškozenému BBBBB ve výši 600.000 Kč.
3. Proti shora citovanému rozsudku podala státní zástupkyně odvolání ve
prospěch i v neprospěch obviněného. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze
dne ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 12 To 53/2023, jímž z podnětu řádného opravného
prostředku státní zástupkyně, v části směřující do výroku o trestu v neprospěch
obviněného podle 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v
celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za
výše popsanou trestnou činnost odsoudil obviněného podle § 185 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl odvolání státní zástupkyně v části směřující do výroku o náhradě
nemajetkové újmy ve prospěch obviněného. Ve výroku o vině, ve výroku o
ochranném léčení a ve výroku o povinnosti hradit nemajetkovou újmu zůstal
napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které
opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odvolací soud, byť
si byl vědom zmenšené příčetnosti obviněného v inkriminované době, na rozdíl od
soudu prvního stupně ve svých úvahách o výměře trestu nezohlednil ustanovení §
40 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku, jehož aplikace nepodléhá diskreci soudu. Tím
došlo k porušení zásady nullum poena sine lege ve smyslu čl. 39 zákona č.
2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobody (dále jen „Listina“) naplňující
uplatněný dovolací důvod. Uložený trest neobstojí ani ve světle principu
proporcionality trestní represe, neboť nebyl přiměřený a ani náležitě
odůvodněný. Ve vztahu k přiměřenosti trestu v projednávaném případě obviněný
také poukázal na svou osobní a rodinnou situaci a s tím spojený nejlepší zájem
poškozených i širší rodiny a blízkých osob, které jsou na jeho pomoci závislé.
Rovněž v tomto směru namítl, že dotčené osoby, včetně zákonné zástupkyně
nezletilých poškozených, argumentovaly proti nepodmíněnému trestu odnětí
svobody. Za další nedostatek v rozhodnutí soudu odvolacího pak označil i
odchýlení se od způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, což ve svém
důsledku vedlo k tzv. překvapivému rozhodnutí. O tomto odchýlení od závěrů
soudu prvního stupně, které nebylo možné předvídat vzhledem k dosavadnímu
průběhu řízení, neměli být účastníci v rozporu s judikaturou Ústavního soudu
ani poučeni, což uvedenou námitku potvrzuje. Uvedené platí tím spíše, pokud v
průběhu řízení byl po podmíněně odloženém následně uložen trest odnětí svobody
nepodmíněný.
5. Ve své dovolací argumentaci obviněný taktéž brojil proti výroku o
náhradě nemajetkové újmy. V adhezním řízení nebyla dodržena povinnost soudů
odůvodnit své rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o
náhradě škody ve věcech občanskoprávních, včetně právě tzv. moderačních
ustanovení bránící nepřiměřeným tvrdostem. Oproti tomu výměra peněžité částky v
této věci nebyla proporční, jelikož místo toho, aby optimálně vyvážila vzniklý
nepříznivý následek, má pro obviněného doživotní likvidační následky. Soudy
toto své rozhodnutí odůvodnily pouze prostým odkazem na mimotrestní předpisy
bez toho, aby zkoumaly, jaké jsou přesně osobní a majetkové poměry obviněného.
V tomto ohledu se pouze spokojily se zjištěním o jeho hrubém přijmu, byť je
nyní nezaměstnaný, a že nabídl svůj nemovitý majetek k prodeji, který však do
doby rozhodování soudů nebyl uskutečněn. Nezjišťovaly ani žádné další
okolnosti, např. zůstatky na účtech, nebo obecnou solventnost a rovněž při
stanovení výše náhrady nemajetkové újmy nezohlednily, že obviněný již
dobrovolně všem poškozeným značnou kompenzaci (150.000 Kč každému z nich)
zaslal. Těmito zásadními nedostatky došlo k porušení práva obviněného na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující a tomuto soudu přikázal,
aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst.
1, 2 tr. řádu v tomto smyslu rozhodl sám. Současně obviněný požádal předsedu
senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odložení vykonatelnosti
napadeného rozsudku, eventuálně aby byla odložena vykonatelnost alespoň výroku
o náhradě škody a nemajetkové újmy.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že
námitky obviněného jsou důvodné. Dospěl k závěru, že napadený výrok o trestu je
předčasný a nemůže tak prozatím obstát, neboť vzhledem ke nezpochybněnému
závěru o snížených ovládacích schopnostech obviněného v důsledku jeho sexuální
deviace, se měl odvolací soud ve svém odůvodnění vypořádat i s fakultativním
důsledkem zmenšené příčetnosti ve smyslu § 40 odst. 2 tr. zákoníku, tedy
možnosti uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby. Byť
tento postup nelze nárokovat, vzhledem k procesní situaci, kdy soud prvního
stupně podle citovaného ustanovení postupoval, měl odvolací soud své úvahy pro
odlišné právní posouzení adekvátně v tomto ohledu rozvést, což však neučinil, a
součástí svojí argumentace učinil toliko úvahy o nemožnosti aplikace ustanovení
§ 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K obdobnému závěru státní zástupce dospěl i
v případě napadeného výroku o náhradě nemajetkové újmy. Jelikož adhezní řízení
nahrazuje občanskoprávní řízení, je nezbytné, aby tomu co do srovnatelného
rozsahu odpovídalo i odůvodnění výsledného rozhodnutí v trestní věci. V
posuzovaném případě ovšem soud prvního stupně nehodnotil důvodnost uplatněných
nároků a ani okolnosti podstatné pro jejich přiznání v konkrétní výši. Tyto
nedostatky v adhezním výroku, i přes odvolání státní zástupkyně Městského
státního zastupitelství v Praze v této části podané ve prospěch obviněného,
odvolací soud nijak nenapravil. Byť tento soud doplnil dokazování k možnostem
obviněného přiznané částky hradit, nezdůvodnil, proč byly nároky poškozených v
konkrétní výši přiznány. S ohledem na tyto nedostatky nemůže výrok o náhradě
nemajetkové újmy obstát. Okrajově státní zástupce doplnil, že nelze vykládat k
tíži obviněného, pokud proti povinnosti uložené v adhezním výroku nebrojil
řádným opravným prostředkem.
8. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265o odst. 1 tr. ř. vyhověl návrhu obviněného na odložení
vykonatelnosti rozsudku. Dále podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 12 To 53/2023, tak
i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a tomuto soudu podle § 265l odst.
1 tr. ř. přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Rovněž souhlasil s
postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
9. S obsahem podaného dovolání obviněného byla seznámena též zmocněnkyně
poškozených JUDr. Lucie Hrdá, která po rekapitulaci průběhu trestního řízení
akcentovala, že soud prvního stupně při rozhodnutí o otázce náhrady nemajetkové
újmy vycházel mj. z postoje obviněného a jeho nesporné ochoty požadovanou
částku uhradit, což korespondovalo i s výdělkovými poměry obviněného. Na rozdíl
od státní zástupkyně se obviněný proti výroku o náhradě nemajetkové újmy
neodvolal. Soud odvolací pak doplnil dokazování stran výdělkových a majetkových
poměrů obviněného. Nárok poškozených byl odůvodněn především tím, že se na nich
odsouzený dopouštěl po delší dobu jednání, které má za následek výrazný
negativní dopad na jejich život, a především budoucí vývoj, neboť se u všech
poškozených jednalo o jejich první sexuální zkušenost, což vzhledem k jejich
nízkému věku i příbuzenskému vztahu s obviněným pravděpodobně negativně ovlivní
jejich budoucí život. Bylo zasaženo do práva poškozených na fyzické i duševní
zdraví, na klidné dětství a dospívání, na svobodné rozhodování o svém sexuálním
životě i práva na soukromí. Vzhledem ke znaleckému zkoumání poškozených byl k
dispozici jasný podklad, jaká újma jim byla způsobena. Zmocněnkyně odkázala na
ustanovení § 2956 a § 2958 o. z., jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 23.
6. 2023, sp. zn. I. ÚS 1222/22, který se zabýval mj. (ne)odlišením duševních
útrap od posttraumatické stresové poruchy a nikoli povinností poškozeného, aby
sám svůj nárok kvalifikoval podle hmotného práva. Obecné soudy postupovaly
správným způsobem a v souladu se smyslem adhezního řízení, když požadovanou
náhradu poškozeným přiznaly v plné výši, tuto nijak nemoderovaly a neodkázaly
poškozené s jejich nárokem do civilního řízení. Ve smyslu rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, nelze z ničeho činit ani
závěr, že by rozhodnutí podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo pro obviněného tzv.
likvidační, navíc s takovým rozhodnutím výslovně souhlasil. Ohledně výroku o
trestu se zmocněnkyně ztotožnila s dovolacími důvody obviněného. Shrnula, že
„rozhodnutí obecných soudů o nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy
jsou správná a Nejvyšší soud by měl dovolání posuzovat pouze ve vztahu k výroku
o trestu“.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho
odmítnutí.
11. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 12 To 53/2023, je přípustné z
hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou
oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání,
které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z
důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný
dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky
dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto
nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím
uplatněnému důvodu dovolání.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva
na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv
o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný
uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky,
která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV.
Důvodnost dovolání
14. V návaznosti na uvedené je třeba v první řadě konstatovat, že
uplatněné námitky vznesené proti adheznímu výroku odpovídají dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jelikož nebylo možno o podaném dovolání
rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou odmítnutí,
Nejvyšší soud na podkladě dovolacích námitek a v rozsahu jimi vymezeném
přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu i
řízení jemu předcházející a dospěl k závěru o částečné důvodnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku.
15. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný brojil proti
nedostatečnému vyhodnocení všech rozhodných hledisek pro uložení nepodmíněného
trestu odnětí svobody odvolacím soudem, který byl trestem relativně přísnějším
než trest uložený rozsudkem soudu prvního stupně. Pochybení odvolacího soudu
spatřuje primárně v tom, že nedostál své povinnosti ve svých úvahách o trestu
zohlednit zákonná hlediska ve smyslu § 40 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byť podmínky
pro to splněny byly. Tedy domáhal se trestu odnětí svobody pod dolní hranici
trestní sazby s vidinou jeho uložení jako trestu podmíněně odloženého při
akcentaci, že výše popsaných skutků se dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti
ve smyslu § 27 tr. zákoníku. Za další podstatnou vadu označil neadekvátní
odůvodnění adhezního výroku, a to pro nedostatky ve skutkových zjištěních i
absentující návaznost na mimotrestní předpisy.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Alternativa první
16. V daných souvislostech je nutno připomenout, že důvodnost dovolání
je hodnocena zásadně na podkladě námitek, které dovolatel uplatní ve svém
mimořádném opravném prostředku. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby z
vlastní iniciativy vyhledával případné vady dovoláním napadeného rozhodnutí,
neboť v řízení o dovolání se neuplatňuje revizní princip. Kasaci napadeného
rozhodnutí tak ve své podstatě může odůvodnit jen zjištění o důvodnosti
dovolací argumentace o existenci vady zakládající uplatněný dovolací důvod,
případně námitka osvědčující vadu odpovídající jinému (než explicitně
uplatněnému) dovolacímu důvodu, či důvodná námitka o porušení základního práva
dovolatele, např. jeho práva na spravedlivý proces.
17. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v
soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním
vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr? ř. Podle § 265b odst. 1
písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co
do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno
rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, 11 Tdo
530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové pochybení však
dovolatel nevytýkal.
18. Argumentace obviněného (stručně shrnuto) směřovala proti výroku o
trestu odnětí svobody, který se mu jevil v nepodmíněné formě nepřiměřeným
(nepřiměřeně přísným) vzhledem k jeho zmenšené příčetnosti v době spáchání
uvedených trestných činů a vzhledem k neaplikaci § 40 odst. 1, 2 tr. zákoníku a
k principu proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud proto prvně zkoumal,
zda lze námitky obviněného podřadit pod citovaný dovolací důvod. V tomto ohledu
jde však o námitky, které se zcela míjí s uplatněným důvodem dovolání podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v návaznosti na výše uvedené nejsou podřaditelné
ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Jak uvedl Ústavní
soud ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, je samotnou
podstatou diskrece, že – nevybočí-li ze svých zákonných mezí a zejména je-li i
řádně odůvodněna – ji nelze považovat za vadu řízení jen proto, že jiný subjekt
by ve stejných mezích dospěl k jinému řešení. Tím se diskrece při posuzování
kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu podobá zásadě volného
hodnocení důkazů, neboť ani do ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného
dokazování probíhajícího v souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj
kladenými, ačkoliv tato zásada uznává, že po identickém dokazování by mohl jiný
soud nabýt odlišné vnitřní přesvědčení.
19. Nakonec ze samotné výrokové části rozsudku odvolacího soudu prvního
stupně je zjevné [ve smyslu výše zmíněného, dovolatelem neuplatněného důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], že trest odnětí svobody byl
uložen jako druh trestu, který zákon v ustanovení § 185 odst. 3 tr. zákoníku
výslovně připouští. Dále třeba zdůraznit, že se jedná o trest uložený na samé
spodní hranicí trestní sazby, která v daném případě podle § 185 odst. 3 tr.
zákoníku činí od 5 do 12 let odnětí svobody.
20. Odkazuje-li obviněný v této souvislosti na § 40 odst. 1 a 2 tr.
zákoníku, Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině podotýká, že zatímco
nezaviněná zmenšená příčetnost (o níž ve věci pochyby nevznikají v důsledku
znalecky diagnostikované sexuální deviace – pedofilie) je skutečností, ke které
soud musí obligatorně přihlížet při stanovení druhu a trestu podle odst. 1
uvedeného ustanovení, snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní
sazby za současného uložení ochranného léčení ve smyslu 2. odst. je důsledkem
fakultativním. Je tak povinností soudu přihlédnout ke zmenšené příčetnosti
obviněného, ovšem současně postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku je (na rozdíl
od odstavce 1) pouze fakultativní, takže závisí na volné úvaze soudu, zda
shledá podmínky pro jeho využití či nikoliv a nejedná se tedy (jak správně
uvedl státní zástupce) o postup nárokovatelný. Námitka, že soud toto ustanovení
neaplikoval, je tedy ve své podstatě námitkou nepřiměřenosti uloženého trestu,
která žádný dovolací důvod nezakládá, a to ani v případě, že soud nesprávně
vyhodnotí kritéria uvedená v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uloží
nepřiměřeně přísný nebo naopak nepřiměřeně mírný trest (srov. citované
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
Především je ale potřeba připomenout konstantní judikaturu Nejvyššího soudu,
která výhradu nepoužití § 40 odst. 2 tr. zákoníku (obdobně též § 58 odst. 3 tr.
zákoníku) pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.
nepodřazuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo
1028/2017).
21. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že obligatorní
požadavek podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku naplněn byl, neboť soud vzal v úvahu
existující duševní poruchu obviněného ve svých úvahách o trestu. Byť si lze
představit pregnantnější vyjádření ze strany dotyčného soudu, je zjevné z bodů
17. a 29. odůvodnění rozsudku, že uvedené ustanovení řádně zohlednil. Napadený
výrok o trestu tedy má náležitý zákonný podklad, přičemž sama absence úvah v
odůvodnění soudu vztahujících se k § 40 odst. 2 tr. zákoníku, jenž z podstaty
věci je k volné úvaze soudu, nepředstavuje vadu rozhodnutí, jež by měla ústit v
kasaci rozsudku odvolacího soudu. Je třeba dále upozornit, že podle § 265a
odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Zákonná
úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených
důvodů, které jsou obsaženy v § 265b tr. ř. Nehledě na uvedené, lze dále ještě
uvést následující skutečnosti.
22. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejdříve odkázat na usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 3543/22, podle kterého:
„trestní řízení tvoří z hlediska garancí práva na soudní a jinou ochranu jeden
celek, a tedy nelze souhlasit se stěžovatelovou tezí, že pochybení či procesní
nedostatek soudu prvého stupně již nelze zhojit v opravných řízeních, neboť
tato teze je v naprostém rozporu se samotným účelem opravných řízení. Krajský
soud jako soud odvolací tedy nepochybil, ale naopak splnil svoji roli v
trestním řízení, pokud sám vadu nedostatečného odůvodnění rozsudku okresního
soudu napravil, a to i z pohledu ochrany stěžovatelových ústavně zaručených
základních práv a svobod (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 21. 7. 2015 ve věci Deryan proti Turecku, stížnost č. 41721/04,
bod 37.)“. Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, není důvodu proč by se
tento závěr nevztahoval i na řízení dovolací, pokud se jedná o právní vady
(vzniklé např. argumentační střídmostí) odpovídající striktnímu vymezení
dovolacích důvodů (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003,
sp. zn. I.ÚS 264/03).
23. Byť snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §
40 odst. 2 tr. zákoníku není nárokovatelné, soud prvního stupně podle tohoto
ustanovení postupoval, a proto z hlediska srozumitelnosti a přesvědčivosti měl
odvolací soud své úvahy v tomto směru rozvést. Pravdou je, že odvolací soud se
explicitně uvedeným ustanovením v odůvodnění svého rozsudku nezabýval. Přesto
Nejvyšší soud není názoru, že by napadený rozsudek pro tuto argumentační
střídmost nedostál nárokům spravedlivého procesu. Nejvyšší soud tedy doplňuje,
že nezaviněná zmenšená příčetnost nemusí nutně snižovat škodlivost činu nebo
jeho závažnost (není polehčující okolností – viz rozhodnutí publikované pod č.
41/1976 Sb. rozh. tr.), a tím odůvodňovat mírnější trest, jako je tomu u
polehčujících okolností. Spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti
proto automaticky neznamená, že pachateli musí soud uložit nižší trest, či
dokonce trest pod dolní hranicí trestní sazby. Trestný čin spáchaný ve stavu
zmenšené příčetnosti se tím nestává méně závažným nebo škodlivým. Stav zmenšené
příčetnosti má zpravidla dvojí důsledek: na jedné straně snižuje míru zavinění
pachatele, na druhé straně však obvykle zvyšuje nebezpečnost osoby pachatele. Z
toho vyplývají obtíže při hodnocení škodlivosti a závažnosti činu spáchaného ve
stavu zmenšené příčetnosti pachatele. Soudy v některých případech např.
trestných činů vraždy hodnotily stav zmenšené příčetnosti z hlediska ustanovení
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku a spatřovaly v něm důvod k mimořádnému snížení trestu
odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Šlo vždy o příčetnost zmenšenou
v důsledku afektu vyvolaného konfliktní nebo déletrvající stresovou situací. S
tímto postupem lze souhlasit, neboť afekt jako příčina zmenšení příčetnosti
spácháním činu pomine, takže pachatel již není zpravidla nebezpečný z hlediska
zájmů chráněných trestním zákonem. Jinak v případech, kdy stav zmenšené
příčetnosti byl důsledkem psychických poruch pachatele, které mají trvalejší
ráz a nelze je odstranit ochranným léčením, takže pachatel je nadále
potenciálně nebezpečný, soudy správně v zájmu ochrany společnosti ukládaly
tresty odnětí svobody v rámci trestní sazby, když takový postup nevylučuje
souběžné uložení ochranného léčení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9.
2020, sp. zn. 4 Tdo 947/2020). Tato situace dopadá i na předmětnou věc.
24. Dlužno tedy v těchto souvislostech podotknout, že znalci z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie u
dovolatele diagnostikovali poruchu ve formě sexuální deviace – homosexuální
pedofilie. Na základě toho shledali, že „pobyt obviněného na svobodě je
potencionálně nebezpečný vzhledem k jeho ne plně uvědomované sexuální
deviaci“ (srov. znalecký posudek, č. l. 63). Jinak řečeno v případě absence
jakékoliv léčby, ale též např. v případě nesprávně vedené léčby, by hrozilo
opakování jeho závadového chování, tj. sexuálně motivovaný čin vůči malému
dítěti. Jde tudíž o nikterak nereálnou hrozbu vysoce nebezpečného a společensky
zcela nepřijatelného jednání. Nebezpečí tohoto charakteru pak nelze hodnotit
jinak než jako velmi vážné, které již samo o sobě odůvodňuje poměrně radikální
zásah do osobní svobody jedince, který je jeho zdrojem. Oproti tomu, bylo-li
obviněnému uloženo ochranné léčení v ambulantní formě, byl tím naplněn jen účel
terapeutický. Pokud však odvolací soud kladl důraz v prvé řadě na izolaci
obviněného ve snaze ochránit společnost před dalšími útoky proti hodnotám
chráněným trestním zákoníkem a menší význam přisoudil léčebným možnostem (viz
bod 29. rozsudku odvolacího soudu), plně tím respektoval základní funkci
trestního práva. Pakliže obviněný byl schopen takto závažného trestného
jednání, pak i s přihlédnutím k současně existujícím polehčujícím okolnostem
nelze mít pochybnosti o zákonnosti a přiměřenosti rozhodnutí o uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby ve
výměře 5 let. Nelze tedy dospět ke zcela přesvědčivému závěru ve smyslu § 40
odst. 2 tr. zákoníku, že by vzhledem ke zdravotnímu stavu obviněného (viz výše
v bodě 25.) bylo možno za současného uložení (ambulantního) ochranného léčení
dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Dále je nutno podotknout, že
i v případě fakultativního postupu podle uvedeného ustanovení toto rozhodně
negarantuje uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní
sazby automaticky nespojeného s přímým výkonem. Jinými slovy, i kdyby soudy
uvedené ustanovení aplikovaly, stále přichází v úvahu trest odnětí svobody
nepodmíněný, byť mírnější, než v trvání 5 let.
25. Pokud obviněný zdůrazňoval, že podstupoval ambulantní sexuologické
léčení ještě před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně, v této souvislosti
je nutno opětovně zdůraznit základní kritérium trestního práva, tj. ochranu
společnosti před pachateli trestných činů. Je samozřejmě pravdou, že náhled
pachatele na jeho duševní poruchu i jím spáchaný čin je velmi významným
předpokladem úspěšnosti léčby a eliminace možnosti recidivy, což Nejvyšší soud
rozhodně nehodlá zpochybňovat. Nicméně ani tato okolnost nemusí být způsobilá
eliminovat či alespoň výrazně snížit nebezpečí pramenící z duševní poruchy
pachatele a jeho pobytu na svobodě. Jelikož v tomto konkrétním případě nebylo
uloženo ani ústavní léčení, nelze mít závěr odvolacího soudu o nutnosti omezení
svobody obviněného za projev excesivního trestního postihu.
26. S uvedeným se dále pojí i skutečnost, že námitka nesnížení trestu
odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby je těsně provázána s již
zmíněným ustanovením § 58 tr. zákoníku [nakonec v daném případě se odvolací
soud výslovně poměrně obšírně zabýval právě nemožností aplikace § 58 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku, kterýžto postup původně zvolil soud prvního stupně,
stejně jako aplikaci § 40 odst. 2 tr. zákoníku]. Podle ustálené judikatury
výhrady na podkladě ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku nemohou
naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č.
7/2021 Sb. rozh. tr.). Je to dáno mimořádností tohoto institutu, jehož aplikace
má své místo pouze ve výjimečných případech, přičemž posouzení této
výjimečnosti či závažnosti situace je ponechána výhradně na úvaze obecných
soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 2113/17).
Výjimečnost, resp. mimořádnost, snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici
trestní sazby dále podtrhují i zásady ústnosti a bezprostřednosti podle § 2
odst. 11, 12 tr. ř., prostřednictvím nichž soudy nižší instance posuzují (resp.
hodnotí) jednotlivé důkazy významné pro rozhodnutí ve věci na základě svého
bezprostředního dojmu. To je umocněno s ohledem na plně realizovaný apelační
princip vlastní dvouinstančnímu trestnímu řízení, kdy dovolání je prostředkem
limitovaného přezkumu určeným pouze k odstranění zásadních nedostatků
pravomocných soudních rozhodnutích. Jelikož s uvedeným je co do podstaty i
sledovaného důsledku srovnatelné ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší
soud konstatuje, že na tuto vznesenou námitku obviněného dopadá i závěr z
citované judikatury o nepodřaditelnosti tohoto typu výhrad pod jeden z
dovolacích důvodů. Přezkum ze strany Nejvyššího soudu z uvedených důvodů proto
především dopadá na přesvědčivost závěrů obecných soudů v rámci stanovení
trestu odnětí svobody a jeho případného mimořádného snížení.
27. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to,
pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a
závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl
neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne
30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo
718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování
obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní
povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými
jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu,
vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu
odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele,
obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či
nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem
trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem,
avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti
nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu
přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS
554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů
obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v
této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu
mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O
takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné
v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a
stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v
extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem,
anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení
Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci
se ale v posuzované věci nejedná.
28. K otázce přiměřenosti ukládaného trestu odnětí svobody se dále
připomíná, že Ústavní soud již v minulosti poznamenal, že při určování výměry v
rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby,
jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení
§ 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících
okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS
9/17). Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní
represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či v
obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako
spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní,
výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn.
I. ÚS 4503/12).
29. Jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně v bodech
28. a 29., tento při změně původně podmíněného trestu odnětí svobody na trest
nepodmíněný vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v § 39 a § 38 odst. 2
tr. zákoníku, zohledňujíc okolnosti případu, včetně zmenšené příčetnosti
obviněného v době páchání trestné činnosti, prohlášení viny, ochoty nahradit
způsobenou nemajetkovou újmu a předcházející trestní bezúhonnosti, avšak i
rozsahu a charakteru projednávané trestné činnosti. K posledně jmenovanému
považuje Nejvyšší soud za vhodné dále uvést, že v jednání obviněného nelze
spatřovat ojedinělé selhání, nýbrž dlouhodobé, několikaleté, a premeditované
navazování sexuálního vztahu s dětmi (ve smyslu § 126 tr. zákoníku) i citelně
mladšími 15 let, což výrazně zvyšuje společenskou škodlivost jeho chování.
Nutno akcentovat též spáchání tří trestných činů vůči každému z poškozených v
jejich průběžném věku cca 7 – 14 let), které krom samotných sexuálních ataků
mnoha představitelnými způsoby (masturbace, orální styk, použití erotických
pomůcek, anální styk) podrobil též sledování pornografie, podávání alkoholu a
marihuany. Je rovněž nezbytné podotknout, že odvolací soud svým rozhodnutím
zrušil peněžitý trest pro rozpor se zákonem, jehož značná výše měla, podle úvah
uvedených v bodě 7. rozsudku soudu prvního stupně, kompenzovat uložení trestu
odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby. Výsledné oslabení argumentační
pozice ve prospěch podmíněného trestu v rámci komplexu celého výroku o trestu
tak vedlo odvolací soud k závěru o jeho nepřiměřené mírnosti, jak shrnul v bodě
21. svého rozhodnutí. Tomuto odůvodnění odvolacího soudu pak nelze vytknout, že
by vybočovalo z ústavního rámce proporcionality trestní represe, případně že by
odvolacím soudem uložený trest byl extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a
nepřiměřený. Takový závěr je třeba činit tím spíše, když trest odnětí svobody,
jak uvedeno výše, byl uložen na samé spodní hranici trestní sazby, ač existují
i výše zmíněné nezanedbatelné přitěžující okolnosti, plynoucí zejména z rozsahu
a charakteru trestné činnosti.
30. Nejvyšší soud rovněž poznamenává, že čl. 3 a 8 Evropské Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod zakládají státu pozitivní závazek
nejen účinně vyšetřovat každé sexuální jednání porušující normy trestního
práva, ale i jejich následný efektivní trestní postih, který zahrnuje účelné a
spravedlivé potrestání reflektující postavení oběti (a její zranitelnosti s
ohledem např. na věk) a současně má generálně preventivní odrazující účinek,
čímž se naplňují funkce trestního práva hmotného (viz rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva – dále jen „ESLP“ – ze dne 20. 2. 2024, M. G. proti Litvě, č.
6406/21 a rozsudek ESLP ze dne 4. 12. 2003, M. C. proti Bulharsku, č.
39272/98). Uložení nepřiměřeně mírného trestu vzhledem ke konkrétním
okolnostem, zvláště v případě sexuálně motivovaných trestných činů, pak
představuje závažné pochybení narušující základní funkce trestní sankce, jak
ostatně konstatoval i ESLP např. ve svém nedávném rozsudku ze dne 12. 12. 2023,
Vučković proti Chorvatsku, č. 15798/20, a Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10.
7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024, týkajících se obdobné trestné činnosti. Tím
spíše tyto závěry o nutném, nikoli mírném, trestání platí v posuzovaném
případě, v němž figurují jako poškozené oběti trestného činu tři děti (§ 126
tr. zákoníku) ve věku mladším 15 let.
31. Na tomto místě je tedy možné shrnout, že doposud zmíněné výhrady
obviněného nenaplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ani
nevedly k odhalení nějakého porušení základních práv a svobod obviněného ze
strany nižších soudů). Nezaložily tudíž povinnost, resp. oprávnění Nejvyššího
soudu věcně se jimi zabývat. I kdyby bylo konstatováno, že uvedená výhrada
formálně podléhá dovolacímu přezkumu, s ohledem na výše zmíněné judikaturní
závěry a skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu je namístě konstatovat,
že i přes jistou střídmost v argumentaci a absenci vyjádření k možné aplikaci §
40 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud naplnil princip proporcionality trestní
represe. Náležitě akcentoval ty okolnosti, které svědčí ve prospěch i
neprospěch obviněného, což, s ohledem na potřebu přísnějšího trestu pro
naplnění funkce ochrany společnosti, vylučuje, že by uložený trest byl
neslučitelný s uvedeným ústavním principem proporcionality trestní represe pro
extrémní rozpor s povahou a závažností trestných činů a s dalšími relevantními
hledisky. Námitka obviněného, který na pozadí jím uvedených konkrétních
skutečností projednávané věci přesto považuje již takto nízký nepodmíněný trest
odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, tak žádnému ze zákonných dovolacích
důvodů neodpovídá, neboť se zjevně jedná toliko o námitku pouhé nepřiměřenosti
trestu.
32. Nejvyšší soud závěrem k uvedenému dovolacímu důvodu podotýká, že
výrok odvolacího soudu o trestu vzhledem k uvedenému nelze charakterizovat ani
jako tzv. překvapivé rozhodnutí. Rozhodovací praxe dovodila potřebu poučení
obviněného na změnu právní kvalifikace nad rámec § 225 odst. 2 tr. ř. (i v
případě jejího zmírnění), vzápětí nicméně bylo konstatováno, že v těchto
ostatních případech není poučovací povinnost bezbřehá, jelikož poučení je
obligatorní, jen pokud má praktický význam pro obhajobu obviněného (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021). Jelikož
obviněný v řešené kauze od počátku svého trestního stíhání ví, jaký skutek je
mu kladen za vinu, od počátku je mu rovněž známa právní kvalifikace jeho
jednání, se kterou dokonce vyslovil i souhlas ve smyslu § 206c tr. ř.,
rozhodnutí odvolacího soudu je zjevně v mezích předvídatelnosti. Samotná
skutečnost, že při nezměněné právní kvalifikaci z podnětu řádného opravného
prostředku státní zástupkyně odvolací soud zpřísnil uložený trest, pak nemůže
představovat ani teoretické ohrožení právní jistoty obviněného, protože trestní
řízení negarantuje úspěch obviněného či nezaručuje jeho právo na rozhodnutí,
které odpovídá jeho představám. Je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé
soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle
zákona v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Obviněný měl v řízení obhájce jako
osobu práva znalou, dostalo se mu veškerého adekvátního poučení ze strany soudů
i služeb právní porady, přičemž odvolací soud postupoval zcela v intencích
zejména ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 259 odst. 3, 4 tr. ř.,
tedy v důsledku závěru o nepřiměřenosti (nepřiměřené mírnosti) trestu uloženého
soudem prvního stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně výrok o trestu
zrušil a uložil dovolateli trest přísnější. Takový postup je zákonem výslovně
předvídán, běžně praktikován a byl-li si obviněný vědom řádného opravného
prostředku státní zástupkyně, mohl předpokládat i zpřísnění trestní sankce v
odvolacím řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu proto rozhodně nelze považovat za
překvapivé v tom smyslu, v jakém je judikaturně vysvětlována a zakazována
překvapivost.
K dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Alternativa druhá
33. K té části dovolání, v níž obviněný namítl, že adhezní výrok nebyl
patřičně odůvodněn, je třeba uvést, že se jedná o námitku podřaditelnou pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě,
jelikož porušení hmotného práva ve vztahu k výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř.
spadá do oblasti problematiky (jiného) hmotněprávního posouzení (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 6 Tdo 884/2023 a usnesení ze dne
12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 100/2020). Z hlediska dovolacího řízení není přitom
od věci ještě poznamenat, že byť obviněný nepodal řádný opravný prostředek, z
podnětu odvolání státní zástupkyně byl odvolacím soudem přezkoumán i výrok o
náhradě nemajetkové újmy, což ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. činí i v této
části napadený rozsudek odvolacího soudu přípustným k přezkumu Nejvyšším
soudem.
34. Obviněný brojí primárně proti výši přiznaných nároků poškozených z
důvodu nepřesných a neúplných zjištění jeho majetkových poměrů a pro
neadekvátní hmotněprávní posouzení relevantních mimotrestních norem a principů,
na nichž jsou ony nároky založeny. Uvedené námitky tak směřují vůči
hmotněprávnímu posouzení a úvahám obsaženým (popř. absentujícím) v odůvodnění
stran stanovení výsledné náhrady nemajetkové újmy obecnými soudy.
35. K uvedeným námitkám Nejvyšší soud nejdříve připomíná následující
obecná východiska týkající se problematiky adhezního řízení. Tento druh řízení
je součástí trestního řízení v případech, pokud byl řádně a včas uplatněn nárok
poškozeného na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným
činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem (§ 43
odst. 3 tr. ř.). Adhezní řízení ovšem netvoří žádnou samostatnou, časově či
jinak formálně oddělenou část trestního řízení, ale splývá s ním, zejména ve
stadiu dokazování. V adhezním řízení rozhoduje soud o náhradě majetkové škody
nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení podle hmotného práva
jiné povahy než trestní (nejčastěji podle občanského zákoníku nebo zákoníku
práce), ale ve formě trestního řízení, tedy procesním postupem podle trestního
řádu.
36. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný
čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým
se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby
poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo
aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas (a řádně) uplatněn (§
43 odst. 3 tr. ř.). Takto postupuje za situace, jestliže jsou nárok a jeho výše
odůvodněny výsledky provedeného dokazování v hlavním líčení. Naopak pokud podle
výsledků dokazování není podklad pro uložení této povinnosti obviněnému nebo by
pro rozhodnutí o takové povinnosti bylo třeba provádět další dokazování, které
přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo, soud podle §
229 odst. 1 tr. ř. odkáže poškozeného s uplatněným nárokem na řízení ve věcech
občanskoprávních, případně na řízení před jiným příslušným orgánem. Soud takto
odkáže poškozeného také se zbytkem uplatněného nároku, jestliže mu nárok z
jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti (§ 229 odst. 2 tr. ř.).
37. Pro nynější posouzení je především významné, že soud prvního stupně
uložil obviněnému povinnost zaplatit každému jednotlivému poškozenému náhradu
nemajetkové újmy ve výši 600.000 Kč, což odůvodnil odkazem na uplatněné nároky
na náhradu nemajetkové újmy a již citované ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř.
Odvolací soud toto dále rozvedl o dílčí zjištění k majetkovým poměrům
obviněného, především předpokládané ceně jím nabízeného pozemku k prodeji a
jeho dosavadním majetkovým poměrům. Nosné body odůvodnění adhezního výroku se
tak především opíraly o vyčíslení újmy předložené poškozenými, doplněné o
vyjádření obviněného k odvolání ze dne 8. 2. 2023 (č. l. 549).
38. Brojí-li proti tomuto obviněný, je v obecnosti vhodné uvést, že
podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí (odůvodnění)
není přípustné. V tomto směru je však třeba připomenout judikaturu Ústavního
soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS
271/96), podle níž je ústavní rovina procesněprávního rámce rozhodování
nezávislých obecných soudů představována především principy řádného a
spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1
Ústavy. Součástí těchto principů je i povinnost soudů poskytnout ve svých
rozhodnutích adekvátní odůvodnění vylučující libovůli při rozhodování. Tato
povinnost (včetně způsobu, jakým jí má být dostáno) je v případě rozsudku v
trestním řízení na zákonné úrovni zakotvena v § 125 odst. 1 tr. ř. Obecně
řečeno musí z odůvodnění vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé,
což se vztahuje i k té části odůvodnění spojené s výrokem o náhradě škody nebo
nemajetkové újmy. Pokud rozhodnutí v důsledku nedostatečného odůvodnění
postrádá elementární náležitosti jak z hlediska vyložení úvah vztahujících se
ke konstrukci skutkových závěrů, tak z pohledu navazujícího právního posouzení
v adhezním řízení, neboť prismatem uvedeného je nepřiměřeně strohé, jedná se o
porušení výše zmíněných ústavněprávních principů, ale také se tím zakládá vada
nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.
39. Z podaného odůvodnění je zřejmé, že soudy vůbec neuvedly, z jakých
občanskoprávních ustanovení upravujících odpovědnost za nemajetkovou újmu
vycházely a zejména patřičně nerozlišily, jaké nároky, v jaké výši mají být
poškozeným nahrazeny. Obecně platí, že podle § 2956 o. z. musí škůdce odčinit
člověku újmu na jeho přirozeném právu a nahradit tak škodu i nemajetkovou újmu,
včetně duševních útrap tak způsobených. V tomto ohledu je nutné odlišit
„duševní útrapy“ (§ 2956 o. z.), které představují spíše netrvalou psychickou
újmu způsobenou samotným invazivním aktem znásilnění (pohlavního zneužití či
jiným jednáním narušujícím sexuální autonomii oběti), od „posttraumatické
stresové poruchy“ jako diagnózy (§ 2958 o. z.), která mívá pro znásilněnou
osobu trvalejší zdravotní následky, a k prokázání které by mohlo být třeba
lékařského posudku. Uvedené kategorie představují odlišné následky, které nelze
směšovat a které mohou zakládat rozdílné nároky (viz nález Ústavního soudu ze
dne 27. 6. 2023, sp. zn. I.ÚS 1222/22). Z uvedeného vyplývá zcela zásadní
nutnost rozlišování toho, jaký konkrétní nárok je poškozenému přiznán a v jaké
výši. Pokud je přiznávána náhrada nemajetkové újmy skrze více nároků zároveň,
je nutné vyčíslit, k jakému nároku patří ta která výše náhrady. Každý z nich
totiž může vznikat v jinou chvíli, mít jiný okamžik uběhnutí promlčecí lhůty,
přičemž jsou i samostatně uplatnitelné. Jak Nejvyšší soud judikoval v jeho
usnesení ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019, není nutné, aby tyto
nároky řádně rozlišil již poškozený. Ostatně soud není vázán případně vadnou
právní kvalifikací nároku z jeho strany. Zcela dostačující tak je, aby z jeho
podání bylo zřejmé, vůči komu nárok uplatňuje (vůči jakému obviněnému), co
požaduje (např. v jaké výši žádá náhradu škody, nemajetkové újmy apod.) a z
jakého důvodu takovou úhradu (či vydání bezdůvodného obohacení) po obviněném
požaduje (stručné skutkové vylíčení objasňující důvodnost uplatňovaného
nároku). Nic to však nemění na povinnosti soudu i v případě chybného označení
jednotlivých nároků poškozenými tyto správně posoudit a oddělit ve výrokové
části jeho rozhodnutí (viz citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.
2024, sp. zn. 6 Tdo 884/2023).
40. Pokud ve vztahu k přisouzeným náhradám nemajetkové újmy v celkové
částce 1.800.000 Kč soud prvního stupně pouze uvedl, že nemá pochyb o nároku
poškozených na náhradu škody v plné výši, nepostupoval tak v souladu se svou
povinností vycházet ze všech příslušných hmotněprávních předpisů, ať už
občanského či jiného práva. Je nutné mít na mysli, že adhezní řízení v podstatě
nahrazuje řízení občanskoprávní, v němž by jinak došlo k uplatnění nároku na
náhradu nemajetkové újmy. Pokud trestní soudy rozhodují podle § 228 odst. 1 tr.
ř. o přiznání poškozenými uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, musí
dbát toho, aby kvalita jejich rozhodnutí z hledisek rigoróznosti právního
posouzení daného nároku a jeho odrazu v odůvodnění rozsudku v zásadě dosahovala
obdobných kvalit jako rozhodnutí civilních soudů (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/2011). V části odůvodnění vztahující
se k adheznímu výroku se rozhodující soud musí vypořádat mj. s otázkou, zda byl
nárok uplatněn včas a řádně, jaké nároky byly uplatněny a v jaké výši, a o
který hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu
trval, zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu § 228 odst.
1 věty za středníkem tr. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp.
zn. II. ÚS 1320/08). Těmto požadavkům odůvodnění soudu prvního stupně zjevně
nedostálo, neboť zcela absentuje jakékoli bližší navázání na relevantní
hmotněprávní předpisy, posouzení podstaty vzniklé újmy a v neposlední řadě
nelze ani určit, o které rozhodné okolnosti soud opřel své úvahy. Tyto
nedostatky pak činí celý adhezní výrok vadným, jelikož není jasné, jaký druh
nároku svým rozhodnutím přiznal, proč a proč právě v takové konkrétní výši (k
tomu ještě viz níže). Upozornit lze rovněž na nepřípustně nejednoznačnou
formulaci výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost „nahradit v penězích
škodu a nemajetkovou újmu“ (která zároveň byla takto doslovně převzata i do
výroku tohoto usnesení dovolacího soudu). Ač je zřejmé, že jde o dva samostatné
nároky podle § 228 odst. 1 tr. ř., které lze přiznat, a které je nutno striktně
odlišovat uvedením konkrétních částek i v příslušných pasážích odůvodnění
rozsudku, v daném případě se tak nestalo. Je vysoce pravděpodobné, že soud
hodlal pozitivně rozhodnout o náhradě nemajetkové újmy (jak nakonec plyne z
formulací bodu 9. odůvodnění rozsudku), avšak své rozhodnutí navíc zatížil
touto nejednoznačností.
41. Z uvedeného je zcela zřejmé, že shora rozvedené výtky Nejvyššího soudu se
vztahují i k výroku o zamítnutí odvolání státní zástupkyně a ponechání výroku
rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v platnosti.
Tatáž absence odkazu na zákonná ustanovení upravující občanskoprávní
odpovědnost za nemajetkovou újmu, stejně tak i nedostatečné rozvedení úvah
soudu vedoucí k formulaci adhezního výroku představují zásadní pochybení
odůvodnění. Byť odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, doplnil
dokazování o zjištění významná pro posouzení adhezního nároku, ty nikterak
nenavázal na platnou právní úpravu, čímž by pochybení soudu prvního stupně
zhojil, a bylo by pak pouhým nepodloženým spekulováním ze strany Nejvyššího
soudu, zda úvahy dotyčného soudu byly na podkladě správného hmotněprávního
posouzení mimotrestních norem. I kdyby bylo možné výkladem dospět k tomu, že se
odvolací soud snažil aplikovat § 2958 o. z. a násl., není jisté, zda mínil
přiznat pouze nárok na náhradu bolesti nebo nárok plynoucí ze ztížení
společenského uplatnění, případně zda zamýšlel nárok hodnotit jako jinou
nemajetkovou újmu. Ač poškození své nároky určitým způsobem prezentovali, shora
bylo uvedeno, že soud jejich právní kvalifikací ani výší nároku (vyjma jeho
maximální výše) vázán není, o to více je třeba trvat na odůvodnění rozhodnutí
soudem, aby bylo seznatelné, na jakém podkladě a z jakých důvodů podle § 228
odst. 1 tr. ř. rozhodl. I v tomto ohledu je tedy nutné uzavřít, že došlo k
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jednotlivých nároků poškozených, když
výrok rozsudku odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně neobsahuje jejich
upřesnění, přičemž jednoznačné závěry o povaze přiznaných nároků nelze
dovozovat ani z odůvodnění jejich rozhodnutí.
42. Ve vztahu ke zbylým námitkám obviněného směřujícím proti odůvodnění
rozsudků soudů obou stupňů stran určení výše náhrady nemajetkové újmy, je
vhodné uvést, že Nejvyšší soud v tomto směru vycházel i ze zásady
proporcionality, jíž má být zabráněno nežádoucím a nepřiměřeným tvrdostem ve
vztahu ke škůdci, kterou lze aplikovat i v případě posuzování výše nemajetkové
újmy v penězích podle § 13 odst. 2, odst. 3 obč. zák. (nyní jde o ustanovení §
2894 a násl. zákona č 89/2012, občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014,
týkající se náhrady majetkové a nemajetkové újmy, § 2951 a násl. tohoto zákona
o způsobu a rozsahu náhrady), a tyto zásady platí i pro rozhodování v adhezním
řízení v trestních věcech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013,
sp. zn. 8 Tdo 46/2013, publikované pod č. 14 / 2014 Sb. rozh. tr.).
43. I přes doplnění ze strany odvolacího soudu nebylo najisto určeno,
zda výsledná poškozeným přiznaná částka nepředstavuje excesivní, či jinak
nepřiměřenou zátěž pro obviněného, která by byla pro něj likvidační (viz již
citovaný nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/2011).
Konkrétněji řečeno, soudy nižších stupňů výši náhrady nemajetkové újmy určily
arbitrárně, čistě na základě navržené částky poškozenými a nikterak blíže
nezkoumaly, zda v projednávaném případě nefigurují okolnosti opodstatňující
moderaci požadované náhrady. Soud prvního stupně v tomto ohledu své závěry
nikterak neodůvodnil. Oproti tomu úvahy odvolacího soudu o potenciálních
majetkových poměrech obviněného s odkazem na odhadovaný zisk z prodeje
nemovitého pozemku, či zpeněžení aktiv obviněného, jak je shrnul v bodě 10. a
11. svého rozhodnutí, představují určitý skutkový základ, který ovšem nebyl
konfrontován s dalšími rozhodnými okolnostmi projednávaného případu. Nelze tak
zjistit, zda se zabývaly okolnostmi týkajícími se schopností obviněného uhradit
uloženou povinnost k náhradě nemajetkové újmy. Judikatura Nejvyššího soudu se
přiklání k názoru, že majetkové poměry obviněného nejsou nějakým samostatným
kritériem, zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady. Neprojeví se
totiž v útrapách poškozených, a lze k nim proto přihlížet spíše výjimečně ve
smyslu jakési quasimoderace vedené zájmem na tom, aby nedošlo k majetkové
likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu proporcionality (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019,
publikovaný pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr. či přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Jde o výjimečný nástroj zmírnění
přílišné tvrdosti zákona. Jinak řečeno, případné zvažování majetkových poměrů a
jiných relevantních okolností obviněného coby kritéria sloužícího k určení výše
náhrady nemajetkové újmy je nezbytné vnímat pouze v jeho quasimoderačním
významu. Nepůjde o moderaci v pravém slova smyslu podle ustanovení § 2953 o.
z., jehož neuplatnění dovolatel namítá. Toto ustanovení by nebylo možné na
projednávanou věc aplikovat již proto, že podle jeho odstavce 1 náhradu nelze
snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně, přičemž tak tomu bylo i ve věci
dovolatele, když nemajetkovou újmu způsobil úmyslnou trestnou činností. Zmíněné
quasimoderační hledisko nesmí představovat otázku, zda obviněný disponuje či
nedisponuje výraznějším majetkem, zda je bohatý či chudý. Proto jeho majetkové
poměry nehrají roli pro nějaké odstupňování výše přiznaného nároku. Soudy jsou
v rámci adhezního řízení povinny přihlédnout k majetkovým poměrům obviněného
jen tehdy, pokud by výše náhrady (stanovené podle uvedených kritérií) pro
obviněného představovala likvidační důsledek. Majetkové poměry mohou
představovat pouze určitý korektiv sloužící k eliminaci bezbřehých nároků na
náhradu nemajetkové újmy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp.
zn. 11 Tdo 654/2019 ve spojitosti s citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2024, sp. zn. 6 Tdo 884/2023).
44. Důležité také je, že nelze zjišťovat jen aktuální majetkové poměry
škůdce, ale na zřetel je nutno vzít mimo jiné i postoj obviněného ke
způsobenému škodlivému následku (lítost, náhrada škody, omluva aj.), ale třeba
i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za
současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život. Jinak řečeno,
rozhodující nejsou pouze majetkové poměry škůdce v době rozhodování, ale i
perspektiva jejich potenciálního vývoje v budoucnosti. Daným postupem přitom
dochází k dostatečné implementaci zásady proporcionality také do adhezního
řízení (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS
3456/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo
1402/2015).
45. Bez toho, aby v posuzovaném případě předjímal určení konkrétní výše
náhrady nemajetkové újmy, Nejvyšší soud konstatuje, že závěry soudů (převážně
pak odvolacího soudu, který v tomto směru doplnil dokazování a rozvedl své
hodnotící úvahy) pohledem výše rozebraných východisek jsou zjevně neúplné.
Obviněný sice ve svém vyjádření k odvolání státní zástupkyně (č. l. 549 až 552)
vyslovil, že bude plně schopen splatit všechny finanční závazky vzniklé mu
rozsudkem soudu prvního stupně (tedy včetně odvolacím soudem zrušeného
peněžitého trestu), činil tak ovšem s výhledem zachování své pracovní pozice. K
příjmům ze zaměstnaneckého poměru ostatně přihlédl i odvolací soud, jak vyplývá
z bodu 11. jeho rozhodnutí. Tím spíše však absence úvah o finančních možnostech
obviněného do budoucna, nastoupil-li do výkonu trestu odnětí svobody a z logiky
věci tak přišel o svůj stálý příjem, představuje trhliny ve způsobu posouzení
přiměřenosti výše přiznané nemajetkové újmy. Obdobně významnou, avšak
nedostatečně vypořádanou skutečností jsou dobrovolné platby jednotlivým obětem
ve výši 150.000 Kč. V odůvodnění není nikterak vysvětleno, zda se soudy
ztotožnily s argumentací zmocněnkyně poškozených, že nárokovaná výše náhrady
nemajetkové újmy je adekvátní i přes dobrovolně zaslanou kompenzaci, či zda
uvedené vůbec ve svých úvahách reflektovaly. Okrajově lze také poznamenat, že
byť obviněný zadal realitní kanceláři prodat nemovitý pozemek za 3.900.000 Kč
(č. l. 582), v době svého rozhodování odvolací soud nemohl mít dostatečnou míru
jistoty, kdy k prodeji dojde a za jakou částku. Soud odvolací ani soud prvního
stupně tedy neprovedly důsledné hodnocení všech významných skutečností
rozhodných pro určení, zda výsledná výše náhrady nemajetkové újmy nepředstavuje
vzhledem k naznačeným a soudy opomenutým skutečnostem nepřiměřenou, ne-li
likvidační zátěž na obviněného.
46. Závěrem je možno shrnout, že popsané nedostatky v úvahách a
aplikaci mimotrestních norem činí samotný výrok o náhradě škody vadným. Soudy
totiž příslušný nárok nekonkretizovaly po skutkové ani po právní stránce a
pouze obecně přejaly uplatněný nárok poškozených, jako jediný směrodatný
argument. Celkovou částku 1.800.000 Kč tak poškozeným přiznaly pouze obecně
jako náhradu nemajetkové újmy, z čehož vyplývá, vzhledem k výše popsaným
východiskům pro posuzování jednotlivých nároků na náhradu nemajetkové újmy, že
se soudy dopustily chybného hmotněprávního posouzení nároků poškozených, což
učinilo obviněným vznesené námitky do výroku o náhradě nemajetkové škody
důvodnými. Proto takové rozhodnutí nemohlo obstát.
V.
Způsob rozhodnutí
47. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, tedy částečně
zrušil rozsudky obou soudů nižších stupňů ve výrocích, které se týkaly
povinnosti obviněného k náhradě (škody a) nemajetkové újmy všem třem
poškozeným, jakož i všech rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově
navazujících. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř.
pak byli poškození odkázáni s jimi uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové
újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Shora uvedené skutečnosti totiž
svědčí o tom, že není k dispozici dostatečných aktuálních podkladů, aby nárok
poškozených a jeho výši posoudil dovolací soud sám a rozhodl o něm. Takový
postup by připadal v úvahu pouze tehdy, pokud by byl skutkový stav věci soudy
nižších stupňů náležitě zjištěn, případně doplněn apod., v dané věci však
nebylo možno jakkoli navázat na odůvodnění soudů nižších stupňů pro absenci
relevantních zjištění a posouzení vznesených nároků v nich. Jinak zůstaly
rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 56 T 1/2023 a
Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 12 To 53/2023, beze změny.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto
mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
48. Závěrem se konstatuje, že z podnětu dovolatele k odložení výkonu
napadeného rozsudku Nejvyšší soud také rozhodoval samostatným usnesením ze dne
21. 8. 2024, sp. zn. 6 Tdo 660/2024, podle § 265o odst. 1 tr. ř. o přerušení
výkonu rozsudku soudu prvního stupně ve znění rozsudku soudu odvolacího právě
ve výroku o povinnosti obviněného “k náhradě škody a nemajetkové újmy“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 9. 2024
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu