USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2021 o dovolání
obviněného J. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 9 To 371/2020, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 162/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný J. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 14 T
162/2019, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku a odsouzen za tento trestný čin podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1
tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání osmnácti měsíců a o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu
majetkové škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně podle § 258 odst.
1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst.
3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin uložil obviněnému podle
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož
výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku a podle § 228 odst. 1 tr. ř.
rozhodl o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu majetkové škody.
Týmž rozsudkem zamítl odvolání poškozeného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný
dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. s argumentací vadného stanovení formy jeho jednání, zpochybnění naplnění
znaku přečinu výtržnictví „na místě veřejnosti přístupném” a
nepřezkoumatelnosti a rozporech v závěrech odvolacího soudu, vše s vyústěním v
konstatování, že jednání, pro které byl odsouzen nespáchal. Tvrzení o
nenaplnění požadované formy jednání zdůvodnil závěrem soudu druhého stupně, že
jeho jednáním byl naplněn znak „hrubé neslušnosti” přesto, že tento znak ve
skutkové větě popsanému jednání neodpovídá, jakož i nedostatečným zohledněním
individuálních okolností případu. K námitce o nenaplnění znaku místa
„veřejnosti přístupného” obviněný dále uvedl, že ačkoliv se jednalo o místo
veřejnosti skutečně přístupné, nejedná se o místo, kde se větší počet osob
zpravidla zdržuje. V neposlední řadě pak obviněný založil své námitky
vztahující se k nepřezkoumatelnosti a rozporům v odůvodnění odvolacího soudu na
skutečnosti, že odvolací soud nesprávně uvedl, že obviněný měl poškozenému
úderem pěstí způsobit zranění malíčku, že obviněný, není-li majitelem psů,
tudíž nemohl se nedopustit protiprávního jednání spočívajícího v tom, že psy
nechal volně pobíhat a v neposlední řadě, že nebyl soudem druhého stupně
upozorněn na změnu právní kvalifikace. Závěrem svého dovolání navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl podle §
265m tr. ř.
4. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání
obviněného uvedl (viz body 1. – 3. vyjádření), že se s námitkami obviněného
sice ztotožňuje, avšak vzhledem k dalším skutečnostem (rozvedených v bodech 4.
– 24. vyjádření) navrhuje dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné
odmítnout. V souvislosti s tímto konečným návrhem poukázal mj. na skutečnost,
že odvolací soud, aniž by provedl jakékoliv dokazování, změnil právní
kvalifikaci jednání obviněného z ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku na přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, když
konstatoval, že nalézací soud porušil zásadu in dubio pro reo, a proto vypustil
z jeho skutkového zjištění prokázání úmyslu k poškození malíčku ze strany
obviněného. Následně pak státní zástupce zmiňuje celou řadu rozhodnutí
Ústavního soudu případně Nejvyššího soudu, ve kterých se zmíněné soudy zabývaly
otázkou práva na spravedlivý proces a předvídatelností rozhodnutí. Podle mínění
státního zástupce s ohledem na nerespektování odvolacím soudem ustanovení § 263
odst. 7 tr. ř. učinil zmíněný soud pro dovolatele sice příznivější skutkové
zjištění, když shora uvedenou pasáž ze skutkového zjištění vypustil (úmyslu k
poškození malíčku ze strany obviněného), avšak i toto skutkové zjištění
vykazuje znaky ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Podle
státního zástupce odvolací soud svým postupem porušil nejen procesní, ale také
hmotně právní ustanovení, pokud jednání obviněného kvalifikoval podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku, a tím založil překážku reformace in peius, pro případnou
nápravu svého nesprávného rozhodnutí. Z důvodu shora uvedeného navrhl dovolání
obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo
podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr.
ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.]
prostřednictvím obhájce.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Z dovolacích námitek obviněného je nesporné, že tento odvolacímu
soudu vytýká nejen nesprávnou právní kvalifikaci k zjištěnému skutkovému stavu,
ale současně také argumentuje tím, že skutek zjištěný odvolacím soudem,
nevykazuje znaky přečinu výtržnictví, kterým jej odvolací soud uznal vinným. Ve
vztahu k uvedeným námitkám obviněného lze uvést následující.
10. S obviněným je třeba se ztotožnit v názoru, že jak právní věta, tak
odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně nekorespondují se skutkovým zjištěním
výroku o vině. K uvedenému je třeba připomenout, že přečin výtržnictví podle §
358 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti
přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného,
hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší
přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu
lidí. Uvedený trestný čin je systematicky začleněn do hlavy X. zvláštní části
trestního zákoníku jako jeden z trestných činů proti pořádku ve věcech
veřejných a v tomto rámci je obsažen v dílu 5 mezi trestnými činy narušujícími
soužití lidí. Z této systematiky vyplývá, že předmětem ochrany zde primárně
nejsou individuální zájmy jednotlivců, jako např. majetek, zdraví, čest apod.,
ale takový komplex vztahů, který zahrnuje širší okruh lidí a který je
reprezentován veřejným pořádkem.
11. Ze znění výše uvedené skutkové podstaty přečinu výtržnictví vyplývá,
že předmětné jednání má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Hrubou
neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití
a zásady občanské morálky (z příkladů výslovně v § 358 tr. zákoníku zmíněných
jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy
a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí).
Jako další příklady je možno uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (např.
vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Naproti tomu výtržností se
rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek
a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám
občanského soužití. Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo
psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání
personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.), avšak každé
fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě
veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu přečinu výtržnictví.
12. Jakkoliv skutková věta výroku o vině obsahuje tvrzení, že obviněný
„fyzicky napadl poškozeného” a dále toto napadení a jeho okolnosti detailněji
upřesňuje, v právní větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ovšem, v
rozporu s obecným konstatováním uvedeným shora, je uvedeno, že se obviněný
„dopustil na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti, zejména tím, že
napadl jiného”. Uvedený pojem hrubé neslušnosti je tak v právní větě výroku o
vině soudu druhého stupně použit, ačkoliv ve skutkové větě popsané jednání
tomuto zákonnému znaku trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku
neodpovídá, na což také obviněný důvodně poukazuje.
13. Nejvyšší soud již ve své dřívější judikatuře (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017), když některá z
uvedených usnesení uvedl ve svém dovolání rovněž obviněný, uvedl, že význam
zákonného znaku „výtržnost“ spočívá v tom, že představuje spojnici mezi
jednáním pachatele a objektem trestného činu, jímž je zájem na ochraně
veřejného pořádku. Pokud by tomu tak nebylo, pak by postačovalo, aby zákon
vymezoval skutkovou podstatu přečinu výtržnictví tak, že pachatel veřejně nebo
na místě veřejnosti přístupném napadne jiného. Zákon ovšem vyžaduje, aby se
pachatel napadením jiného dopustil výtržnosti.
14. V reakci na výtky, které na adresu rozhodnutí odvolacího soudu
zmínil obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku, musí Nejvyšší soud
konstatovat, že také v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně absentuje
jakékoliv bližší zdůvodnění vztahující se k formě trestného činu výtržnictví
podle § 358 tr. zákoníku, jejíž naplnění soud druhého stupně v jednání
obviněného spatřoval, a v tomto směru zůstalo odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu kusé a stěží odpovídající hlediskům § 125 tr. ř.
15. Ve vztahu k zvolené právní kvalifikaci odvolacím soudem je nutno
konstatovat, že skutková zjištění vtělená do skutkové věty výroku o vině
rozsudku soudu druhého stupně jsou v rozporu s právním posouzením. Odůvodnění
zvolené právní kvalifikace je odvolacím soudem vyjádřeno v bodě 12. v pěti
řádcích. Nejvyšší soud v rámci této strohé argumentace odvolacího soudu musí
souhlasit pouze s jeho obsahovým závěrem, že „předběžný konflikt nezapočal
pouze tím, že poškozený vulgárně nadával manželce obžalovaného, ale započal již
tím, že obžalovaný se dopustil protiprávního jednání, které mělo za následek
to, že psi obžalovaného obtěžovali poškozeného“.
16. Nejvyšší soud pro úplnost ve vztahu k odvolacím soudem zvolené
právní kvalifikaci a znaku napadení jiného, považuje za vhodné uvést, že byť k
němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí být vždy
výtržností a být posuzováno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz
30/76, uveřejněný pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017, aj.). K naplnění zákonného znaku uvedeného
trestného činu spočívajícího v tom, že se pachatel dopustil výtržnosti, nestačí
samotné napadení jiného, protože musí jít o útok, který je svou vyšší
intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními alternativami naplňujícími
znaky objektivní stránky téhož trestného činu (např. s hrubou neslušností, s
hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání,
shromáždění nebo obřadu lidí) a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako
hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). O výtržnost se tedy nejedná
zejména v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj
individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele
není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší
jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo
podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu
výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně,
že jeho jednání postrádá, byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že
je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke
společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.
17. Naznačená hlediska vyžadují, aby každý případ byl posuzován
individuálně, zejména podle způsobu provedení činu, intenzity útoku, jeho
dominantních rysů a průběhu, podle celkových okolností, za jakých byl čin
spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl
ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a
jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele
motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování
veřejného pořádku obecně apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10.
2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016). Tolik považoval Nejvyšší soud za vhodné uvést
obecně k odvolacím soudem použité právní kvalifikaci jednání obviněného.
18. Jestliže akceptoval Nejvyšší soud námitky obviněného ve vztahu k
jeho výhradě, že užitá právní kvalifikace neodpovídá zjištěnému skutku,
nesouladu popisu skutku a právní věty, případné nepřezkoumatelnosti závěrů
odvolacího soudu s ohledem na strohost odůvodnění jím (myšleno soudem druhého
stupně) zvolené právní kvalifikace, musí současně uvést následující
skutečnosti, podstatné pro další postup a rozhodnutí dovolacího soudu.
19. Odvolací soud k odvolání obviněného při zrušení rozsudku soudu
prvního stupně s odkazem na § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by doplnil
dokazování, sám rozhodl rozsudkem a obviněného uznal vinným přečinem
výtržnictví, když ze skutkového zjištění vypustil „přitom poškozeného mimo jiné
udeřil do malíčku levé ruky“ a jinak zcela ve shodě se soudem prvního stupně
uzavřel skutkové zjištění, že obviněný „dne 8. 9. 2018, v době kolem 14.00
hodin, v lese, u dřevěného altánku v k. o. XY, fyzicky napadl poškozeného M.
N., nar. XY, bytem XY, tím způsobem, že po předchozí vzájemné slovní rozepři
týkající se volně pobíhajících psů, kteří k M. N. přiběhli, k poškozenému po
jeho slovním ataku na svoji manželku náhle přiběhl, přičemž poškozeného napadl
úderem pěstí, kdy se proti tomuto úderu poškozený instinktivně bránil
nastavením svojí levé ruky, přičemž poškozený ztratil rovnováhu a upadl na zem,
kde se ho snažil napadnout dalšími údery pěstí směřujících na obličejovou část
poškozeného, před kterými se M. N. snažil chránit zdvižením rukou i nohou,
uvedeným jednáním M. N. způsobil podle znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, lehké zranění, a to částečně
natržení šlachy natahovače malíku levé ruky s omezením v obvyklém způsobu
života spočívajícím v bolestivosti malíku a omezení jeho hybnosti s
podstatnějším omezením kolem dvou týdnů, kdy byly potíže poškozeného
komplexnější“.
20. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu [při nerespektování
procesního ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř.] přitom vyplývá, že obviněný
poškozeného napadl úderem pěstí a tomuto útoku se poškozený instinktivně bránil
(viz shora bod 19.), upadl na zem, kde se ho obviněný snažil napadnout dalšími
údery pěstí směřujícími na obličejovou část poškozeného, před kterými se
poškozený snažil chránit zdvižením rukou i nohou a uvedeným jednáním způsobil
obviněný poškozenému zranění (viz shora). Ve vztahu k uvedenému skutkovému
zjištění odvolacího soudu i po jím provedené redukci – vypuštění zjištění
„přitom poškozeného mimo jiné udeřil do malíčku levé ruky“, je nesporné, že
odvolací soud uzavřel, že ze strany obviněného se jednalo o opakované napadání
poškozeného pěstí, kdy po prvním napadení poškozený po ztrátě rovnováhy upadl
na zem a obviněný se jej snažil napadat dalšími údery pěstí a u poškozeného v
důsledku jednání obviněného došlo k poranění, které vykazuje znaky ublížení na
zdraví. V souvislosti s takto popsaným jednáním lze odkázat na to, že přečin
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem,
když vedle úmyslu přímého [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] může pachatel
jednat také v úmyslu nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], který je
dán v případě, že „pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn“. Ze
skutečností shora popsaných je zřejmé, že odvolací soud učinil své rozhodnutí
ve prospěch dovolatele za porušení procesních i hmotně právních ustanovení,
když jednání obviněného vykazující znaky ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1
tr. zákoníku posoudil jako mírnější přečin, a to jako přečin výtržnictví podle
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku [§ 358 odst. 1 tr. zákoníku – odnětí svobody až na
dvě léta; § 146 odst. 1 tr. zákoníku – šest měsíců až tři léta]. Mezi jednáním
obviněného a následkem jeho jednání je zcela zřejmý příčinný vztah, a to nikoli
k přečinu výtržnictví, ale přečinu ublížení na zdraví, když sám odvolací soud
ve skutkovém zjištění uvádí „… uvedeným jednáním způsobil M. N., lehké
zranění ...“. Zcela nepřípadná je pak argumentace obviněného, že by jeho
jednání nemělo vykazovat znaky žádného přečinu. Dovolací soud nemůže akceptovat
úvahu obviněného, že jednání popsané odvolacím soudem by nevykazovalo znaky
žádného trestného činu, když obviněný v podstatě primárně nesouhlasí s popisem
skutkového děje a tvrzením poškozeného, které ohledně zranění je např. podloženo úředním záznamem policie, ze kterého mj. vyplynulo, že na místě dne
8. 9. 2018 měl již oteklý malík levé ruky po konfliktu s obviněným. S ohledem
na shora uvedené zjištění stala se bezpředmětnou rovněž námitka dovolatele
ohledně absence poučení ke změně právní kvalifikace skutku [posouzení jednání
obviněného odvolacím soudem podle § 358 tr. zákoníku], neboť trestní stíhání
proti obviněnému bylo od počátku vedeno pro přečin podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, správně bylo soudem prvního stupně také jako přečin ublížení na
zdraví posouzeno, a podle téhož ustanovení [§ 146 odst. 1 tr.
zákoníku], mělo
být také správně posouzeno odvolacím soudem. V této souvislosti nad rámec shora
uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné ohledně námitky obviněného k tzv. poučovací povinnosti uvést následující, že rozhodovací praxe Ústavního i
Nejvyššího soudu dovodila potřebu poučení obviněného na změnu právní
kvalifikace nad rámec § 225 odst. 2 tr. ř. (i v případě jejího zmírnění),
vzápětí nicméně bylo konstatováno, že v těchto ostatních případech není
poučovací povinnost bezbřehá, jelikož poučení je obligatorní, jen pokud má
praktický význam pro obhajobu obviněného. Ústavní soud rovněž vyslovil, že
nedošlo k porušení práv stěžovatelky na účinnou procesní obranu v důsledku
neupozornění na možnou změnu právní kvalifikace (z trestného činu podvodu na
mírnější trestný čin lichvy), neboť před soudem prvního stupně směřovala svou
obhajobu i ke skutečnostem významným pro novou právní kvalifikaci. V daném
případě se proto nejednalo o klasické tzv. překvapivé rozhodnutí (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1303/12). Obdobnou situaci je
třeba konstatovat také stran postupu soudu druhého stupně, kdy je ponechána bez
významu skutečnost o upozornění obviněného na možnost použití mírnější právní
kvalifikace, když je zřejmé, že oba v úvahu přicházející trestné činy by měly
shodný skutkový základ spočívající ve fyzickém napadení poškozeného na lesní
cestě, k čemuž měl obviněný dostatek prostoru se vyjádřit, a také se vyjádřil. Vyjádřila se rovněž manželka obviněného, jejíž výpověď hodnotil soud prvního
stupně jako nevěrohodnou (viz bod 15. odůvodnění rozsudku).
21. Ve vztahu k tvrzení obviněného, kde se fundovaně vyjadřuje k
povinnostem vlastníka psů atd. ve vazbě na jeho protiprávní jednání, považuje
Nejvyšší soud za vhodné obviněného, aniž by s ním hodlal dále polemizovat o
tom, jaké byly či nebyly jeho povinnosti ve vztahu k „dvěma psům“, neboť se
nejedná o zásadní otázku pro posouzení jeho jednání, upozornit na skutečnost,
že sám u hlavního líčení uvedl, že „v té době jsem byl myslivec, byl jsem v
lese, kde jsem měl psa. Šli jsme v klidu na vycházku a toto se stalo. Psi k
němu přiběhli, psy jsem odvolal“ (tedy ať už jeden nebo více psů obviněného
poslouchali, když je dokázal odvolat). Ve vztahu k jím zmíněnému § 10 odst. 1
zák. č. 499/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, a v
návaznosti na to, co sám obviněný u hlavního líčení uvedl, je potřebné zmínit
také ustanovení § 2900 o. z., podle kterého vyžadují-li to okolnosti případu
nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání
tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na
vlastnictví jiného. Uvedený závěr, lze tedy vztáhnout také na osoby, ačkoliv
nejsou vlastníky zvířat, v okamžiku, kdy nad nimi vykonávají kontrolu, jsou
povinni počínat si výše uvedeným způsobem. Uvedenou skutečnost podporuje rovněž
ustanovená § 2933 o. z., podle kterého způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho
vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, který vlastník
zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno
nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem
společně a nerozdílně s vlastníkem [uvedenou skutečnost, považoval Nejvyšší
soud za vhodné zmínit k tvrzení obviněného, že nebyl majitelem volně
pobíhajících psů v honitbě, jejichž dorážení na poškozeného se stalo příčinou
nejprve slovního a následně i fyzického konfliktu mezi obviněným a poškozeným,
přitom současně hovořil o tom, že „měl v lese psa“].
22. V předmětné trestní věci musí Nejvyšší soud souhlasit se závěrem
státního zástupce, že při dodržení podmínek zákazu reformace in peius by skutek
nebylo možno posoudit v souladu se zákonem. Obviněný se domáhá konstatování, že
jeho jednání popsané ve skutkovém zjištění odvolacím soudem, bylo zmíněným
soudem nesprávně posouzeno jako přečin výtržnictví. Nesprávná právní
kvalifikace je výlučně důsledkem uplatňujícího se zákazu reformationis in
peius, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné musel Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, [srov. přiměřeně rozh. č.
5/2019 Sb. rozh. tr.]. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného
meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v
neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na
znění § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2021
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann