8 Tdo 1028/2017-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovolání
obviněného P. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, sp.
zn. 10 To 9/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 7/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2016, sp.
zn. 49 T 7/2016, byl obviněný P. M. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán
vinným, že
1)
v místě svého trvalého bydliště v přesněji nezjištěné době nejméně od 1. 7.
2015 do 23. 8. 2015, kdy jej navštěvovali nezl. „XXXXX“ *) a nezl. „YYYYY“ *) v
místnosti dětského pokoje a ložnice spojené s obývacím pokojem se dotýkal
penisu nezl. poškozeného „XXXXX“, a to tak, že nezletilému nejméně v pěti
případech penis hladil a dále svlékal nezl. poškozeného „YYYYY“, prováděl
masturbaci penisu nezletilého rukou, a to v jednom případě v místnosti ložnice
spojené s obývacím pokojem, a ve třech případech v místnosti kuchyně, přičemž
požadoval, aby nezletilý sahal i na jeho penis a s tímto manipuloval, což
nezletilý odmítl,
a takto jednal přesto, že si byl vědom věku obou nezletilých, tj. té
skutečnosti, že nedovršili věku 15 let,
2)
v přesněji nezjištěné době od 1. 6. 2015 do 23. 8. 2015 v nočních hodinách, v
době, kdy u něho nezl. „WWWWW“ *), žil se svou matkou L. J., která v té době
byla družkou obžalovaného, využil svého postavení coby přítele matky
jmenovaného, a nejméně ve čtyřech případech v místnosti ložnice spojené s
obývacím pokojem osahával penis nezletilého, přestože věděl, že nezletilý
nedovršil věku 15 let,
3)
v době od 1. 7. 2015 do 23. 8. 2015, v nočních hodinách v místnosti ložnice
spojené s obývacím pokojem, nejméně v jednom případě osahával penis nezl.
„QQQQQ“ *), bratra své tehdejší přítelkyně L. J., který u něho v předmětné době
přespal, a ve stejné době a na stejném místě umožnil nezletilému shlédnout
audiovizuální snímky s pornografickou tématikou, kterou sledovali na stránkách
„Red Tube“,
a takto jednal přesto, že znal věk nezletilého, který nedovršil věku 15 let,
4)
v přesněji nezjištěné době letních prázdnin roku 2015 do 7. 9. 2015 v
odpoledních hodinách, pravidelně o pracovních dnech, pod pohrůžkou výpovědi
nezl. „ZZZZZ“ *) a jeho matky M. T., z nájemního bytu, který obývali, a jehož
byl obžalovaný vlastníkem, když k němu nezletilý chodil na návštěvy, v
místnosti ložnice spojené s obývacím pokojem, nutil nezletilého k vysvlékání do
naha a strpění sexuálních praktik, které spočívaly v lízání penisu nezletilého
a jeho následné masturbaci rukou,
přičemž takto jednal přesto, že si byl vědom skutečného věku nezletilého, tj.
že „ZZZZZ“ nedovršil věkové hranice 15 let.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně
kvalifikoval v bodech 1), 2) a 3) jako zločin pohlavního zneužití podle § 187
odst. 1 tr. zákoníku, dílem podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v bodě 3) též
jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, a v bodě 4) jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst.
1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené skutky mu soud
podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný
trest odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3
tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Dále mu podle § 99 odst. 1, 4 tr. ř.
(správně mělo být „tr. zákoníku“) uložil ústavní ochranné sexuologické léčení.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 10 To 9/2017, podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Císaře proti němu podal dovolání, v
němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť měl za
to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože
v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Za nesprávné právní posouzení považoval dovolatel především to, že
soudy neaplikovaly § 40 odst. 2 tr. zákoníku za situace, kdy mu bylo podle § 99
odst. 1, 4 tr. ř. uloženo ústavní ochranné sexuologické léčení. V této
souvislosti upozornil i na pochybení nalézacího soudu, který zmíněné ochranné
opatření uložil na základě nesprávného právního předpisu, a to trestního řádu
namísto trestního zákoníku. Poté se navrátil ke své ústřední námitce, když
citoval znění § 40 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého soudy při ukládání
trestu odnětí svobody nepostupovaly, stejně jako nepřihlédly k navazujícímu
ustanovení § 58 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný připomněl závěr znaleckého
zkoumání, podle něhož byly jeho ovládací schopnosti v době páchání trestné
činnosti podstatně sníženy. Přitom zákonodárce pro takové případy upravil v §
40 odst. 2 tr. zákoníku možnost snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby
bez omezení uvedeného v § 58 odst. 3 tr. zákoníku za současného uložení
ochranného léčení, čímž chtěl vyjádřit situaci, kdy se trestného činu dopouští
pachatel se zmenšenou příčetností, kterou si nepřivodil ani z nedbalosti, a kdy
je třeba preferovat nikoliv výkon trestu odnětí svobody, nýbrž jeho ochranné
léčení. Trest odnětí svobody pachatele s duševní poruchou vyléčit nemůže, navíc
v podmínkách vězeňství v České republice neexistují zákonem předvídané možnosti
výkonu ochranného léčení. V praxi to znamená, že obviněný bude šest let bez
léčení ve výkonu trestu odnětí svobody, čímž bude jeho duševní porucha nabývat
na progresi, jeho léčba bude poté obtížnější, ne-li přímo nemožná, a nezajistí
se tak ani ochrana společnosti.
6. Dále dovolatel spatřoval nesprávné právní posouzení u skutku
popsaného v bodě 4) výroku o vině. Zde uvedené pohrůžce výpovědi z nájemního
bytu totiž jednak neodpovídají skutková zjištění a rovněž ji nelze chápat jako
pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětné
jednání mělo být proto posouzeno nikoliv jako zvlášť závažný zločin znásilnění,
ale maximálně jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr.
zákoníku.
7. Poslední dovolací námitka obviněného směřovala do způsobu provádění
výslechu nezletilých, který měl být zcela evidentně v rozporu s trestním řádem.
Zejména nebyla umožněna přítomnost jeho tehdejšího obhájce, nezletilí byli
poučováni v rozporu s trestním řádem, přepisy protokolů o jejich výpovědích
nejsou nikým podepsány, není tedy zřejmé, kdo je učinil, není dále zřejmé, z
jakého důvodu nebyl těmto výslechům přítomen znalec z oboru dětské psychologie,
z jakého důvodu byl policejní komisařkou opakován výslech nezl. „ZZZZZ“, z
jakého důvodu audiozáznamy z těchto výslechů nezabírají celý prostor vyslýchané
místnosti, a dokonce není ani zachycen počátek výslechů nezletilých, nadto je
zřejmé, že policejní komisařka musela nezl. „ZZZZZ“ sdělit něco, co není
zachyceno ani v audiozáznamu ani v jeho přepisu. Tímto podle názoru dovolatele
došlo k extrémnímu porušení pravidel obhajoby, která nemohla po celou dobu
řízení položit nezletilým jedinou otázku, a veškeré důkazní návrhy obhajoby,
jako např. výslech policejní komisařky či jiné osoby přítomné u výslechu
nezletilých, byly zamítnuty.
8. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný (bez odkazu na
příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a
zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 10 To
9/2017, tak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2016, sp.
zn. 49 T 7/2016, a přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně,
aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
9. V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání
písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“). Úvodem se zabýval zákonným rozsahem dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil v
návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Následně
poukázal na námitky, které podle jeho mínění do kategorie „nesprávné právní
posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ nespadají.
10. V prvé řadě státní zástupce poukázal na výhradu údajného procesního
pochybení při výsleších nezletilých poškozených prováděných v průběhu
přípravného řízení. Obviněný tímto pouze zpochybnil průběh dokazování a
hodnocení důkazů soudem, navíc takto formulovaná argumentace nemá žádné
opodstatnění. Státní zástupce připustil, že nezletilé děti byly, jakožto zvlášť
zranitelné oběti ve smyslu § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů
(zákon č. 45/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů), vyslýchány pouze v
průběhu přípravného řízení a jejich výpovědi byly posléze u hlavního líčení
čteny, resp. byly přehrány kamerové záznamy zachycující jejich průběh. V této
souvislosti však připomněl ustanovení § 102 odst. 2 tr. ř., které je výjimkou
ze zásady ústnosti vymezené v § 2 odst. 11 tr. ř. Výslech osoby mladší 18 let
je zpravidla prováděn již v přípravném řízení (viz § 164 odst. 1 věta třetí tr.
ř.). Provádět opětovný výslech takového svědka o okolnostech uvedených v § 102
odst. 1 tr. ř. v pozdějším řízení, zejména v řízení před soudem, je pak možné
jen v nutných případech. Právo obviněného na spravedlivý proces totiž není
nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí
zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod,
tak i v Úmluvě o právech dítěte. Je tedy zjevné, že právě v ustanovení § 102
tr. ř. se tato zvýšená ochrana dětí realizuje.
11. Státní zástupce dále vyjádřil přesvědčení, že výslechy nezletilých
svědků byly provedeny řádně, za splnění zákonných podmínek, přičemž i poučení,
kterých se jim dostalo, odpovídala jejich nízkému věku a rozumovým schopnostem.
To, že děti byly vyslýchány v jiné místnosti odděleně od ostatních osob,
rozhodně není ničím neobvyklým, a už vůbec to nezakládá nezákonnost prováděného
úkonu. Pokud byly děti vyslýchány po zahájení trestního stíhání, dělo se tak za
účasti obhájce, který měl přirozeně možnost posléze položit dotazy. Pokud byl
proveden výslech před zahájením trestního stíhání, stalo se tak postupem podle
§ 158a tr. ř. za účasti soudce, který byl garantem zákonnosti takového úkonu (k
tomu považoval státní zástupce za vhodné připomenout usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1241/2013). Státní zástupce proto zopakoval,
že k žádnému pochybení v tomto ohledu nedošlo, a připomněl, že podkladem pro
výrok o vině byly i další důkazy (nejen výpovědi poškozených), a shrnul, že k
porušení práva na obhajobu ani zásad spravedlivého procesu, které by mohly
odůvodňovat zásah Nejvyššího soudu do učiněných skutkových zjištění a do
procesu dokazování, nedošlo.
12. Za irelevantní označil státní zástupce výtku obviněného, že soudy
bezdůvodně zamítly jeho důkazní návrhy. K tomu stručně uvedl, že není
povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Neprovedení
navrhovaného důkazu však musí být přesvědčivě odůvodněno, čemuž v této trestní
věci oba soudy dostály. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu je podle
státního zástupce také výhrada vztahující se ke skutku pod bodem 4) rozsudku v
té části, v níž obviněný namítl, že pohrůžka výpovědí z bytu prokázána nebyla.
Takovou výhradou však obviněný pouze zpochybnil skutková zjištění nalézacího
soudu, jejichž správnost potvrdil soud odvolací. Stejně tak pod zvolený
dovolací důvod nelze podle státního zástupce podřadit ani námitku obviněného,
že ochranné léčení bylo ukládáno nesprávně podle trestního řádu, a nikoli podle
trestního zákoníku. Jak zmínil také odvolací soud, šlo pouze o zjevnou formální
nesprávnost v označení příslušného právního předpisu.
13. Následně státní zástupce zaměřil svou pozornost na dovolatelovy
námitky, které již považoval za podřaditelné pod ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Ani jednu však za opodstatněnou nepovažoval. K pohrůžce jiné
těžké újmy ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku v obecné rovině poznamenal, že
je v daném ohledu nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho
vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod. V posuzovaném případě byl
poškozeným nezletilý, teprve dvanáctiletý chlapec. Ten, s přihlédnutím k jeho
věku a malým životním zkušenostem, bezesporu chápal hrozbu možné ztráty bydlení
pro jeho rodinu jako pohrůžku jinou těžkou újmou.
14. Největší pozornost věnoval státní zástupce námitce obviněného, že
soudy nepostupovaly podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku, kterou považoval za
relevantně uplatněnou, neboť se vztahuje i k posouzení správnosti zákonem
stanovených podmínek zmenšené příčetnosti. Vzápětí konstatoval, že dovolatel v
tomto směru dostatečně nerozlišil § 40 odst. 1 a § 40 odst. 2 tr. zákoníku,
přičemž znění obou zmíněných ustanovení doslovně citoval. Poté uzavřel, že § 40
odst. 1 tr. zákoníku představuje obecný a obligatorní důsledek spáchání
trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si pachatel nepřivodil, a
to ani z nedbalosti, vlivem návykové látky. K této okolnosti je tudíž soud
povinen při ukládání trestu přihlédnout. Naopak ze smyslu § 40 odst. 2 tr.
zákoníku taková obligatorní povinnost neplyne. Soudu je dáno pouze k úvaze, zda
tuto okolnost při současném ukládání ochranného léčení do ukládání trestu
promítne. Jde tedy o jeden z fakultativních důsledků spáchání trestného činu ve
stavu zmenšené příčetnosti, která nebyla zaviněna pachatelem vlivem návykové
látky. Zmenšenou příčetnost ovšem nelze považovat za polehčující okolnost,
neboť nemusí nutně snižovat škodlivost činu nebo jeho závažnost, a tím
odůvodňovat mírnější trest, jako je tomu u polehčujících okolností.
15. Státní zástupce poté připomněl výsledky znaleckého zkoumání
dovolatele, na jejichž základě dospěl k názoru, že soudy nepochybily v závěru o
tom, že tento jednal zmenšené příčetnosti za splnění podmínek § 27 tr.
zákoníku. Byly proto povinny tuto okolnost promítnout ve smyslu § 40 odst. 1
tr. zákoníku a přihlédnout k ní při ukládání trestu. To nepochybně učinily
zejména vzhledem k poměrně nízké výměře trestu odnětí svobody. Státní zástupce
připustil, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu by si v této části
zasloužilo podrobnější argumentaci, avšak soud odvolací k otázce zmenšené
příčetnosti při ukládání trestu přihlédl, k čemuž se ve svém rozhodnutí také
vyjádřil. K námitce, že soudy současně neaplikovaly ustanovení § 40 odst. 2 tr.
zákoníku, státní zástupce zdůraznil, že na takovýto postup neexistuje právní
nárok. Závisí tedy zcela na uvážení soudu, zda tak učiní či nikoli. Podmínky
potřebné pro takovou možnost soudy v posuzované věci zcela důvodně neshledaly –
a to zejména s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byly skutky spáchány, a s
ohledem na osobu obviněného. Správně naopak dospěly k závěru o vysoké
nebezpečnosti činu. I přesto, že si obviněný vzhledem k plně zachovaným
rozpoznávacím schopnostem musel být vědom skutečnosti, že jeho jednání je
přinejmenším nestandardní, neučinil žádné kroky potřebné k zahájení léčby
deviace, aby byl svému okolí co nejméně nebezpečný. V návaznosti na to se pak
dopouštěl sexuálně motivované trestné činnosti na nezletilých chlapcích, své
jednání přitom bagatelizoval, a neměl na něj ani na deviaci, kterou trpí, žádný
náhled. Pokud tedy soudy neshledaly podmínky pro postup podle § 40 odst. 2 tr.
zákoníku, nelze jim v tomto směru ničeho vytknout.
16. Nad rámec svého vyjádření upozornil státní zástupce na pochybení
soudu, který obviněnému uložil ochranné léčení podle § 99 odst. 1, 4 tr. ř.
(správně tr. zákoníku), ačkoliv měl postupovat podle § 99 odst. 2 písm. a) tr.
ř. (správně tr. zákoníku). Zmíněný nedostatek však dovolatel ve svém podání
nenamítal; především to nic nemění na tom, že ochranné léčení sexuologické v
ústavní formě bylo jinak uloženo důvodně.
17. Státní zástupce proto v závěru svého podání navrhl dovolání
obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil,
aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž
souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí
bylo učiněno v neveřejném zasedání.
18. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou
na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 17. 8.
2017). Případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno
osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d
odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu
určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti
předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným
uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných
ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
21. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo
přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k) (druhá alternativa). Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že se
rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
22. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto
vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo
o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze
vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného
ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek
hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však
procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako
celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani
rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného
dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v
jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval
činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02
aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně, a to
z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu
dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90
a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v
předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak
stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí
(srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014,
publikované pod č. 40/2014 Sb.).
23. Z uvedeného je zřejmé, že převážná část obviněným uplatněných
dovolacích námitek není pod citované zákonné ustanovení podřaditelná. To platí
především pro jeho výhrady k průběhu výslechu nezletilých poškozených, které
směřují pouze proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení. Již
bylo shora uvedeno, že otázkami tohoto typu se Nejvyšší soud může v dovolacím
řízení věcně zabývat (a na tomto základě zasáhnout do skutkových zjištění)
jedině v případě porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Toho se
dovolatel zjevně i domáhal, neboť v tomto směru hovořil o extrémním porušení
práv obhajoby. Nejvyšší soud se však s jeho argumentací neztotožnil.
24. Nelze přehlédnout, že obviněný uplatňoval tuto obhajobu v již v
předchozích fázích tohoto trestního řízení. Proto se zákonností výslechů všech
poškozených jako svědků dostatečně zabývaly již oba soudy nižších instancí. Ani
jeden z nich přitom pochybení policejního orgánu zcela důvodně neshledal.
Výslechy nezletilých svědků o okolnostech, jejichž oživování v paměti by
vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat jejich duševní a mravní vývoj,
upravuje § 102 tr. ř. V předmětné trestní věci byly požadavky tohoto ustanovení
plně respektovány, výslechy byly prováděny zvlášť šetrným způsobem, pouze za
přítomnosti policejní komisařky a sociálního pracovníka (přítomnost znalce
trestní řád nevyžaduje). Také poučení bylo přiměřené věku vyslýchaných a jejich
rozumovým schopnostem. Vše snímaly kamery a mikrofon, jejichž prostřednictvím
mohly tyto procesní úkony sledovat další osoby nacházející se v oddělené
místnosti, a to obhájce obviněného, a v případě výslechu nezletilých „XXXXX“ a
„YYYYY“, před zahájením trestního stíhání obviněného, soudce Okresního soudu v
Chomutově, podle § 158a tr. ř. Obhájce, případně i soudce měli možnost klást
poškozeným po ukončení jejich výslechu otázky, čehož obhajoba také využila při
výsleších nezl. „QQQQQ“ a nezl. „ZZZZZ“. Z tohoto důvodu nelze hovořit o
jakémkoliv porušení (natož o extrémním porušení) práv obhajoby. V podrobnostech
lze dále poukázat i na vyjádření státního zástupce (srov. shora odstavce 10. a
11.), který se této otázce velice podrobně věnoval a s jehož názory a postřehy
se Nejvyšší soud plně ztotožnil.
25. Shodně se státním zástupcem Nejvyšší soud považoval za irelevantní
výhradu obviněného, že soudy bezdůvodně zamítly jeho návrhy na doplnění
dokazování. Povinností obecných soudů totiž není akceptovat jakýkoli důkazní
návrh (ať už obviněného, jeho obhájce, nebo státního zástupce). Neprovedení
navrhovaného důkazu však musí být přesvědčivě odůvodněno, čemuž oba soudy
nižších instancí v posuzované věci dostály. Mimo rámec uplatněného dovolacího
důvodu je rovněž námitka vztahující se ke skutku pod bodem 4) rozsudku v té
části, v níž obviněný namítl, že pohrůžka výpovědí z bytu prokázána nebyla,
neboť takovou námitkou pouze zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně,
jejichž správnost potvrdil soud odvolací. Stejně tak pod uplatněný dovolací
důvod nelze podřadit ani dovolatelovu výhradu, že ochranné léčení mu bylo
uloženo nesprávně podle trestního řádu, a nikoli podle trestního zákoníku. Jak
již uvedl v odůvodnění svého usnesení odvolací soud, šlo pouze o zjevnou
formální nesprávnost v označení příslušného právního předpisu. Takovou zřejmou
nesprávnost lze kdykoli opravit postupem podle § 131 tr. ř.
26. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá ani
výhrada obviněného týkající se (ne)aplikace ustanovení § 40 odst. 2 tr.
zákoníku. V daném směru má Nejvyšší soud opačný názor než státní zástupce,
podle něhož se tato problematika dotýká posouzení správnosti zákonem
stanovených podmínek zmenšené příčetnosti ve smyslu § 27 tr. zákoníku, a proto
jde o námitku právní povahy. Nejvyšší soud je přesvědčen, že zvážení, zda
pachatel jednal ve stavu zmenšené příčetnosti či nikoliv je samostatnou
otázkou, která musí být také samostatně zhodnocena, a teprve po přijetí
(konečného) závěru, lze výsledek promítnout i do úvah o trestu a případné
aplikace § 40 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jinými slovy – naposled uvedené zákonné
ustanovení se nijak netýká právního posouzení podmínek zmenšené příčetnosti,
nýbrž pouze stanovení druhu trestu a jeho výměry.
27. Je ovšem nutno připomenout, že druh trestu a jeho výměru lze napadat
výhradně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., a to jedině za situace pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková
situace ale v posuzovaném případě nenastala. Soud dovolateli uložil trest v
rozmezí zákonné sazby § 185 odst. 3 tr. zákoníku, která činí 5 – 12 let. Zcela
nepochybně přitom zohlednil požadavky uvedené v § 40 odst. 1 tr. zákoníku, když
obviněnému za jeho velmi závažnou trestnou činnost vyměřil trest při dolní
hranici uvedené trestní sazby. Soud tedy splnil všechny obligatorní požadavky,
které trestní zákoník stanoví pro ukládání trestu pachateli se zmenšenou
příčetností.
28. Naopak postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku je (na rozdíl od
odstavce 1) pouze fakultativní, takže závisí na volné úvaze soudu, zda shledá
podmínky pro jeho využití či nikoliv. Námitka, že soud toto ustanovení
neaplikoval, je tedy ve své podstatě námitkou nepřiměřenosti uloženého trestu,
která žádný dovolací důvod nezakládá, a to ani v případě, že soud nesprávně
vyhodnotí kritéria uvedená v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uloží
nepřiměřeně přísný nebo naopak nepřiměřeně mírný trest (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č.
22/2003 Sb. rozh. tr.). Především je ale potřeba připomenout konstantní
judikaturu Nejvyššího soudu, která výhradu nepoužití § 40 odst. 2 tr. zákoníku
(obdobně též § 58 odst. 3 tr. zákoníku) pod žádný z dovolacích důvodů uvedených
v § 265b odst. 1 tr. ř. nepodřazuje. Na druhou stranu nesprávná aplikace daných
zákonných ustanovení, tedy snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici
zákonné trestní sazby, aniž by byly dodrženy podmínky stanovené pro takový
postup, naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002,
publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 17/2002, pod č. T
416, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo
411/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 26/2002,
pod č. T 617).
29. Již nad rámec tohoto rozhodnutí je možno uvést, že odvolací soud se
s touto námitkou obviněného ve svém rozhodnutí vypořádal. Naprosto důvodně
neshledal podmínky pro aplikaci § 40 odst. 2 tr. zákoníku, čímž potvrdil
správnost rozhodnutí nalézacího soudu, a to zejména s ohledem na plánovitost,
cílenost a vysokou společenskou škodlivost předmětného jednání, delší dobu jeho
páchání, množství jednotlivých útoků, počet poškozených i absenci jakéhokoliv
náhledu dovolatele na toto své konání i svou duševní poruchu. Ve zbytku lze
opět odkázat na (s výjimkou otázky podřaditelnosti pod uplatněný dovolací
důvod) věcně správnou argumentaci státního zástupce (srov. shora odstavce 14.
až 16.), a to včetně úvah vztahujících se k použitým ustanovením při ukládání
ochranného léčení (kteréžto dílčí pochybení však nebylo obviněným namítáno).
30. Na tomto místě je vhodné shrnout, že doposud zmíněné výhrady
obviněného nenaplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani
nevedly k odhalení nějakého porušení základních práv a svobod obviněného ze
strany nižších soudů). Nezaložily tudíž povinnost, resp. oprávnění Nejvyššího
soudu věcně se jimi zabývat. Naproti tomu polemika dovolatele stran naplnění
znaku jiné těžké újmy ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku směřuje do
právního posouzení skutku a je tak jedinou relevantně uplatněnou námitkou v
celém podaném dovolání. Zároveň je však nutné dodat, že ji Nejvyšší soud
nepovažoval za opodstatněnou.
31. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové
újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství
nebo rodinného života apod., musí se však jako těžká újma objektivně jevit a
napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1978, sp. zn. 7 Tz 33/78,
uveřejněný pod č. 10/1979 Sb. rozh. tr.). Při posuzování, zda jde o jinou
těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho
vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod. V této trestní věci hrozil
dovolatel nezletilému „ZZZZZ“ tím, že jej vyhodí spolu s jeho rodinou z bytu,
pokud se poškozený nepodvolí sexuálním praktikám, které od něj vyžadoval. V
prvé řadě musí být uvedeno, že dovolatel je vlastníkem bytu, který rodina
poškozeného v kritické době obývala. Navíc z provedeného dokazování vyplynulo,
že mezi oběma stranami nebyla uzavřena písemná nájemní smlouva. Už z toho je
zřejmé, že obviněný měl možnost rodinu poškozeného z nájemního bytu skutečně
vypovědět, a to fakticky kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu.
32. Bydlení jako takové je jednou ze základních potřeb většiny lidí a
jeho náhlá ztráta je nepochybně výrazným a negativním zásahem do osobního i
rodinného života všech dotčených osob, spojená i s nutností věnovat nemalé
množství času, fyzické i psychické energie a koneckonců také finančních
prostředků do hledání a zařizování bydlení nového. Z objektivního hlediska lze
tedy výpověď z bytu za jinou těžkou újmu zcela samozřejmě považovat. To vše si
musel uvědomovat i poškozený, který byl ve svých dvanácti letech již dostatečně
rozumově vyspělý na to, aby znal nejen konkrétní bytovou situaci své rodiny,
ale i neblahé následky případné výpovědi z bytu, který se svou matkou a
nevlastním otcem obýval. Možnost, že „skončí na ulici“, jak sám vyjádřil, tedy
musel objektivně pociťovat jako (jinou) těžkou újmu. Je tak mimo jakoukoliv
pochybnost, že zmiňovaný zákonný znak byl jednáním obviněného popsaným v bodě
4) rozsudečného výroku o vině naplněn. Za správnou je proto třeba považovat i
právní kvalifikaci tohoto jednání jako zvlášť závažného zločinu znásilnění
podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
33. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.