Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: AB - CREDIT, a. s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1658/121, zastoupené Mgr. Janem Mackem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1207/10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2011, čj. 29 Cdo 4038/2009 - 879, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud zmíněným rozsudkem odmítl dovolání na základě argumentu, že jako vedlejší účastník není osobou oprávněnou podat dovolání. Tím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo na spravedlivý proces, protože se nemohla dovoláním domáhat svých práv a účastnit se dovolacího řízení. Jelikož u dovolání občanský soudní řád neobsahuje specifickou úpravu ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi v občanském soudním řízení, je nutné je interpretovat s ohledem na zásadu rovnosti. Rozsudek Nejvyššího soudu tak vykazuje známky svévole a došlo jím k porušení zásady rovnosti účastníků a ochrany jejich procesních práv. Stěžovatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 164/2003.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a argumentů v ní obsažených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatelky s tím, že její dovolání bylo odmítnuto jako podané neoprávněnou osobou, protože v předcházejících stadiích řízení vystupovala jen jako vedlejší účastník na straně žalované.
Občanský soudní řád výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Výslovně připouští aktivní legitimaci vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost, při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky podat (§ 203 odst. 1 a § 231 odst. 1 OSŘ ve znění účinném od 1. ledna 2001). Judikatura obecných soudů (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 162/2003, ze dne 27. 5. 2003, uveřejněné pod číslem 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, usnesení sp. zn. 29 Cdo 4341/2008, ze dne 27. 11. 2008 a další) se ustálila na závěru, že zmíněný zákon vedlejšímu účastníkovi právo podat dovolání nedává. Tento výklad je zastáván i v právní teorii (viz Bureš, J.; Drápal, L.; Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, Praha C. H. Beck, 2001, str. 995, bod 2.). Stěžovatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 164/2003, ze dne 13. 2. 2003, bylo překonáno následnou judikaturou téhož soudu.
Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud dodává, že právo na soudní a jinou právní ochranu, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jí zjevně upřeno nebylo. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, tedy v podstatě právo na proces respektující příslušná procesní pravidla, včetně vydání soudního rozhodnutí, a nikoli úspěch v soudním sporu podle představ stěžovatelky.
Ústavní soud tedy neshledal, že by zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. Pokud jde o její nesouhlas s výkladem problematiky dovolání a postavení vedlejšího účastníka ze strany Nejvyššího soudu, lze jen konstatovat, že je to právě Nejvyšší soud, kterému, podle § 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jejich jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje. Nahrazovat tuto jeho roli, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Napadené rozhodnutí vychází z ustálené judikatury, založené na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě, o jehož správnosti nemá Ústavní soud důvod pochybovat.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu