Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 407/2024-404 ze dne 23. května 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 314/2023-340 ze dne 9. listopadu 2023 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 88 T 96/2023-294 ze dne 21. září 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ("nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto činy a sbíhající se přečiny výtržnictví a poškozování cizí věci, jimiž byl uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu č. j. 4 T 60/2023-108 ze dne 17. května 2023, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ("odvolací soud") sp. zn. 8 To 167/2023 ze dne 27. června 2023, byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců ve věznici s ostrahou a zákaz řízení motorových vozidel na dvacet čtyři měsíce.
Současně nalézací soud zrušil výrok o trestu svého výše uvedeného rozsudku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li zrušením podkladu. Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit škodu poškozené zdravotní pojišťovně 45 352 Kč a poškozenému 158 545,41 Kč; se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud napadeným rozsudkem ve veřejném zasedání (I) zrušil výrok o náhradě škody poškozenému a nově stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozenému 169 079,07 Kč a (II) odvolání stěžovatele zamítl.
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá zásah do svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
3. Stěžovatel předně namítá, že jednání, pro které byl uznán vinným a odsouzen, nenaplňuje všechny znaky trestného činu. Tvrdí, že nebyla naplněna subjektivní stránka, neboť byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, ačkoli nalézací soud v odůvodnění (odst. 27) uvedl, že stěžovateli byla prokázána jen nedbalost; nebyl tedy prokázán (nezbytný) úmysl způsobit konkrétní zranění. Trestnost jednání stěžovatele byla odvozena jen ze vzniklého zranění, nikoli z jeho jednání - nebyla prokázána příčinná souvislost.
4. Stěžovatel odmítá závěr, že byl současně spáchán trestný čin výtržnictví a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 159/2012-32 ze dne 18. dubna 2012 a sp. zn. 11 Tdo 239/2002 ze dne 27. září 2002, podle kterých výtržnictvím není způsobení jakéhokoli zranění na veřejně přístupném místě.
5. Stěžovatel rovněž tvrdí extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními obecných soudů. Podle znalce nebývá vznik zranění při takovém konfliktu obvyklý, ke zranění poškozeného při vzájemném střetu tedy "dojít mohlo", podle stěžovatele nebylo prokázáno, že k němu skutečně došlo (zranění mohlo být způsobeno i jinak). Stěžovatel poukazuje na rozpory ve výpovědích a nezajištění všech kamerových záznamů, které mohly vést k objasnění příčiny/začátku konfliktu.
6. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, zasáhne toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole či libovůle. Nic takového v projednávané věci nezjistil.
8. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel fyzicky napadl poškozeného, který se jej snažil vyvést z hudebního klubu na ulici, kde poškozenému (v přítomnosti dalších osob) způsobil vážné zranění. Nalézací soud vycházel ze svědeckých výpovědí, kamerových záznamů, znaleckého posudku a výslechu znalce. Stěžovatelovo aktivní jednání posoudil soud jako úmyslné, způsobení těžké újmy však jako nedbalostní, a proto změnil právní kvalifikaci v jeho prospěch a neodsoudil jej pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví (§ 145 trestního zákoníku), ale jen pro ublížení na zdraví při způsobení těžké újmy (§ 146 odst. 1 a 3 trestního zákoníku). Následnými námitkami stěžovatele se odvolací i Nejvyšší soud řádně zabývaly, vypořádaly se s nimi a uzavřely, že nalézací soud srozumitelně vysvětlil, na základě jakých zjištění vyslovil své právní závěry. V čem spočívá naplnění znaků trestných činů, popsal podrobně i Nejvyšší soud v odst. 33-41.
9. Stěžovatel přesto své námitky zopakoval v ústavní stížnosti, v níž znovu předestírá svoji obhajobu a nesouhlas s hodnocením věci. Již nalézací soud přitom srozumitelně vysvětlil, na základě čeho uzavřel, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu i subjektivní stránky a uložil mu zákonem předvídaný trest na samé dolní hranici trestní sazby (čl. 39 Listiny).
10. V řízení nebyly žádné důkazy opomenuty, byly "jen" vyhodnoceny způsobem, který stěžovatel odmítá přijmout. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) poskytuje účastníkovi řízení záruku, že o jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud. Avšak tato práva neposkytují záruku, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání účastníka. Projevem nezávislosti obecných soudů je zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud musí vysvětlit, na základě jakých důkazů ke svým závěrům dospěl - těmto požadavkům napadená rozhodnutí odpovídají a námitky stěžovatele jsou jen polemikou, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
11. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy v jeho věci porušily jeho základní práva. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušené části rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu