Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti V. K., t. č. Věznice P.O.BOX 1, Mírov, zastoupeného advokátem Mgr. Michalem Krčmou, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 478/2024-4911 ze dne 18. července 2024, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 51/2023-4713 ze dne 5. prosince 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 29 T 7/2018-4505 ze dne 21. listopadu 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a J. K., O. W., Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení mimo jiné jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva, aby jen zákon stanovil, které jednání je trestným činem, podle čl. 39 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít v trestním řízení vedeném proti stěžovateli nesprávným výkladem trestního zákoníku, neprovedením navržených důkazů a chybným zjištěním skutkového stavu.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 29 T 7/2018, stěžovatel byl spolu s dalšími obviněnými napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let, k peněžitému trestu a k trestu propadnutí věci. Tohoto trestného činu se měl dopustit mimo jiné tak, že se podílel na nákupu, převozu a prodeji marihuany z České republiky do Polska. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovo odvolání, Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy navzdory návrhu obhajoby neprovedly výslech svědka A. S. s odůvodněním, že není dostupný, aniž by pro zajištění jeho výslechu provedly nezbytné kroky. Předvolání mu krajský soud zaslal na adresu, na které se nenacházel, svědek údajně se soudem komunikoval přes e-mail, aniž by byla totožnost odesílatele ověřena, soudy ani nezjišťovaly, zda se svědek v Polsku nenachází ve výkonu trestu. Vrchní soud se návrhem stěžovatele na výslech svědka v odvolacím řízení údajně ani nezabýval.
4. Stěžovatel nesouhlasí ani s právní kvalifikací svého jednání, konkrétně s tím, že soudy učinily závěr o existenci organizované skupiny, ačkoli identifikovaly pouze dva pachatele. K naplnění znaků organizované skupiny je však podle stěžovatele potřeba identifikovat i pachatele třetího. Dále stěžovatel namítá, že se soudy nevypořádaly s některými jeho argumenty (že do Polska jezdil pro náhradní díly) a předloženými důkazy (fotografie převodovek a náprav) a že provedené důkazy nesprávně vyhodnotily, přičemž v této souvislosti zmiňuje výslech svědka S. a "účelové doznání stěžovatele".
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelův nesouhlas s výkladem znaků kvalifikované skutkové podstaty v podobě spáchání trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou je polemikou na úrovni podústavního práva. Stěžovatelovou námitkou se důkladně zabýval Nejvyšší soud, na jehož usnesení (bod 42 a násl.) lze pro stručnost odkázat.
7. Soudy se oproti tvrzení stěžovatele dostatečně vypořádaly i s dalšími jeho argumenty a důkazy, přičemž je potřeba zejména poznamenat, že soudy nepopřely, že stěžovatel do Polska jezdil i pro náhradní díly (viz bod 222 rozsudku krajského soudu a bod 80 rozsudku vrchního soudu). Námitku, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, stěžovatel prakticky nijak nerozvíjí, Ústavnímu soudu tak opět nezbývá než na napadená rozhodnutí, která jsou ve svém celku podrobně a přesvědčivě odůvodněna, odkázat. To platí i pro úvahy soudu ohledně významu stěžovatelova doznání z přípravného řízení (viz bod 39 usnesení Nejvyššího soudu, body 63 a násl. rozsudku vrchního soudu a bod 218 rozsudku krajského soudu).
8. Jedinou podrobněji rozvedenou námitkou v ústavní stížnosti tak zůstává nevyslechnutí svědka S. K tomu Ústavní soud uvádí, že tento svědek už v přípravném řízení za přítomnosti stěžovatelova obhájce a po poučení o svých právech odmítl vypovídat. Podle vrchního soudu nebyl důvod předpokládat, že tento svědek svůj postoj změní, přesto se krajský soud opakovaně pokusil svědka předvolat, a to prostřednictvím zahraničních orgánů, písemným předvoláním i e-mailovou komunikací. Vždy bez úspěchu. Kvůli problémům se zajištěním přítomnosti svědků bylo ostatně hlavní líčení hned několikrát odročeno (viz k tomu i bod 65 rozsudku vrchního soudu a v něm zmíněné kroky, které krajský soud ve snaze zajistit svědka učinil). Za těchto okolností nelze postupu soudů nic vytknout.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu