USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2024 o dovolání obviněných 1. V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, a 2. J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 1 To 51/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 7/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. K. a J. K. odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 29 T 7/2018, byl obviněný V. K. uznán vinným pod bodem 1) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let nepodmíněně. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl zařazen k výkonu trestu do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v 300 denních sazbách ve výši 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 300 000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku uvedených věcí. Současně bylo rozhodnuto o vině obviněného J. K. skutky popsanými pod bodem 2a), b) rozsudku, v nichž krajský soud spatřoval jednak zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod 2a), jednak přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2b), za což mu uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let s výkonem ve věznici s ostrahou, dále peněžitý trest v celkové výši 45 000 Kč a trest propadnutí ve výroku rozsudku uvedených věcí. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu u obviněného O. W.
2. Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 1 To 51/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného J. K. napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém rozsahu ve vztahu k obviněnému J. K. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. K. uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což mu podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest v 50 denních sazbách ve výši 900 Kč, tedy v celkové výměře 45 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku měl být peněžitý trest zaplacen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 000 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje 15. dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci, přičemž poslední splátka bude ve výši 1 000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku uvedených věcí. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce a obviněného V. K. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Stalo se tak na základě skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně spočívajících v tom, že
1) Obviněný V. K.
a) V době nejméně od roku 2015 do 12. 6. 2017 organizoval nákup sušené rostlinné hmoty konopí obsahující účinnou látku delta-9- tetrahydrokanabinol (marihuany), zajišťoval finanční prostředky na nákup, dodavatele, vozidla a následný převoz a prodej této marihuany z České republiky odběratelům do Polské republiky, prováděl směnu finančních prostředků získaných prodejem marihuany ve směnárnách a vyplácel dodavatele a takto zajistil a bez jakéhokoli povolení neoprávněně vyvezl do Polské republiky sušenou rostlinnou hmotu konopí s obsahem účinné látky delta-9- tetrahydrokanabinolu, v průměrné kvalitě. V Polské republice tuto látku nejméně ve dvaceti případech prodal za finanční částku 60 Kč za jeden gram, když celkové množství takto vyvezené a prodané marihuany přesahovalo nejméně 33 000 gramů. Obviněný V. K. takto jednal jako člen organizované skupiny, jejímž předmětem činnosti byly dodávky marihuany z České republiky do Polské republiky a na jejíž činnosti se podílel V. K. jako hlavní organizátor společně s dalším pachatelem, J. K. jako jeho pomocník, S. S., A. S., K. S. a D. O. jako odběratelé marihuany, o kterých obviněný V. K. věděl, že marihuanu distribuují dalším osobám, přičemž V. K. marihuanu získával z vlastní výroby a od různých dodavatelů, minimálně od M. K., J. K., A. K., M. P., V. B., případně dalších dodavatelů z XY, Olomouce, XY, XY či XY. Obviněný takto předal Sebastianu Szastokovi nejméně 10 000 g marihuany, A. S. nejméně 20 000 g marihuany, K. S. nejméně 1 000 g marihuany a D. O. nejméně 2 000 g marihuany, přičemž dne 12. 6. 2017, kdy byl zadržen při vývozu marihuany do Polské republiky u něj ve vozidle bylo zajištěno 2 020,4 g rostlinné sušené hmoty využitelné pro toxikomanii obsahující 9,4 % THC, tedy celkem 189,92 g THC.
b) Dále nejméně od přesně nezjištěné doby roku 2016 do 12. 6. 2017 v bytě č. 1252/53 v domě č. 1252/17 na ulici XY v Olomouci opakovaně realizoval všechny potřebné kroky směřující k výrobě psychotropní látky delta-9-tetrahydrokanabinolu tím, že pěstoval rostliny konopí skrytým způsobem, a to s úmyslem získat vysoce prošlechtěný kultivar rostliny konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek tak, aby z vrcholíků vypěstovaných rostlin bylo možné jejich následným sušením získat psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol, k čemuž bylo využito technologie záležející v použití botanických a technických prostředků v podobě speciálních živných roztoků, soustav výbojek a ventilačního potrubí vzduchotechniky, kdy takováto technologie je určena k maximálnímu zisku kanabinoidních látek, přičemž agrotechnické podmínky byly nastaveny tak, aby jednoznačně vedly k tomuto vytýčenému cíli. Obviněný takto vyrobil nejméně 350 g sušené marihuany a ke dni 12. 6. 2017, kdy došlo k zákroku policie ČR takto pěstoval 20 ks rostlin konopí v různých fázích růstu, z nichž bylo možné vyrobit 49,45 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii obsahující 1,2% účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinol.
c) Zčásti pro sebe a zčásti pro jiného přechovával jednak v bytě č. XY v domě č. XY na ulici XY v Olomouci usušenou marihuanu v množství 9,65 g, jednak v dílně na ul. XY č.p. XY v Olomouci celkem 110,69 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii obsahující účinnou látku delta-9-tetrahydrokanabinol.
d) Prodal, či jinak opatřil sušenou rostlinnou hmotu obsahující účinnou látku delta-9- tetrahydrokanabinol (marihuanu):
a. A. K. ve třech případech v přesně nezjištěném množství, b. blíže nezjištěným osobám vystupujícím pod jmény R., M. a L. v XY nejméně ve třech případech v množství po 400 g až 800 g, c. D. K. v nejméně dvou případech za protislužby v množství nejméně o obsahu jedné cigarety a d. O. W. předal, i prodal za částku 200 Kč za gram, vždy po jednom gramu s frekvencí jednou za týden až jednou za měsíc, celkově přesně nezjištěné množství marihuany.
2) Obviněný J. K.
a) V době nejméně od roku 2016 do 12. 6. 2017 se vědomě účastnil činnosti organizované skupiny, jejímž předmětem činnosti byly dodávky marihuany z České republiky do Polské republiky a na jejíž činnosti se podílel jako pomocník hlavního organizátora V. K., a věděl, že jako součást skupiny figurují polští občané jako odběratelé marihuany, kteří marihuanu distribuují dalším osobám a že V. K. získává marihuanu v České republice od různých dodavatelů. Obviněný J. K. se na činnosti obviněného V. K. účastnil tak, že nejméně ve třech případech vyvezl marihuanu v souhrnném množství nejméně 5 000 g do Polské republiky tak, že marihuanu odvezl svým vozidlem do Polské republiky na předem smluvené místo, kde ji V. K. prodal dalším odběratelům, a dále nejméně v sedmi případech, když obviněný V. K. vezl ve svém vozidle marihuanu do Polské republiky, J. K. jel svým vozidlem před ním, aby jej případně upozornil na policejní kontroly po cestě.
b) V přesně neustanovené době nejméně od roku 2016 do 12. 6. 2017 v rodinném domě na ulici XY č.p. XY ve XY, realizoval všechny potřebné kroky směřující k výrobě psychotropní látky delta-9-tetrahydrokanabinolu tím, že pěstoval rostliny konopí skrytým způsobem, a to s úmyslem získat vysoce prošlechtěný kultivar rostliny konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek tak, aby z vrcholíků vypěstovaných rostlin bylo možné jejich následným sušením získat psychotropní látku delta-9-tetrahydrokanabinol, k čemuž bylo využito technologie, záležející v použití botanických a technických prostředků v podobě speciálních živných roztoků, soustav výbojek a ventilačního potrubí vzduchotechniky, kdy takováto technologie je určena k maximálnímu zisku kanabinoidních látek, přičemž agrotechnické podmínky byly nastaveny tak, aby jednoznačně vedly k tomuto více účelnému cíli, kdy takto J. K. vypěstoval a sklidil marihuanu v blíže nezjištěném množství, přičemž ke dni 12. 6. 2017 společně s věcmi potřebnými pro pěstování konopí tzv. indoor způsobem jako pěstebními stany, časovými spínači, digitálními teploměry, hnojivy, předřadníky a dalšími, přechovával 35,59 g sušené rostlinné hmoty s obsahem účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinolu.
4. Obviněný V. K. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jakožto soudu odvolacího, a založil jej na dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. b), c), g) a h) tr. ř. Již na tomto místě je nutno konstatovat, že pokud jde o dovolací důvody pod písmeny b) a c), tak dovolatel k nim neuvedl žádné námitky, a proto ani nebylo možno posoudit, jaké výhrady je vlastně mají naplňovat. Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. konkrétně namítal, že odvolací soud neprovedl v rámci doplnění dokazování výslech svědka A. S. a rovněž nebylo zjišťováno, zda proti tomuto svědkovi není vedeno trestní řízení, popřípadě zda se nenachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Dovolatel namítal, že soud prvního stupně při novém projednání věci po jejím vrácení odvolacím soudem nenapravil nedostatky vytýkané mu kasačním usnesením. Pokud byl zavázán k tomu, aby se pokusil vyslechnout svědky S. S., D. O., A. S., neučinil v tomto směru nějaké mimořádně rozsáhlé šetření po těchto osobách.
Nicméně se soudu prvního stupně podařilo zajistit alespoň jednoho ze svědků, a to S. S., kterého vyslechl prostřednictvím videokonference u hlavního líčení dne 8. 9. 2022 (č. l. 4454, sv. 17), ale obsah jeho výpovědi nebyl promítnut do skutkových závěrů obou soudů. Následně se dovolatel zabýval svým doznáním učiněným v přípravném řízení, přičemž uzavřel, že uvedené doznání je procesně nepoužitelné pro spoluobviněného K., který nemohl klást dovolateli žádné otázky, aby zpochybnil jeho výpověď, v níž se měl doznat k trestné činnosti.
U uvedeného úkonu nebyl spoluobviněný K. přítomen a nebyl tam ani přítomen jeho obhájce, čímž došlo porušení k jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces.
5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítal, že k existenci organizované skupiny působící ve více státech nebyly soudem prvního stupně prokázány zákonné znaky, když ani z jedné svědecké výpovědi provedené u hlavního líčení nevyplynulo, že by o trestné činnosti dovolatele tito svědci věděli či byli dokonce jeho odběrateli v Polsku. Soudy nižších stupňů uzavřely, že třetí osobou, která měla být tzv. distributorem, musel být přinejmenším svědek A. S. Ovšem osoby, které měly údajně od dovolatele odebírat marihuanu v množství, ke kterému dospěl soud prvního stupně, pak jsou pouhými konzumenty a nikoli dealeři, kteří by byli součástí nějaké organizované skupiny. V napadeném rozhodnutí není ani rozvedeno, jakým způsobem „třetí osoba“ tj. odběratelé v Polsku se měli na organizované skupině podílet, jaká byla jejich úloha v rámci organizované skupiny v Polsku. Podle popisu jeho jednání v napadených rozhodnutích se má jednat o vícerázový dodavatelsko-odběratelský vztah se zahraničním prvkem, kdy mělo docházet k systematické aktivitě spočívající v objednávání marihuany, v jejím opatření, vývozu a prodeji, o čemž mají především svědčit protokoly o sledování osob a věcí a záznamy z odposlechů telekomunikačního provozu. Dovolatel nicméně namítá, že z těchto důkazů uváděné skutečnosti nevyplývají, resp. není zde určeno např. objednané množství drogy, jakým způsobem byla opatřena a za jakou částku měla být dále v Polsku prodávána, což navíc není uvedeno ani v popisu skutku. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil, zrušil pak i rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
6. V doplnění dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný K. zopakoval, že odvolací soud zcela svévolně bez jakýchkoli logických závěrů a důkazů dovodil znak organizované skupiny pouze formálním popisem skutku, když označovaní distributoři z Polska v rámci celého trestního řízení v podstatě vystupují pouze v procesním postavení svědků a nikoli v pozici obviněných nebo dokonce odsouzených osob. Tito svědci, kteří byli obžalobou ztotožněni a někteří z nich dokonce i vyslechnuti v procesním postavení svědků, žádnou trestnou činnost stran organizované skupiny a obchodování s marihuanou nepotvrdili. Uvedeným postupem došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege. Dovolatel také navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně podal návrh k Nejvyššímu soudu na odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním podle § 265h odst. 3 tr. ř.
7. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul ve svém odvolání. S jeho opakovanými námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Argumentace soudů k uvedeným námitkám dovolatele je obsáhlá, přesvědčivá a zcela vyčerpávající.
Proto se s ní státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal. Soudy nižších stupňů věcně adekvátně odůvodnily, proč nevyhověly důkazním návrhům obviněného. O opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu se tak jednat nemůže, neboť neprovedení těchto důkazů nebylo nedůvodné. Citovaná námitka se nadto opírá spíše o zásadu in dubio pro reo. Státní zástupce citoval judikáty Ústavního soudu i Nejvyššího soudu týkající se zásady in dubio pro reo a učinil závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem.
Samotné pochybnosti obviněného o skutkových zjištěních ovšem dovolacím důvodem nejsou a být ani nemohou. Pokud soud přiléhavě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí, proč pochybnosti nemá, důvod k užití zásady in dubio pro reo nemůže nastat. Pokud dovolatel "nad rámec" dodává, že jeho doznání z přípravného řízení je "procesně nepoužitelné pro odsouzeného K.", v této části vybočil z mezí dovolání, k němuž je oprávněn podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť výrok o vině odsouzeného K. se dovolatele bezprostředně nedotýká.
Ohledně opomenutých důkazů tak dovolatel dílem uplatnil zjevně neopodstatněnou námitku, s níž se již vypořádaly soudy (neprovedení důkazů) a dílem námitku neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů (in dubio pro reo). Svou druhou dovolací námitku podřadil dovolatel pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatel namítá, že pro existenci organizované skupiny působící ve více státech chyběly "zákonné znaky". K tomu státní zástupce poznamenal, že takové zákonné znaky neexistují, neboť uvedený pojem je vymezen pouze judikaturou, nikoliv nějakou zákonnou definicí.
V judikatuře je pak nutno hledat i znaky, které takovou organizovanou skupinu vymezují. Oba soudy tyto znaky správně vymezily, a to za užití přiléhavé judikatury. Zejména konstatovaly, že není nutné, aby byly všechny zúčastněné osoby ztotožněny, že není nutné, aby obviněný veškeré zúčastněné osoby znal a že není ani nutno, aby byly všechny zúčastněné osoby členy takové organizované skupiny. Z pohledu ustálené judikatury je proto nerozhodné, co o činnosti dovolatele věděli svědci podílející se na organizované skupině.
Organizovaná skupina může být sestavena i z osob, které plní dílčí úkoly bez znalosti dalších vztahů a souvislostí. Tedy osoby, které mylně považují své jednání za legální.
Rozhodující je, co o takové skupině věděli obvinění, nikoliv zúčastnění svědci. Pokud tito další zúčastnění nemusí být ani ztotožněni, je zjevně nepřiléhavý požadavek dovolatele, aby byla předmětná právní kvalifikace podmíněna tím, aby byly tyto další osoby jako členové organizované skupiny odsouzeni. Navíc dílčí jednání dalších zúčastněných osob vůbec nemusí být soudně trestná. Pokud dovolatel namítá, že není "ani rozvedeno, jakým způsobem ‚třetí osoba', tj. odběratelé v Polsku, se měly na organizované skupině podílet", zcela postačí odkázat na bod 237 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož se jednalo o polské "odběratele", kteří odebrali marihuanu v množství, které nemohlo být určeno pro jejich spotřebu a tato marihuana "byla tedy určena k další distribuci". Úlohou polských účastníků na činnosti organizované skupiny byla tedy distribuce
dovolatelovy marihuany. Právní posouzení skutku jako spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech je tedy správné a tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) naplněn nebyl. Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
8. Obviněný J. K. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a uplatnil rovněž dovolací důvody zakotvené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Předně namítal, že skutek nebyl v napadeném rozsudku vymezen dostatečně určitě časem, místem a způsobem, jakož i dílčími jednání/útoky ze strany jeho osoby jako pachatele trestného činu. Obviněný ve vztahu k vymezení skutku co do časového hlediska vytkl, že soud v rámci skutkové věty, jakož ani v rámci odůvodnění, neuvedl právní posouzení z hlediska vyhodnocení posuzovaného trestného činu jako tzv. pokračujícího trestného činu, potažmo trestného činu trvajícího, byť se jedná o jeden z atributů řádného vymezení skutku v rámci skutkové věty a následného popisu ve větě právní.
Dovolatel dospívá k závěru, že dané jednání vymezené ve skutkové větě má znaky tzv. pokračujícího trestného činu, neboť podle skutkové věty je možné „oddělit/samostatně vymezit“ jednotlivé dílčí „útoky“ (3x převoz marihuany odsouzeným, 7x jízda automobilem před vozem převážejícím marihuanu odsouzeným K., kdy tyto lze taktéž rozdílně hodnotit z hlediska účastenství). Za důvod pro nevyhodnocení činu jako pokračujícího pak nelze ve smyslu judikatury bez dalšího považovat neurčité vymezení časového rozpětí, v němž mělo docházet k protiprávním jednáním, když v tomto se naopak jedná o nedůsledné vymezení skutku ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Za nesprávné právní posouzení věci je třeba považovat především právní hodnocení soudu, pokud jde o otázku spolupachatelství, kdy minimálně dílčí „jednání/útoky“ v podobě 7 jízd obviněného K. samostatným vozidlem před automobilem obviněného K., hmotně právně naplňují nanejvýše formu účastenství v podobě pomoci ve smyslu § 24 tr. zákoníku. Nelze hovořit o spolupachatelství, když nedošlo ze strany obviněného K. samostatnou činností či společnou činností s dalším odsouzeným k naplnění znaku objektivní stránky trestného činu (k jednání) ve formě vývozu.
Dále obviněný negoval též právní kvalifikaci spolupachatelství u zbylých 3 dílčích jednání spočívajících v převozu marihuany vozidlem řízeným obviněným, když i v tomto případě lze legitimně uvažovat pouze o účastenství ve formě pomoci.
9. Dovolatel dále namítal, že ve skutkové větě nebylo řádně vymezeno naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy spáchání trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. V tomto ohledu ve skutkové větě absentuje popis základních skutečností svědčících o samotné existenci organizované skupiny působící ve více státech, zejména co do ztotožnění nejméně 3 osob podílejících se na činnosti této skupiny ve více státech, a to včetně řádného popisu základních skutečností odůvodňujících tento závěr - např. skutečnosti, z nichž vyplývá další přeprodej/dealerství dodané marihuany polskými státními příslušníky dalším osobám - odběratelům na území Polské republiky, tedy skutečnosti, které by vyloučily, že polští občané byli pouhými konzumenty. Současně ve vztahu k obviněnému absentuje řádný popis skutečností, z nichž je dovozováno zavinění, tedy vědomost o jeho činnosti ve prospěch organizované skupiny. Dále skutková věta neobsahuje řádné vymezení otázky pachatelství/ účastenství ze strany jednotlivých osob, zejména dovolatele.
10. I v tomto ohledu dovolatel tedy namítal nesprávné právní posouzení otázky existence tzv. organizované skupiny působící ve více státech. Tedy i rozhodnutí soudu o účasti dovolatele na této skupině/spáchání činu ve spojení s touto skupinou, to zejména co do prokázání jeho zavinění ve formě úmyslu. Podle dovolatele není možné na podkladě daného skutkového stavu dospět k právnímu závěru o „mezinárodním prvku“, když tato skutečnost fakticky nevyplývá z žádného provedeného důkazu.
11. Obviněný má za to, že žádným důkazem nebylo doloženo další působení polských občanů v Polské republice na úrovni dealerského řetězce a nikoli pouhých konzumentů. Doplňující výpovědí S. S., která byla učiněna nad rámec původně provedených důkazů, byl vyloučen skutkový závěr o další distribuci drog v Polské republice. Tato rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, lze označit za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů. Na podkladě těchto skutkových zjištění však došlo k přijetí nesprávného právního závěru o existenci tzv. organizované skupiny působící ve více státech. Ve vztahu k pojmovým znakům organizované skupiny vyzdvihl, že nedošlo k naplnění judikaturního požadavku, podle kterého míra plánovitosti a součinnosti a zapojení jednotlivých účastníků má „zásadně zvyšovat pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost pro společnost“. Dovolatel dále zdůraznil, že je nezbytné dovodit ve vztahu k osobě, jíž je kladeno za vinu naplnění skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přímý či nepřímý úmysl k vědomosti o činnosti ve prospěch organizované skupiny působící ve více státech. Vědomost, tedy přímý či nepřímý úmysl však ze strany dovolatele nebyl ve vztahu k předmětným pojmovým znakům dán.
12. Závěrem dovolatel dovodil, že ze strany soudů obou instancí došlo také k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení činu z pohledu jeho společenské škodlivosti. To zejména tím, že nebylo reflektováno, že v projednávaném případě se jednalo o distribuci „toliko“ tzv. měkkých drog.
13. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2023, č. j. 1 To 51/2023-4713, popřípadě též vadné řízení mu předcházející, ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil podnět k tomu, aby předseda senátu soudu prvního stupně postupem podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o tom, že výkon trestu odnětí svobody se až do rozhodnutí o podaném dovolání odkládá. Pro případ, že by předseda senátu soudu prvního stupně nepodal návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř., navrhl, aby byl tento podnět posouzen předsedou senátu Nejvyššího soudu v rámci postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.
14. Opis dovolání obviněného J. K. byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolatel brojí zejména proti posouzení svého jednání jako spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. S touto námitkou se již vypořádaly nižší soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Argumentace soudů k organizované skupině je obsáhlá, přesvědčivá a zcela vyčerpávající.
15. Svou první námitku formuloval dovolatel tak, že popis skutku neobsahuje přesné časové vymezení spáchání „skutku / dílčích útoků“. Aby tato námitka odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., muselo by z ní být zřejmé, že onen časově nepřesný popis bránil soudy zvolené právní kvalifikaci. Dovolatel však uvádí pouze následek procesní, že neúplným popisem došlo k porušení § 120 odst. 3 tr. ř., a že nepřesný popis mu ztížil možnost koncipovat přesněji svou obhajobu. O povaze této námitky tak lze spekulovat. Snad se jedná jen o úvod k námitce následující.
16. Druhá námitka dovolatele totiž spočívá v tom, že považuje za vadu, jestliže odvolací soud ve výroku svého rozsudku ani v jeho odůvodnění nevymezil, zda se ze strany dovolatele jednalo o trestný čin pokračující nebo trvající. Státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 11 Tdo 1421/2019, a usnesení ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 11 Tdo 851/2020, usnesení ze dne 28. 9. 2019, sp. zn. 11 Tdo 200/2019, a usnesení ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, kdy z pohledu posledního judikátu se v případě dovolatele jednalo o trestný čin trvající. Z hlediska dovolání se jedná o námitku směřující proti právnímu posouzení skutku. Pokud může dovolatel podat dovolání pouze ve svůj prospěch, mělo by být z jeho dovolání zřejmé, jak se tvrzená vada projevila v jeho neprospěch v právním posouzení skutku. V tomto směru je teprve z dalších částí dovolání zřejmé, že dovolatel se takto snaží oddělit ze svého jednání 7 průzkumných jízd, tedy část, v níž se považuje za pouhého pomocníka spoluobviněného K. Takto ovšem činí ve svůj neprospěch a nikoli v prospěch.
17. Třetí skupina námitek se týkala existence organizované skupiny. K obdobným námitkám spoluobviněného K. se již státní zástupce vyjádřil, proto jen ve stručnosti zopakoval, že zejména odvolací soud správně vymezil znaky organizované skupiny a učinil tak za užití přiléhavé judikatury. Zejména konstatoval, že není nutné, aby byly všechny zúčastněné osoby ztotožněny, že není nutné, aby obviněný veškeré zúčastněné osoby znal a že není ani nutno, aby byly všechny zúčastněné osoby členy takové organizované skupiny. Takové vymezení uvedeného pojmu a další judikáty jsou zřejmé i z další judikatury soudy nezmíněné – viz např. body 23-26 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 279/2018, nebo bod 55 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 11 Tdo 337/2023. Právní posouzení skutku jako spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech je tedy správné a tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn nebyl.
18. Čtvrtá skupina námitek spočívá v tom, že nejméně 7 průzkumných jízd mělo toliko znaky účastenství formou pomoci a nikoliv spolupachatelství. Zde státní zástupce připustil, že pouhý doprovod hlavního obviněného jiným vozidlem, v němž se kontraband nenacházel, má spíše znaky pomoci než pachatelství. A že dovolatel se svého jednání dopustil dílem jako pomocník. Otázkou ovšem je, zda by taková změna právního posouzení jeho jednání byla v jeho prospěch nebo neprospěch. Odpověď je možno nalézt v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 891/2013, v níž se obviněný ve svém dovolání domáhal, aby bylo jeho jednání posouzeno dílem nikoliv jako spolupachatelství, nýbrž jen jako účastenství. Vzhledem k zákazu reformace in peius (novým posouzením by byl obviněný odsouzen za více trestných činů) požadoval obviněný, aby byl pro útoky kvalifikovatelné jako účastenství obžaloby zproštěn. Nejvyšší soud však jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění svého usnesení předně potvrdil, že požadované správné právní posouzení skutku by skutečně bylo v neprospěch obviněného: „Takový postup by byl v neprospěch obviněného, neboť by byl čin posouzen jako jeden stejně kvalifikovaný pokračující trestný čin krádeže a vedle něho další činy posouzené jako účastenství.“ Ve věci dovolatele K. se vzhledem k množství marihuany v případě tří i sedmi jízd jednalo vždy o množství přesahující 1.000 g a tedy o „značný rozsah“. Ani u něj by tedy rozdělení tohoto jednání na dva skutky nemohlo vést ke zmírnění právního posouzení skutku podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se znakem „ve značném rozsahu“. Správné právní posouzení účastenství v jeho věci proto musí mít obdobný výsledek jako ve věci judikované, v níž Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
19. Náprava nesprávného právního posouzení 7 jízd dovolatele jako pachatelství tedy není v dovolacím řízení možná, neboť jedinou kompenzací nesprávného právního posouzení by mohlo být zmírnění trestu, jehož přiměřenost však dovolací soud zásadně neposuzuje. Pokud tedy dovolatel brojí proti posouzení svého jednání pod bodem a) napadeného rozsudku odvolacího soudu námitkou, že jeho 7 jízd mělo být posouzeno pouze jako pomoc, této námitce lze sice přisvědčit, avšak vzhledem k zákazu reformace in peius to nic nemůže změnit na tom, že jeho dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. Když v úvahu přichází také závěr, že je v této části podáno osobou neoprávněnou, neboť jím směřuje ve svůj neprospěch.
20. Dovolatel měl dále za to, že jako pouhý pomocník jednal i v případech, kdy sám marihuanu převážel ve svém vozidle. Dovolatel tuto námitku blíže nerozvíjí a pouze odkazuje na odůvodnění prvního rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušené soudem odvolacím. Proto zde postačí odkázat na následné odmítnutí této argumentace soudem odvolacím, tak jak na ni tento soud odkazuje v bodu 43 odůvodnění svého nyní napadeného rozsudku – vývozem marihuany na území cizího státu naplnil dovolatel jeden z alternativních znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu a tuto skutečnost obsahuje přímo popis skutku.
21. Pakliže dovolatel nesouhlasil s tím, že pro škodlivost drogových trestných činů je podstatné stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, státní zástupce poukázal na to, že trestní kolegium stanovilo hranice trestností při nakládání s drogami „podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek“. Má-li být manipulace s návykovými látkami nějak škodlivá pro společnost ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, stěží si lze představit jiné kritérium, než je škodlivost dané látky pro život a zdraví lidí. Ačkoliv se trestní kolegium výslovně nezabývalo škodlivostí předmětného jednání pro společnost ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, obsahově z této škodlivosti jednotlivých drog vycházelo. Jinak by hmotnost heroinu odpovídala hmotnosti marihuany a stanovisko by nemuselo obsahovat žádnou tabulku zohledňující škodlivost té které látky – jeden gram látky, každé látky by byl považován za stejně škodlivý u všech drog. Z hlediska škodlivosti činu pro společnost je tedy citované stanovisko dostatečným vodítkem, které soudy důvodně vedlo k závěru, že při daném množství převážených drog je zcela vyloučené užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. I z tohoto pohledu je tedy právní posouzení skutku správné a dovolání i v této části zjevně neopodstatněné.
22. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. K. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
24. Nejvyšší soud shledal, že v případě obou obviněných jsou dovolání přípustná, dovolání byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
25. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které je v dovoláních ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
26. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Za právně relevantní dovolací námitky ze strany obviněných lze tedy považovat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
27. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.) a vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
28. Oba obvinění dále odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
29. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
30. Nejvyšší soud považuje předně za nezbytné ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu lze připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů (viz též § 216 odst. 1 tr. ř.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
31. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
32. K dovolacím námitkám, které v posuzované trestní věci oba obvinění uplatnili v rámci dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou z převážné většiny obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci jejich obhajoby vypořádaly soudy nižších stupňů, což je také patrno i z odůvodnění jejich rozhodnutí.
33. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, je nutno zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, přiměřeně taktéž usnesení ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, podle nichž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla v této části o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
34. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněné upozornit také např. na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se oba nižší soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly příslušné závěry. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků souzených trestných činů, kterými byli obvinění uznáni vinnými, není žádný zjevný rozpor. Učiněná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech.
Dovolací námitky obviněného V. K.
35. Obviněný V. K. v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal existenci tzv. opomenutých důkazů, a to tvrzením, že ani odvolací soud neprovedl výslech svědka A. S., že nebylo objasněno, zda je vůči tomuto svědkovi vedeno trestní řízení, případně zda se nenachází ve výkonu trestu. Dále vytýká, že soud prvního stupně se měl pokusit vyslechnout svědky S. S., D. O. a A. S., přičemž podle dovolatele neučinil v tomto směru mimořádně rozsáhlé šetření za účelem provedení jejich výslechu. Soud prvního stupně sice vyslechl svědka S. S., avšak obsah jeho svědectví nijak nepromítl do učiněných skutkových zjištění.
36. Nejvyšší soud považuje za potřebné ve vztahu k této problematice uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04, a další), když mj. konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.
V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení sp. zn. 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.
36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. také např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II.
ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009, a další). Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
37. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé šetření za účelem zajištění výslechu A. S., D. O. a S. S., popsal své opakované úsilí o předvolání prvních dvou jmenovaných svědků a konstatoval, že se mu podařilo vyslechnout toliko S. S. (viz bod 116 a 144 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené potvrdil odvolací soud v bodech 65 a 66 odůvodnění svého rozsudku, kde se mj. zabýval rovněž nadbytečností výslechu svědka A. S. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady vztahující se k otázce neprovedených důkazů, potom Nejvyšší soud odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutí soudů nižších stupňů a dodává, že na návrhy dovolatele na doplnění dokazování bylo uvedenými soudy obsáhle a věcně reagováno. Nadto pakliže státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvádí, že obviněný se spíše opírá o zásadu in dubio pro reo, i v tomto ohledu je možné plně odkázat na bod 87 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
38. Následně se obviněný V. K. v dovolání zabýval svým doznáním, které učinil v přípravném řízení, přičemž též namítal, že uvedené doznání je procesně nepoužitelné ve vztahu ke spoluobviněnému K., když u jeho výpovědi nebyl spoluobviněný K. přítomen a nebyl tam přítomen ani jeho obhájce.
39. Pokud se týká samotné výpovědi obviněného V. K. učiněné v přípravném řízení, touto se velmi obsáhle zabýval soud prvního stupně a dospěl k závěru o její věrohodnosti (viz bod 218 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Doznání obviněného K. se rovněž velmi pečlivě věnoval odvolací soud v bodech 63, 64 a dále též v bodě 68 odůvodnění svého rozhodnutí, a ve shodě se soudem prvního stupně seznal, že opakované doznání obviněného K. v přípravném řízení navazuje na další provedené důkazy do takové míry, že je jej nutné považovat za hodnověrné, na rozdíl od jeho následujících již pozměněných výpovědí.
40. K výše citované dovolací námitce obviněného Nejvyšší soud podotýká, že podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný může podat dovolání pouze pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně týká, popř. proto, že takový výrok chybí nebo je neúplný. Obviněného se bezprostředně týká výrok o jeho vině a trestu, o ochranných opatřeních (v některých případech se ho přímo nemusí týkat výrok o zabrání věci) a o jeho povinnostech (např. k náhradě škody). Obviněného se přímo netýkají výroky rozhodnutí ohledně spoluobviněných, a proto také není oprávněn podat v jejich prospěch či v neprospěch dovolání. Z těchto důvodů nelze přihlížet k té části jeho argumentace, kde konstatuje, že jeho doznání z přípravného řízení je procesně nepoužitelné pro spoluobviněného J. K.
41. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítal, že k existenci organizované skupiny působící ve více státech nebyly soudem prvního stupně prokázány požadované zákonné znaky, když ani z jedné svědecké výpovědi provedené u hlavního líčení nevyplynulo, že by o trestné činnosti dovolatele výše označení svědci věděli či byli dokonce odběrateli drog v Polsku. Soudy nižších stupňů uzavřely, že třetí osobou, která měla být tzv. distributorem drog musel být přinejmenším svědek A. S. Ovšem osoby, které měly údajně odebírat od dovolatele marihuanu v množství, ke kterému dospěl soud prvního stupně, jsou pouhými konzumenty a nikoli dealeři, kteří by byli součástí organizované skupiny. V napadeném rozhodnutí není ani rozvedeno, jakým způsobem „třetí osoba“ tj. odběratelé v Polsku se měli na organizované skupině podílet, jaká byla jejich úloha v rámci organizované skupiny v Polsku.
42. Nejvyšší soud považuje za vhodné k uvedené problematice ve stručnosti, a toliko v obecné rovině, připomenout, že trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem „organizovaná skupina“ (na rozdíl od pojmu „organizovaná zločinecká skupina“ ve smyslu § 129 tr. zákoníku), pročež je jeho vymezení i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení, a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, pročež lze tímto způsobem spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Současně se nevyžaduje výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině, když zcela postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Pro účast na organizované skupině není rovněž třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, když naopak postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, resp. ve spojení s organizovanou skupinou, rovněž nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny (k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017). O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015).
43. Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. Zákonnou dikcí „ve spojení“, obsaženou v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jsou přitom postiženy i volnější formy vztahu pachatele k uvedené skupině, než je jeho členství ve skupině, a není tak nutno detailně prokazovat naplnění pojmu členství v „organizované skupině“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, a ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013). K naplnění dané kvalifikované skutkové podstaty přitom může dojít i pouhou spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, z nichž jedním je i Česká republika (viz rozhodnutí pod č. 34/2005 Sb. rozh. tr.).
44. Promítne-li Nejvyšší soud shora připomenuté závěry své dosavadní rozhodovací praxe do poměrů nyní projednávané trestní věci, pak je třeba konstatovat, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné a právní posouzení jeho jednání jako „spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ je zcela na místě. Nejvyšší soud v podrobnostech zcela odkazuje na body 233–237 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 84–84 a 90 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
45. Právní kvalifikaci svého jednání přitom obviněný rozporuje zejména z toho důvodu, že osoby, které měly údajně odebírat od dovolatele marihuanu, byly pouhými konzumenty a nikoli dealery, a že tyto osoby nebyly odsouzeny. V napadeném rozhodnutí není ani rozvedeno, jakým způsobem „třetí osoba“ tj. odběratelé v Polsku se měli na organizované skupině podílet a jaká byla jejich úloha v rámci organizované skupiny v Polsku.
46. Rovněž tuto námitku je však třeba označit za irelevantní, jelikož v souladu s výše uvedeným není pro závěr o existenci organizované skupiny ani nutné, aby byli za situace, kdy je činnost organizované skupiny působící na území více států dostatečně prokázána, ztotožněni všichni členové organizované skupiny, ve spojení s níž se obviněný trestného činu dopustil, natožpak aby bylo nezbytné vyvození trestní odpovědnosti všech jejích členů. V tomto kontextu lze opětovně upozornit na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, z něhož se podává, že závěru o tom, že pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, obdobně nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí správně dovodil, že polští odběratelé odebrali marihuanu v množství, které nemohlo být určeno pro jejich spotřebu a tato marihuana tedy byla určena k další distribuci (v podrobnostech srov. bod 237 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Úlohou polských účastníků na činnosti organizované skupiny tedy byla distribuce marihuany a nevznikají tak žádné pochybnosti ve vztahu k právnímu posouzení skutku jako spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
47. Pro úplnost je třeba uvést, že z obsahu podaného dovolání obviněného V. K. je zřejmé, že dovolací námitky se netýkají té části jeho trestné činnosti, která je uvedena v bodě 1 písm. b) až d) rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolací námitky obviněného J. K.
48. Obviněný J. K. v podrobnostech namítal nedostatečné vymezení skutku, jímž byl uznán vinným pod bodem a) rozsudku odvolacího soudu, a to konkrétně z hlediska času a místa jeho spáchání a způsobu, jímž se ho jako pachatel měl dopustit. Dovolání tedy nesměřuje do té části mu přisouzené trestné činnosti v bodě b) rozsudku odvolacího soudu.
49. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením i jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I Sb. rozh. tr.).
50. V tomto směru lze konstatovat, že soud prvního stupně a následně soud odvolací, učinili ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu konkrétní skutková zjištění, přičemž ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu druhého stupně byly popsány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Požadavek obsažený v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. byl postupem soudu akceptován. Pochybení v nedostatečném vyjádření znaků skutkové podstaty projednávaného trestného činu ve skutkové větě rozsudku nelze zakládat na nespokojenosti obviněného s popisem skutku, případně na základě jeho požadavku na exaktnější vyjádření v situaci, kdy skutková zjištění dostatečně vyjadřují jeho jednání ve vztahu ke znakům skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a nevzbuzují jakékoliv pochybnosti při právní kvalifikaci skutku. Citované ustanovení přitom nestanoví, jakými přesně údaji mají být jednotlivé znaky skutkové podstaty vyjádřeny, podstatné je, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, což popis skutku v daném případě naplňuje. S ohledem na uvedené je na tomto místě možné konstatovat, že skutkový závěr tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a rozvedený v odůvodnění jeho rozsudku lze považovat za odpovídající znakům skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
51. Dovolatel, stejně jako spoluobviněný K., namítal nesprávné právní posouzení otázky existence tzv. organizované skupiny působící ve více státech při naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Současně namítal absenci zavinění k tomuto kvalifikačnímu znaku, tedy vědomost o své činnosti ve prospěch organizované skupiny působící ve více státech. Navíc byl podle dovolatele doplňující výpovědí svědka Sebastiana Szatoka vyloučen skutkový závěr o další distribuci drog v Polské republice.
52. Nejvyšší soud k této námitce obviněného konstatuje, že i u něj platí, co již bylo uvedeno v případě obviněného K., neboť právní posouzení rovněž jeho jednání jako „spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ je zcela na místě. Pokud se týká rozhodnutí soudů nižších stupňů, je možné plně odkázat na body 228, 237 a 245 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je konkrétně hodnoceno jeho zavinění, a to i ve vztahu k trestné činnosti spáchané ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Závěry soudu prvního stupně jsou podpořeny odvolacím soudem, který tak činí velmi podrobně a věcně v bodech 81, 82, 95 a 97 odůvodnění svého rozsudku.
53. Obviněný dále vytýkal nesprávnost právního posouzení mu přisouzené trestné činnosti jako spolupachatelství (se spoluobviněným V. K.) s tím, že minimálně jeho jednání spočívající v uskutečnění sedmi doprovodných jízd jím řízeným vozidlem před automobilem obviněného V. K. převážejícího do Polské republiky marihuanu, kterého měl upozornit na případné policejní kontroly, naplňuje znaky nanejvýš účastenství ve formě pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle dovolatele nejde o spolupachatelství, když ze strany obviněného nedošlo k naplnění znaku objektivní stránky (jednání) trestného činu podle § 283 tr. zákoníku v podobě vývozu drogy. Obdobně obviněný negoval právní kvalifikaci svého jednání jako spolupachatelství též u tří převozů marihuany do Polska jím řízeným vozidlem s tím, že i v těchto případech jde jen o účastenství ve formě pomoci.
54. Již soud prvního stupně dospěl k správnému právnímu názoru, že úloha obviněného K. nespočívala pouze v nápomoci obviněnému K. (viz bod 228 a 243 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud v bodě 89 odůvodnění rozsudku rozvedl důvody, pro které nerozdělil trestné jednání obviněného do dvou samostatných skutků a nekvalifikoval jako dva samostatné trestné činy. V bodě 95 srozumitelně vysvětlil, proč zjištěné jednání obviněného nelze posoudit jen jako činnost pomocníka podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Na správnosti těchto závěrů nic nemění ani poněkud zavádějící formulace popisu jednání obviněného J. K. ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, a předtím i soudu prvního stupně („…na jejíž činnosti se podílel jako pomocník hlavního organizátora V. K.…“), když z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že soudy vůbec neměly na mysli posouzení jeho jednání jako pomocníka ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
55. Účastníkem v postavení pomocníka na dokonaném trestném činu (nebo jeho pokusu) je podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu.
56. Taková charakteristika účastenství ve formě pomoci prokázaným aktivitám obviněného J. K. však neodpovídá. Jak shrnul i odvolací soud, v kontextu veškeré jeho dlouhodobé účasti na činnosti organizované skupiny (pěstování konopí a výroba marihuany, vlastní opakovaný vývoz nejméně 5 kg marihuany do ciziny, doprovod spoluobviněného K. vyvážejícího marihuanu do ciziny, a to ve více případech a za účelem varování před policejní kontrolou) je zřejmé, že tato jednoznačně překračuje obviněným požadovanou formu trestné součinnosti. Nižšími soudy aplikovaná právní kvalifikace je správná a odpovídající zjištěným skutečnostem, neboť obviněný se dopustil zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku různými formami jednání, kdy neoprávněně vyrobil a vyvezl omamnou nebo psychotropní látku, spáchal takový čin ve značném rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
57. Jen na okraj lze připomenout jinak výstižné úvahy ve vyjádření státního zástupce, podle něhož by případné rozdělení jednání obviněného na dva skutky vykazující znaky dvou trestných činů, tj. zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a účastenství ve formě pomoci k témuž zločinu bylo v neprospěch obviněného, a tedy v dovolacím řízení v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius.
58. Stejné úvahy lze vztáhnout k námitce obviněného, podle níž se soudy údajně nevyslovily k tomu, zda se trestné činnosti dopustil za podmínek pokračování v trestném činu, anebo zda se jednalo o trestný čin trvající. V obecné rovině lze připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017, z něhož vyplývá, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku může mít podle okolností případu povahu jak trestného činu trvajícího, tak trestného činu pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto nelze učinit, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu též srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008). Na výše popsané jednání obviněného je nutné z hlediska jeho právní kvalifikace nahlížet jako na trvající trestný čin, který se z pohledu trestního práva hmotného posuzuje jako jediný skutek a jediný trestný čin, a takto jej také posuzoval v napadeném rozsudku odvolací soud (srov. bod 89 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
59. Závěrem obviněný namítl, že ze strany soudů obou instancí došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení činu také z pohledu posouzení jeho společenské škodlivosti, a to zejména tím, že nebylo reflektováno, že v projednávaném případě se jednalo o distribuci „toliko“ tzv. měkkých drog.
60. Pokud se dovolatel tvrzením o nedostatečné společenské škodlivosti svého činu domáhal uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tak je třeba zdůraznit, že v projednávané věci nejsou dány žádné okolnosti, které by vedly k pochybnostem o dostatečné míře společenské škodlivosti jeho jednání. Již samotné spáchání zvlášť závažného zločinu ve spojení s organizovanou skupinou, navíc působící ve více státech, je za všech okolností činností výrazně společensky škodlivou. Nelze rovněž přehlédnout, že dovolatel se svého jednání dopouštěl po dobu nejméně od roku 2016 do 12. 6. 2017, tedy dlouhodobě, a různorodou formou protiprávních aktů. Polemika dovolatele stran porovnávání distribuce marihuany, tedy „měkké drogy“ na straně jedné a distribuce jiných omamných látek na straně druhé, je zcela irelevantní.
IV. Závěrečné shrnutí
61. Závěrem lze znovu konstatovat, že většinu námitek, které oba obvinění uplatnili v dovoláních, se již soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž je nutné dodat, že svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud považuje za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
62. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněných V. K. a J. K. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jejich odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
63. Pokud jde o podnět, který učinil obviněný J. K. v rámci svého dovolání, tedy aby předseda senátu Nejvyššího soudu za podmínek § 265o odst. 1 tr. ř.
odložil výkon rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v situaci, pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však takové důvody pro odklad výkonu rozhodnutí nezjistil, a proto nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným, případně negativním rozhodnutím, a to s ohledem na vlastní rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaných dovoláních (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 7. 2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu