8 Tdo 279/2018-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
28. března 2018 o dovoláních, která podali obvinění P. L., a mladistvý XXXXX *)
, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 12. 10. 2017,
sp. zn. 1 Tmo 16/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Plzni, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 1/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. L. a mladistvého
XXXXX *) odmítají.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 19. 7. 2017, sp.
zn. 2 Tm 1/2017, byl obviněný P. L. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněný mladistvý (dále jen
„mladistvý“) XXXXX *) byl uznán vinným proviněním loupeže podle § 173 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za zločin loupeže byl obviněný P. L. odsouzen
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem; za provinění loupeže byl
mladistvý XXXXX *) odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, § 31 odst. 1
zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zákon č.
218/2003 Sb.“), k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců,
přičemž podle § 31 zákona č. 218/2003 Sb. bylo rozhodnuto, že uvedené trestní
opatření vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo ve zvláštním
oddělení pro mladistvé. V dalším byl uložen trest propadnutí věci obviněnému P.
L. a bylo rozhodnuto o ochranném opatření zabrání věci a také o vině a trestu
spoluobviněných P. J., T. O. a O. S. a o nároku poškozené PROFISTAV Bohemia, s.
r. o., Sklářská 85, Březová u Sokolova, IČ 25220390, na náhradu škody.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu podali všichni obvinění, včetně mladistvého,
odvolání zaměřená na výroky o vině i trestu, resp. trestnímu opatření.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 12. 10. 2017, sp.
zn. 1 Tmo 16/2017, byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných P. J.,
P. L., O. S. i mladistvého XXXXX *) podle § 258 odst. 2 tr. ř. zrušen z důvodů
uvedených v § 258 odst. 1 písm. d) a f) tr. ř. ve všech výrocích týkajících se
těchto obviněných a mladistvého. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově
rozhodnuto tak, že obviněný P. L. a mladistvý XXXXX *) byli uznáni vinnými
účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. c), §
173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byli odsouzeni: obviněný P.
L. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, mladistvý XXXXX *) podle § 173
odst. 2 tr. zákoníku, § 31 odst. 1, 2 zákona č. 218/2003 Sb. k trestnímu
opatření odnětí svobody nepodmíněně v trvání dvaceti měsíců, přičemž podle § 31
odst. 4 zákona č. 218/2003 Sb. bylo rozhodnuto, že uvedené trestní opatření
vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo ve zvláštním oddělení
pro mladistvé. V dalším bylo rozhodnuto o trestu propadnutí věci obviněnému P.
L., o vině a trestu spoluobviněných P. J. a O. S. a o nároku poškozené
PROFISTAV Bohemia, s. r. o., na náhradu škody.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění P. L. a mladistvý
XXXXX *) účastenství ve formě pomoci ke zločinu, resp. provinění, loupeže podle
§ 24 odst. 1 písm. c), § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustili
tím, že společně se spoluobviněnými P. J. a O. S. a odděleně stíhaným
obviněným T. O., po předchozí vzájemné dohodě spočívající v záměru opatřit si
finanční prostředky, ve vytipování místa, v rozdělení úkolů jednotlivých osob,
v opatření dopravního prostředku a dalších předmětů k úspěšnému provedení této
dohody
dne 24. září 2016 po 2:00 hod. v S. poté, co společně přijeli motorovým
vozidlem Volkswagen Passat, které řídil jeho uživatel obviněný P. L., k herně
ve V. ul., zaparkovali nedaleko ní, mladistvý XXXXX *) z vozidla vystoupil a
dle zmíněné dohody šel do herny jako zákazník, aby jistil, zda jsou v herně
přítomni jiní zákazníci, o čemž měl podat krátkou textovou zprávu
prostřednictvím svého mobilního telefonu, a po zjištění, že kromě něho je v
herně pouze pracovnice obsluhy, informoval o tomto stavu uvedeným způsobem
obviněného T. O. na jeho mobilní telefon, následně obvinění T. O., O. S. a P.
J. vystoupili z vozidla, odešli k herně a zatímco obviněný O. S., maskovaný
připravenou kuklou a vyzbrojený teleskopickým obuškem, a obviněný P. J.,
maskovaný připravenou kuklou a vyzbrojený plynovou krátkou opakovací zbraní,
zůstali hlídat před vstupem do herny, obviněný T. O., maskovaný připravenou
kuklou a kapucí mikiny, ve 2:48 hod. vběhl do herny, v pravé ruce držel
expanzní krátkou zbraň - plynovku, kterou namířil přes barový pult na
pracovnici obsluhy poškozenou L. B., a se slovy „to je přepadení, dej sem
prachy, ty mrdko, dělej“ po ní požadoval vydání peněžní hotovosti, poté oběhl
barový pult a k umocnění svého požadavku na vydání peněz přiložil opakovaně
poškozené zbraň k hlavě, načež mu poškozená L. B. podala tzv. kasírtašku s
tržbou ve výši 39 700 Kč, obviněný T. O. si ji vzal, vrátil se před barový
pult, poškozené L. B. nastříkal do obličeje pepřový sprej a poté hernu opustil
a společně s obviněnými O. S. a P. J. se vrátil k motorovému vozidlu, kde na ně
připravený dle zmíněné dohody čekal obviněný P. L. jako řidič, vozidlem z místa
odjeli, během cesty se zbavili předmětů, které použili při popsaném jednání,
zatímco mladistvý XXXXX *) v herně dle zmíněné dohody zůstal a vystupoval před
přivolanou policejní hlídkou jako svědek, přičemž získanou peněžní hotovost si
následně všichni obvinění a mladistvý mezi sebou rozdělili, čímž způsobili
provozovateli herny společnosti PROFISTAV Bohemia, s. r. o., Sklářská 85,
Březová u Sokolova, IČ 25220390, škodu ve výši 39 700 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 12. 10.
2017, sp. zn. 1 Tmo 16/2017, podali obviněný P. L. a mladistvý XXXXX *)
prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněný P. L. odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedl, že soudy
nižších stupňů dospěly ke správným skutkovým zjištěním o průběhu spáchání
stíhaného zločinu, což jim umožnily především v zásadě shodné výpovědi všech
obviněných, kteří se k činu doznali. V otázce účastenství na zločinu loupeže se
s právním názorem odvolacího soudu plně ztotožnil. Nesdílel ale jeho názor o
naplnění znaku „organizovaná skupina“. Ačkoliv souhlasil, že organizovanou
skupinu nemusí tvořit jen pachatelé, resp. spolupachatelé, nýbrž i další osoby
v rolích účastníků, pochyboval o tom, že lze takovou úvahu aplikovat na
posuzovanou trestní věc, a to s přihlédnutím jednak ke skutkovým okolnostem
případu, jednak k rolím obviněných v postavení pomocníků. Odkaz odvolacího
soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 237/2010,
uveřejněné pod č. 22/2011 Sb. rozh. tr., shledal nepřiléhavým, neboť z právní
věty tohoto rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud posuzoval čin jednoho
účastníka – návodce a dvou pachatelů. Obviněný v této souvislosti vyjádřil
přesvědčení, že pomoc je nejméně závažnou formou účastenství, kterou nelze
stavět na roveň organizátorství nebo návodu a u níž ještě více vstupuje do
popředí akcesorita vůči hlavnímu pachateli či spolupachatelům. Podle názoru
obviněného organizátor i návodce hierarchicky stojí nad pachatelem, přičemž
pomocník má s ohledem na svou legální definici postavení pod pachatelem.
6. Zdůraznil, že legální definice organizované skupiny neexistuje a je
dovozována judikaturou. Vzhledem k tomu, že si není vědom, že by Nejvyšší soud
zaujal stanovisko k situaci, kdy by organizovanou skupinu tvořili čtyři
pomocníci a jeden pachatel, předložil vlastní názor, podle něhož lze o
organizované skupině uvažovat pouze tehdy, pokud je složena nejméně ze tří
osob. Mají-li být členy organizované skupiny i účastníci, dovozoval s odkazem
na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2011 Sb. rozh. tr., že se tak
může stát jen tehdy, figurují-li v této organizované skupině současně minimálně
dva pachatelé. Není přitom nezbytně nutné, aby počet pachatelů převyšoval počet
účastníků. Projednávané loupežné přepadení provedl obviněný T. O. sám. Měl při
tom k dispozici čtyři pomocníky (obviněné) – volavku, dva hlídače a řidiče.
Úvaha, že by těchto pět osob tvořilo organizovanou skupinu, neobstojí.
Organizovaná skupina se nemůže skládat z pomocníků, kteří jednomu pachateli
pomáhají při činu. Podstata organizované skupiny nemůže spočívat na
pomocnících, nýbrž na pachatelích, kteří trestnou činnost páchají, a naplňují
tak účel organizované skupiny. V případě jednoho pachatele takový závěr učinit
nelze. Tím, že jeden pachatel řídí pomocníky, nevytváří organizovanou skupinu,
ale pouze umocňuje závažnost provedeného činu. To ovšem neznamená, že má být
takové jednání automaticky posuzováno v kvalifikované skutkové podstatě. Je to
okolnost zohlednitelná při ukládání trestu. Pomocník z podstaty plní dílčí
úkoly, jejichž provedení plánoval a koordinoval jediný pachatel, jímž byl v
projednávané věci obviněný T. O..
7. Uzavřel, že čtyři pomocníci a jeden pachatel netvoří organizovanou skupinu,
a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. K
poznámce státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (viz níže) petit
doplnil a žádal, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
aby sám rozhodl tak, že jej uzná vinným účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu
loupeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 173 odst. 1 tr. zákoníku a
uloží mu podmíněně odložený trest odnětí svobody, nebo věc vrátí odvolacímu
soudu k novému projednání a rozhodnutí a současně rozhodne tak, že se dovolatel
nebere do vazby.
8. Mladistvý XXXXX *) v dovolání taktéž uplatnil dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rovněž se domníval, že napadený
rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
9. Shodně s obviněným P. L. měl za to, že čtyři pomocníci a jeden pachatel
nemohou tvořit organizovanou skupinu. Trestní zákoník organizovanou skupinu
nedefinuje, vymezuje ji toliko judikatura (př. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85, uveřejněný pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.), z
níž vyplývá, že se jedná o skupinu nejméně tří spolupachatelů, kteří mají mezi
sebou rozdělené úkoly a pozice, a každý z nich větší či menší měrou přispívá ke
zdárnému provedení trestného činu. Mladistvý v této souvislosti podotkl, že
pomoc v trestněprávní rovině není součástí společného jednání přímo směřujícího
k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákoníkem, neboť je pouhým jednáním podporujícím činnost pachatele, jež
nevykazuje znaky úmyslného společného jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku.
Pomocník je osoba, která není přímo účastna páchání trestné činnosti, nepodílí
se na ní a není s ní bezprostředně spjata. Mladistvý se tudíž neztotožnil s
právní konstrukcí napadeného rozsudku, jenž je podle jeho názoru vnitřně
rozporný, když je v něm na jedné straně uvedeno, že obvinění byli pouhými
pomocníky, tedy osobami, které jen podpořily činnost jednoho pachatele a nebyly
součástí společného jednání přímo směřujícího k přepadení herny, a na straně
druhé je v něm konstatováno, že byli členy organizované skupiny, v jejímž rámci
se dohodli, čím každý z nich přispěje k úspěšnému provedení loupeže, přičemž
tento záměr pečlivě připravovali. Podle dovoláním napadeného rozsudku bylo
prokázáno, že jednání obviněných nesměřovalo k vlastnímu provedení trestného
činu, resp. provinění, ale k podpoře činnosti pachatele. Tato konstrukce jen
dokládá vnitřní rozpornost rozsudku, protože podle ní ani jeden z obviněných
nechtěl svým jednáním přispět k provedení trestného činu, nýbrž jen podpořit
činnost pachatele, přičemž se mu mělo této podpory dostat celkem od čtyř
pomocníků, kteří ovšem byli na místě samém a aktivně konali. Podle mladistvého
byl skutek spáchán buď organizovanou skupinou jakožto skupinou pěti
spolupachatelů, anebo jedním pachatelem a čtyřmi pomocníky. Pokud platí druhá
varianta, měla být v případě všech obviněných užita právní kvalifikace podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Mladistvý brojil i proti výroku o trestním opatření. Odvolací soud se
nevypořádal s tím, že soud prvního stupně uložil ostatním obviněným tresty pod
dolní hranicí zákonné trestní sazby a mladistvému nikoliv. Soud druhého stupně
při vyhlášení rozsudku uvedl, že zamýšlel snížit tresty pomocníkům pachatele
trestného činu, nicméně vzhledem k tomu, že již soud prvního stupně uložil
tresty odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby a tak nízké, nemůže je
více snížit. V tomto smyslu ale opomněl, že pokud jde o mladistvého, k
mimořádnému snížení trestní sazby a uložení trestního opatření odnětí svobody
pod dolní hranici nedošlo. Podle dovolatele odvolací soud, který mu uložil
totožné trestní opatření jako soud prvního stupně, neaplikoval zásadu
beneficium cohaesionis upravenou v § 261 tr. ř., poněvadž jestliže byly v
případě ostatních obviněných shledány důvody pro uložení trestu pod dolní
hranici zákonné trestní sazby, měly být shledány i v jeho případě. Mladistvý by
očekával uložení podstatně kratšího trestního opatření odnětí svobody podmíněně
odloženého na zkušební dobu. Ke své roli náhodného hosta herny, který měl
zjistit, zda jsou na místě další návštěvníci, se plně doznal, přičemž žádným
důkazem nebylo prokázáno, že by jeho role spočívala i v tom, aby poškozené
zabránil v pronásledování pachatele či v upozornění na něj. V herně setrval
pouze proto, aby monitoroval situaci. Co se týče dosavadního způsobu života,
připustil, že si své školní povinnosti neplnil řádně. Uložení trestního
opatření odnětí svobody nepodmíněného na dlouhou dobu však nemůže chování
zdaleka nedosahující intenzity přestupku odůvodnit.
11. V rámci běhu dovolací lhůty své výtky zaměřené proti výroku o trestním
opatření rozšířil. V doplnění dovolání předně konstatoval, že nesouhlasí s
právním hodnocením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (viz
níže), a dále uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá též na jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Podle názoru dovolatele odvolací soud mylně posoudil
splnění podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr. zákoníku či se jimi v jeho
případě ani nezabýval. Toto ustanovení aplikoval toliko ve vztahu k ostatním
obviněným. Mladistvý byl ohrožen trestní sazbou v trvání 12 až 60 měsíců a bylo
mu uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Splnili-li
ostatní obvinění pomocníci podmínky pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku a
trest odnětí svobody jim byl mimořádně snížen, splnil je i mladistvý.
12. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo
668/2007, podle něhož je možné pod dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. podřadit nevyužití možnosti uložit trest odnětí svobody pod dolní
hranicí zákonné trestní sazby, poněvadž ustanovení umožňující mimořádné snížení
trestu odnětí svobody je čistě hmotněprávní a obdobné ustanovení upravujícímu
upuštění od uložení souhrnného trestu (§ 44 tr. zákoníku), a namítl, že trestný
čin spáchal ve věku 17 let a pod vlivem ostatních obviněných. Jako první ze
všech se k činu, jehož se dopustil ze strachu, že bude vyčleněn z kolektivu,
plně doznal. Z celé party byl nejmladší a udělal to, co mu ostatní řekli.
Událost byla jeho prvním střetem se zákonem a o tom, že jeho úloha nebyla
významná ani z pohledu všech ostatních účastníků, svědčí i skutečnost, že za
účast na loupeži obdržel částku ve výši pouhých 2 000 Kč. Zdůraznil, že je
studentem žijícím u rodičů, t. č. ve výkonu trestního opatření, jehož pobyt na
svobodě není podle závěrů znaleckého posudku nebezpečný. Je přesvědčen, že k
jeho nápravě by postačovalo trestní opatření odnětí svobody v kratší výměře než
12 měsíců, které bude podmíněně odloženo na přiměřeně dlouhou zkušební dobu s
dohledem podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. j) zákona č. 218/2003 Sb., s
adekvátním výchovným opatřením. Zkušenost z výkonu trestního opatření odnětí
svobody je pro něj velkým ponaučením, které ho poznamená na celý budoucí život.
13. Návrh státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství na odmítnutí
dovolání shledal nepřípadným. Měl za to, že je velmi žádoucí, aby Nejvyšší soud
otázku, zda může být organizovaná skupina tvořena pouze jedním pachatelem a
pomocníky, vyřešil, a zamezil tak různému nejednotnému výkladu pojmu.
14. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 1 Tmo 16/2017,
i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne
19. 7. 2017, sp. zn. 2 Tm 1/2017, zrušil. Nazná-li dovolací soud, že jsou
splněny podmínky, aby ve věci sám rozhodl, aby tak podle § 265m tr. ř. učinil a
uložil mu trestní opatření odnětí svobody podmíněně odložené na přiměřeně
dlouhou zkušební dobu s dohledem podle § 24 odst. 1 písm. j) zákona č. 218/2003
Sb. a dále výchovná opatření podle § 18 odst. 1 písm. c), g), § 19 odst. 1
písm. a), b), f) zákona č. 218/2003 Sb. Shledá-li, že tyto podmínky splněny
nejsou, aby věc vrátil Krajskému soudu v Plzni, soudu pro mládež, se závazným
pokynem, jak má ve věci rozhodnout.
15. Navrhl taktéž odložení výkonu trestního opatření odnětí svobody, které, jak
vyplývá z obsahu doplnění dovolání, již nastoupil.
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
předeslal, že návrh obviněného P. L. na rozhodnutí dovolacího soudu není úplný,
neboť neobsahuje konkrétní návrh na další postup soudu podle § 265l až § 265m
tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ale nejde o úplnou
absenci některé z náležitostí obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a návrh
dovolatele nemá žádný dopad na rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu,
nejedná se o vadu, která by opravňovala k odmítnutí dovolání pro nesplnění
náležitostí obsahu dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Dále
připomněl, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost
hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), ani vznášet námitky proti druhu
a výměře trestu. K nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu je určen
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci nějž nelze
uplatnit výhrady směřující proti přílišné mírnosti nebo naopak přísnosti
trestu, který je jinak přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby.
Takové výtky nelze vznášet v rámci žádného dovolacího důvodu.
17. Podle jeho názoru lze pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
podřadit námitku dovolatelů, že jejich jednání nemohlo být právně posouzeno
jako čin spáchaný členy organizované skupiny ve smyslu § 173 odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku. Uvedenou námitku však neshledal důvodnou. Organizovanou skupinou
se ve smyslu dlouhodobě konstantní judikatury českých soudů rozumí sdružení
více osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy,
jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a
koordinovaností a jímž se spáchání činu usnadňuje a zvyšuje se pravděpodobnost
dosažení sledovaného cíle (viz např. č. 53/1976- II Sb. rozh. tr.). Z této
judikaturou vytvořené definice se nepodává, že by členem organizované skupiny
museli být pouze spolupachatelé, resp. nejméně tři spolupachatelé. Výslovně pak
možnost, že členem organizované skupiny může být i účastník, připouští
zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2011 Sb. rozh. tr.
Bez dalšího lze tedy odmítnout argumentaci mladistvého XXXXX *), podle které
organizovanou skupinou je pouze skupina nejméně tří spolupachatelů. Na rozdíl
od obviněného P. L. má státní zástupce za to, že je možná i taková podoba
organizované skupiny, která je tvořena pouze jedním hlavním pachatelem a
několika pomocníky. Domnívá se, že rozhodující není „kvantitativní poměr“
pachatelů a účastníků ani forma účastenství, ale okolnost, že součinnost
nejméně tří osob podílejících se na páchání trestné činnosti má kvalitu
předpokládanou výše uvedenou judikatorní definicí, tj. že je charakterizována
rozdělením úloh, plánovitostí a koordinovaností, která zvyšuje pravděpodobnost
úspěšného spáchání trestného činu. Takovou kvalitu součinnost jednotlivých
pomocníků, kteří na základě předchozího plánu plnili přesně stanovené úlohy
(např. doprava na místo činu a z místa činu – obviněný P. L., „průzkum“ na
místě činu – mladistvý XXXXX *)), nepochybně měla. Není rozhodující, že
dovolatelé a další pomocníci sami nenaplnili formální znaky trestného činu
loupeže, ale „pouze“ podporovali a usnadňovali činnost obviněného T. O. jako
hlavního pachatele; podstatné je, že jejich činnost zvyšovala pravděpodobnost
dosažení sledovaného cíle, tj. zmocnění se tržby z předmětné herny. Podotkl, že
některé úvahy mladistvého XXXXX *) by mohly vést k poněkud absurdnímu závěru,
podle kterého podpora hlavního pachatele trestného činu nijak nesouvisí s
úspěšným provedením trestného činu tímto hlavním pachatelem. Na rozdíl od
18. Dále konstatoval, že námitky mladistvého XXXXX *) směřující proti
nepodmíněnosti uloženého trestního opatření se nacházejí mimo rámec formálně
deklarovaného dovolacího důvodu. Mladistvý navíc uplatnil i námitky skutkového
charakteru, pokud polemizoval o úloze, kterou plnil po dokonání trestného činu.
Státní zástupce dodal, že takovéto námitky by dovolatel nemohl uplatnit ani v
rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o který ovšem
dovolání neopřel. Zdůraznil, že za účastenství na trestném činu loupeže podle §
173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku může být mladistvému pachateli
vzhledem k ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. uloženo trestní
opatření ve výměře jednoho roku až pěti let. Uložení nepodmíněného trestního
opatření odnětí svobody ve výměře dvaceti měsíců tedy zákon připouštěl a bylo
vyměřeno hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g), popř. h) tr. ř. nenaplňuje ani námitka, že při ukládání
trestu nebylo přistoupeno k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. V tomto
směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7
Tdo 356/2002, které se sice vztahovalo k užití, resp. neužití § 40 tr. zák.,
ale jehož závěry lze nepochybně vztáhnout i na mimořádné snížení trestu odnětí
svobody podle § 58 tr. zákoníku, resp. mimořádné snížení odnětí svobody podle §
32 zákona č. 218/2003 Sb. Podle státního zástupce jsou zcela nepřiléhavé odkazy
dovolatele na zásadu beneficia cohaesionis, a to již z toho důvodu, že
ustanovení § 261 tr. ř. se týká případů, kdy některý z více obviněných odvolání
vůbec nepodal.
19. Uzavřel, že ty námitky obou dovolatelů, které obsahově odpovídají
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále též jen „Nejvyšší soud“), jako soud
dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly
včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f
odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
21. Obviněný P. L. a mladistvý XXXXX *) odkázali na dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
23. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené rozhodnutí odvolacího
soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
významnou především otázka, zda obviněný P. L. a mladistvý XXXXX *) spáchali
loupež jako členové organizované skupiny, a dopustili se tak zločinu
(provinění) loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Oba
dovolatelé, kteří byli uznáni vinnými účastenstvím ve formě pomoci k uvedenému
zločinu, měli totiž za to, že organizovaná skupina nemůže být tvořena jedním
pachatelem a čtyřmi pomocníky.
24. Jak již oba dovolatelé i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
uvedli, pojem „organizovaná skupina“ není v trestním zákoníku definován a je
dovozován judikaturou. Podle ní se organizovanou skupinou rozumí sdružení více
osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a
jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což
zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho
škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1986
Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože
tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje
se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení
člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i
konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní
praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob
(srov. č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako
člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit
totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno,
že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími
došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje
takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů
jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného
provedení trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010,
sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby
spočívající ve spáchání činu členem organizované skupiny je dána i tehdy, pokud
organizovanou skupinu tvoří účastník na trestném činu a dva pachatelé.
Existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové
byli současně spolupachateli trestného činu podle § 23 tr. zákoníku. Jejími
členy mohou být i účastníci na trestném činu podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku,
případně též další osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak přímo
neztotožněné, a to za splnění předpokladu, že trestně stíhané osoby jsou si
vědomy takové okolnosti (srov. č. 22/2011 Sb. rozh. tr.).
25. Ke znaku „člen organizované skupiny“ se vzhledem k povaze této zvlášť
přitěžující okolnosti musí vztahovat úmysl [§ 17 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,
srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1604, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013-I., uveřejněné pod č. 54/2014 Sb. rozh.
tr.]. Podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže
pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit
zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn. Srozuměním se podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření
pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo
ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Trestní odpovědnost pachatele u tohoto
znaku skutkové podstaty je tak podmíněna existencí nejen intelektuální složky
úmyslu (pachatel má představu o tom, že je členem sdružení nejméně tří trestně
odpovědných osob za výše popsaných předpokladů, tj. organizované skupiny), ale
též složky volní (pachatel buď chce čin spáchat jako člen organizované skupiny,
nebo je s takovou účastí na činu alespoň srozuměn).
26. Dovolací soud nemá důvod se od ustálené a nadále použitelné judikatury
jakkoli odchylovat. Byť se Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí č. 22/2011 Sb.
rozh. tr., zabýval naplněním znaků organizované skupiny v případě dvou
pachatelů a jednoho účastníka na trestném činu – návodce, učinil obecný závěr,
že existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové
byli současně spolupachateli trestného činu, neboť jejími členy mohou být i
účastníci na trestném činu, případně též další osoby mající na činu podíl,
avšak přímo neztotožněné, za splnění předpokladu, že si jsou trestně stíhané
osoby takové okolnosti vědomy. Se zřetelem k právnímu názoru vyjádřenému v
tomto rozhodnutí tak není vyloučeno, aby organizovaná skupina sestávala z
jednoho pachatele a čtyř účastníků na trestném činu – pomocníků. Uvedené navíc
není vyloučeno ani z hlediska judikaturou vytvořené definice organizované
skupiny. Podmínku sdružení nejméně tří osob, v němž je provedena určitá dělba
úkolů mezi jeho jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje
plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení
trestného činu, uskupení o jednom pachateli a čtyřech pomocnících, kteří se
domluvili na realizaci zamýšlené trestné činnosti, v rámci níž bude každý z
nich jednat podle předem připraveného plánu, jednoznačně splňuje. Existence
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazbu spočívající ve spáchání činu
členem organizované skupiny není podmíněna konkrétní strukturou jejích členů,
nezáleží na tom, zda je složena jen z pachatelů trestného činu či z pachatelů a
účastníků na trestném činu, nezáleží ani na kvantitativním poměru mezi
pachateli a účastníky na trestném činu, ani na formě účastenství (organizátor,
návodce, pomocník). Dovolací soud se ztotožňuje se státním zástupcem Nejvyššího
státního zastupitelství, že v daných souvislostech je rozhodující okolnost, že
součinnost nejméně tří osob podílejících se na páchání trestné činnosti je
charakterizována rozdělením úloh, plánovitostí a koordinovaností, která zvyšuje
pravděpodobnost úspěšného spáchání trestného činu. Názor dovolatelů, že
podstata organizované skupiny nemůže spočívat na účastnících, nýbrž na
pachatelích, kteří trestnou činnost páchají a naplňují tak účel organizované
skupiny, v důsledku čehož pro naplnění této zvlášť přitěžující okolnosti
nestačí, aby organizovanou skupinu tvořil toliko jeden pachatel a zbývajícími
členy (v konkrétním případě čtyřmi) byli účastníci na trestném činu, navíc
ještě pomocníci, kteří jen podpořili činnost pachatele, aniž by byli přímo
účastni na páchání trestné činnosti, nelze akceptovat.
27. Podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo
jeho pokusu je, kdo úmyslně: a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil
(organizátor), b) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce),
nebo c) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením
prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním
při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu
(pomocník).
28. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k
naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám
tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném
činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním
zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství. Čin, na němž se účastník
podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo
jeho pokusu, včetně trestně odpovědného pachatele. Mezi jednáním účastníka a
spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah.
Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství,
návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu. Rozlišení činnosti
pomocníka od činnosti spolupachatele vyplývá z vymezení spolupachatelství.
Pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy
k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze
jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky úmyslného
společného jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku (např. pouze pomocí je jednání
osoby, která pachatele vědomě zamkla v obchodním domě, aby zde mohl, až nastane
noc, krást). Účastník se nestane spolupachatelem, přijme-li za své účastenství
odměnu, věci získané (majetkovou) trestnou činností nebo část zisku z trestné
činnosti. Účastenství je v trestním zákoníku vybudováno na zásadě akcesority
účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na
trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc se
posuzují jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku, jen jestliže se pachatel
hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na dokonaném
trestném činu nebo jeho pokusu).
29. Pomocník, který tzv. hlavnímu pachateli umožňuje nebo usnadňuje spáchání
trestného činu, ať už opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním
poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí
nebo slibem přispět po trestném činu, zná úmysl hlavního pachatele a sám
úmyslně jedná tak, aby tento jemu známý úmysl hlavního pachatele byl
uskutečněn. V posuzované věci přitom role pomocníků – v postavení řidiče, který
ostatní doveze na místo činu, čeká tam na ně a posléze je také z místa činu
odveze (obviněný P. L.), či osoby, která místo činu obhlédne, zjistí potřebné
informace, sdělí je ostatním a následně v intencích společné domluvy předstírá,
že je pouhým svědkem (mladistvý XXXXX *)) – byly obviněnému P. L. a mladistvému
XXXXX *) před uskutečněním loupeže známy. Na tom, že budou tyto role, jež
přispějí k úspěšnému provedení loupežného přepadení a v návaznosti na to i k
zisku tržby, hrát, byli jmenovaní se spoluobviněnými P. J., T. O. a O. S.
předem dohodnuti. Obviněný P. L. a mladistvý XXXXX *) byli rovněž obeznámení s
tím, jakým způsobem k zamýšlenému záměru přispějí ostatní členové party, resp.
kdo a jak znaky zločinu loupeže naplní. Byli si vědomi, že opatřením prostředků
a odstraněním překážek usnadní ostatním členům party spáchání zločinu loupeže,
a pomohou tak k realizaci cíle, jehož dosažení všichni svou plánovanou a
koordinovanou činností od počátku sledovali. V podrobnostech lze odkázat na
str. 9 a 10 rozhodnutí odvolacího soudu, který obviněným a mladistvým
zpochybňovanému závěru věnoval potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a
srozumitelně vyložil, že v daném případě není pochyb o tom, že všichni
obvinění, včetně mladistvého, spáchali zločin (provinění) loupeže jako členové
organizované skupiny. Námitky dovolatelů zpochybňující správnost tohoto
právního posouzení jejich jednání nemohou obstát.
30. Dovolání mladistvého, opřené o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., bylo též soustředěno k námitkám, že odvolací soud pochybil, pakliže
neaplikoval § 32 zákona č. 2018/2003 Sb. o mimořádném snížení odnětí svobody u
mladistvých (dovolatel nesprávně odkazuje na § 58 odst. 1 tr. zákoníku) a
nesnížil mu trestní opatření odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby
stanovené zákonem.
31. Co se týče otázek trestu, resp. trestního opatření, Nejvyšší soud považuje
za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu
důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno,
pokud jde o výrok o trestu (totéž platí i o trestním opatření), považovat jen
jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky
druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom,
zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný
trest za pokračování v trestném činu, apod. Podle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v
důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku,
jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní
sazby, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 430/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb.). V těchto
souvislostech je vhodné uvést, že k výroku o trestu se explicitně vztahují dva
dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst.
1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od
potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky
stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve
vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat
dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu
tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by
ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela
nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo
904/2002).
32. Ustanovení § 32 zákona č. 218/2003 Sb., stejně jako § 58 odst. 1 tr. zákoníku,
představuje prostředek soudcovské individualizace trestu, který umožňuje
zmírnění trestního opatření odnětí svobody. Podle § 32 zákona č. 218/2003 Sb.,
má-li soud pro mládež vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům
mladistvého za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené
trestním zákoníkem bylo pro mladistvého nepřiměřeně přísné a že lze účelu
trestního opatření dosáhnout i odnětím svobody kratšího trvání, může snížit
trestní opatření odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby zákonem
stanovené bez omezení uvedeného v trestním zákoníku (viz § 58 odst. 3 tr.
zákoníku). Postup podle § 32 zákona č. 218/2003 Sb. umožňuje řešit situaci, kdy
vzhledem k okolnostem konkrétního případu nebo poměrům mladistvého představuje
i dolní zákonná sazba trestního opatření odnětí svobody nepřiměřeně přísné
trestní opatření. Pro aplikaci § 32 zákona č. 218/2003 Sb. je nutné respektovat
výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze
přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o
souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané
kvalitě nebo kvantitě u konkrétního provinění běžně nevyskytují a výrazně
snižují závažnost provinění, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt
charakteru okolností výjimečných (např. mladistvý spáchal čin pod vlivem
tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl
vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.; srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikované pod č.
24/2015-I. Sb. rozh. tr.).
33. V této souvislosti nutno upozornit na již ustálenou judikaturu Nejvyššího
soudu, v jejímž smyslu námitky obviněného ohledně odvolacím soudem
neaplikovaného ustanovení § 32 zákona č. 218/2003 Sb. nenaplňují dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, ze dne 27. 7.
2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1051/2014, ze
dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016 aj.). Aplikace zmiňovaného moderačního
ustanovení je na volné úvaze soudu, a obviněný na něj tudíž nemá právní nárok.
Se zřetelem na § 32 zákona č. 218/2003 Sb. lze dovolání podat jen tehdy,
jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení odnětí svobody, a přesto
bylo trestní opatření pod dolní hranicí příslušné zákonné trestní sazby s
poukazem na citované ustanovení uloženo. Pouze v takovém případě se totiž jedná
o „trest“ uložený ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, a je tak naplněn dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, obdobně srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn.
11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014).
34. Zásah dovolacího soudu by však ani v případě neexistence důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 tr. ř. nebyl zcela vyloučen; přicházel by v úvahu toliko
výjimečně, a to pokud by dovolací soud shledal, že uložené trestní opatření je
v tak extrémním rozporu s povahou a závažností provinění nebo poměry
mladistvého či dalšími relevantními hledisky, že by bylo neslučitelné s
ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11.
2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takový extrémní případ se ale v posuzované
věci nejedná.
35. Dovolací soud nad rámec již výše uvedeného konstatuje, že Vrchní soud v
Praze, soud pro mládež, který rozhodoval o odvolání mladistvého, neměl
jakýkoliv důvod pro využití ustanovení § 32 zákona č. 218/2003 Sb. V posuzované
věci ani okolnosti případu, ani poměry mladistvého nesvědčily pro to, že by
trestní opatření odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, a tedy uložené v
zákonem stanovené trestní sazbě (§ 173 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 31 odst.
1, 2 tr. ř.) , bylo pro mladistvého nepřiměřeně přísné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č.
24/2015 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud – byť v souvislosti s úvahou o případném
podmíněném odložení výkonu trestního opatření – správně reflektoval, že podíl
mladistvého na spáchané trestné činnosti nebyl bezvýznamný. Mladistvý nejenže
prohlédl zamýšlené místo činu a informoval ostatní o aktuální situaci, ale
rovněž, jak vyplývá z provedeného dokazování (viz výpověď spoluobviněného O.
S.), jednal po činu tak, aby ostatní členové organizované skupiny měli potřebný
čas k útěku, a posléze také hrál roli svědka – ve věci nezainteresované třetí
osoby. Co se týče osoby mladistvého, resp. jeho poměrů, soud relevantně
akcentoval jeho chování ve školských zařízeních, konfliktní jednání,
nerespektování školního řádu, mimořádně vysoký počet neomluvených absencí a v
neposlední řadě i jeho minimální úsilí o získání pracovní kvalifikace. Všechny
nastíněné skutečnosti podporují závěr, že trestní opatření uložené mladistvému
bylo adekvátní, nikoliv extrémně přísné či nespravedlivé.
36. K námitce, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 261 tr.
ř., je zapotřebí uvést, že podle § 261 tr. ř. prospívá-li důvod, z něhož
rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu
spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v
jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obžalovaného, kterému prospívá
důvod, z něhož rozhodl v prospěch zúčastněné osoby. Podstatou zásady beneficia
cohaesionis (dobrodiní záležející v souvislosti), upravené v citovaném
ustanovení trestního řádu, je změna rozsudku i ve prospěch té osoby, která
nepodala odvolání, jestliže jí prospívá důvod, pro nějž byl změněn rozsudek ve
prospěch osoby, která podala odvolání. Jde o průlom do právní moci rozsudku (§
139 tr. ř.), neboť v případě postupu podle § 261 tr. ř. je zrušeno rozhodnutí,
které v mezidobí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným ve vztahu k osobě,
vůči níž se uplatní beneficium cohaesionis. Vzhledem k tomu, že v posuzované
věci podali odvolání všichni obvinění včetně mladistvého, je zjevné, že
případné úvahy o aplikaci ustanovení § 261 tr. ř. nejsou namístě, resp. že
odvolací soud nepochybil, pokud se při rozhodování o podaných odvoláních
zásadou beneficia cohaesionis vůbec nezabýval.
37. Dovolání obviněného P. L. a mladistvého XXXXX *) jsou zjevně
neopodstatněná, a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
38. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu mladistvého, aby předseda senátu před
rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání
podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Mladistvý není osobou oprávněnou k podání
takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému
postupu, čemuž nic nebrání. Předseda senátu soudu prvního stupně však spis s
příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro
případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.