USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2020 o
dovolání obviněného S. S., nar. XY v XY, okres XY, v Srbské republice, srbského
státního příslušníka, v ČR bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 12. 7. 2019, sp. zn. 15 To 38/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Praze pod sp. zn. 7 T 21/2017, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného S. S.
odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 7 T
21/2017, byl obviněný S. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to dílem
dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto
jednání byl obviněný S. S. odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou.
2. Pro úplnost je vhodné dodat, že týmž rozsudkem krajského soudu byl
odsouzen rovněž spoluobviněný D. R., který byl taktéž uznán vinným zvlášť
závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3
písm. c) tr. zákoníku, a to dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak oba
obvinění a dále v jejich neprospěch i státní zástupkyně. Vrchní soud v Praze
podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státní
zástupkyně napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výrocích
o trestu ve vztahu k oběma obviněným. Obviněný S. S. pak byl předmětným
rozsudkem odvolacího soudu nově odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3
tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný D. R. byl předmětným
rozsudkem odvolacího soudu nově odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3
tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku byl jmenovanému obviněnému odvolacím soudem uložen rovněž trest
propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části tohoto
rozsudku. Naproti tomu odvolání obou obviněných Vrchní soud v Praze jako
nedůvodná podle § 256 tr. řádu zamítl.
4. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Praze se obvinění S. S. a
D. R. předmětné trestné činnosti dopustili tím, že
1) společně a ve vzájemné součinnosti s již pravomocně odsouzenými M. B. a S.
D. od přesně nezjištěné doby, nejméně od poloviny listopadu 2015 do 1. 3. 2016,
v katastru obce XY, v okrese Mělník, v ulici XY, v prostorách budovy čp. XY, za
účelem vypěstování vysoce prošlechtěného kultivaru rostliny konopí s vysokým
obsahem kanabinoidních látek tak, aby z vypěstovaných rostlin bylo možné
následným sušením získat psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol (dále
jen THC), bez řádného povolení, v úmyslu dále tuto látku distribuovat, zřídili
a provozovali účelně vybavenou pěstírnu konopí setého, a to tak, že obvinění
organizovali, financovali a zajistili pronájem objektu, nechali vybudovat
neoprávněně přípojku elektrického proudu a instalaci podružného rozvodu
elektřiny a rozmístění zdrojů tepla a světla a společně s M. B. a S. D.
upravili prostory objektu k pěstební činnosti, následně zajistili sazenice
rostlin konopí, o které M. B. a S. D. podle návodu obviněných pečovali střihem,
přihnojováním, zálivkou a simulací denní a noční doby, přičemž se jim takto
podařilo vypěstovat, sklidit a usušit blíže nezjištěný počet rostlin o váze
nejméně 163,3 g rostlinné sušiny s obsahem 12,084 g látky THC, a s cílem získat
nejméně 1.111 kusů rostlin konopí do různého vegetačního stádia o celkové váze
8.620,5 g včetně 53,9 g látky THC, avšak z důvodu zásahu Policie České
republiky dne 1. 3. 2016 se jim nepodařilo tyto rostliny konopí dopěstovat,
sklidit, usušit a dále distribuovat, přičemž konopí je zařazeno jako omamná
látka do seznamu č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových
látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., v platném znění, a jeho účinná látka THC je
zařazena jako psychotropní látka do seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013
Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových
látkách, v platném znění, a neoprávněným odběrem elektrické energie způsobili
společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín, Teplická 874/8, škodu v
přesně nezjištěné výši;
2) společně a ve vzájemné součinnosti s již pravomocně odsouzenými R. M. a G.
P. od přesně nezjištěné doby, nejméně od 24. 12. 2015 do 1. 3. 2016, v Praze 10
– XY, v ulici v XY, v prostorách budovy čp. XY, za účelem vypěstování vysoce
prošlechtěného kultivaru rostliny konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek
tak, aby z vypěstovaných rostlin bylo možné následným sušením získat
psychotropní látku THC, bez řádného povolení, v úmyslu dále tuto látku
distribuovat, provozovali účelně vybavenou pěstírnu konopí setého, a to tak, že
obvinění organizovali a pokyny řídili pronájem, který zabezpečil R. M. společně
s další neustanovenou osobou, dále řídili samotnou výstavbu a výbavu prostor
pěstírny, financovali veškeré vybavení, R. M. a G. P. upravili prostory k
pěstování konopí, podle návodu obviněných vybudovali neoprávněnou přípojku
elektrického proudu, na kterou společně připojili podružnou elektrickou
soustavu ke zdrojům tepla, světla a dalším komponentům technologické výbavy,
poté společně zajistili sazenice rostlin konopí, o které pečovali R. M. a G. P.
zavlažováním, přihnojováním, střihem a simulací denní a noční doby, a podařilo
se jim tak vypěstovat blíže nezjištěný počet rostlin a jejich dalším
zpracováním získat nejméně 58,69 g rostlinné sušiny s obsahem 8,782 g látky
THC, a v úmyslu získat až 5.270 g rostlinné sušiny s obsahem nejméně 824,4 g
THC, vypěstovali nejméně 160 kusů rostlin knopí do různého vývojového stádia o
celkové váze 6.846,4 g s obsahem 592,24 g látky THC, které se jim z důvodu
zásahu Policie České republiky dne 1. 3. 2016 již nepodařilo dopěstovat,
sklidit, usušit a dále distribuovat, přičemž konopí je zařazeno jako omamná
látka do seznamu č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových
látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., v platném znění, a jeho účinná látka THC je
zařazena jako psychotropní látka do seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013
Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových
látkách, v platném znění, a neoprávněným odběrem elektrické energie způsobili
společnosti PREdistribuce, a. s., se sídlem Svornosti 3199, Praha 5, škodu v
přesněji nezjištěné výši;
3) společně a ve vzájemné součinnosti s již pravomocně odsouzeným Ž. Ž. S. od
přesně nezjištěné doby, nejméně od léta 2015 do 1. 3. 2016, v obci XY, okres
Příbram, v prostorách budovy čp. XY, za účelem vypěstování vysoce
prošlechtěného kultivaru rostliny konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek
tak, aby z vypěstovaných rostlin bylo možné následným sušením získat
psychotropní látku, bez řádného povolení zřídili a provozovali účelně vybavenou
pěstírnu konopí setého, a to tak, že na základě pokynů a finančního zajištění
obviněných vybudovali a vybavili prostory pěstírny k vytvoření příznivých
pěstebních podmínek, vybudovali neoprávněnou přípojku elektrického proudu, na
kterou poté instalovali podružný rozvod elektřiny a rozmístili zdroje tepla a
světla, zajistili sazenice rostlin konopí, o které nadále podle pokynů
obviněných pečoval zavlažováním, přihnojováním, střihem a simulací denní a
noční doby Ž. Ž. S., a podařilo se jim tak získat nejméně 107,7 g rostlinné
sušiny s obsahem 15,87 g látky THC a dále v úmyslu vyrobit nejméně 4.809,52 g
rostlinné sušiny s obsahem nejméně 761,3 g látky THC, společně vypěstovali
nejméně 147 kusů rostlin konopí do různého vývojového stádia o celkové váze
1.529,1 g obsahující 8,4 g látky THC, a jen zásahem Policie České republiky dne
1. 3. 2016 se jim nepodařilo tyto rostliny konopí dopěstovat, sklidit, usušit a
dále distribuovat, přičemž konopí je zařazeno jako omamná látka do seznamu č. 3
nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č.
167/1998 Sb., v platném znění, a jeho účinná látka THC je zařazena jako
psychotropní látka do seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech
návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném
znění, a neoprávněným odběrem elektrické energie způsobil společnosti ČEZ
Distribuce, a. s, se sídlem Děčín, Teplická 874/8, škodu v přesněji nezjištěné
výši;
4) ve vzájemné součinnosti s již pravomocně odsouzeným M. P. od přesně
nezjištěné doby, nejméně od ledna 2015 do 1. 3. 2016, v Praze 10 – XY, ulici
XY, v prostorách budovy čp. XY, za účelem vypěstování vysoce prošlechtěného
kultivaru rostliny konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek tak, aby z
vypěstovaných rostlin bylo možné následným sušením získat psychotropní látku
THC, bez řádného povolení a v úmyslu dále tuto látku distribuovat, zřídili a
provozovali účelně vybavenou pěstírnu konopí setého, a to tak, že podle pokynů,
návodu a financování obviněných společně upravili prostory k pěstební činnosti,
nechali vybudovat neoprávněnou přípojku elektrického proudu, na kterou poté
instalovali podružný rozvod elektřiny, rozmístili zdroje tepla a světla,
následně obvinění zajistili rostliny konopí, o které podle jejich návodu
pečoval zálivkou, přihnojováním, střihem a simulací denní a noční doby M. P., a
tímto způsobem se jim podařilo v pěti po sobě jdoucích pěstebních cyklech
vypěstovat blíže nezjištěné množství rostlin konopí, tyto sklidit a sušením
zpracovat a vyprodukovat celkem 67.665 g rostlinné hmoty s obsahem látky THC,
přičemž nejméně 53.764 g zpracované rostlinné hmoty konopí distribuovali
nezjištěným způsobem a 13.901,5 g zpracované rostlinné hmoty konopí s obsahem
2.156,7 g účinné látky THC se jim z důvodu zásahu Policie České republiky dne
1. 3. 2016 již nepodařilo distribuovat, přičemž konopí je zařazeno jako omamná
látka do seznamu č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových
látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., v platném znění, a jeho účinná látka THC je
zařazena jako psychotropní látka do seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013
Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových
látkách, v platném znění, a neoprávněným odběrem elektrické energie způsobili
společnosti PREdistribuce, a. s., se sídlem Svornosti 3199/19a, Praha 5, škodu
v přesně nezjištěné výši.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti výše citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný S.
S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to do všech výroků napadeného
rozhodnutí. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), a l) tr. řádu, jelikož se
domnívá, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, dále proti němu bylo vedeno
trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265a odst. 2 písm. a) až k) tr.
řádu.
6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se obviněný opírá
především o námitku, že jeho trestní stíhání je podle § 11 odst. 2 písm. a) tr.
řádu nepřípustné, jelikož nižšími soudy projednávaná trestná činnost, spáchaná
jím na území České republiky, tvoří jeden nedělitelný a navzájem provázaný
celek s trestnou činností stejného druhu, kterou obviněný spáchal jako člen
organizované skupiny v období od roku 2015 do 1. 3. 2016, a pro kterou byl již
dříve vydán pravomocný odsuzující rozsudek Státního soudu Španělského
království, trestní senát, třetí oddíl, č. 7/2018 ze dne 9. 3. 2018, což dle
dovolatele vyplývá nejen z tohoto rozhodnutí soudu členského státu Evropské
unie, ale také z dalších dokumentů pocházejících z trestního řízení vedeného
španělským soudem.
7. Podle přesvědčení obviněného tedy mělo být jeho veškeré jednání
obsažené ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu a výroku soudu jiného členského
státu EU vyhodnoceno nalézacím soudem jakožto jeden trvající trestný čin
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 tr. zákoníku. Na podporu svého názoru přitom odkázal na řadu k
tomu se vztahujících rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména usnesení ze dne 10.
1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2016, či usnesení ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11
Tdo 200/2019). Jelikož bylo o tomto skutku rozhodnuto ještě před vyhlášením
odsuzujícího rozsudku v České republice, a to Státním soudem Španělského
království, který jej uznal vinným a uložil mu příslušné tresty, došlo v
důsledku vedení trestního stíhání v České republice k porušení zásady ne bis in
idem.
8. Nad rámec výše uvedeného pak obviněný odvolacímu soudu vytkl
skutečnost,
že se řádně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, nýbrž se těmto věnoval
pouze povrchně, či vůbec.
9. V rámci téže dovolací námitky brojící proti nesprávnému právnímu
posouzení skutku obviněný namítá též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení
spočívající ve skutečnosti, že soudy neaplikovaly ustanovení § 93 odst. 2 tr.
zákoníku a při ukládání trestu nepřihlédly ke všem trestům již dříve uloženým
Státním soudem Španělského království, zejména k zvláštnímu zákazu uplatnění
pasivního volebního práva, peněžitému trestu a pokutě.
10. V rámci závěrečné námitky pak obviněný argumentoval naplněním
dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, jenž spatřuje v podjatosti předsedkyně
senátu Krajského soudu v Praze JUDr. Alexandry Chrdleové. Své přesvědčení o
její podjatosti opírá o skutečnost, že senát Krajského soudu v Praze, jehož
předsedkyní byla zmíněná soudkyně, nejprve rozhodoval v trestní věci šesti
spoluobviněných, na něž byla podána obžaloba pro tutéž trestnou činnost, a
posléze i v nyní posuzované věci, která byla vyloučena ze společného řízení k
samostatnému projednání. V rozsudku vyneseném v řízení vedeném proti osobám
spoluobviněných pod sp. zn. 7 T 15/2017 se přitom krajský soud, dle názoru
obviněného, vyjadřoval i k jeho vině, ačkoli se jej zmíněné rozhodnutí
netýkalo. Dovodil proto, že v nyní posuzované věci vedené pod sp. zn. 7 T
21/2017, měla předsedkyně senátu takový poměr k věci, který byl způsobilý
ohrozit její nestranné rozhodování.
11. S ohledem na uvedené tak obviněný závěrem podaného dovolání
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a
přikázal tomuto soudu, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Současně ve svém dovolání učinil též návrh na přerušení probíhajícího
výkonu trestu Nejvyšším soudem.
12. K dovolání obviněného S. S. zaslal své písemné stanovisko ze dne 20.
12. 2019, sp. zn. 1 NZO 1214/2019-20, státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), dle kterého obviněný
stejné námitky, jež jsou obsaženy v jím podaném dovolání, vyjma námitky
nevypořádání veškeré odvolací argumentace, uplatnil již ve své obhajobě v
řízení před soudem prvního stupně, jakož i v podaném odvolání, přičemž soudy
obou nižších stupňů se s těmito námitkami v dostatečné míře a správně
vypořádaly.
13. Dle státního zástupce lze námitku, dle které v daném případě nešlo o
jeden pokračující trestný čin sestávající z více dílčích útoků (jež z
procesního hlediska představují samostatné skutky), nýbrž o trvající trestný
čin sestávající z více částí tvořících jeden skutek, podřadit pod vytýkaný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Na ni navazující námitku
nepřípustnosti trestního stíhání, jelikož za tento trvající trestný čin již byl
obviněný odsouzen soudem Španělského království, čímž vznikla překážka věci
pravomocně rozhodnuté, jež je projevem zásady ne bis in idem, pak lze rovněž
podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Ve shodě s oběma nižšími soudy se však státní zástupce domnívá, že tyto námitky
nejsou opodstatněné.
14. Státní zástupce k tomuto dále uvádí, že trestný čin podle § 283 tr.
zákoníku může mít podle okolností případu povahu trestného činu trvajícího i
pokračujícího, což doplňuje výčtem spisových značek relevantních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, které se převážně shodují s rozhodnutími, na něž odkazuje i
sám obviněný ve svém dovolání. U těchto rozhodnutí státní zástupce poukazuje na
závěr, že pro určení hmotněprávní povahy konkrétního skutku je podstatné to,
zda jednotlivé útoky lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp.
rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího
trestného činu, či nikoli.
15. Jednání obviněného v nyní posuzované věci spočívalo ve výrobě a
pokusu výroby omamné a psychotropní látky, když obviněný jako člen organizované
skupiny v kooperaci s dalšími, již odsouzenými osobami, v různých obdobích roku
2015 na odlišných místech, a to jak ve Španělském království, tak na různých
místech v České republice, postupně pronajali prostory, zajistili potřebné
vybavení a na každém z těchto míst počali provozovat výrobu psychotropní látky,
když takto konali až do počátku měsíce března 2016, tedy do momentu, než proti
nim zasáhla Policie ČR. S přihlédnutím k okolnostem posuzovaného případu
spočívajícím především v odlišení místa, množství a podílu odlišných osob v
rámci organizované skupiny, tak lze podle státního zástupce danou činnost
obviněného rozdělit na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Je
tedy namístě dojít k závěru, že jednání obviněného je pokračujícím trestným
činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a s jedy, o jehož všech dílčích útocích (skutcích) je třeba rozhodnout. Pro
dílčí útoky spáchané v České republice přitom obviněný ve Španělském království
odsouzen nebyl, pročež nic nebránilo tomu, aby o nich bylo nyní konáno trestní
stíhání v České republice.
16. Naopak za námitku nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či jiný dovolací důvod státní zástupce
označuje tvrzení obviněného, dle kterého soudy při stanovení druhu a výměry
trestu v plné míře nepřihlédly k trestům uloženým mu již dříve Státním soudem
Španělského království. Dle státního zástupce údajná pochybení soudu při
aplikaci ustanovení § 93 odst. 2 tr. zákoníku, stejně jako v obecné rovině
tvrzená údajná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, jejichž meritem je subjektivní přesvědčení obviněného o
vadném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku
toho uložení trestu nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného, v dovolání
prostřednictvím žádného dovolacího důvodu vytýkat nelze. Nadto se státní
zástupce nedomnívá, že by Vrchní soud v Praze toto pravidlo nerespektoval, když
na straně 8 druhostupňového rozsudku, jímž byl uložen pravomocný trest, v
závěru odstavce 13. jednoznačně konstatoval, že právě předchozí odsouzení
obviněného Státním soudem Španělského království bylo důvodem jak pro uložení
trestu na samé spodní hranici trestní sazby, tak i pro zařazení obviněného k
výkonu trestu do věznice mírnějšího typu.
17. Pod vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
pak lze dle státního zástupce podřadit námitku podjatosti předsedkyně senátu
JUDr. Alexandry Chrdelové, na jejímž základě obviněný dovodil, že ve věci
rozhodl vyloučený orgán. Danou námitku nicméně shledává zjevně neopodstatněnou.
Výše jmenovaná předsedkyně senátu v nyní posuzované trestní věci, stejně jako i
v související trestní věci dříve projednávané pod sp. zn. 7 T 15/2017, v níž
byla projednávána trestná činnost dalších šesti spoluobviněných, totiž neměla
takový poměr k věci, který by ohrozil její nestranné rozhodování. Zmíněný poměr
nelze dle státního zástupce vyvodit ani z okolnosti, že při projednávání
trestní věci vedené pod sp. zn. 7 T 15/2017 a následném hodnocení provedených
důkazů zmiňovala rovněž osobu obviněného, a to v rámci pojmenování všech
podstatných zjištění, kde bylo rozhodováno o vině a trestu zbylých šesti
spoluobviněných a nikoli o vině a trestu obviněného S. Zmíněná skutečnost, tedy
že JUDr. Alexandra Chrdleová byla předsedkyní senátu jak v nyní řešené trestní
věci obou obviněných, tak i v dříve rozhodované, úzce související trestní věci
dalších šesti spoluobviněných, byla přitom obviněnému velmi dobře známa od
samého počátku řízení vedeného před soudem prvního stupně, nicméně z obsahu
spisového materiálu nevyplývá, že by tuto skutečnost uplatnil dříve než až v
podaném dovolání.
18. Státní zástupce dále uvádí, že jako neopodstatněný je namístě
odmítnout rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který
byl uplatněn v jeho druhé alternativě, jelikož rozsudek Krajského soudu v Praze
žádnou z obviněným vytýkaných vad zatížen není.
19. Státní zástupce tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného S. S. v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu
s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na
příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou
osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud
zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §
265f tr. řádu.
21. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše
uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání
vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu,
tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze
obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně
uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
23. V souvislosti s obviněným uplatněnými dovolacími důvody Nejvyšší
soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán
tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích
lze namítat, že skutek, jak byl nalézacím soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze
podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v
judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9.
2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze
dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
24. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně
nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy
neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4.
2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí
založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací
soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části
odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy
provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v
souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě
trestného činu.
25. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím
uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný
skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným
činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění
nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu,
jež byl obviněnému přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný
namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není
vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého
senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo
574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb.
rozh. tr.
26. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
platí, že tento je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento
důvod přitom nelze uplatnit, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává
dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu
druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
b) tr. řádu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve
věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v
původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu
druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže
dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu,
předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr.
řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. řádu. Přitom musí
jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé
rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu pak spočívá v
tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona
nebylo přípustné. Na tento dovolací důvod je tedy možné úspěšně odkázat jen
tehdy, pokud ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11
odst. 1, 4 nebo v § 11a tr. řádu, pro který trestní stíhání nelze zahájit, a
pokud již bylo zahájeno, musí být zastaveno. To znamená, že příslušný orgán
činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle § 172
odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1
písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu] a místo tohoto
vydal „rozhodnutí ve věci samé“ (viz § 265a odst. 1, 2 tr. řádu), které je pro
obviněného méně příznivé (nejčastěji se jedná o odsuzující rozsudek). Z výše
uvedeného vyplývá, že tento dovolací důvod se týká jen takové nepřípustnosti
trestního stíhání, která je založena na důvodech spočívajících v ustanovení §
11 odst. 1, 4 nebo § 11a tr. řádu, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní
řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Naopak
jakékoli jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento
dovolací důvod nezakládají.
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v sobě
zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání
proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. řádu
bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny
procesní podmínky stanovené tr. řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je
uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání
rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z
důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jde tedy o
případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem
podle § 256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254
tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci
přitom obviněný S. S. citovaný dovolací důvod uplatnil ve druhé z výše
uvedených alternativ a je tedy vázán na zbylé dva uplatněné dovolací důvody.
29. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i
Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím
uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání. Po prostudování
dovolání a připojeného spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněným uplatněné dovolací námitky sice z větší části uplatněným dovolacím
důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), l) tr. řádu odpovídají, nicméně
jsou zcela zjevně neopodstatněné.
30. Ještě předtím, než Nejvyšší soud na základě obviněným podaného
mimořádného opravného prostředku přistoupí k přezkoumání dovoláním napadeného
rozsudku vrchního soudu, jakož i jemu předcházejícího řízení, považuje za
nezbytné připomenout relevantní právní úpravu a teoretická východiska týkající
se uplatněných námitek, a to zvláště ve světle otázky dosahu (rozsahu) právních
účinků soudního rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie na území České
republiky.
31. Podle § 11 odst. 1 tr. zákoníku nemůže být trestní rozsudek cizího
státu vykonán na území České republiky ani tu mít jiné účinky, nestanoví-li
zákon nebo mezinárodní smlouva něco jiného.
32. Podle § 11 odst. 2 tr. zákoníku se na pravomocné odsouzení soudem
jiného členského státu Evropské unie v trestním řízení pro účely trestního
řízení hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro
čin trestný i podle práva České republiky.
33. Podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) tr. řádu platí, že trestní
stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí
být zastaveno také, bylo-li soudem nebo jiným justičním orgánem členského státu
Evropské unie nebo státu přidruženého mezinárodní smlouvou k provádění
schengenských předpisů (dále jen „soudem členského státu“) pro týž skutek
vydáno rozhodnutí, kterým byl osobě pravomocně uložen trest nebo ochranné
opatření, které vykonává nebo již vykonala nebo je nelze podle práva tohoto
státu vykonat, nebo kterým bylo pravomocně upuštěno od uložení trestu.
34. Z ustanovení § 11 odst. 3 tr. řádu plyne, že týká-li se důvod
uvedený v odstavci 1 nebo 2 tohoto ustanovení jen některého z dílčích útoků
pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového
činu konalo trestní stíhání.
35. Podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod nemůže být
nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo
zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných
prostředků v souladu se zákonem.
36. Podle č. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června
1985 (dále jen „ÚPSD“) nesmí být osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou
smluvní stranou, pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu,
že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo
podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být
vykonána.
37. Trestní stíhání by tedy v souladu s výše uvedenými ustanoveními
nemělo být zahajováno, je-li existence důvodu nepřípustnosti trestního stíhání
známa již od samého počátku, a věc by měla být podle § 159a odst. 2 tr. řádu
odložena. Jestliže však takový důvod nepřípustnosti trestního stíhání nastane,
popřípadě vyjde najevo teprve po zahájení trestního stíhání, měl by policejní
orgán, respektive státní zástupce podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu trestní
stíhání obviněného zastavit. V případech, kdy výše uvedený důvod nepřípustnosti
trestního stíhání vyvstane nebo bude zjištěn až ve fázi řízení před soudem, měl
by tento trestní stíhání zastavit ve stadiu předběžného projednání obžaloby
podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu (popř. § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu)
či v hlavním líčení podle § 223 odst. 1 tr. řádu.
38. V souvislosti s námitkou dovolatele, dle které měl nalézací soud v
rámci hmotněprávního posouzení skutku, pro nějž byl obviněný trestně stíhán v
České republice, vycházet taktéž ze zjištěného skutkového stavu formulovaného
ve skutkové větě rozhodnutí soudu Španělského království, a taktéž veškerých
závěrů učiněných v tomto rozhodnutí, je namístě upozornit především na právní
úpravu hmotněprávních účinků rozhodnutí cizích soudů upravenou v § 11 odst. 2
tr. zákoníku. Ten představuje výjimku z § 11 odst. 1 tr. zákoníku, dle kterého
obecně platí, že rozsudek cizího státu nemůže být vykonán na území České
republiky ani tu mít jiné účinky, pokud tak nestanoví zákon nebo mezinárodní
smlouva. Ve vztahu k pravomocnému rozhodnutí, jímž byl obviněný S. S. odsouzen
soudem jiného členského státu je ovšem situace jednodušší, neboť pro něj
trestní zákoník stanoví, že se v rámci trestního řízení vedeného v České
republice na toto rozhodnutí hledí jako na odsouzení soudem České republiky,
pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky.
39. Stran vznesených dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné
již na tomto místě konstatovat, že s obviněným lze souhlasit v tom směru, že z
hlediska posouzení jeho trestní odpovědnosti v nyní posuzovaném případě je
relevantním hlediskem mimo jiné i citované pravomocné rozhodnutí soudu
Španělského království relevantní, neboť se jedná o rozhodnutí soudu jiného
členského státu Evropské unie, a obviněný jím byl odsouzen za trestný čin proti
veřejnému zdraví velkého významu a integrace do zločinecké skupiny ve smyslu
španělského trestního zákoníku, jenž vykazuje stejné zákonné znaky jako
skutková podstata trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.
a), odst. 3 písm. c) českého trestního zákoníku, tzn. že v daném případě byly
naplněny veškeré podmínky obsažené v § 11 odst. 2 tr. zákoníku, včetně
bezvýjimečné podmínky oboustranné trestnosti dotčeného činu.
40. V této souvislosti je přitom dle Nejvyššího soudu třeba upozornit na
skutečnost, že ačkoli trestní zákoník uvádí, že fikce odsouzení soudem České
republiky se uplatní pro účely trestního řízení, smysl tohoto hmotněprávního
ustanovení spočívá především v tom, že orgány činné v trestním řízení jsou
povinny vzít v úvahu a respektovat jeho hmotněprávní důsledky. Tato právní
fikce však v žádném případě neznamená, že by se rozsudek vydaný soudem jiného
členského státu Evropské unie de facto stal po všech stránkách rozsudkem soudu
České republiky, jelikož tento rozsudek i nadále zůstává rozhodnutím vydaným
justičním orgánem suverénního cizího státu, a to na základě jeho vlastního
právního řádu. Proto i v případech, na něž se vztahuje § 11 odst. 2 tr.
zákoníku, je vyloučeno, aby soud České republiky zrušil pravomocný rozsudek
jiného členského státu např. aplikací ustanovení o souhrnném či společném
trestu podle § 43 odst. 2 či § 45 tr. zákoníku (k tomu blíže § 43 odst. 4 a §
45 odst. 4 tr. zákoníku), anebo aby jej zrušil v rámci řízení o mimořádném
opravném prostředku. Tato skutečnost ovšem v případě samostatného závěru o
neexistenci procesní překážky ne bis in idem (k tomu viz níže) neznemožňuje
soudům České republiky vést trestní řízení, v němž by k těmto krokům musel za
absence předchozího pravomocného rozhodnutí soudu členského státu jinak
přistoupit. Hmotněprávní povaha obsahu ustanovení § 11 odst. 2 tr. zákoníku
tedy spočívá zejména v tom, že takové odsouzení je formálně právní skutečností
předpokládanou českým právním řádem a v rámci trestního práva je skutečností
významnou pro posouzení otázky recidivy, v rámci zvažování přitěžující
okolnosti podle § 42 písm. p) tr. zákoníku, či pro posouzení splnění podmínek
pro zahlazení podle § 105 tr. zákoníku atd. (k tomu srov. DRAŠTÍK, Antonín.
Trestní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, I. díl, (§ 1 až 232).
41. Při vědomí výše uvedeného se přitom nelze ztotožnit s právním
názorem obviněného S. S. vyjádřeným v podaném dovolání, dle kterého by měl
nalézací soud zjišťovat, jakým způsobem bylo jednání popsané ve zjednodušené
skutkově větě rozsudku Španělského soudu, tímto cizozemským soudem po
hmotněprávní stránce vyhodnoceno podle španělského práva, či tyto skutečnosti
sám po hmotněprávní stránce hodnotit v duchu českého práva a takto přijaté
závěry následně přenášet na skutky, o nichž sám rozhoduje. Pokud by přitom
dospěl k závěru, že jednání obviněného vymezené v rozhodnutí Španělského soudu
naplňuje znaky trvajícího trestného činu, měl český nalézací soud dle
obviněného v důsledku spojení tohoto cizozemským soudem již pravomocně
odsouzeného jednání s jednáním nyní posuzovaným, upustit od vlastního hodnocení
skutků vymezených obžalobou, a s ohledem na totožnost obligatorních znaků
skutkové podstaty aplikovaného trestného činu všechna tato jednání (resp.
jejich části) zahrnout pod jeden trvající trestný čin. Na prvním místě považuje
Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že koncepce trvajícího a pokračujícího
trestného činu je koncepcí vycházející čistě z české právní úpravy, přičemž
soudy členských států se mohou v důsledku zcela odlišného nazírání na
problematiku skutku a jeho dělení (i přes jistý stupeň harmonizace
trestněprávních norem v jednotlivých členských státech Evropské unie) ve
skutkové větě zaměřit na zcela jiné skutkové okolnosti a jejich vymezení, které
je důležité pro jejich vlastní hmotněprávní posouzení, a nikoli na takové
skutkové okolnosti, jež jsou důležité pro posouzení hmotněprávní povahy skutku
soudy České republiky. Současně přitom platí, že obviněným požadovaný postup
soudům České republiky nejen že neumožňuje žádné zákonné ustanovení, nýbrž jej
nelze ani z čehokoli analogicky dovodit, když z výše citovaných ustanovení § 43
odst. 4 a § 45 odst. 4 tr. řádu lze pomocí analogie legis usoudit na pravý
opak. Smyslem těchto ustanovení, reagujících na odlišnou povahu rozhodnutí
soudu jiného členského státu, totiž není zcela znemožnit soudům České republiky
vést v těchto specifických případech trestní řízení, rozhodnout o vině a uložit
trest za prokázané jednání, které je trestným činem (či jeho dílčími útoky),
nýbrž umožnit jim provedení plného posouzení skutků, pro něž byl obviněný
obžalován v České republice, a to za současného přihlédnutí k určitým odchylkám
vyplývajícím z nutnosti zohlednit již existující rozhodnutí vydané soudy cizích
suverénních států.
42. Bez možnosti zrušení či modifikace pravomocného soudního rozhodnutí
jiného členského státu by výše uvedený postup, v němž by při posouzení
hmotněprávní povahy skutku mělo být zohledňováno předchozí odsouzení soudu
jiného členského státu, založil překážku věci pravomocně rozsouzené podle § 11
odst. 2 tr. řádu (k tomu viz níže), a to bez ohledu na závažnost právě
posuzovaného jednání, pokud by již za sebemenší část svého jednání byl obviněný
potrestán soudem jiného členského státu, a to i za situace, že by tento členský
stát z důvodu odlišného hmotněprávního nazírání na spáchaný skutek v důsledku
posouzení provedeného na základě cizího právního řádu např. vyčlenil z jednání
pachatele jeho část za účelem vlastního projednání, zatímco u zbylé části
skutků by předpokládal provedení trestního stíhání v České republice, jež by
následovalo po extradici daného pachatele. Tímto postupem by zároveň nemohl být
naplněn požadavek zákonnosti a obecné spravedlnosti trestního stíhání, přičemž
v některých situacích by byl založen absurdní, nepřijatelný a nelogický
výsledek vymykající se sociálně funkčnímu určení trestněprávní normy (kterého
by rozumný zákonodárce stěží mohl chtít dosáhnout), jenž by byl v rozporu s
principem svrchovanosti státu a oprávněnosti jeho zájmu na účinném postihu
trestné činnosti pachatelů působících v mezinárodních zločineckých organizacích
na jeho území bez ohledu na státní hranice.
43. V nyní posuzované věci byl obviněný S. S. odsouzen pravomocným
rozsudkem soudu Španělského království pro trestný čin proti veřejnému zdraví
velkého významu, trestný čin integrace do zločinecké skupiny a trestný čin
manipulace s elektrickým proudem, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v
trvání třech roků a šesti měsíců, který byl nahrazen trestem vyhoštění z
teritoria státu po dobu 5 let, a dále zvláštní zákaz uplatnění pasivního
volebního práva po dobu trvání trestu, pokuta ve výši 427.023,78 Euro s osobní
odpovědností v případě jejího neuhrazení do 30 dnů a desetiměsíční pokuta s
poplatkem ve výši 4 Euro. Ve výroku o vině rozsudku soudu Španělského
království je přitom pouze velmi obecně popsána činnost organizované skupiny ve
vztahu k území Španělského království, na které se jmenovaný obviněný osobně
podílel, a to za obecného vymezení některých forem jeho jednání, kterými měl
obviněný vést proces pěstování drog, a bez bližšího časového vymezení.
Předmětný rozsudek soudu jiného členského státu v relevantní části pouze
konstatuje, že celá organizovaná skupina se zabývala pěstováním a distribucí
marihuany, přičemž ve vztahu k osobě obviněného S. S. deklaruje především jeho
vedoucí pozici v organizované skupině, která se trestné činnosti dopouštěla
„alespoň v průběhu roku 2015 a počátkem roku 2016“. K tomuto je navíc nutno
dodat, že rozhodnutí španělského soudu je svým obsahem zjevně zjednodušeno
zejména v souvislosti se skutečností, že obvinění S. a R. se ke své trestné
činnosti v něm vymezené v plné míře doznali. V řízení vedeném v České republice
pak orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání obviněného S. S. za
celkem čtyři dílčí skutky (oddělené konkrétním popisem jednání, kterého se
obviněný měl dopouštět během přesných časových úseků, jež se sice částečně
překrývaly, nicméně jejichž zahájení na sebe postupně navazovalo v časové
souslednosti, jakož i s odlišením spolupachatelů trestné činnosti, s nimiž se
jednotlivých jednání obviněný dopouštěl).
44. Za situace, kdy lze konstatovat, že skutky, pro které bylo vůči
obviněnému S. S. na území České republiky zahájeno trestní stíhání, naplňují
znaky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, jelikož v
jednání obviněného lze shledat dostatečně oddělené jednotlivé dílčí útoky,
které jsou vedené jednotným záměrem, naplňují každý jednotlivě skutkovou
podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem
provedení, a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku,
přičemž své závěry v bodech 68. až 71. odůvodnění svého rozhodnutí nalézací
soud řádně odůvodnil, bylo jen toto právní posouzení dílčích skutků vymezených
v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v podané obžalobě pro nalézací
soud jakožto soud České republiky rozhodující. Za tohoto stavu tak nalézací
soud již nemusel zkoumat otázku, zda za pokračující trestný čin považoval ve
svém rozhodnutí zde vymezené jednání také španělský soud, případně jestli jej s
ohledem na tento hmotněprávní závěr dostatečným způsobem reflektoval ve
způsobu, jakým vymezil jím řešené jednání ve skutkové větě, přičemž v hodnocení
nalézacího soudu neshledává Nejvyšší soud žádného pochybení.
45. K námitce obviněného ohledně porušení zásady ne bis in idem, jejímž
účelem je zamezit nespravedlnosti, kterou by utrpěla osoba stíhaná nebo
trestaná dvakrát za totéž deliktní jednání, Nejvyšší soud konstatuje, že Českou
republiku zavazuje k mezistátnímu použití této zásady celá řada mnohostranných
mezinárodních úmluv, jakož i unijní právo, přičemž stěžejním je zde čl. 54
ÚPSD. V souvislosti s tímto právním aktem je nezbytné vyzdvihnout interpretační
úlohu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) na jehož rozhodovací praxi
považuje Nejvyšší soud znovu za nutné upozornit, a to nad rámec judikatury SDEU
a Evropského soudu pro lidská práva, na niž již vhodně poukázal v bodě 61. až
63. odůvodnění svého rozhodnutí také nalézací soud. Nejvyšší soud považuje za
relevantní zejména rozhodnutí ze dne 18. 7. 2007 ve věci Norma Kraaijenbrink
C-367/05, z něhož vyplývá, že posouzení pojmu „tentýž čin“ pro uplatnění článku
54 ÚPSD je věcí příslušných vnitrostátních orgánů, které musí zjistit, zda
podstatné skutkové okolnosti v jednom i druhém řízení tvoří svou spojitostí v
čase, v prostoru a svým předmětem neoddělitelný soubor. Jak již bylo také
zdůrazněno v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, kritérium totožnosti
skutkové podstaty činu nezávisí na právní kvalifikaci tohoto činu nebo
chráněného zájmu.
46. Do vnitrostátní právní úpravy byla tato zásada zakotvena ustanovením
§ 11 odst. 2 tr. řádu. Trestní řád ovšem neobsahuje autentický výklad pojmu
skutek, pročež je dle Nejvyššího soudu tento pojem (pro účely posouzení vzniku
překážky založené rozhodnutím soudu jiného členského státu s ohledem na možné
rozdíly v pojetí skutku v právní úpravě jednotlivých států) nutno vykládat ve
světle nadnárodní právní úpravy a relevantní mezinárodní judikatury, jejímž
projevem je právě ustanovení § 11 odst. 2 tr. řádu. Totožnost skutku přitom
nelze chápat jako požadavek na naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi
popsanými v pravomocném rozhodnutí soudu jiného členského státu a obžalobou
podanou v České republice, nýbrž postačí shoda mezi podstatnými skutkovými
okolnostmi, tedy zejména to, zda předmětná skutková jednání podle podstatných
skutkových okolností představují soubor neoddělitelně spojených skutků v čase,
v prostoru, jakož i svým předmětem, nikoli dle právní kvalifikace skutku.
47. Krajský soud v rámci svého rozhodování o existenci překážky ne bis
in idem vyšel v bodech 56. až 67. odůvodnění svého rozhodnutí v prvé řadě ze
skutečností uvedených v rozhodnutí soudu Španělského království, jakož i v
obžalobě, která byla ve Španělském království na obviněného S. S. podána. Z
těchto přitom (s ohledem na vymezení skutků a postup soudu) v předmětném
rozhodnutí uzavřel, že v nich vymezené jednání v sobě nezahrnují dílčí útoky,
kterých se obviněný dopustil v České republice a o nichž je zde vedeno
předmětné trestní řízení. Tyto závěry následně shledal jako dostatečné i vrchní
soud, který se s nimi plně ztotožnil v bodě 10. odůvodnění dovoláním napadeného
rozhodnutí. Taktéž Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě z dostupných
materiálů bez důvodných pochybností vyplývá, že soud Španělského království
odsoudil obviněného S. S. za skutek, kterýžto (navzdory jisté strohosti)
dostatečně přesně vymezil jako jednání vztahující se k plantážím ve Španělském
království a přepravě drog do zemí Evropské unie. Nejvyšší soud přitom vychází
pouze z výroku o vině, avšak nadto považuje za vhodné poukázat také na výrok o
trestu, v němž soud Španělského království výslovně konstatuje, že obviněný byl
členem organizované skupiny zabývající se „v naší“ zemi kultivací, přepravou a
distribucí ve velkém množství toxických drog nebo narkotických látek s
rozvětvením po celé Evropě. Z rozsudku soudu Španělského království je současně
zcela zjevné, že ohledně jednání obviněného uskutečněného na území České
republiky zahraniční trestní jurisdikce výslovně ustoupila ve prospěch stíhání
realizovaného po vydání (extradici) obviněných do České republiky. Zároveň
nelze z dokumentů trestního řízení vedeného na území Španělského království
toliko na základě zcela okrajového upozornění na skutečnost, že obviněný S. S.
vykonává jakkoli nevymezené úkony také na území České republiky, považovat toto
vyjádření za vymezení dílčí části skutku, pro který by obviněný měl být
obžalován (a následně souzen) ve Španělském království.
48. Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedené ve shodě se soudy nižších
stupňů dospívá k závěru, že jednání obviněného S. S., o němž bylo vedeno
trestní řízení soudem Španělského království a které spočívá v tom, že se bez
bližšího popisu konkrétních činností a jejich charakteristik podílel na účasti
zločinecké skupiny, jež se zabývala pěstováním a přepravou marihuany (a to na
území Španělského království s následnou přepravou drog do zemí Evropské unie),
a trestní řízení ve vztahu k jednání tohoto obviněného spočívajícímu v tom, že
na území České republiky v témže období zřídil, taktéž jakožto člen
organizované skupiny, pěstírny marihuany (a to na konkrétních místech v České
republice za účasti konkrétních osob a za stanovení konkrétního množství
pěstovaného konopí), nelze v důsledku dostatečného oddělení nepřekrývajících se
podstatných skutkových okolností charakterizovat jako totožný skutek ve smyslu
§ 11 odst. 2 tr. řádu. Nalézací soud přitom mohl z dostupných informací pouze
konstatovat, že v předmětných skutcích je zřejmá totožnost především v osobě
obviněného, jakož i v čase a způsobu jeho konání. To je však třeba považovat za
nedostatečné, jelikož je zde výrazné odlišení v místě jednání, když rozhodnutí
soudu Španělského království pouze podrobně popisuje vztah dotčeného jednání k
španělským plantážím a nemovitostem jakožto místům spáchání trestného činu. Ze
zjištěného skutkového stavu zároveň nevyplývá, že by předmět páchané trestné
činnosti byl identický, když obviněný S. pouze simultánně konal obdobné
činnosti na odlišných místech České republiky za účelem vypěstování či pokusu o
vypěstování konkrétního množství konopí, u kteréhožto nebyla zjištěna žádná
spojitost s konopím pěstovaným na území Španělského království.
49. O tentýž čin by se mohlo jednat například za situace, že by se u
obou skutků jednalo o trestné činy spočívající ve vývozu a dovozu týchž
omamných látek, stíhané v různých smluvních státech, jež je nutno v zásadě
považovat za „tentýž čin“ ve smyslu ustanovení čl. 54 ÚPSD, jak bylo
konstatováno např. v rozsudku ze dne 9. 3. 2006 ve věci Van Esbroeck C-436/04,
ačkoli i zde bylo zdůrazněno, že konečné posouzení v tomto ohledu přísluší
příslušným vnitrostátním orgánům. Je tedy namístě uzavřít, že rozhodnutí
nalézacího soudu netrpí žádnou zásadní vadou, neboť v jeho rámci nalézací soud
dostatečně posoudil, zda se v případě v něm specifikovaných dílčích skutků
nejedná o totožné skutky, o nichž již bylo dříve pravomocně rozhodnuto soudem
Španělského království, a zda tedy není dána překážka věci rozhodnuté ve smyslu
judikatury SDEU, jakož i ustanovení § 11 odst. 2 tr. řádu.
50. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
obviněný dále namítl, že české soudy neaplikovaly ustanovení § 93 odst. 2 tr.
zákoníku a při ukládání trestu, resp. při stanovení jeho druhu a výměry,
nepřihlédly k trestům zvláštního zákazu uplatnění pasivního volebního práva po
dobu trvání trestu, peněžitému trestu ve výši 427.023,78 Euro a desetiměsíční
pokuty s denním poplatkem ve výši 4 Euro, které byly obviněnému uloženy již
dříve Státním soudem Španělského království. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že
pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 a § 42 tr.
zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného
trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno (pokud jde o výrok o
trestu) považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva,
než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním
závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest,
popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
51. Podle ustanovení § 93 odst. 1 tr. zákoníku se pachateli v případě,
jestliže pro týž skutek byl v cizině ve vazbě anebo potrestán orgánem cizího
státu nebo mezinárodním soudním orgánem, započítá doba strávená ve vazbě nebo
vykonaný trest do trestu uloženého soudem České republiky, pokud je vzhledem k
druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li
pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 43) nebo společný trest za pokračování
v trestném činu.
52. Podle ustanovení § 93 odst. 2 tr. zákoníku se v případě, není-li
započítání vazby nebo trestu v cizině uloženého (odstavec 1) možné, a to
zejména proto, že v cizině byl vykonán zcela nebo zčásti trest takového druhu,
jaký trestní zákon nezná, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu
trestu, popřípadě jeho výměry.
53. Výše uvedené pravidlo se tedy obligatorně užije při ukládání trestu
vedle obecných zásad pro ukládání trestních sankcí ve smyslu ustanovení § 38
odst. 1, § 39, § 41 a 42 tr. zákoníku. Z příslušného spisového materiálu je
přitom zřejmé, že Krajský soud v Praze v bodě 81. prvostupňového rozhodnutí
vyhodnotil dřívější trest uložený rozsudkem soudu Španělského království
jakožto hlavní důvod pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a
uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby. V kontextu úvah
o nemožnosti uložení společného trestu uvedených v témže odstavci je pak zcela
zřejmé, že nalézací soud pojímal trest uložený v cizině ve svém celku a
nezohlednil tedy pouze výlučně trest odnětí svobody, či jiný užší výčet
konkrétních trestů. Na tyto úvahy následně navazuje ve svém druhostupňovém
rozhodnutí Vrchní soud v Praze, který po zrušení výroku o trestu vyměřeném
soudem prvního stupně ukládal obviněnému trest nový. Konkrétně přitom na straně
8. rozsudku v závěru odstavce 13. konstatoval, že nalézací soud pochybil, když
u obviněných shledal podmínky pro užití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
Odvolací soud následně v návaznosti na závěry nalézacího soudu konstatuje, že
obvinění byli „fakticky“ postiženi trestem odnětí svobody, který jim po
započtení vazby byl přeměněn na trest vyhoštění z teritoria státu na dobu pěti
let a dále trestem peněžitým. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je
přitom plně seznatelné, že především tyto tresty uložené v rámci předchozího
odsouzení obviněného S. S. Státním soudem Španělského království považoval
odvolací soud za důvod jak pro uložení trestu na samé spodní hranici trestní
sazby, tak i pro zařazení obou obviněných (tj. S. S. a D. R.) k výkonu trestu
do věznice mírnějšího typu. Z uvedeného je tedy zjevné, že žádný jiný z dříve
uložených trestů nemohl dle Vrchního soudu v Praze jak samostatně (tedy ani
obviněným zdůrazňovaný peněžitý trest, ani zvláštní zákaz uplatnění pasivního
volebního práva), tak ani v souhrnu se všemi ostatními tresty, odůvodnit
uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby, přičemž s těmito závěry se
Nejvyšší soud plně ztotožňuje. V kontextu uplatněného dovolacího důvodu je tak
s ohledem na výše uvedené namístě danou námitku obviněného shledat zcela
neopodstatněnou.
54. Pakliže obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. řádu, je třeba uvést, že tento dovolací důvod je dán
tehdy, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán. Tento důvod přitom nelze použít
tehdy, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, známa již v
původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
55. Podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů
trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní
orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro
poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich
obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k
jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony,
které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v
trestním řízení.
56. K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že zmíněné pochybnosti zakládající
vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být
založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je
vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z
faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu
k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Naopak pouhý subjektivní pocit soudce
nebo stran, že určitý soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání konkrétní
trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně
vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
57. Nejde tedy toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků
řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti,
tj. o to, kterak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Přitom důvody,
které k rozšíření nestrannosti i o zmíněnou objektivní rovinu vedou, osvětlil
Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04,
ve kterém uvedl: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující
vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje
vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o
níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce
pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění
vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce.
Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině
objektivní.“. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální
a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením
nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy,
případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká
osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení
(WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina
základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s.
739-740).
58. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k
projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího
rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z
procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité
nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti
vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti,
tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního
procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení
či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové
rozhodování soudů.“ (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11
Tvo 6/2019).
59. Z příslušného spisového materiálu je zřejmé, že obviněný námitku
podjatosti předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze vznesl poprvé až ve svém
odvolání ze dne 16. 2. 2019. V jejím rámci stejně jako v uplatněné dovolací
námitce argumentoval, že soud v jeho případě předjímal výsledek předmětného
řízení vedeného proti jeho osobě o části věci vyloučené k samostatnému
projednání. Krajský soud v Praze totiž již v rozhodnutí vydaném v řízení
vedeném pod sp. zn. 7 T 15/2017, v němž bylo rozhodováno samostatně o ostatních
spoluobviněných, uvedl, že obviněný S. řídil a financoval činnost kolem
pěstíren konopí. Vrchní soud v Praze následně ve svém druhostupňovém rozhodnutí
k této námitce po přezkumu spisového materiálu konstatoval, že nebylo porušeno
právo obviněného na spravedlivý proces, když nezjistil žádná pochybení, jež by
mohla ovlivnit správnost a zákonnost řízení.
60. Vycházeje ze shora uvedených závěrů, jakož i z konkrétních
skutkových okolností dané trestní věci, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
napadenému usnesení vrchního soudu nelze stran rozhodování o námitce podjatosti
předsedkyně senátu č. 7 T Krajského soudu v Praze, JUDr. Alexandry Chrdleové,
vytknout žádné zásadní pochybení. Nejvyšší soud považuje za stěžejní
skutečnost, že obviněným S. odkazované zmínění jeho postavení ve skupině v
rámci řízení, v němž se nerozhodovalo o vině a trestu jeho osoby, nelze
považovat za projev podjatosti předsedkyně senátu vůči němu, když tato okolnost
nikterak nesvědčí o jejím neobjektivním přístupu v nyní posuzované věci.
Uvedené skutkové okolnosti, jež vyplynuly z provedeného dokazování, totiž nelze
považovat za vyjádření předběžného úsudku soudkyně o tom, že byl obviněným
spáchán trestný čin, přičemž v něm nebyl jakkoli, byť jen naznačen, závěr o
vině obviněného S. S.
61. Nejvyšší soud tedy v dané věci neshledal ničeho, co by zavdávalo
důvodné pochybnosti o možném narušení principu nestranného a objektivního
rozhodování v důsledku účasti předsedkyně senátu na odděleně vedeném řízení
vůči osobám spoluobviněných, jenž by byly logicky podepřené reálnými
skutečnostmi vyplývajícími z postavení či chování příslušné soudkyně za
situace, kdy byly v rámci skutkových zjištění učiněných ohledně jednání
spoluobviněných ve věci vyloučené k samostatnému projednání, konstatovány
rovněž dílčí zjištění vztahující se k jednání obviněného S., a to bez
jakýchkoli předběžných právních závěrů učiněných ohledně těchto zjištění. V
žádném případě se tedy v důsledku výše uvedeného Nejvyšší soud nemůže ztotožnit
s námitkou obviněného, z níž de facto vyplývá, že i při absenci zásadních,
objektivních a relevantních skutečností by v každém případě, kdy o trestné
činnosti spoluobviněných není rozhodováno ve společném řízení v důsledku
vyloučení části věci k samostatnému projednání, měli ve vyloučených věcech
rozhodovat vždy odlišní soudci, jelikož téměř vždy budou součástí skutkových
zjištění učiněných v rámci dokazování během projednávání první z vyloučených
věcí v důsledku úzké souvislosti těchto věcí také skutková zjištění učiněná ve
vztahu k jednání obviněných, o jejichž vině je rozhodováno až následně v
samostatném řízení, čímž by mělo dojít automaticky k ovlivnění soudce a v
důsledku toho také k porušení zásady presumpce neviny.
62. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu byl v této
věci obviněným S. S. uplatněn ve druhé z výše uvedených alternativ, neboť měl
za to, že v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu o
jím podaném odvolání, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), e)
a g) tr. řádu. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně uvedeno shora, v
napadených rozhodnutích obou nižších soudů, popř. v jejich postupu v rámci
řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona
ve smyslu obviněným souběžně uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu
dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, nemohl být naplněn
ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, pročež danou námitku
obviněného neshledal nikterak důvodnou.
63. V dané věci nebylo shledáno, že by v rámci provedeného řízení došlo
k porušení práva obviněného S. S. na odvolání v důsledku nedostatečného
vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění jím
napadeného rozsudku vrchního soudu. Naopak, odvolací soud se se zásadními
námitkami obviněného, stejně jako s hlavními procesními i hmotněprávními
aspekty dané věci, řádně vypořádal. V této souvislosti lze zmínit např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze
kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává
stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek
kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje
podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V
této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální judikaturu
Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, či
usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
V.
Závěr
64. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovoláním napadeným rozhodnutím vrchního soudu ani jemu předcházejícím postupem
nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. b), g), e) a l) tr. řádu. Jelikož bylo dovolání
obviněného S. S. dovolacím soudem shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jím podané dovolání
odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
65. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě podaného dovolání a
obsahu příslušného spisového materiálu v napadených rozhodnutích obou soudů
nižších stupňů ani v jim předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve
smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu,
nebyly na straně dovolatele shledány ani takové důvody, jež by mohly vést k
odkladu, resp. přerušení výkonu uloženého trestu ve smyslu § 265h odst. 3 tr.
řádu. Za tohoto stavu tak nebylo Nejvyšším soudem vyhověno předmětnému podnětu
obviněného S. S., aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o podaném
dovolání třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení,
opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu