Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti BOHEMIACHLAD spol. s r. o., se sídlem Možného 794/15, Praha 6, zastoupené prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2022 č. j. 6 Afs 391/2020-45 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020 č. j. 11 Af 27/2020-50, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále též jen "správce daně") v návaznosti na daňovou kontrolu stěžovatelce šesti dodatečnými platebními výměry ze dne 9.
7. 2019 doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období červenec až prosinec 2013 a uložil jí povinnost uhradit penále. Správce daně neuznal nárok na odpočet DPH, který stěžovatelka uplatnila za přijatá zdanitelná plnění spočívající v montážních, demontážních a obdobných pracích, jelikož stěžovatelka neprokázala, že se tyto práce uskutečnily tak, jak je deklarováno na daňových dokladech. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutím ze dne 11. 6. 2020 č. j.
22888/20/5300-21443-712603 zamítlo odvolání stěžovatelky a dodatečné platební výměry potvrdilo. Vedlejší účastník souhlasil se správcem daně, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno a neprokázala, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak bylo v souvisejících dokladech deklarováno. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl její kasační stížnost.
Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejího práva na spravedlivý (řádný) proces mělo dojít v důsledku nesprávného postupu daňových orgánů, které neprovedly důkaz listinami z daňových řízení vedených u dodavatelů stěžovatelky, jimiž mělo být prokázáno, že dodavatelé za sporná plnění řádně odvedli DPH. Neopatření těchto důkazů, v jejichž důsledku došlo k neúplnému zjištění skutkového stavu, je podle stěžovatelky vadou, která mohla mít vliv na posouzení jejího nároku na odpočet DPH u zdanitelných plnění uvedených na daňových dokladech vedených stěžovatelkou pro účely DPH, a tudíž na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatelka dále namítá, že k porušení jejího vlastnického práva došlo z důvodu "dvojího" odvodu DPH. Zásada neutrality DPH a ochrana vlastnického práva podle jejího názoru vyžaduje, aby stát respektoval svá vlastní rozhodnutí, která vydal ohledně identických zdanitelných plnění ve dvou různých daňových řízeních. K porušení výše uvedených základních práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup daňových orgánů aprobovaly. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž v řízení o ústavní stížnosti ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny.
Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti z pohledu dodržení běžné zákonnosti a ve stejné hloubce a rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další, "superrevizní" instituce. Námitky stěžovatelky směřují k provádění a hodnocení důkazů v daňovém řízení a navazujícím soudním řízení správním. Jak se podává z právě uvedeného, řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před správními soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění správními soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu se zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Ve své judikatuře Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci ostatních soudů.
Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
K tomu však v daném případě nedošlo. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Závěry jimi vyslovené nemají excesivní povahu. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, vyšly z dostatečných skutkových zjištění, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Závěr soudů, že stěžovatelka neprokázala předmět a rozsah zdanitelných plnění ani to, že plnění byla uskutečněna deklarovanými dodavateli, je dostatečně, logicky a řádně odůvodněn. Jelikož stěžovatelka neprokázala naplnění hmotněprávních podmínek pro vznik nároku na odpočet DPH a tento nárok jí nevznikl, považuje Ústavní soud za nepřípadnou rovněž námitku stěžovatelky spočívající v porušení principu neutrality DPH a "dvojího" odvodu DPH. Ústavní soud trvale judikuje, že daňové řízení je obecně postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat, ale též povinnost toto své tvrzení doložit.
V první fázi řízení tedy zákonodárce přenáší důkazní břemeno na daňový subjekt. Pokud správce daně určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, tj. neunese-li důkazní břemeno, je správce daně oprávněn stanovit základ daně a daň případně i podle pomůcek (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ). Namítá-li stěžovatelka, že daňové orgány opomenuly provést jí navržené listinné důkazy, lze odkázat na bod 60 rozsudku městského soudu a bod 23 rozsudku Nejvyššího správního soudu, v nichž oba správní soudy ústavně souladným způsobem vysvětlily důvody pro neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazních prostředků.
Ústavní soud se ztotožňuje s vypořádáním uvedené námitky ze strany městského soudu, který poukázal na to, že odmítnutí důkazního návrhu nevede k závěru, že daňové orgány pochybily, když porušily pravidla řízení před orgány správy daní tak závažným způsobem, že to mohlo mít či mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že ve skutkově obdobných případech dovodil, že správní soudy i daňové orgány nejsou vázány paušální povinností provádět jakékoli účastníky navržené důkazy (srov. usnesení sp. zn. III.
ÚS 991/22 nebo
IV. ÚS 2882/22 ). Správní soud nemá povinnost provést všechny navrhované důkazy, ale pokud některé neprovede, musí odůvodnit z jakého důvodu tak neučiní (např. nález sp. zn. II. ÚS 1437/07 ). Odkazy stěžovatelky na nálezy sp. zn. I. ÚS 1135/17 a
III. ÚS 3320/19 týkající se opomenutých důkazů jsou v posuzované věci nepřiléhavé, neboť se týkají skutkově odlišných případů posuzovaných v rámci trestního řízení. Ústavní soud ověřil, že správní soudy se v napadených rozhodnutích neodchýlily ani od obecných závěrů, že daň má být zásadně vyměřena právě tomu, komu daňová povinnost v té které výši svědčí. Stěžovatelka opomíjí, že podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu je nepřiznání odpočtu DPH legitimní výjimkou z uvedeného obecného předpokladu; ve věci proto šlo o to, zda správce daně takovou výjimku uplatnil v souladu se zákonem. Protože správní soudy shledaly postup daňových orgánů věcně správným a postupovaly přitom ústavně konformním způsobem, nemohly se ani zpronevěřit stěžovatelkou odkazovaným obecným východiskům uplatňovaným při výběru daně.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu