Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Vadima Rybáře, advokáta se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 156/2024-157 ze dne 15. 8. 2024 a usnesení Okresního soudu v Karviné č. j. 25 C 146/2022-147 ze dne 12. 6. 2024, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení a Milana Čopáka a OKD, a.s., Stonava 1077, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 361/9, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že obecné soudy vypočítaly jeho odměnu jakožto advokáta a náhradu hotových výdajů z tarifní hodnoty ve smyslu § 9 odst. 4 Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2024, ačkoliv měly postupovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Rozdíl mezi částkou, kterou požaduje, a částkou, kterou mu soudy přisoudily, činí 35 283,62 Kč.
2. Stěžovatel je advokát, který před obecnými soudy zastupoval žalobce v řízení o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 325 000 Kč za ztížení společenského uplatnění a 15 000 Kč s příslušenstvím z titulu bolestného. Žalobce vyčíslil svůj nárok v žalobě prostřednictvím znaleckého posudku, který k žalobě přiložil. Žalovaná společnost OKD, a.s., po podání žaloby žalobci celý žalovaný nárok uhradila, žalobce proto vzal svou žalobu zpět.
3. Okresní soud v Karviné následně řízení zastavil a napadeným usnesením rozhodl o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů žalobci ve výši 65 870,20 Kč. Pro stanovení tarifní hodnoty použil § 9 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění do 31. 12. 2024, a určil, že se za tarifní hodnotu považuje částka 50 000 Kč ve věci ztížení společenského uplatnění a 50 000 Kč ve věci bolestného, celkem tedy tarifní hodnotu stanovil na 100 00 Kč.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ačkoliv žalobce upozorňoval na rozpor usnesení okresního soudu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1788/23 , krajský soud uvedl, že tento nález je mu znám, ale ztotožňuje se s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 216/2023, které s uvedeným nálezem Ústavního soudu nesouhlasí. Následně krajský soud ocitoval několik bodů z odůvodnění uvedeného usnesení Nejvyššího soudu.
5. Stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů podal ústavní stížnost, v níž namítá, že soudy nerespektovaly příslušnou kogentní úpravu a závaznou judikaturu Ústavního soudu, čímž porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
6. Posuzovaná věc se týká náhrady nákladů řízení v bagatelní výši. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že se k problematice náhrad nákladů řízení staví nanejvýš zdrženlivě a že v případech bagatelních věcí, u nichž zákon připouští dovolání, je už z jejich podstaty důvodnost ústavní stížnost v zásadě vyloučena (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 2552/24 , body 21 až 23; II. ÚS 2632/18, bod 19; či usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ).
7. Ústavní soud se problematikou nákladů řízení zabýval také v nedávném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde v bodě 34 uvedl:
„ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (srov. bod 11 výše). O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona.“
8. Tyto závěry Ústavní soud aplikoval např. i v nedávném nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 , body 21 až 37), na jehož odůvodnění zde Ústavní soud plně odkazuje.
9. Jinými slovy, z judikatury Ústavního soudu a zejména z citovaného stanoviska pléna plyne, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou zjevně neopodstatněné, neexistují-li ve věci mimořádné okolnosti, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele. Takovou mimořádnou okolnost nepředstavuje v nákladových bagatelních věcech dokonce ani nerespektování nálezu Ústavního soudu v jednotlivém případě. Kvalitativní dimenze případu, který je jinak svým významem bagatelní, může být oslabena, pokud Ústavní soud již zodpověděl otázku ústavněprávní relevance, která původně u daného typu případů onu kvalitativní dimenzi vytvářela.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele, který by jinak bagatelní nákladovou věc povyšoval do ústavněprávní roviny, může být v jednom případě dán poukazem na určitý systémový problém, zatímco v pozdějším případě již být dán nemusí. Ústavní soud by totiž jinak působil jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která je z hlediska ústavnosti podružná – to mu však nepřísluší (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 , bod 37 a např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 3227/24 , bod 6; I. ÚS 689/25, body 2 až 5; či
, bod 11).
10. Posuzovaná ústavní stížnost vlastní zájmy stěžovatele nepřesahuje a ani v ní nejsou přítomny jiné mimořádné okolnosti. Stěžovatel pouze namítá, že se obecné soudy neřídily závaznými nálezy Ústavního soudu. Ačkoliv krajský soud výslovně uznává, že se nálezem sp. zn. IV. ÚS 1788/23 neřídil, tato okolnost sama o sobě – jak vyplývá z citovaného stanoviska pléna – k zásahu Ústavního soudu nepostačuje. K mezisoudnímu dialogu započatému argumenty Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. 25 Cdo 216/2023, na které krajský soud odkazuje, se už Ústavní soud závazně vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 3362/22 , body 25 až 31.
11. Závěr o absenci přesahu vlastního zájmu stěžovatele či jiných mimořádných okolností podporuje i skutečnost, že nálezy Ústavního soudu, které obecné soudy nerespektovaly, se vztahovaly k právní úpravě účinné do 31. 12. 2024 (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 1788/23 a
II. ÚS 3192/23 ). Od začátku letošního roku je již účinná nová právní úprava, do níž zákonodárce promítl i některé závěry z nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23 a navazující judikatury.
12. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že ve stejné právní otázce vydal Ústavní soud také nález sp. zn. III. ÚS 2358/24 , který zrušil rozhodnutí obecných soudů, protože podobně jako ve stěžovatelově případě soudy vypočetly náhradu nákladů řízení na základě § 9 advokátního tarifu namísto § 8 advokátního tarifu, což se příčilo nálezové judikatuře Ústavního soudu. Ke kasačnímu výroku Ústavní soud přistoupil pouze z důvodu nerespektování nálezové judikatury bez ospravedlnitelného důvodu, aniž by zkoumal přítomnost mimořádných okolností, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele.
Právní názor vyjádřený v nynějším usnesení je tak v rozporu s tímto nálezem. Ústavní soud však následně přijal k problematice náhrady nákladů řízení shora citované stanovisko, které mimo jiné i závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 2358/24 ohledně nezbytnosti kasačního zásahu Ústavního soudu v nákladových bagatelních věcech vyjasňuje. Toto stanovisko následně Ústavní soud aplikoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 , jak bylo rozebráno výše. Ústavní soud se tak v tomto usnesení plně řídí nejen dlouhodobě opakovanými principy ze své judikatury, ale také aktuálním nálezem a stanoviskem pléna.
13. Ústavní soud tak uzavírá, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, Ústavní soud ho mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne. Usnesení o odmítnutí návrhu musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu).
14. Ústavní soud proto stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu