Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatelky Larisy Švrčkové, právně zastoupené JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem Nám. Kinských 7, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016 č. j. 22 Cdo 5228/2015-160, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014 č.j. 19 Co 342/2014-88 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 6 C 576/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a namítá, že tyto nehodnotily a neprovedly všechny důkazy, které mají podle judikatury význam pro zjištění, zda je možné uplatnit hledisko disparity. Podle stěžovatelky v daném případě neexistovaly takové důvody, aby soudy zvolily tak výjimečný postup a nepřiznaly jí ze SJM prakticky nic.
Předmětný byt byl získán do SJM tím způsobem, že otec vedlejšího účastníka převedl na něj členská práva k družstevnímu bytu v roce 1999, a to za trvání manželství. Tento byt byl podle stěžovatelky převeden ve prospěch rodiny, aby si mohla vytvořit standardní bydlení. Stěžovatelka poukazuje na to, že se o rodinu a výchovu dítěte vždy řádně starala, a to již z toho důvodu, že vedlejší účastník měl nepravidelnou pracovní dobu. Obecné soudy zcela přehlédly péči stěžovatelky o domácnost a rodinu, jakož i zásluhu o rekonstrukci bytu. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka vyzvedla také tu skutečnost, že po navázání mimomanželského vztahu byly některé projevy vedlejšího účastníka hodnoceny Policií ČR jako domácí násilí.
Dále stěžovatelka uvedla, že k adaptaci bytu sloužila půjčka 170 tis., jež byla využita k vybudování koupelny, podlah v kuchyni, koupelně a vybudování plynového topení a osazení nového kotle. Na těchto pracích se měl rovněž podílet bratr stěžovatelky, kterého soud nevyslechl. Obecné soudy tento svůj postup nijak nezdůvodnily, v čemž spatřuje stěžovatelka jejich libovůli. Stejně tak stěžovatelka nesouhlasí se zjištěním Nejvyššího soudu, podle něhož otec žalovaného zaplatil finanční částku, jejíž úhrada byla předpokladem k převodu bytu do vlastnictví. Stěžovatelka uvedla, že se otec vedlejšího účastníka podílel na placení této částky v letech 1994 - 1997, přičemž následně po dobu sedmi let tuto částku v měsíčních splátkách 760,- Kč - 800,- Kč platili společně manželé, a to za účelem získání bytu do vlastnictví. Z výše vyložených důvodů je stěžovatelka toho názoru, že jí měla být přiznána na vypořádání daného bytu určitá částka.
Stěžovatelka je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,
sp. zn. III. ÚS 23/93
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
V předmětném případě se Ústavní soud zaměřil především na to, jakým způsobem obecné soudy odůvodnily disparitu vypořádání společného jmění manželů. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento se touto otázkou podrobně zabýval a jeho závěry lze považovat za ústavně konformní. Namítá-li stěžovatelka, že v době trvání manželství byla po dobu sedmi let splácena anuita bytu, je nutno přiznat, že provedené vypořádání tyto platby nezohledňuje. Nicméně splácení anuity ve výše uvedených měsíčních splátkách po dobu sedmi let nepovažuje Ústavní soud s ohledem na rozložení těchto plateb v čase, užívání bytu stěžovatelkou a podílení se bývalého manžela na splácení za natolik intenzivní zásah do práv stěžovatelky, aby bylo možno uvažovat o zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Totéž platí o stěžovatelkou zmiňované půjčce 170.000 Kč na rekonstrukci bytu.
Podle náhledu Ústavního soudu jsou všechny podstatné námitky vypořádány v napadeném usnesení Nejvyššího soudu a z ústavněprávního pohledu není čeho dodat.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu