Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti L. M., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Petrou Zaoralovou, Ph.D., advokátkou se sídlem I. P. Pavlova 1785/3, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 239/2024-34 ze dne 25. 7. 2024 a usnesení Okresního soudu v Jičíně č. j. 16 PP 33/2024-24 ze dne 28. 5. 2024, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal podmíněného propuštění z výkonu výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí.
2. Soudy jeho žádosti nevyhověly. Shledaly, že stěžovatel sice vykonal dvacet let trestu, čímž splnil první podmínku k podmíněnému propuštění, nejsou však splněny další dvě podmínky - jeho polepšení a očekávání, že povede řádný život.
3. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva) a právo nebýt podroben mučení a nelidskému a ponižujícímu zacházení podle čl. 3 Úmluvy.
4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Z ústavního pořádku právo na podmíněné propuštění neplyne. Ústavní soud tak do rozhodování obecných soudů, které jsou mnohem lépe než Ústavní soud obeznámeny s okolnostmi případu, zasahuje pouze výjimečně - typicky tehdy, když je odůvodnění jejich rozhodnutí zcela nedostatečné a vykazuje znaky svévole (porušení čl. 36 odst. 1 Listiny), případně když soudy např. poruší zákaz dvojího přičítání téhož (čl. 40 odst. 5 Listiny). Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit.
Nejde o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když je vzhledem k účelu trestu a k dalším relevantním okolnostem odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a že nehrozí příliš velké riziko jeho recidivy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2878/22 , body 12 až 14; I. ÚS 2201/16; III. ÚS 599/14, III. ÚS 4851/12 ,
II. ÚS 715/04 ; či usnesení sp. zn. I. ÚS 200/24 ; III. ÚS 3187/12 nebo
II. ÚS 629/06 ).
6. Z § 88 trestního zákoníku plyne, že aby byly splněny podmínky pro podmíněné propuštění, je třeba, aby 1) odsouzený vykonal stanovenou dobu trestu, 2) odsouzený se polepšil a 3) byl zde přítomen předpoklad, že odsouzený povede řádný život. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů, jak co se týče splnění podmínky polepšení, tak co se týče prognózy, že by po propuštění vedl řádný život.
7. Obecné soudy však dostatečně zdůvodnily, že stěžovatel polepšení neprokázal, ve věznici je opakovaně kázeňsky trestán (naposledy v únoru 2024) a stále vykonává trest ve věznici se zvýšenou ostrahou.
8. Soudy rovněž komplexně vysvětlily, proč podle nich za současných okolností nelze očekávat, že stěžovatel v budoucnu povede řádný život. Stěžovatel podle nich nedoložil, že by po podmíněném propuštění měl možnost získat zaměstnání, že by nějakého zaměstnavatele oslovil a v tomto ohledu ani nespolupracoval s Probační a mediační službou. Neprokázal, že by měl zajištěno, kde bude po podmíněném propuštění bydlet. Soudům tak nebylo známo prostředí, do kterého se stěžovatel po případném podmíněném propuštění vrátí. Obecné soudy navíc také přihlédly k četnosti a mimořádné závažnosti trestné činnosti stěžovatele, za kterou už byl odsouzen.
9. Už z uvedeného plyne, že soudy nepostupovaly svévolně, jak namítá stěžovatel, ale svá rozhodnutí z ústavněprávního pohledu dostatečně odůvodnily. Tím, že přihlédly i k četnosti a závažnosti trestné činnosti, za níž byl stěžovatel odsouzen, neporušily zákaz dvojího přičítání téhož, jak tvrdí stěžovatel. Předchozí trestná činnost totiž představovala pouze jeden z faktorů, který má pochopitelně nezanedbatelný vliv na posouzení polepšení a rizika recidivy stěžovatele; nešlo však o faktor jediný - obecné soudy zhodnotily veškeré relevantní okolnosti svědčící pro i proti podmíněnému propuštění.
10. Lze tedy shrnout, že neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru odůvodnily. Tak se v dané věci stalo. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. února 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu