Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. O., zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem Rumburk, Matušova 982/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021 č. j. 6 Tdo 320/2021-18958, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. 4 To 72/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018 sp. zn. 40 T 14/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na dobu sedmi let.
Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že ji podává proti všem třem v záhlaví označeným rozhodnutím. Ani na výzvu Ústavního soudu sice neformuloval petit své ústavní stížnosti, nicméně Ústavní soud, ve snaze vyhnout se přílišnému formalismu, posoudil ústavní stížnost tak, že se stěžovatel domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Z kontextu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že právě to bylo cílem jejího podání. Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. b) a d), čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá, že dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a dalších základních zásad trestního řízení, trestní soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny.
Skutková zjištění trestních soudů a jejich právní závěry jsou podle něj v extrémním nesouladu. Stěžovatel dále rozporuje jednotlivá skutková zjištění trestních soudů, na nichž byl založen závěr o jeho vině. Tvrdí, že nalézací soud manipuloval s důkazy provedenými při hlavních líčeních tak, že projevy osob zaznamenané audiozáznamem neodpovídají písemné protokolaci. Soudce JUDr. Sotolář měl navíc vyhrožovat jednomu ze znalců ztrátou znalecké licence. Namítá, že smlouvou o převodu listinného dluhopisu nic neprodal ani nepřevedl.
Brojí proti tomu, že nalézací soud s přepjatě formalistickou argumentací odmítl provést důkaz znaleckým posudkem znaleckého ústavu Prague Accounting Services s. r. o. a výslechem Ing. Jakuba Kováře. Ve vztahu ke znaleckému posudku společnosti Česká znalecká, a. s., z něhož trestní soudy vycházely, namítá, že se do řízení před soudem nedostal žádným ze způsobů předvídaných trestním řádem. Upozorňuje na to, že oba zmíněné znalecké posudky si v řadě odborných otázek odporují, a považuje za nepřijatelné, aby orgány činné v trestním řízení bez třetího revizního posudku rozhodovaly o tom, který posudek je správný a který chybný.
Má za to, že z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, jak trestní soudy dospěly k závěru, že poškozenými jsou investoři, ani to, že by splnění závazků vůči investorům bylo závislé na řadě nejistých budoucích skutečností. Uvádí některé další okolnosti, se kterými se podle něj trestní soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu.
Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby.
Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ). Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že nemůže akceptovat stěžovatelovo tvrzení o údajné manipulaci nalézacího soudu s důkazy provedenými při hlavních líčeních. Jestliže stěžovatel v tomto ohledu upozorňuje především na údajně chybně zaprotokolovanou námitku týkající se znaleckého posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., nelze tuto okolnost považovat za podstatnou, neboť jak odvolací, tak dovolací soud posoudily tuto námitku tak, jak ji stěžovatel popisuje i v ústavní stížnosti (viz dále).
Tvrzení stěžovatele, že soudce JUDr. Sotolář měl vyhrožovat znalci ztrátou znalecké licence, Ústavní soud nemůže hodnotit jinak než jako neprokázanou spekulaci. Jako neopodstatněné vyhodnotil Ústavní soud námitky stěžovatele týkající se znaleckého dokazování. Odkazuje v prvé řadě na č. l. 53-54 rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kde tento soud vyvrátil stěžovatelovo tvrzení, že znalecký posudek znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., byl opatřen způsobem, který trestní řád neumožňuje.
Státní zástupkyně v průběhu řízení před soudem prostřednictvím policejního orgánu (tj. postupem podle § 179 odst. 2 trestního řádu) přibrala uvedený znalecký ústav, a to jako strana trestního řízení v souladu s § 110a trestního řádu. Jestliže stěžovatel namítá, že zpracovatel posudku podal svůj posudek přímo nalézacímu soudu, Ústavní soud k tomu uvádí, že z hlediska zákonnosti opatření a provedení tohoto důkazu je zcela irelevantní, zda byl posudek soudu dodán přímo jeho zpracovatelem, anebo prostřednictvím státního zástupce; byl-li soud informován státním zástupcem o přibrání znalce (resp. znaleckého ústavu), lze v obou případech hovořit o tom, že posudek předložil státní zástupce jako strana trestního řízení.
Ústavní soud nemůže přijmout tvrzení stěžovatele, že jím předložený posudek znaleckého ústavu Prague Accounting Services s. r. o. byl odmítnut na základě přepjatě formalistických argumentů. Vrchní soud na č. l. 54 svého rozsudku vysvětlil, že uvedený posudek neobsahoval znaleckou doložku vyžadovanou ustanovením § 110a trestního řádu (obsahoval pouze prohlášení, které za znaleckou doložku nebylo možno považovat) a nebyla v něm označena osoba, která jej vypracovala a může být v případě potřeby vyslechnuta jako znalec (uveden byl pouze jednatel společnosti).
Na uvedené nedostatky navíc upozorňoval již nalézací soud, avšak ke dni konání veřejného zasedání v odvolacím řízení nebyly odstraněny. Jestliže tedy trestní soudy odmítly na základě těchto vad k uvedenému posudku přistupovat jako k důkazu v podobě znaleckého posudku, nelze to považovat za formalistický přístup. Přehlížet navíc nelze ani skutečnost, že trestní soudy uvedený posudek předložený stěžovatelem neignorovaly, ale provedly jej jako listinný důkaz (srov. č. l. 54-55 rozsudku vrchního soudu).
Z obsahového hlediska byl ovšem vyhodnocen jako nesprávný, a i proto trestní soudy vycházely ze závěrů výše zmíněného znaleckého posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s. Ústavní soud k tomu dodává, že se stěžovatel mýlí, pokud tvrdí, že trestní soudy nemohou bez třetího revizního posudku rozhodovat o tom, který posudek je správný a který chybný. Znalecký posudek, tak jako ostatní důkazy, soudy hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle svého vnitřního přesvědčení, a to mj. v kontextu s ostatními provedenými důkazy (srov. § 2 odst. 6 trestního řádu).
Trestní soudy se tedy mohou přiklonit k závěrům jednoho z opatřených znaleckých posudků a odlišné závěry vyplývající z posudku druhého odmítnout, pokud své úvahy vedoucí k takovému výsledku náležitě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí. V nyní posuzovaném případě byla tato podmínka splněna, neboť trestní soudy hodnocení uvedených důkazů přesvědčivě odůvodnily (srov. č. l. 177 rozsudku Městského soudu v Praze a č. l. 55-56 rozsudku vrchního soudu). Jako irelevantní vyhodnotil Ústavní soud námitku stěžovatele, že samotným uzavřením smlouvy nedochází k převodu listinného dluhopisu.
Z hlediska odpovědnosti za trestný čin podvodu, za nějž byl stěžovatel odsouzen, je podstatné, že stěžovatel dluhopisy reálně prodával, při uzavírání smluv o převodu dluhopisů se dopustil podvodného jednání a ze strany investorů došlo k zaplacení sjednané ceny. Pokud jde o stěžovatelovy námitky směřující proti závěrům trestních soudů, že předmětným skutkem byli poškozeni investoři a splnění závazků vůči nim bylo závislé na řadě nejistých budoucích skutečností, je třeba nejprve uvést, že stěžovatel v tomto směru vychází z vlastní verze skutkových okolností, nikoli z té, ke které se přiklonily trestní soudy.
Opírá se zejména o závěry vyplývající ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Prague Accounting Services s. r. o., který ovšem trestní soudy vyhodnotily jako nevěrohodný, jak již bylo výše vysvětleno. Ústavní soud dále odkazuje na č. l. 37-38 usnesení Nejvyššího soudu, kde byla přehledně shrnuta argumentace, z níž uvedené závěry trestních soudů vyplývaly. Stěžovatel a další spoluobžalovaní měli závazky právě vůči investorům, přičemž jejich jednáním byly způsobeny mnohamilionové škody. Byly zde rovněž vyvráceny všechny podstatné námitky včetně těch, které se týkaly možných dalších investic, a to s tím, že tyto investice jednoduše nebyly provedeny, resp. že stěžovatel a spoluobžalovaní neměli zájem dané prostředky rozumně investovat.
Spolehlivě byl rovněž prokázán podvodný úmysl stěžovatele. Blíže k tomu viz rovněž č. l. 65-69 a 77-79 rozsudku vrchního soudu. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu