Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem st., advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 8 C 149/2012-156 ze dne 20. 5. 2015, ve spojení s doplňujícím rozsudkem č. j. 8 C 149/2012-194 ze dne 15. 3. 2017 a opravným usnesením č. j. 8 C 149/2012-195 ze dne 11. 4. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 331/2016-214 ze dne 26. 9. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 888/2018-255 ze dne 30. 5. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že nalézací a odvolací soud v řízení o určení vlastnictví dospěly k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku, který nabyl dědictvím po svém otci na základě rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 10 č. j. 10 D 897/76 ze dne 17. 1. 1977. Pozemek, který měla v užívání socialistická organizace, byl v roce 1980 při technicko-hospodářském mapování přečíslován a zapsán jako vlastnictví státu. Soudy z dokazování dovodily, že stěžovatelka neprokázala, že by pozemek někdy "vlastnicky užívala", nebo že se chopila jeho držby bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, popř. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jež by znemožňovala žalobci uplatnit vlastnické právo mimo restituční předpisy.
Žalobce se přitom od roku 1993 k pozemku choval jako vlastník, pronajímal jej právnickým osobám, přičemž teprve později zjistil, že pozemek je jinak označen, zapsán na jiném LV ve prospěch čs. státu. Dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť neshledal rozpor napadeného rozhodnutí s jeho judikaturou.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Tvrdí, že soudy na základě provedeného dokazování vyvodily zcela nesprávná skutková zjištění a právní závěry. Zejména namítá, že z žádného důkazu provedeného nalézacím soudem nevyplývá, že by žalobce předmětný pozemek v době uplatnitelnosti restitučního nároku pronajímal. V této době pozemek nebyl zapsán v katastru nemovitostí ve prospěch žalobce, nýbrž ve prospěch čs. státu. Tyto skutečnosti mají přitom zásadní význam pro posouzení naléhavého právního zájmu žalobce, resp. možnosti ochrany jeho vlastnického práva podle obecných předpisů.
Žalobce, který nejprve dosáhl duplicitního zápisu vlastnického práva a následně se žalobou na určení vlastnického práva domáhal odstranění této duplicity ve svůj prospěch, obešel restituční předpisy a jeho vlastnickému právu nemůže být poskytnuta ochrana. Dále namítá, že ve věci rozhodoval u Nejvyššího soudu nezákonný soudce, neboť dovolání nemělo být přiděleno senátu č. 22 dovolacího soudu, ale senátu č. 28, kterému jsou podle rozvrhu práce dovolacího soudu přidělovány věci s restitučním prvkem a vyplývající ze zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům.
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl.
83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Zejména poukázaly na to, že ačkoliv měla předmětný pozemek v užívání socialistická organizace, nejednalo se o držbu, ale realizaci užívacího práva, nešlo tedy o případ, že by stát pozemek "převzal" v rozhodném období podle restitučních předpisů.
Pozdější zápis vlastnického práva v evidenci nemovitostí na tom nemohl nic změnit, neboť změna označení pozemku v rámci technicko-hospodářského mapování není skutečností, která by komukoliv zakládala vlastnické právo. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí rovněž zdůraznil, že knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany (viz sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, 22 Cdo 3787/2012, 22 Cdo 1897/2015). Podle soudů stěžovatelka nijak konkrétně netvrdila ani neprokázala, jak předmětný pozemek vlastnicky užívala, soudy naopak vzaly za prokázané, že se žalobce od roku 1993, tedy již v době, kdy byly restituční předpisy účinné, k pozemkům choval jako vlastník a pronajímal jej právnickým osobám.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Právním závěrům soudů, podle nichž žalobce prokázal naléhavý právní zájem na určovací žalobě podané z důvodu duplicitního zápisu vlastnického práva a s ohledem na zjištěné skutečnosti se mohl domáhat vlastnické ochrany podle tzv. obecných právních předpisů (zejména určovací žalobou podle § 80 o. s. ř.), není z ústavního hlediska co vytknout. Právní závěry soudů nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud dodává, že v dané věci ani neshledal porušení práva na zákonného soudce tím, že věc nebyla předložena senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu, který podle rozvrhu práce platného pro rok 2017 rozhoduje o dovoláních ve věcech sporů z restitucí, ale senátu 22 Cdo rozhodujícím o dovoláních ve věcech sporů z věcných práv, neboť v projednávané věci se nejednalo o restituční spor.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu